ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobce L. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, proti žalovanému
TOS Hostivař s. r. o., se sídlem v Praze 10, Radiová 1431/2a, PSČ 102 00,
identifikační číslo osoby 45809895, zastoupenému JUDr. Petrem Kališem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00, o zaplacení 3.335.431,70
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C
13/2015, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. 11. 2016, č. j. 28 Co 363/2016-288, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 20.086 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupce.
[1] Žalobou ze dne 23. 9. 2015 se žalobce domáhá zaplacení 3.335.431,70
Kč s příslušenstvím z titulu nesplacené části zápůjčky, poskytnuté (ve výši
7.408.584 Kč) žalovanému. Žalovaný v řízení na svoji obranu namítl k započtení
pohledávku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.000.000 Kč (za porušení
konkurenční doložky sjednané mezi žalobcem a společností RM Holding a. s.) a
pohledávku ve výši 967.000 Kč představující škodu způsobenou společnosti H. jednáním žalobce ve funkci člena jejího představenstva. [2] Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 18 C
13/2015-229, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.335.431,70 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 2.000.000 Kč s
příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). [3] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1/ Smlouvou ze dne 23. 12. 2014 poskytl žalobce žalovanému zápůjčku ve
výši 7.408.584 Kč se splatností do 6 měsíců ode dne podpisu smlouvy. 2/ Žalobce (jako prodávající) se smlouvou ze dne 23. 12. 2014 zavázal
převést na společnost RM Holding a. s. (jako kupujícího) vlastnické právo k 49
listinným akciím na jméno, emitovaných společností H., která je jediným
společníkem žalovaného, za kupní cenu 7.500.000 Kč. 3/ V čl. VI. bodu 3. smlouvy o úplatném převodu akcií si strany
ujednaly, že žalobce je povinen „zdržet se po dobu 3 let od uzavření této
smlouvy jakékoliv činnosti, která je konkurenční k činnosti“ žalovaného, „a to
ať již přímo, či prostřednictvím jiných osob či majetkové účasti v jiných
osobách, nebýt v zaměstnaneckém nebo obdobném poměru v řídící funkci, případně
ve funkci odpovídající obchodnímu nebo finančnímu vedení osoby, která má shodný
nebo obdobný předmět činnosti a dále zdržet se zprostředkování takové činnosti
pro jiné osoby, nesmí předat nebo využít pro sebe nebo jiného informace o
zákaznících“ žalovaného „třetím osobám nebo jakkoliv využít know-how
společnosti nebo databáze klientů ve svůj prospěch nebo prospěch třetí strany“. Žalobce se dále zavázal „zdržet se po dobu 3 let jakýchkoliv budoucích kroků,
které by poškozovaly“ žalovaného, jeho „podnikání či dobré obchodní jméno, a
dále zdržet se jakéhokoliv jiného působení, které by mohlo negativním způsobem
ovlivnit“ žalovaného, jeho podnikání či dobré obchodní jméno. Pro případ
porušení zákazu konkurence obsaženého v čl. VI. bodu 3. smlouvy si strany v čl. VII. bodu 2. sjednaly povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 2.000.000 Kč za
každý jednotlivý případ porušení. 4/ Žalobce je ode dne 30. 1. 2015 jediným společníkem a jednatelem
společnosti L. H., která dne 15. 5. 2015 změnila obchodní firmu na T. P. a
která prostřednictvím (žalobcem zřízených) internetových stránek umístěných na
adrese www.tosprague.cz nabízela „nákup a prodej použitých brusek vyrobených v
TOSu Hostivař“. 5/ Žalovaný dne 18. 2. 2015 zaplatil žalobci na poskytnutou zápůjčku
4.073.152,30 Kč. 6/ Společnost RM Holding a. s. dne 7. 9. 2015 vyzvala žalobce k
zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.000.000 Kč za porušení povinností
vyplývajících z konkurenční doložky obsažené v čl. VI. bodu 3.
