26 Odo 1535/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce M. U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J.
B., zastoupené advokátem 2) M. Ž., zastoupené advokátem 3) E. B., 4) O. B.,
zastoupené advokátem 5) B. B., zastoupené advokátem 6) D. S., zastoupené
advokátem 7) J. B., advokátem 8) J. V., zastoupené advokátem 9) L. V.,
zastoupenému advokátem 10) M. V., zastoupenému 11) R. Z., zastoupené advokátem
a 12) H. Z., zastoupené advokátem pro uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu
o převodu nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C
171/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
června 2005, č.j. 55 Co 492/2004-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) a 4) až 12) oprávněným
společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.685,- Kč k rukám
advokáta .
III. V poměru mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá žádný z těchto účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č.
j. 18 C 171/2001-62, výrokem pod bodem I. zavázal žalované uzavřít s žalobcem
kupní smlouvu o prodeji pozemků v katastrálním území H. P., a to o výměře 1004
m2, parc. o výměře 1000 m2 a o výměře 1000 m2 obsahující náležitosti uvedené
ve výroku jeho rozsudku. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 11. 6. 2003, č.j. 58 Co
14/2005-90, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení pro vadu řízení spočívající v neprovedení důkazu listinou, o níž soud
prvního stupně opřel své rozhodnutí.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č.j. 18 C 171/2001-103,
žalobu o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o
prodeji předmětných pozemků zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 29. 3. 2004, č.j. 58 Co 651/2003-122, opětovně
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení tentokrát
pro vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný – L. V. v průběhu řízení před
soudem prvního stupně zemřel a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že z toho nevyvodil odpovídající
důsledky.
Soud prvního stupně znovu rozsudkem ze dne 2. 9. 2004, č.j. 18 C 171/2001-147,
zamítl žalobu s požadavkem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem
kupní smlouvu v konkrétním znění týkající se pozemků v k.ú. H. P., obec P.
(výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náklady soudního
řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanými popřípadě
právními předchůdci žalovaných (dále jen „žalovanými“) byla dne 21. 10. 1997
uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, podle které se žalovaní jako podíloví
spoluvlastníci pozemků zavázali uzavřít s žalobcem do 9 měsíců kupní smlouvu,
jíž převedou „tři parcely o výměře každé cca 1000 m2 na základě oddělovacích
geometrických plánků od pozemků uvedených …“ za kupní cenu 600,- Kč za 1 m2. K
uzavření budoucí kupní smlouvy nedošlo a ve lhůtě do jednoho roku nebyla podána
žaloba na nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím. Dne 29. 12. 2000 žalovaní
uzavřeli se společností P. h., a.s., smlouvu o budoucí smlouvě, ve které se
zavázali uzavřít s touto společností kupní smlouvu o prodeji pozemků označených
v článku I. (umístěných v lokalitě „B.“ určené k zástavbě rodinnými domky) „s
výjimkou tří parcel o výměře od 800 do 1000 m2 a to na základě oddělovacích
geometrických plánků od pozemků uvedených v čl. I. této smlouvy, které budou za
účelem naplnění této smlouvy vyhotoveny, a na jejímž základě bude uzavřena
kupní smlouva na takto oddělené parcely s M. U.“. Kupní cena ohledně pozemků,
které měly být odděleny a prodány žalobci, byla sjednána ve výši 700,- Kč za
jeden m2 a k uzavření kupní smlouvy byla stanovena lhůta do jednoho měsíce od
vyhotovení oddělovacích geometrických plánů, nejpozději do 30. 6. 2001. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že pro žalobce uplatněný nárok ze smlouvy ze
dne 29. 12. 2000, o níž ho žalobce opírá, nevyplývá. Soud prvního stupně
vyloučil, že by uzavřením v pořadí druhé smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29.
12. 2000 mohlo dojít ke kumulativní či privativní novaci závazku z dříve
uzavřené smlouvy ze dne 21. 10. 1997. Vyslovil názor, že předpokladem novace
závazku (podle § 516 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, nebo podle § 570 obč. zák.) je, že
novou dohodu uzavírají účastníci původního závazkového vztahu popřípadě jejich
právní nástupci. V pořadí první smlouvu o smlouvě budoucí uzavíral s žalovanými
žalobce. V pořadí druhou smlouvu uzavírala s žalovanými společnost P. h., a.s.
Podpůrně pak soud prvního stupně vyslovil závěr, že závazek žalovaných uzavřít
s žalobcem kupní smlouvu nebyl podle původní smlouvy ze dne 21. 10. 1997
naplněn a tím smlouva pozbyla „platnost“ a nelze s ní spojovat jakékoliv právní
důsledky, tedy ani novaci závazku. Podle názoru soudu prvního stupně nelze z
předmětné smlouvy vyvodit nárok ve prospěch žalobce ani za předpokladu, že by
ujednání v článku II. bodě 1 odstavci druhém bylo smlouvou ve prospěch třetího
(podle § 50 obč. zák.), neboť žalobce s tímto ujednáním neprojevil vůči
žalovaným souhlas, což je předpokladem, aby se mohl jako třetí osoba plnění ze
smlouvy domáhat.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 55 Co
492/2004-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Změnil jej jen ve výši
nákladů soudního řízení, které je žalobce povinen zaplatit žalovaným (výrok I.)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud nepřevzal závěr soudu prvního stupně, že žalobce jako třetí osoba
neprojevil souhlas s ujednáním o plnění v jeho prospěch, a poukázal na to, že
souhlas lze udělit i konkludentně a že tento souhlas lze spatřovat v jednání
žalobce, když vyhotovil pro každého ze žalovaných kupní smlouvu, v níž sám byl
kupujícím a žalovaní prodávajícími. Nicméně tento závěr pro něj nebyl
rozhodný, neboť smlouvu o budoucí smlouvě ze dne 29. 12. 2000 v článku II. bodu
1 v odstavci druhém obsahující ujednání ve prospěch třetí osoby, hodnotil jako
neplatnou pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. Neurčitost odvolací soud
spatřuje v tom, že není zřejmé, z jakých pozemků žalovaných mají být pozemky
pro žalobce odděleny, není zřejmé, zda tak má dojít k naplnění smlouvy o
budoucí smlouvě kupní či smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby a dále v ní
není uvedena doba, ve které má dojít k plnění. Současně odvolací soud podotkl,
že plnění ve prospěch žalobce bylo odvislé od plnění pro společnost P. h. a.s.,
k němuž nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Je přesvědčen, že i když
odvolací soud formálně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, po obsahové
stránce vydal měnící rozhodnutí, neboť oproti soudu prvního stupně nepřiznal
žalobci nárok z jiného právního důvodu. Jako dovolací důvody uplatňuje, že
řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dále že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), a nakonec, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vadu řízení
žalobce spatřuje jednak v tom, že potvrzením rozsudku soudu prvního stupně z
jiných věcných důvodů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý
(dvojinstanční) proces a dále v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz
výslechem svědka K., jak navrhoval. To, že skutková zjištění odvolacího soudu
nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, žalobce shledává v
tom, že zjištění odvolacího soudu o absenci údaje, z jakých pozemků mají být
pozemky pro žalobce odděleny a o absenci údaje o lhůtě, do kdy se má plnění ve
prospěch třetí osoby uskutečnit, je vyvráceno přímo textem smlouvy ze dne 29.
12. 2000 pod bodem II. případně ve spojení s bodem I. Nesprávné právní
posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud učinil závěr o neurčitosti smlouvy o
budoucí smlouvě uzavřené ve prospěch třetí osoby, přestože tato smlouva
obsahuje dohodu o veškerých podstatných náležitostech. Žalobce napadá z důvodu
nesprávného právního posouzení i rozhodnutí o nákladech soudního řízení.
Závěrem žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla
odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní podali k dovolání vyjádření, ve kterém se plně ztotožnili se závěry
odvolacího soudu.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. června 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku a dospěl k
závěru, že proti potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dle něhož je
přípustné dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nepřichází v úvahu. V
dané věci odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci
samé. Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že by odvolací soud tím, že shledal
smlouvu o budoucí smlouvě neplatnou, na rozdíl od soudu prvního stupně, který
dovodil, že pro žalobce právo na smluvní přímus ze smlouvy o budoucí smlouvě
nevyplývá, posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po
obsahové stránce odlišně. Odvolací soud totiž stejně jako soud prvního stupně
dospěl k závěru, že žalobce postrádá aktivní legitimaci k uplatněnému nároku.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu již dovodila, že potvrdil-li odvolací soud
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto, že shodně uzavřel, že žalovaný
není ve sporu pasivně věcně legitimován, pak skutečnost, že k tomuto závěru
dospěl na základě jiného právního posouzení věci, nečiní jeho rozsudek po
obsahové stránce měnícím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003,
29 Cdo 2631/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura sešit 11, ročník
2003, pod poř. č. 190). Totéž lze vztáhnout i na případy, kdy se jedná o
nedostatek aktivní legitimace účastníka řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem
přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně pozdějším
rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy aby šlo o situaci, kdy nezávislé
rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno
tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do
té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně určující pro jeho
rozhodnutí ve věci. Tam, kde mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a
pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není takovýto vztah, nemůže
být dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné. Tak je tomu mimo
jiné v případě, kdy právní názor odvolacího soudu obsahuje jen pokyny, jak má
soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, a v právním posouzení
věci soud prvního stupně nikterak neomezuje (srov. blíže např. usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v
Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993, či usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1,
pod č. C 80, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 22
Cdo 1398/2003) anebo i v případě, kdy odvolací soud uložil soudu prvního stupně
odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí
(srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář.
II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1239s.). V dané věci rozhodl
soud prvního stupně jinak oproti svému v pořadí prvnímu rozhodnutí, které bylo
zrušeno odvolacím soudem. Odvolací soud však tehdy nevyslovil ve zrušujícím
usnesení žádný právní názor, jen uložil soudu prvního stupně odstranit vadu v
souvislosti s dokazováním. Posledním (v pořadí třetím) rozhodnutím pak rozhodl
soud prvního stupně ve věci stejně jako v dřívějším bezprostředně
předcházejícím (v pořadí druhém) rozsudku zrušeném odvolacím soudem. V dané
věci proto nemůže být založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvody podle § 229 odst. 3
a § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jimiž soudům obou stupňů vytýká vadu řízení
spočívající jednak v odnětí možnosti jednat před soudem (v důsledku nedodržení
zásady dvojinstančnosti soudního řízení) a jednak v neprovedení navrženého
důkazu. Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
a k vadám podle § 229 odst. 3 o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední
povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávná skutková
zjištění (že součástí textu smlouvy o budoucí smlouvě není údaj o lhůtě, do kdy
má být budoucí kupní smlouva uzavřena a ani údaj o tom, ze kterých pozemků má
být prodávaná část oddělena), uplatňuje tím rovněž nezpůsobilý dovolací důvod.
Okolnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování je způsobilým dovolacím
důvodem jen, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o.s.ř.). Tak
tomu v dané věci není.
Dovolatel dále zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že v
posuzovaném případě je smlouva o budoucí smlouvě neplatná pro neurčité označení
předmětu kupní smlouvy. Výklad toho, kdy je předmět kupní smlouvy, je-li jím
pozemek, ve smlouvě o smlouvě budoucí označen určitým způsobem je již v
rozhodovací praxi soudů ustálen. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 9,
ročník 2000, zformuloval právní závěr, že pro posouzení určitosti smlouvy o
převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v
písemné formě. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitosti objektivně neurčitá,
je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. i v případě, že účastníkům bylo
zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. V rozsudku ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 593/7, pak
dovolací soud vyjádřil názor, že označení pozemků ve smlouvě o smlouvě budoucí
pouze údajem o katastrálním území a minimální výměře pozemků není určitým
vymezením předmětu budoucí smlouvy a tento nedostatek nelze nahradit výkladem
projevu vůle. V usnesení ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 135/2005 Nejvyšší
soud dovodil, že za situace, kdy si účastníci smlouvy sjednali, že převáděné
nemovitosti budou před uzavřením kupní smlouvy rozděleny na dvě části, z nichž
jednu nabude do výlučného vlastnictví jeden z budoucích kupujících a zbývající
část ostatní, nestačí z pohledu určitosti vymezení předmětu koupě, jsou-li
specifikovány pozemkové parcely, jejichž budoucí části by měli budoucí kupující
kupní smlouvou nabýt. Dále tam Nejvyšší soud dovodil, že tento nedostatek není
zhojen ani ujednáním, že rozdělení pozemků zajistí společně budoucí kupující na
své náklady, a to vyžádáním geometrického plánu, který bude součástí každého
vyhotovení kupní smlouvy. Takové ujednání totiž řeší pouze technickou stránku
věci, nevyplývá z něj však oprávnění budoucích kupujících, aby sami určili, kdo
z nich se má stát vlastníkem té které konkrétní pozemkové parcely. V rozsudku
ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1497/2005, Nejvyšší soud vyslovil názor, že
část pozemku - parcely, která má být předmětem kupní smlouvy, lze ve smlouvě o
budoucí smlouvě kupní identifikovat také tím, že jde o tu část původní
parcely, která sousedí s dvěma jinými označenými parcelami, jednak tím, že
zbývající neurčené hranice budou probíhat podle geometrického plánu a vyznačeny
v terénu a na mapě tak, jak odsouhlasí prodávající i kupující. O takový případ
se však v posuzované věci nejedná. Ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 v části týkající třetí osoby byl označen předmět kupní smlouvy pouze jako
„tři parcely o výměře od 800 do 1000 m2 vzniklé na základě oddělovacích
geometrických plánků od pozemků uvedených v článku I. smlouvy“.
Orientačně
stanovená výměra a absence jakýchkoliv údajů o poloze budoucích parcel (měly
vzniknout oddělením části některého ze šesti pozemků) znemožňuje
individualizaci části pozemku byť třeba i jiným způsobem ale tak, aby bylo i
třetím osobám ze samotného textu předmětné smlouvy nepochybně zřejmé, jaká část
pozemku je předmětem právního úkonu. Tato skutečnost ostatně nebyla známa ani
samotným účastníkům smlouvy a vedla k tomu, že si třetí osoba vybrala
nejlukrativnější část a zadala podle svého vlastního výběru zpracování
geometrického plánu, čímž podle žalovaných snížila hodnotu zbytku pozemků. Takové vymezení předmětu kupní smlouvy nesplňuje požadavek určitosti, a proto
se odvolací soud od uvedené judikatury neodchýlil, pokud dovodil, že z tohoto
důvodu je smlouva o smlouvě budoucí neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Řešení nastolené otázky tedy nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po
právní stránce. Dovolání ve věci samé tedy není přípustné.
Proti výrokům o nákladech řízení rovněž není dovolání přípustné.
Rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části
rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve
spojení s § 211 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. nemůže být dovolání proti
napadeným nákladovým výrokům přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení
není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní
praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede –
tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům však nelze opřít ani o další
ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti
usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.).
Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech
řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu
účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl
dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným 1) a 2) a 4) až
12) vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.860,- Kč (§ 2
odst. 1, § 7 písm. e/ ve spojení s § 10 odst. 3 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17
odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 825,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31.
8. 2006).
V poměru mezi žalobcem a žalovaným 3) dovolací soud rozhodl o nákladech
dovolacího řízení rovněž podle § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. v návaznosti na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na skutečnost, že
žalovanému 3) v této fázi řízení náklady, na jejichž úhradu by měl právo vůči
žalobci, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu