27 Cdo 1670/2024-617
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci žalobkyně Rubáš s. r. o., se sídlem v Klatovech, Čs. legií 118, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 04126424, zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) ANTILIUS s. r. o., se sídlem v Praze 7, Farského 1121/9, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 24297640, zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, PSČ 110 00, a 2) Flipchart s. r. o., se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 29114322, o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 126/2016, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, č. j. 7 Cmo 153/2021-565, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 1. 11. 2016, ve znění poslední změny doručené soudu dne 27. 11. 2017, se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, že je jedinou společnicí žalované 2).
[2] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 41 Cm 126/2016-439, určil, že žalobkyně je jedinou společnicí žalované 2) [výrok I.],
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej ve výroku II. jen tak, že platební povinnost mají žalované rovným dílem, jinak je i v tomto výroku potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradně nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[5] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[6] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[7] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, či ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[8] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. například závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[9] Dovolatelka těmto požadavkům nedostála, neboť co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v souladu s ust. § 237 o. s. ř. ve vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
[10] Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp.
zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
[11] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
[12] Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srovnej shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Srovnej ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
[13] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za rozdílně rozhodovanou.
[14] Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného z obsahového hlediska) nepodávají.
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.