smlouvy o
úplatném převodu akcií ze dne 23. 12. 2014. 7/ Žalobce vykonával funkci člena představenstva společnosti H.., z
jejíhož účtu byl dne 28. 2. 2005 proveden výběr hotovosti ve výši 350.000 Kč a
dne 2. 3. 2005 ve výši 349.000 Kč. 8/ Společnost RM Holding a. s. (jako kupující akcií společnosti H.) dle
předávacího protokolu ze dne 23. 12. 2014 převzala od žalobce (mimo jiné) i
hotovost v pokladně dle stavu uvedeného v příloze protokolu. 9/ Dne 7. 9. 2015 společnost H. vyzvala žalobce k zaplacení náhrady
škody ve výši 967.000 Kč, kterou jí měl žalobce při výkonu funkce člena
představenstva způsobit jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře tím, že
provedl výběry hotovosti z účtu společnosti ve výši 699.000 Kč, jež nebyly
promítnuty do účetnictví, a v pokladně společnosti tak vznikl schodek (manko)
ve výši 967.000 Kč. 10/ Smlouvami ze dne 8. 9. 2015 společnosti RM Holding a. s. a H. a. s. postoupily na žalovaného pohledávky za žalobcem ve výši 2.000.000 Kč
(představující smluvní pokutu za porušení konkurenční doložky sjednané ve
smlouvě o úplatném převodu akcií) a ve výši 967.000 Kč (z titulu nároku na
náhradu škody vzniklé porušením povinností žalobce jednat s péčí řádného
hospodáře). [4] Na takto ustaveném základu se soud prvního stupně nejprve zabýval
žalobou uplatněným nárokem žalobce na zaplacení zbývající části poskytnuté
zápůjčky, který – poté, kdy se vypořádal s námitkami žalovaného týkajícími se
splatnosti zápůjčky a nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce – shledal
důvodným. [5] Jde-li o námitku započtení pohledávky ve výši 2.000.000 Kč, soud
prvního stupně konstatoval, že žalobce svým jednáním opakovaně porušil zákaz
konkurence obsažený v čl. VI. bodu 3. smlouvy o úplatném převodu akcií, kdy
(mimo jiné) má majetkovou účast a zastává řídící funkci ve společnosti T. P. (nyní opět „L. H.“), která podniká ve shodném předmětu podnikání jako žalovaný
(jemuž tak konkuruje). Neshledávaje podmínky pro moderaci smluvní pokuty za
porušení konkurenční doložky, soud uzavřel, že právo na doplacení poskytnuté
zápůjčky nelze žalobci v uvedeném rozsahu přiznat. [6] Ve vztahu k pohledávce žalovaného ve výši 967.000 Kč rovněž
uplatněné v řízení k započtení žalovaný podle soudu prvního stupně neprokázal
existenci pohledávky, neboť samotné skutkové zjištění, že z účtu společnosti H. byly provedeny výběry hotovosti ve výši 699.000 Kč, nemůže bez dalšího vést k
závěru o „jakékoliv odpovědnosti“ žalobce ve smyslu § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), či § 435 zákona
č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]. Naopak bylo v řízení prokázáno, že
hotovost v pokladně převzala od žalobce společnost RM Holding a. s. (jako
kupující akcií společnosti H.). [7] Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků ve výroku označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud doplnil dokazování a přisvědčil soudu prvního stupně
ve skutkových i právních závěrech ohledně důvodnosti jednotlivých v řízení
uplatněných nároků. [9] K námitce započtení pohledávky ve výši 967.000 Kč odvolací soud
zdůraznil, že nárok žalovaného „do jisté míry znevěrohodňuje“ již to, že sám
žalovaný uvádí v různých podáních předložených v řízení k započtení namítanou
pohledávku v různé výši. K argumentaci žalovaného, podle něhož je na žalobci
důkazní břemeno ohledně prokázání, na co použil výběry hotovosti z účtu
společnosti H. v roce 2005, pak odvolací soud uvedl, že „důkazní břemeno o
prokázání všech podmínek nutných pro vznik odpovědnosti za škodu ve formě
schodku na straně žalobce“ stíhá žalovaného.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný. [11] Žalobce má dovolání za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k řešení otázky výkladu §
2975 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), v
judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [12] Podle přesvědčení žalobce neměl odvolací soud ke konkurenční
doložce sjednané ve smlouvě o prodeji akcií vůbec přihlížet, neboť v rozporu s
§ 2975 o. z. nevymezuje ani okruh činností, ani území, ani okruh osob, kterých
se zákaz týká. Jde tudíž o zákonem zakázanou konkurenční doložku. Proto také
neměl ani zohlednit k započtení namítanou pohledávku z titulu smluvní pokuty,
sjednané pro porušení konkurenční doložky. [13] Nový občanský zákoník podle žalobce „zpřísnil ustanovení
konkurenční doložky zejména ve vztahu k tomu, že v případě, že konkurenční
doložka nebude mít kteroukoliv, byť i jedinou z povinných náležitostí (…),
půjde o konkurenční doložku neplatnou a vznikne tedy stejný právní stav, jako
by konkurenční doložka nebyla vůbec sjednána“. [14] Žalobce má za to, že konkurenční doložka jej omezovala více, než
kolik vyžadovala potřebná ochrana oprávněné strany. Absolutní zákaz jakéhokoliv
podnikání v oblasti, ve které byl vyučen jako strojní zámečník, jej také
limitovala z hlediska jeho dalšího uplatnění na trhu práce. Navíc byl při
uzavírání smlouvy ve věku, kdy měl zájem podnikat a vzhledem k jeho vzdělání se
mnoho dalších možností nepodařilo získat. [15] Žalovaný opírá přípustnost svého dovolání taktéž o § 237 o. s. ř.,
maje za to, že odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu otázku prokazování předpokladů odpovědnosti za škodu,
způsobenou porušením povinností při výkonu funkce člena představenstva. [16] Žalobce (jakožto člen představenstva) vybral z účtu této
společnosti částky 350.000 Kč a 349.000 Kč, aniž by doložil „důvod výběru“. K
porušení péče řádného hospodáře došlo tím, že provedl výběry z účtu a
připustil, aby v pokladně vzniklo manko. Vznik škody je zřejmý z „rozdílného
stavu mezi účetnictvím společnosti a výsledkem pokladny společnosti“. Příčinná
souvislost je pak dána tím, že žalobce odpovídal za vedení účetnictví. [17] Podle přesvědčení žalovaného z provedených důkazů nelze dovozovat,
že by „nový vlastník“ společnosti H. převzal i pokladní hotovost této
společnosti. [18] Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil. [19] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. K dovolání žalobce:
[20] Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř., k řešení otázky
výkladu § 2975 odst. 1 o. z., v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené. [21] Podle § 2975 o. z.
neurčí-li se v ujednání zakazujícím jinému
soutěžní činnost území, okruh činnosti nebo okruh osob, kterých se zákaz týká,
ke konkurenční doložce se nepřihlíží (odstavec první). Zakazuje se konkurenční
doložka ujednaná na neurčitou dobu nebo na dobu delší než pět let; poruší-li se
zákaz, platí, že konkurenční doložka byla ujednána na pět let (odstavec druhý). Zakazuje se konkurenční doložka omezující zavázanou stranu více, než vyžaduje
potřebná ochrana oprávněné strany; poruší-li se zákaz, může soud na návrh
dotčené strany konkurenční doložku omezit, zrušit, nebo prohlásit za neplatnou
(odstavec třetí). [22] Gramatický výklad § 2975 odst. 1 o. z. může vést k (dovolatelem
předestíranému) závěru, podle něhož se při absenci kterékoliv ze zde
vypočtených náležitostí (území, okruh činnosti, okruh osob) k takové doložce
nepřihlíží. Jinak řečeno, že doložka neobsahující některou z uvedených
náležitostí je doložkou výslovně zákonem zakázanou (srov. § 1 odst. 2 část věty
před středníkem o. z. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016). [23] Nicméně gramatický výklad představuje toliko prvotní přiblížení se
textu právní normy, obsažené ve vykládaném ustanovení (srov. § 2 odst. 2 o. z. a za všechna rozhodnutí např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03); výklad teleologický, systematický i historický přitom vedou k
závěru odlišnému. [24] Povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých
občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat
spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost [srov. důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk číslo 362,
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období, 2010 – 2013,
(dále jen „důvodová zpráva“), s. 688]. Proto § 574 o. z. výslovně určuje, že na
právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné. To platí
obdobně i při posuzování, zda je určité právní jednání zdánlivé, resp. zda se k
němu nepřihlíží. [25] Jinak řečeno, pro závěr, že ustanovení občanského zákoníku zakazuje
adresátům určité ujednání, a to pod sankcí neplatnosti, zdánlivosti či toho, že
se k danému ujednání nepřihlíží, musí svědčit především jeho teleologický
výklad, tj. smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené (v literatuře
srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář,
Svazek I, § 1-117, Praha: Leges, 2013, s 51). [26] Sankci, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, upravuje
občanský zákoník i zákon o obchodních korporacích na mnoha místech. Jakkoliv
důvodová zpráva naznačuje, že ve všech těchto situacích jde o právní jednání
zdánlivá (srov. důvodovou zprávu, s. 685 nebo 1033), je zjevné, že tomu tak v
řadě případů být nemůže. Např. v § 5 odst. 2 z. o. k. uvedený obrat vyjadřuje
prekluzi práva, v § 14 z. o. k. dokonce toliko dočasnou neúčinnost určitého
ujednání. Ostatně z pravidla určujícího, že je-li právní jednání zdánlivé,
nepřihlíží se k němu (§ 554 o.
z.), nelze bez dalšího usuzovat na pravdivost
obrácené implikace, tedy že každé jednání, k němuž se nepřihlíží, je zdánlivé. [27] Nicméně bez zřetele k tomu, zda důvodem, proč se k určitému
ujednání nepřihlíží, je v tom kterém případě jeho zdánlivost, neplatnost či
dokonce pouhá (dočasná) neúčinnost, z příkazu zákonodárce nepřihlížet k němu
plyne, že soud tak musí – jsou-li splněny zákonem předepsané předpoklady –
učinit ex officio, bez ohledu na návrhy stran. Příkaz zákonodárce k určitému
právnímu jednání nepřihlížet tak má zpravidla obdobné důsledky, jaké nastávají
v případě zdánlivých či absolutně neplatných právních jednání. [28] O to více tudíž platí, že pro závěr, že se k určitému právnímu
jednání nepřihlíží, musí svědčit smysl a účel právní normy uvedenou sankci
obsahující. [29] Důvodová zpráva (s. 1126) k ustanovení § 2975 o. z. uvádí:
„Stávající obecná úprava konkurenčních doložek v § 672a obchodního zákoníku je
nevhodná zejména proto, že vychází z evropské směrnice vydané pro obchodní
zastoupení, která pojímá konkurenční doložky příliš restriktivně s cílem
chránit slabší stranu. Jedná se tudíž o zvláštní pojetí, které má zvláštní
význam pro úpravu konkrétního smluvního typu“. [30] Z citované části důvodové zprávy je zjevné, že úmyslem zákonodárce
bylo upravit konkurenční doložku méně striktně, než byla upravena dříve v §
672a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a než je nyní upravena pro
obchodní zastoupení v § 2518 o. z. Z obou označených ustanovení je přitom
patrné, že konkurenční doložka obstojí, vymezuje-li alternativně buď určité
území, anebo určený okruh osob na tomto území, na němž obchodní zástupce nesmí
vykonávat (po určitou dobu) činnost soutěžní povahy. Výše nastíněný gramatický
výklad § 2975 odst. 1 o. z. tak zjevně odporuje úmyslu zákonodárce vyjádřenému
v důvodové zprávě. [31] Neklade-li zákon ani na konkurenční doložku upravenou v § 2518 o. z. požadavek, aby obsahovala současně vymezení činnosti, území a okruhu osob,
jichž se zákaz týká, nelze akceptovat jakýkoliv výklad, podle kterého by tyto
náležitosti byly nezbytné pro konkurenční doložku v režimu § 2975 o. z., a to
pod sankcí, že k ujednání tyto náležitosti neobsahující nebude ex officio
přihlíženo. [32] Obecně platí, že konkurenční doložka bývá uzavírána tehdy, kdy
osoba, jíž se omezuje právo vykonávat činnost soutěžní povahy (zavázaná
strana), získala či získá (zpravidla) díky vztahu s oprávněnou stranou určité
know-how, jehož využití v soutěži bezprostředně po ukončení tohoto vztahu by
mohlo oprávněnou stranu poškodit. Typicky tomu tak bývá (či může být) v případě
obchodních zástupců či členů volených orgánů obchodních korporací. Další
obvyklou situací, kdy dochází k uzavírání konkurenčních doložek, je převod
závodu či (jako tomu bylo v projednávané věci) významné majetkové účasti v
obchodní korporaci, kdy převodce získal určité know-how právě díky vlastnictví
převáděného závodu či převáděné majetkové účasti v obchodní korporaci (např. v
souvislosti s výkonem funkce člena voleného orgánu této obchodní korporace).
[33] Proto lze považovat dočasné omezení práva zavázané strany na
svobodnou volbu povolání, jakož i práva podnikat a provozovat jinou
hospodářskou činnost (garantovaného článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod) za ospravedlnitelné. Nicméně aby takový zásah do ústavně
garantovaného práva vyhovoval požadavku přiměřenosti (tedy aby do uvedeného
práva zavázané strany nebylo zasahováno více, než je pro dosažení sledovaného
cíle nezbytné), klade zákonodárce na obsah konkurenční doložky určitá omezení. Je tomu tak jak v případě konkurenční doložky uzavřené s obchodním zástupcem (v
§ 2518 o. z.), tak i v případě obecné úpravy konkurenční doložky v § 2975 o. z. [34] K dosažení tohoto účelu právní úpravy konkurenční doložky slouží (v
obecném režimu) jednak pravidlo o časovém omezení (§ 2975 odst. 2 o. z.), a
jednak pravidlo umožňující zavázané straně dosáhnout omezení, zrušení či
prohlášení konkurenční doložky za neplatnou, bude-li ji omezovat více, než
vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany (§ 2975 odst. 3 o. z.). [35] Ustanovení § 2975 odst. 1 o. z. – přes své nepřesné vyjádření –
nevymezuje obligatorní náležitosti konkurenční doložky přísněji než je tomu v
případě § 2518 o. z., ale pouze zdůrazňuje obecný požadavek (viz § 553 odst. 1
o. z.) na určitost ujednání o konkurenční doložce. Aby konkurenční doložka byla
určitým právním jednáním, musí z ní plynout, jaké činnosti a v jakém rozsahu
nesmí zavázaná strana vykonávat. Rozsahem zákazu je přitom třeba rozumět buď
určité území (na němž zavázaná strana nesmí po sjednanou dobu vyvíjet činnost
soutěžní povahy), anebo určitý okruh osob (vůči nimž nesmí tuto činnost
vyvíjet; zpravidla půjde o zákazníky či potencionální zákazníky oprávněné
strany). [36] To, zda konkrétní konkurenční doložka v tomto směru vyhovuje
požadavku určitosti právních jednání, je třeba posuzovat podle pravidel pro
výklad právních jednání (srov. zejména § 555 a násl. o. z. a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017). Bude-li např. výkladem možné (výjimečně) dovodit, že strany sjednaly konkurenční doložku „pro
celý svět“ či „vůči všem osobám“ (v literatuře k této možnosti srov. např. Kindl, J. Úprava konkurenčních doložek v novém občanském zákoníku – pokus o
vyplnění mezer. Právní rozhledy, 2015, číslo 12, s. 419 a násl.), nepůjde o
ujednání, k němuž by se nemělo bez dalšího přihlížet, ale o ujednání, u něhož
přichází v úvahu postup podle § 2975 odst. 3 o. z. [37] Výklad předestíraný dovolatelem vede k nespravedlivým důsledkům,
kdy zavázaná strana, již především právní úprava konkurenční doložky obsažená v
§ 2975 o. z. chrání, po sjednanou dobu (v důvěře v platnost a účinnost doložky)
nevykonává činnost soutěžní povahy (tedy vyhoví dohodě uzavřené s oprávněnou
stranou), ale neobdrží za to sjednané protiplnění, neboť se ke konkurenční
doložce podle tohoto výkladu nemá (a to z úřední povinnosti) přihlížet. [38] Nejvyšší soud z důvodu výše popsaných uzavírá, že smluvní strany
vyhoví požadavku ustanovení § 2975 odst. 1 o. z.
tehdy, lze-li z ujednání o
konkurenční doložce dovodit, jakou činnost a v jakém rozsahu nesmí zavázaná
strana po určitou dobu vykonávat. [39] V poměrech projednávané věci přitom není pochyb, že uvedenému
požadavku strany vyhověly. Z ujednání je patrné, jaké činnosti, po jakou dobu a
v jakém rozsahu neměl dovolatel vykonávat; závěr o neurčitosti konkurenční
doložky (a tudíž ani důvod, proč by nemělo být ke konkurenční doložce
přihlíženo) dán není. [40] Nechtěl-li dovolatel konkurenční doložku dodržet (jak se podává z
jeho argumentace, podle níž měl v úmyslu v daném oboru podnikat), neměl ji
uzavírat. Lze předpokládat, že takový přístup by ovlivnil výši kupní ceny
akcií, popř. i samu vůli kupujícího uzavřít kupní smlouvu na akcie. Měl-li pak
za to, že jej konkurenční doložka omezuje více, než vyžaduje potřebná ochrana
oprávněné strany, mohl postupovat podle § 2975 odst. 3 o. z. Tato skutečnost
však není důvodem, pro který by se ke sjednané doložce nemělo (z úřední
povinnosti) přihlížet. [41] K poukazu dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 939/2018, Nejvyšší soud podotýká, že v označené věci nebyl
výklad § 2975 o. z. předmětem dovolacího přezkumu (tato otázka nebyla
Nejvyššímu soudu předestřena). K dovolání žalovaného. [42] Prokázal-li by dovolatel, že žalobce vybral jakožto člen
představenstva z účtu akciové společnosti peněžní prostředky, aniž by bylo
zřejmé, jak (na co) byly tyto prostředky využity, byl by žalobce povinen tvrdit
a prokázat, že (a jak) tyto peněžní prostředky byly využity ve prospěch
společnosti. Otázka využití takto vybraných peněžních prostředků je totiž
otázkou jednání s péčí řádného hospodáře, ohledně které nese v případě sporu
důkazní břemeno (bývalý) člen představenstva (srov. z aktuální judikatury
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, a v něm
citovaná rozhodnutí). [43] Nicméně v poměrech projednávané věci vyšly soudy ze (skutkového)
závěru, že takto vybrané peněžní prostředky byly vloženy do pokladny
společnosti H. a od žalobce je převzala společnost RM Holding a. s. (jako
kupující akcií společnosti H.). Nebyl tudíž prokázán vznik tvrzené škody. [44] Brojí-li dovolatel proti uvedenému závěru, brojí proti skutkovým
zjištěním soudů nižších stupňů, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv
otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí
záviselo a jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání
vymezených v § 237 o. s. ř. Uplatňuje tudíž nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a
odst. 1 věta první o. s. ř.), a dovolání pro posouzení této otázky nemůže být
přípustné. [45] Řečené platí i pro řešení právní otázky nesení důkazního břemene
ohledně jednání s péčí řádného hospodáře, při jejímž formulování dovolatel
vychází z jiných než soudy učiněných skutkových závěrů ohledně „osudu“
vybraných peněžních prostředků. Posouzení této otázky by nemohlo mít žádný
význam pro projednávanou věc, v níž soudy uzavřely, že vybrané peněžní
prostředky byly (v rámci pokladny společnosti) předány kupujícímu akcií.
[46] Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1
a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. [47] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobci v
souvislosti s dovoláním žalovaného podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího
řízení nevznikly a žalovanému v souvislosti s dovoláním žalobce vznikly náklady
v podobě odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání
žalobce) určené podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též
jen „advokátní tarif“), jejíž výše činí podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu
16.300 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního
tarifu ve výši 300 Kč a po připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§
137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce
celkem 20.086 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu