20 Cdo 3537/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, s. r. o., se
sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617,
zastoupené JUDr. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská
č. 121/8, proti povinnému V. S., P., pro 149 002,50 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 EXE 753/2010, o dovolání oprávněné
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 22 Co
4/2016-282, takto:
I. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu se v části, v níž bylo usnesením
odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku III o tom,
že oprávněný je povinen zaplatit JUDr. Tomáši Vránovi, soudnímu exekutorovi
Exekutorského úřadu Přerov, na náhradu nákladů exekuce 7 865,- Kč, odmítá,
jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 16. 3. 2010, č. j. 66 EXE 753/2010-11, Obvodní soud
pro Prahu 4 k návrhu tehdejší oprávněné Komerční banky, a. s., nařídil podle
vykonatelného rozhodčího nálezu JUDr. Jiřího Nováka ml. ze dne 13. 11. 2009,
sp. zn. K/2009/04553, exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky
oprávněné ve výši 149 002,50 Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce a
náklady oprávněné. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Tomáš Vrána, soudní
exekutor se sídlem v Přerově.
Usnesením ze dne 27. 8. 2014, č. j. 103 Ex 6347/10-18, soudní exekutor
na návrh Komerční banky, a. s., ze dne 17. 6. 2014 připustil, aby podle
ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), na její místo do řízení vstoupila nynější oprávněná, a to na
základě smlouvy o postoupení pohledávek mezi Komerční bankou, a. s., jako
postupitelem a oprávněnou jako postupníkem uzavřené dne 26. 5. 2014.
Podáním ze dne 16. 10. 2014 oprávněná poprvé navrhla, aby podle
ustanovení 107a o. s. ř. do řízení na její místo vstoupil nový oprávněný,
společnost PARADISE ISLANDS HOLDING LTD., registrační číslo 008477, se sídlem
Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria,
Mahé, Seychelles, když oprávněná na tuto společnost převedla mimo jiné i
pohledávku, které je předmětem této exekuce, a to smlouvou o postoupení
pohledávek ze dne 19. 6. 2014.
Usnesením ze dne 12. 12. 2014, č. j. 103 Ex 6347/2010-22, soudní exekutor JUDr.
Tomáš Vrána první návrh oprávněné ze dne 16. 10. 2014 na postup podle
ustanovení § 107a o. s. ř. zamítl s odůvodněním, že návrh je zjevným zneužitím
procesní úpravy ve smyslu ustanovení § 2 občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), když oprávněná návrhem sleduje jediný cíl, kterým je zbavit se
povinnosti k náhradě nákladů exekuce. Exekutor zdůraznil, že v exekuční věci
jde již o druhý převod, nyní na cizozemský subjekt. Návrh byl podán v okamžiku,
kdy na základě judikatury vyšších soudů (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo1945/2010, ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo
958/2012, nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 2164/2010)
je zjevné, že exekuce bude zastavena pro nevykonatelnost exekučního titulu
(rozhodčího nálezu) pro neplatnost rozhodčí doložky (rozhodce byl určen odkazem
na rozhodčí řád právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem), když
zastavení exekuce zřejmě bude (při rozhodování o náhradě nákladů exekuce)
vyhodnoceno k tíži oprávněné. Ani solventnost nového oprávněného nebyla
osvědčena a možnost domoci se následně na zahraničním subjektu přisouzených
práv by pro případ vyhovění návrhu na postup podle § 107a o. s. ř. byla
ohrožena.
Městský soud v Praze k odvolání oprávněné usnesením ze dne 1. 4. 2015, č. j. 11
Co 80/2015-139, usnesení soudního exekutora jako věcně správné potvrdil.
Zejména uvedl, že oprávněná vstoupila do exekučního řízení na základě
postupních smluv s Komerční bankou, a. s., z let 2013, resp. 2014 (po zahájení
exekuce), kdy již byla známa judikatura o nevykonatelnosti rozhodčích nálezů
pro vadně jmenovaného rozhodce (R 45/2010, R 121/2011 a zejména R 92/2013).
Tato judikatura, ač v minulosti rozporná, byla sjednocena usnesením velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo
958/2012. Předmětné postupní smlouvy byly uzavřeny „účelově s cílem eliminovat
negativní důsledky zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro
oprávněného zejména v oblasti nákladů řízení a nákladů exekuce.“ Oprávněná
sloužila jako prostředník tohoto „nekalého záměru“, když na sebe převedla
„nevymožitelné pohledávky“, aby je hned vzápětí převedla na právnickou osobu se
sídlem v zahraničí se zřejmým cílem ztížit případné vymáhání nákladů řízení a
nákladů exekuce. Oprávněná neměla skutečný záměr v exekuci pokračovat a exekuci
vymáhat. Návrh oprávněné na procesní nástupnictví je tedy v „přímém rozporu s §
2 o. s. ř., neboť postoupení pohledávky je třeba v uvedeném kontextu hodnotit
jako zneužití práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též jen „obč. zák.“).
Podáním ze dne 6. 5. 2015 oprávněná opět navrhla, aby do řízení na její místo
podle § 107a o. s. ř. vstoupila společnost PARADISE ISLANDS HOLDING LTD.
Uvedla, že její dřívější návrh, kterým se domáhala téhož, byl sice jako
nedůvodný zamítnut usnesením soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 18.
8. 2014, č. j. 103 Ex 14981/09-22 ve spojení s usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 9. 4. 2015, č. j. 11 Co 74/2015-101, tato okolnost však nezakládá
překážku věci pravomocně rozhodnuté, protože původní návrh neuspěl s poukazem
na neosvědčenou solventnost nového nabyvatele práva, který je zahraničním
subjektem, a s tím souvisejícím ohrožením či ztížením možnosti reálně vymoci
případně uložené náklady exekuce vůči novému nabyvateli. Požadovanou
solventnost společnosti PARADISE ISLANDS HOLDING LTD. však lze v době podání
dalšího návrhu shledat náležitě osvědčenou výší výnosů z dalších pohledávek,
které tato společnost nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek
Komerční bankou, a. s., a které se zčásti stále nacházejí na účtech soudního
exekutora, dále výší zůstatků vedených na bankovních účtech tuzemských bank ve
prospěch této společnosti, jakož i přehledem společností vlastněných
nemovitostí v České republice.
Aniž by rozhodl o dalším návrhu oprávněné na postup podle ustanovení § 107a o.
s. ř., Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 7. 10. 2015, č. j. 38 Nc
5854/2009-177, k podnětu exekutora exekuci zcela zastavil s odkazem na
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (výrok I), žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a oprávněné uložil
povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi na nákladech
exekuce 7 865,- Kč (výrok III). Uvedl, že exekučním titulem je nález rozhodce
JUDr. Jiřího Nováka ml. ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. K/2008/0455, který byl
jmenován do funkce rozhodce na základě rozhodčí doložky, a to rozhodnutím
představenstva Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Pravomoc rozhodce k
rozhodování sporu má být dána rozhodčí doložkou sjednanou mezi Komerční bankou,
a. s., a povinným v čl. XIII. odst. 1 Úvěrových podmínek pro fyzické osoby a
nepodnikatele a čl. XVII. odst. 1. Podmínek k osobním kreditním kartám, avšak
doložka je podle nyní již ustálené judikatury neplatná, protože neobsahuje
přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení. Rozhodce
určený na základě této rozhodčí doložky tedy neměl pravomoc k vydání rozhodčího
nálezu, proto je exekuci třeba zastavit i bez návrhu. Výrok o povinnosti
oprávněné k náhradě nákladů exekutora soud prvního stupně odůvodnil tím, že
oprávněná procesně zavinila jejich vznik, protože exekuce byla zahájena na
základě jejího návrhu a byla zastavena v důsledku nezpůsobilosti exekučního
titulu.
Usnesení soudu prvního stupně napadla oprávněná odvoláním. Soudu prvního stupně
vytýká, že rozhodl o zastavení exekuce vůči nesprávnému subjektu na straně
oprávněné. Oprávněná přitom svůj další návrh na postup podle ustanovení § 107a
o. s. ř. odůvodnila tím, že společnost PARADISE ISLANDS HOLDING LTD. v době
podání dalšího návrhu disponuje dosažitelným majetkem, když solventnost nového
oprávněného rozsáhle popisuje a dokládá. Oprávněná má dále za to, že s ohledem
na dikci ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve
znění od 1. 4. 2012, soud mohl exekuci zastavit s odkazem na ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. jen k návrhu povinného (spotřebitele), nikoliv z moci
úřední. Ohledně jí uložené povinnosti k náhradně nákladů exekutora oprávněná
vyjádřila názor, že jí nelze přičíst zavinění na zastavení exekuce. Vstoupila
do řízení, které bylo řádně zahájeno jejím právním předchůdcem (Komerční
bankou, a. s.), o nařízení exekuce rozhodl exekuční soud. Oprávněná nebyla
stranou, která rozhodčí doložku sjednala. Oprávněná ještě předtím, než soud
prvního stupně rozhodl o zastavení exekuce z podnětu exekutora pro údajně
neplatnou rozhodčí doložku, podala soudnímu exekutorovi podnět k zastavení
exekuce pro nemajetnost povinného, avšak exekutor se tímto podnětem nezabýval.
Především samotný exekutor, a nikoliv oprávněná, si měl být vědom rozhodnutí
Nejvyššího soudu o otázce platnosti rozhodčích doložek, a přesto ve vedení
exekuce na základě rozhodčího nálezu dále pokračoval. Nynější oprávněné tedy
nelze přičíst zavinění na zastavení exekuce a rozhodnout o proto o tom, že
exekutor vůči ní má právo na náhradu nákladů exekuce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Co 4/2016-282,
rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce potvrdil (výrok I) a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok
II). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
1945/2010, a ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, stejně a z týchž
důvodů, jako soud prvního stupně, uzavřel, že rozhodčí smlouva je neplatná. Za
takových okolností je třeba exekuci i bez návrhu v každém jejím stádiu zastavit
pro nepřípustnost, když na tom ničeho nemění novelizované ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, protože soud v rámci
výkonu rozhodnutí (exekuce) zkoumá mimo jiné i okolnost, zda exekuční titul byl
vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Jestliže soud prvního stupně
nerozhodl o dalším návrhu oprávněné ze dne 6. 5. 2015 na vstup společnosti
PARADISE ISLANDS HOLDING LTD. do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř.,
postupoval správně, neboť dřívější návrh oprávněné na vstup této společnosti do
řízení byl pravomocně zamítnut usnesením soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány
ze dne 12. 12. 2014, č. j. 103 Ex 6347/2010-22 ve spojení s unesením Městského
soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 11 Co 80/2015-139. Důvodem pro zamítnutí
původního návrhu přitom nebyla nesolventnost společnosti PARADISE ISLANDS
HOLDING LTD., nýbrž skutečnost, že institut procesního nástupnictví byl
oprávněným „účelově zneužit“, když exekuce již v době podání původního návrhu
postrádala způsobilý exekuční titul a právníkem zastoupený oprávněný si této
skutečnosti musel být v době uzavírání postupních smluv vědom s ohledem na již
tehdy existující judikaturu. Smlouvy o postoupení pohledávek mezi Komerční
bankou a oprávněnou a mezi oprávněnou a společností PARADISE ISLANDS HOLDING
LTD. byly uzavřeny účelově s cílem eliminovat negativní důsledky zastavení
exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro oprávněného
zejména v oblasti nákladů exekuce. Oprávněná v transakci zjevně sloužila jako
prostředník tohoto nekalého záměru – převedla na sebe „nevymožitelné“
pohledávky, aby je hned vzápětí převedla na právnickou osobu se sídlem v
zahraničí se zřejmým cílem ztížit případné vymáhání nákladů řízení a nákladů
exekuce (bez ohledu na solventnost zahraniční právnické osoby). Usnesení o
zamítnutí původního návrhu tak nebylo postaveno na úvaze o (ne)solventnosti
nového oprávněného. Jestliže nový návrh na procesní nástupnictví ze dne 6. 5. 2015 „solventnost nového oprávněného rozsáhle dokládá“, pak tím nepředkládá
žádné nové skutečnosti, které by mohly mít za následek změnu původního
usnesení; jedná se o další pokus o zneužití institutu procesního nástupnictví. O opakovaném návrhu oprávněného tak není třeba za nezměněné situace rozhodovat
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd
201/2008). Odvolací soud shledal věcně správným i výrok soudu prvního stupně
o povinnosti oprávněné k náhradě nákladů exekutora, když odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn.
21 Cdo 402/2014, podle něhož došlo-
li k zastavení exekuce, protože titul pro exekuci od počátku nebyl materiálně a
formálně vykonatelný (byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k
jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce oprávněný, který
podle takového titulu nařízení exekuce navrhl. Těmito následky je přitom
postižena i oprávněná, která do exekuce vstoupila na místo původní oprávněné
Komerční banky, a. s., neboť svým vstupem do řízení přijala i procesní důsledky
jednání své předchůdkyně (§ 36 odst. 5 poslední věta zákona č. 120/2001 Sb.,
exekučního řádu (dále též jen „ex. řádu“).
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 72 Co 22/2016-257
napadla oprávněná dovoláním s tím, že má být zrušeno. Odvolacímu soudu zejména
vytýká, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce, aniž by
došlo k rozhodnutí
o dalším návrhu oprávněné ze dne 6. 5. 2015 na vstup společnosti PARADISE
ISLANDS HOLDING LTD. do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. Odvolací soud
tak nerozhodl o zastavení exekuce se správným oprávněným. Tím nerespektoval
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008. Oprávněná dále uvedla, že
odvolací soud v napadeném usnesení vytrhává z kontextu pojmy „účelové zneužití
procesní úpravy“ a „neosvědčení solventnosti nového oprávněného v ČR“, které se
navzájem naopak podmiňují. Domnělá účelovost návrhu na vstup nabyvatele
pohledávky jako cizozemského subjektu byla v rozhodnutí o původním návrhu
oprávněné na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. shledána v motivaci
oprávněné zbavit soudního exekutora práva na reálnou úhradu nákladů exekučního
řízení, když solventnost „nového oprávněného“ nebyla osvědčena a tím byla
zjevně ohrožena možnost domoci se následně na „novém oprávněném“ jako
zahraničním subjektu práv přisouzených v exekuci. Oprávněná má za to, že
věcnému projednání opakovaného návrhu na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. nebrání překážka věci rozhodnuté, jestliže jej (nově) odůvodnila tím, že na
straně „nového nabyvatele“ pohledávky v době podání opakovaného návrhu existuje
dostatek konkrétního majetku k úhradě případně uložených nákladů exekuce, který
se nachází na území České republiky. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné významné
vyřešení právní otázky, zda je dána překážka věci rozhodnuté ve vztahu k
opakovanému návrhu oprávněného podle ustanovení § 107a o. s. ř.
na vstup nového
oprávněného do řízení na jeho místo s odůvodněním, že od doby rozhodnutí o
dřívějším návrhu se majetková situace nového oprávněného změnila natolik, že
již není důvod se obávat, že nebude schopen dostát své povinnosti k náhradě
případných nákladů exekuce, a to za situace, kdy dřívější návrh na vstup téhož
subjektu do řízení zamítnut proto, že smlouva o postoupení pohledávky, o kterou
byl návrh opřen, je zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 89/2012
Sb. (dále též jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že tato otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Podle ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu, prokáže-li se, že po zahájení
exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují
převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení
namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo
nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav
řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
Podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., má-li žalobce za to, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod
nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může
dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo
povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o
nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to
neplatí v případech uvedených v § 107. V daném případě nelze pominout, že cílem opakovaného návrhu oprávněné podle
ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu a § 107a odst. 1 o. s. ř. nemůže být náprava
údajně nesprávného předchozího rozhodnutí soudu o dřívějším návrhu na tentýž
postup (srov. například s usnesením ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo
1301/2013, uveřejněným pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Z toho plyne, že oprávněná nemůže opětovný návrh na vstup nového
účastníka do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. opřít o skutečnosti, které
podle rozhodnutí o dřívějším návrhu jsou pro rozhodnutí o návrhu irelevantní. Při posouzení, zda věcnému projednání opakovaného návrhu na vstup nového
oprávněného do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. brání překážka věci
pravomocně rozsouzené (protože se jedná o zneužití práva), mohou nastat dvě
odlišné situace. První situací je stav, kdy předchozí návrh na postup podle
ustanovení § 107a o. s. ř. byl zamítnut proto, že zneužitím práva (ve smyslu §
2 o. s. ř.) byl pouze tento procesní návrh sám o sobě (nikoliv ve spojení se
smlouvou o postoupení pohledávky, která je hmotněprávním důvodem pro jeho
podání), a to s ohledem na skutečnosti, které existovaly v době jeho podání a z
jejichž existence tehdy bylo třeba dovodit, že cílem návrhu je výhradně
nastolení průtahů v řízení nebo způsobení újmy jiným účastníkům řízení
(případně exekutorovi), jež může spočívat i v tom, že případná pohledávka na
náhradu nákladů exekuce bude vůči novému oprávněnému obtížně vymahatelná (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015). Druhou situací je stav, kdy dřívější návrh na vstup nového oprávněného do
řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. byl zamítnut proto, že zneužitím práva
podle ustanovení § 8 obč. zák. s cílem poškodit zájmy jiných účastníků exekuce
nebo exekutora bylo již samotné postoupení pohledávky, na jehož základě byl
posléze návrh na vstup nového oprávněného do řízení podán. Zatímco v prvé
situaci věcnému projednání opětovného návrhu na vstup téhož subjektu do řízení
na straně oprávněné odůvodněného změněnými okolnostmi na straně tohoto subjektu
(např. v tom, že v mezidobí se stal solventním a jeho majetek se nachází v
České republice, takže již není odůvodněna obava, že by případná pohledávka
náhrady nákladů exekuce byla nevymahatelná) nebrání překážka věci rozhodnuté,
ve druhé situaci překážka věci rozhodnuté existuje. Procesní návrh na vstup
jiného oprávněného do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř.
totiž ve druhé
výše popsané situaci navazuje na smlouvu o postoupení pohledávky a vytváří s ní
pro účely posouzení, zda se jedná o zneužití práva, jeden celek. Jestliže je
zneužitím práva podle ustanovení § 8 obč. zák. samotná smlouva o postoupení
pohledávky, musí tedy být zneužitím práva (ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř.) i
na postoupení pohledávky navazující návrh na vstup jiného oprávněného do řízení
podle ustanovení § 107a o. s. ř. Uzavřel-li soud, který rozhodoval o prvním návrhu oprávněné ze dne 16. 10. 2014
(Městský soud v Praze v usnesení ze dne 1. 4. 2015, č. j. 11 Co 80/2015-139),
že dřívější návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř. je zneužitím práva proto, že
již smlouva o postoupení pohledávky ze dne 9. 6. 2014 (a dokonce i předchozí
postupní smlouvy oprávněné s Komerční bankou, a. s., z let 2013, resp. 2014,
na jejichž základě do řízení vstoupila oprávněná) byly zneužitím práva, není
přípustné pro existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté podat opětovný
návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř., jenž bude opřen o to, že se od
posledního návrhu změnily majetkové poměry subjektu, který má do řízení
vstoupit na místo oprávněné. Změna v majetkových poměrech této osoby je totiž
zcela irelevantní, protože nemůže ničeho změnit na tom, že již samotná smlouva
o postoupení pohledávky ze dne 9. 6. 2014 je zneužitím práva, takže zneužitím
práva musí být i návrh na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř., který je
podán na jejím základě. Jestliže tedy odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení dovodil, že
opakovaný návrh oprávněné na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. je zjevně
bezúspěšný, a proto je možné jej pokládat za obstrukční a není důvod o něm
rozhodovat [a exekuci lze bez dalšího zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř.), je jeho právní závěr správný (srov. s usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněným pod číslem 2/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Dodává se, že právní závěr odvolacího soudu o tom, že exekuci je třeba podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. za výše popsaných skutečností
zastavit, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který
již opakovaně uvedl, že nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) soud zastaví i bez
návrhu vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, pro niž je provedení
výkonu rozhodnutí (exekuce) nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o
nařízení výkonu nezhojí vady, bránící provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) a
existující již v době jeho vydání. Nařízenou exekuci lze zastavit také tehdy,
zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul
vydal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2011, sp. zn. 20
Cdo 1828/2011, či usnesení ze dne 16. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 4302/2011). Dovolací soud též v řadě rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 10. července 2013,
sp. zn.
31 Cdo 958/2012, publikovaném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) uzavřel, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí
řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na
základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu
§ 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě
absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle
zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě
přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který
exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (tj. i bez návrhu - srov. dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 3670/2014,
nebo ze dne 9. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3965/2014, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3396/2014, rovněž i usnesení Ústavního soudu
ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/2015) zastavit. Usnesení odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodováno ve věci samé,
z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, a proto Nejvyšší soud
dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. V té
části, v níž směřuje proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech
řízení (nákladech exekuce), bylo dovolání odmítnuto podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože oprávněná
byla v dovolacím řízení neúspěšná, avšak povinnému ani exekutorovi podle obsahu
spisu žádné náklady během řízení o dovolání nevznikly, rozhodl soud tak, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.