USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
TOS Hostivař s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, Radiová 1431/2a, PSČ
102 00, identifikační číslo osoby 45809895, zastoupené JUDr. Petrem Kališem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00, proti žalovanému
L. H., zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze,
Balbínova 404/22, PSČ 120 00, o zaplacení částky 6 935 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 243/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, č. j. 24
Co 260/2017-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 43 995,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek Okresního
soudu Praha – východ ze dne 23. 2. 2017, č. j. 19 C 243/2016-181, kterým byla
zamítnuta žaloba o zaplacení částek 2 000 000 Kč a 4 935 000 Kč s tam
specifikovanými úroky z prodlení a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně
zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 175 982,40 Kč. Odvolací
soud zároveň uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího
řízení částku 87 991 Kč. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Ve vztahu k té části napadeného rozhodnutí, jíž byla zamítnuta žaloba na
zaplacení smluvní pokuty za porušení konkurenční doložky, spatřuje dovolatelka
přípustnost dovolání v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
nebyla řešena otázka „přiměřené aplikace ustanovení občanského zákoníku, které
se týkají výkladu právního jednání, konkrétně ustanovení § 555 a násl. o. z., a
současně přiměřené aplikace ustanovení týkajících se neplatnosti právních
jednání, a to ustanovení § 574 a násl. a ustanovení § 577“. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, že má-li být dovolání přípustné
podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Konkrétní
otázky hmotného práva, jež má dovolatelka za judikatorně dosud neřešené, z
toliko vágně formulovaného pokusu o vymezení přípustnosti dovolání zřejmé
nejsou, lze na ně proto usuzovat toliko nepřímo, z argumentace vymezující
dovolací důvod. Ani z dalšího textu dovolání však není patrno, co má
dovolatelka na mysli „přiměřenou aplikací“. Především je třeba zdůraznit, že právní úvahy odvolacího soudu jsou založeny na
názoru, že požadavky na obsahové náležitosti konkurenční doložky jsou v § 2975
odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o. z.“ či „nový občanský zákoník“), stanoveny
kumulativně, takže absence kterékoliv z nich má za následek, že se k ujednání o
konkurenční doložce nepřihlíží (jde o ujednání zdánlivé podle § 2975 o. z.), a
že v posuzovaném ujednání přinejmenším dvě ze tří obligatorních náležitostí
(určení území a určení okruhu osob, kterých se zákaz týká) absentují. Tyto
závěry dovolatelka nezpochybnila, natož aby tak učinila způsobem, jenž by
umožnil shledat dovolání pro řešení těchto otázek přípustným, v tomto ohledu
tedy není právní posouzení odvolacího soudu otevřeno dovolacímu přezkumu. Otázka, zda lze ustanovení § 555 odst. 1, respektive § 556 až 558 obč. zák. upravující postup při výkladu právních jednání aplikovat u zdánlivého jednání,
přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí
nezávisí (a její vyřešení nemůže mít tudíž vliv na výsledek dovolacího
přezkumu). Určující je totiž právní názor odvolacího soudu, že absenci obsahové
náležitosti právního jednání nelze nahrazovat výkladem. Otázka, zda lze absenci obsahové náležitosti právního jednání nahrazovat (slovy
dovolatelky „dovozovat“) výkladem, je pak otázkou judikatorně vyřešenou a
odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu neodchýlil. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálená v tom, že
výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle
nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3,
ročník 1999, pod číslem 30, rozsudek ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1627, či samotnou dovolatelkou citovaný
rozsudek ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, ústavní stížnost proti
němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS
43/18). Tento závěr se uplatní rovněž ve vztazích podléhajících režimu nového
občanského zákoníku (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016, jež
jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na
http://www.nsoud.cz). I v případě, že by odpověď na v pořadí první z uvedených otázek byla kladná,
nebylo by možno zhojit absenci náležitostí konkurenční doložky výkladem, neboť
by se jednalo o nepřípustné doplňování projevu vůle, a na závěru o zdánlivosti
sjednané konkurenční doložky by se tudíž nic nezměnilo. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního,
časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal
spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán
není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila,
rozpoznala-li by neplatnost včas. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda lze absenci náležitostí
konkurenční doložky stanovených v § 2975 odst. 1 o. z.
zhojit postupem podle §
577 o. z. Ze zcela jasné, žádných pochybností nevzbuzující dikce ustanovení §
577 o. z. vyplývá, že se vztahuje na ty případy, kdy právní jednání obsahuje
určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, avšak takové,
které je v rozporu se zákonem, tedy nikoliv na případy, kdy takové určení zcela
chybí. Tomu logicky odpovídá i požadavek, aby soud neplatně sjednaný rozsah
určení změnil (tedy nikoliv aby absentující určení nahradil). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže
založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně při posuzování
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne
12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo
48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným
otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové
těžkosti. Tento závěr, jak Nejvyšší soud zdůraznil např. v usneseních ze dne
24. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5951/2016, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5387/2016, a ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016, lze plně vztáhnout i
na právní úpravu dovolacího řízení účinnou od 1. 1. 2013. Ve vztahu k té části napadeného rozhodnutí, jíž byla zamítnuta žaloba na
zaplacení náhrady za uloženou dotační sankci, má dovolatelka dovolání za
přípustné proto, že odvolací soud se při výkladu článku VI. odst. 2 smlouvy o
úplatném převodu cenných papírů uzavřené dne 23. 12. 2014 odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2317/2012, a ze dne 25. 4. 20 6, sp. zn. 32 Cdo
4318/2015. V tom jí však přisvědčit nelze. Odvolací soud postupoval podle
zákonem stanovených a judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu blíže
vysvětlených interpretačních pravidel a s pochybnostmi o obsahu uvedeného
ujednání, vyvolanými nedůslednou, nepřesnou formulací, se vypořádal za pomoci
výkladu logického a tautologického. Výsledek jeho výkladu není oproti mínění
dovolatelky absurdní, ba právě naopak. Je přeci zcela logické takové ujednání,
které váže vznik práva na náhradu za uloženou správní sankci až na okamžik, kdy
bude její uložení nezvratné, tedy nikoliv již na právní moc správního
rozhodnutí, nýbrž až marné vyčerpání opravných prostředků proti takovému
rozhodnutí ve správním soudnictví. To, v čem dovolatelka spatřuje absurditu,
není důsledkem výkladu provedeného odvolacím soudem, nýbrž skutečností, která
vyvolala pochybnosti o obsahu právního jednání, a tedy příčinou, proč vůbec
musel být výklad proveden (totiž že v textu smlouvy byl nepatřičně užit atribut
„pravomocný“).
Dovolatelka, ačkoliv napadla rozsudek odvolacího soudu též ve výroku o
nákladech odvolacího řízení, vymezuje se v dovolání pouze vůči výroku o věci
samé a ve vztahu k náhradě nákladů řízení dovolání postrádá jakoukoliv
argumentaci. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence
zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo
856/2014). Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné,
dílem jako vadné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.