27 Cdo 1599/2020-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatelky M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, za účasti 1) F.,
se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené D. M., advokátkou, se
sídlem XY, jako opatrovníkem, a 2) K. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené
Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Táboře, Palackého 351/6, PSČ
390 01, o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, vedené
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 83 Cm 1732/2016, o dovolání K. S. proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019, č. j. 14 Cmo 321/2019-134,
Dovolání se odmítá.
[1] Usnesením ze dne 26. 6. 2019, č. j. 83 Cm 1732/2016-97, Městský soud
v Praze k návrhu navrhovatelky jmenoval společnosti F. (dále jen „společnost“)
procesního opatrovníka D. M., advokátku (výrok I.) a zamítl návrhy společnosti
a druhé účastnice na přerušení řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2019, č. j. 14 Cmo
321/2019-134, odmítl odvolání společnosti a druhé účastnice proti výroku II.
usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a usnesení soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu, a to výslovně v rozsahu obou
výroků, podala druhá účastnice dovolání.
[4] Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve
smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – posuzování tzv. subjektivní
přípustnosti dovolání.
[5] Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten
účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma (jakkoli
nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, 2000, pod číslem 7, ze dne 21.
8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo
198/2003).
[6] Druhým výrokem napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně o ustanovení opatrovníka společnosti, nebylo
rozhodnuto o právech či povinnostech dovolatelky. Dovolání je tudíž podáno
neoprávněnou osobou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp.
zn. 29 Cdo 2227/2015, či ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5802/2016).
Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm.
b) o. s. ř. odmítl.
[7] V rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení,
je pak dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
[8] O návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval.
[9] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když
rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení
nebylo již dříve skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu