26 Odo 1559/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce F. Z., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované F. s. s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 2.400,- EURO s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 94/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č. j. 11 Co 149/2005-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 10 C 94/2004-39, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 2005, č. j. 10 C 94/2004-46, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 2.400,- EURO s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. června 2005, č. j. 11 Co 149/2005-57, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná si dvěma objednávkami přepravy ze dne 11. června 2002 (č. 454/2/E a č. 455/2/E) objednala u dopravce označeného jako F. Z., 602 00 B., přepravu zboží z H. do V. (v T.) za smluvní cenu každé z těchto přeprav ve výši 2.200,- EURO, že za každou z přeprav žalovaná uhradila zálohu ve výši 1.000,- EURO a že na mezinárodních nákladních listech (č. 0230107 a č. 0230108) týkajících se předmětných zásilek je jako dopravce uveden F. Z., Grohova 3, 602 00 B., (dále též jen „dopravce F. Z.“). Dále rovněž zjistily, že zboží, které je vyváženo z České republiky do T., musí mít průvodní list tzv. karnet TIR, že žalobce karnet TIR neměl a měl jej pouze dopravce F. Z., že předávání karnet TIR třetím osobám je považováno za hrubé porušení Závazného prohlášení dopravní společnosti pro přijetí do celního systému TIR a udělení oprávnění k užívání běžných karnetů TIR, které podepisuje každý dopravce, který je přijat do systému TIR. Vzaly také za zjištěno, že jedinou výjimkou z tohoto pravidla je institut tzv. subkontraktora, že aby dopravce mohl vystupovat jako subkontraktor je nezbytný souhlas Sdružení automobilových dopravců Č. B. (dále jen „S.“), že žádost žalobce o přijetí do celního systému karnet TIR byla S. zamítnuta v roce 2002 a že dne 26. září 2002 byl dopravce F. Z. vyloučen ze systému TIR. Poté – s odkazem na objednávky přepravy, mezinárodní nákladové listy a údaje uvedené v živnostenském listě ohledně dopravce F. Z., Grohova 3, B. (dále opět jen „dopravce F. Z.“) – vzaly rovněž za prokázáno, že žalovaná uzavřela smlouvu o přepravě (ve smyslu § 610 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy /dále jen „obch. zák.“/, přičemž dokladem o jejím uzavření je podle čl. 4 vyhlášky č. 11/1975 Sb. nákladní list) s dopravcem F. Z. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že pro posouzení věci není podstatné, kdo je držitelem vozidel, které provedly přepravu, neboť je věcí přepravce, jakým způsobem přepravu uskuteční, a pokračoval, že rovněž není podstatné, zda již dříve proběhla přeprava stejným způsobem a žalovaná ji řádně uhradila. Poté rovněž dovodil, že byl-li účastníkem smlouvy o přepravě dopravce F. Z. (a nikoli žalobce), není žalobce v dané věci aktivně věcně legitimován a nemůže se tudíž domáhat plnění po žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání namítl, že soudy obou stupňů „dospěly na základě skutkových zjištění k nesprávným právním závěrům, pokud z provedených důkazů vyvodily závěr, že dovolateli nesvědčí v projednávané věci aktivní věcná legitimace“. Poté uvedl, že „ač soudy obou stupňů na projednávanou věc správně aplikovaly vyhlášku č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), tuto vyhlášku, zejména pak její čl. 4, nesprávně vyložily“. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že je jeho nárok opodstatněný, „a to přesto, že předmětné nákladní listy vykazují nedostatky ve smyslu článku 4 úmluvy CMR spočívající v uvedení F. Z. jako fyzické osoby v těchto nákladních listech“, a pokračoval, že takový nedostatek (který navíc v řízení dostatečně objasnil) „nemůže mít vliv na existenci či platnost smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovanou“; navíc „existence tohoto smluvního vztahu je bezesporu dále podepřena účetnictvím obou subjektů“. Poté dovolatel odkázal na svá opakovaná vyjádření ve vztahu k údajům uvedeným v objednávkách přepravy, z jejichž znění odvolací soud rovněž vycházel ve svém závěru o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace. Následně namítl, že soudy obou stupňů pochybily, „pokud na projednávanou věc aplikovaly rovněž „Závazné prohlášení dopravní společnosti pro přijetí do celního systému TIR a udělení oprávnění k užívání běžných karnetů TIR“ a z toho vyvodily závěr o porušení povinností žalobce z tohoto prohlášení vyplývajících“. Dovolatel má za to, že „i pro případ, že by svým jednáním porušil některá ustanovení předmětného prohlášení, neměla a zásadně ani nemohla by tato skutečnost ovlivnit práva a povinnosti účastníků vyplývající z jejich závazkového vztahu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Předně je nutno předeslat, že dovolatel se mýlí, má-li za to, že napadené rozhodnutí je založeno na „výkladu“ vyhlášky č. 11/1975 Sb., zejména pak jejího čl. 4. Zmínil-li soud prvního stupně ustanovení čl. 4 věty první vyhlášky č. 11/1975 Sb., pak jen proto, aby zdůraznil, že smlouva o přepravě ve smyslu § 610 obch. zák. vznikla (neboť dokladem o jejím uzavření je nákladní list), jinak řečeno byla uzavřena (avšak nikoli mezi žalobcem a žalovanou, nýbrž mezi dopravcem F. Z. a žalovanou). Jiné závěry s odkazem na citovaný článek vyhlášky č. 11/1975 Sb. soud prvního stupně neučinil; především pak nijak nezpochybnil existenci či platnost přepravní smlouvy s odkazem na čl. 4 větu druhou vyhlášky č. 11/1975 Sb., jak se dovolatel – s odkazem na obsah dovolacích námitek – snad mylně domnívá.
Dospěly-li soudy k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, nezabývaly se (a ani se – logicky vzato – zabývat nemohly) posouzením, zda porušení „Závazného prohlášení dopravní společnosti pro přijetí do celního systému TIR a udělení oprávnění k užívání běžných karnetů TIR“ mohlo „ovlivnit práva a povinnosti účastníků vyplývající z jejich závazkového vztahu“. Lze proto konstatovat, že také těmito dovolacími námitkami dovolatel napadl správnost závěrů, které odvolací soud (a ani soud prvního stupně) neučinil.
Následně dovolatel zpochybnil správnost právního závěru, že není v dané věci aktivně věcně legitimován. K tomuto právnímu závěru odvolací soud dospěl poté, co vzal z provedených důkazů (zejména z objednávek přepravy, z mezinárodních nákladových listů a z údajů uvedených v živnostenském listě ohledně dopravce F. Z., Grohova 3, B.) za prokázáno, že účastníkem smlouvy o přepravě věci nebyl žalobce, nýbrž dopravce F. Z. V této souvislosti nelze opomenout, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje- li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Žalobce sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak z obsahu jeho dovolacích námitek je zřejmé, že právní závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace zpochybňuje poukazem na nesprávná skutková zjištění týkající se subjektu, který s žalovanou smlouvu o přepravě věci uzavřel, případně na vadné hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalobce tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému závěru o aktivní věcné legitimaci. Jde tak o námitku mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a
nikoli námitku zpochybňující její právní posouzení.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu