27 Cdo 1072/2025-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně SLADOVNY SOUFFLET ČR, a. s., se sídlem v Prostějově, Průmyslová 2170/12, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 26173174, zastoupené Dr. Radanem Kubrem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti žalované GES INDUSTRY EUROPE LIMITED, se sídlem v Limassolu, Arch. Makariou III 229, 4th floor, PSČ 3105, Kyperská republika, registrační číslo HE 167257, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, o zaplacení 75.477.833 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 268/2021, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2024, č. j. 19 Co 191/2024-188, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení 75.477.833 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí, na jehož základě jí žalobkyně uhradila žalovanou částku.
2. Usnesením ze dne 6. 5. 2024, č. j. 60 C 268/2021-168, Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil řízení o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů vznesené žalovanou v podání ze dne 2. 2. 2024 (výrok I.) a zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou (výrok II.).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to z části jako zjevně bezdůvodné, a z části proto, že dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
5. Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek: 1) zda musí být námitka nedostatku místní příslušnosti blíže odůvodněna, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016, 2) zda může být v řízení znovu namítán nedostatek mezinárodní příslušnosti, přestože o této námitce bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, a 3) zda může být místní příslušnost určena na základě ustanovení článku nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění; dále jen „nařízení Brusel I bis“), jenž soudy aplikovaly nesprávně,
kteréžto otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu podle dovolatelky dosud nebyly vyřešeny.
6. První dovolací otázka přípustnost dovolání nezakládá. Jejím prostřednictvím dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jí vznesenou námitku nedostatku místní příslušnosti vyhodnotil jako opožděnou, neboť v prvním podání ve věci (z 10. 12. 2021) sice namítala nedostatek místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, ale neuvedla k tomu žádné důvody.
7. V této části je však dovolání zjevně bezdůvodné. Je tomu tak proto, že v projednávané věci Vrchní soud v Praze (po vydání napadeného rozhodnutí) usnesením ze dne 21. 1. 2025, č. j. Ncp 514/2024-196, určil, že k projednání věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy (první výrok), a věc postoupil Městskému soudu v Praze (druhý výrok). Podle § 105 odst. 1 poslední věty o. s. ř. se při zkoumání místní příslušnosti nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem. Napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně (v části týkající se místní příslušnosti) tak byla „odklizena“ účinkem usnesení Vrchního soudu v Praze; v něm určený soud nyní bude muset vypořádat i námitku místní nepříslušnosti vznesenou dovolatelkou.
8. Z téhož důvodu (místní příslušnost dosud nebyla posouzena věcně příslušným soudem) nezakládá přípustnost dovolání ani třetí otázka.
9. A konečně ani druhá dovolací otázka dovolání přípustným nečiní. Dovolatelka jejím prostřednictvím napadá závěr odvolacího soudu, podle kterého je ve věci posuzování mezinárodní příslušnosti českých soudů založena překážka věci pravomocně rozhodnuté. O námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti (vznesené žalovanou 10. 12. 2021) totiž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 5. 2022, č. j. 60 C 268/2021-48, tak, že ji zamítl. Toto rozhodnutí následně potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2022, č. j. 19 Co 211/2022-70. Dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí Městského soudu v Praze pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. 10. 2022, č. j. 23 Cdo 3074/2022-92.
10. Otázku závaznosti rozhodnutí o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti soudy vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Podle ní je usnesením, které není usnesením o vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.), soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Otázku řešenou v takovém rozhodnutí pak soud (nezmění-li se skutkové okolnosti) nemůže znova přezkoumávat. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (srov. v poměrech rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněná pod čísly 99/2013 a 49/2014 Sb. rozh. obč., a ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 29 Cdo 2776/2024, a v poměrech rozhodování o procesním nástupnictví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3537/2016).
11. V projednávané věci soudy zastavily řízení o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti právě proto, že tato otázka byla již pravomocně rozhodnuta. Tomuto závěru ve světle citované judikatury nelze ničeho vytknout.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2025
JUDr. Filip Cileček předseda senátu