27 Cdo 1866/2023-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Vladimírem Smělým, advokátem, se sídlem v Brně, Cejl 494/25, PSČ 602 00, proti žalované R. J., zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 96/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2022, č. j. 15 Co 99/2022-126, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
1. Žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 8. 3. 2018, doplněnou podáním ze dne 31. 5. 2018, domáhá po žalované zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, neboť na základě dohody uzavřené s žalovanou, že za ni splní její vkladovou povinnost společníka vůči společnosti Inovative Finance Consulting s. r. o., (dále jen „společnost“), převedl dne 25. 10. 2016 částku 255.000 Kč a dne 26. 10. 2016 částku 755.000 Kč ze svého účtu na účet společnosti.
2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 59 C 96/2018-86, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to otázky formy dohody uzavřené mezi společností a žalovanou podle § 13 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích, dále jen „z. o. k.“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k čemuž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2749/2020.
5. Podle dovolatele je správný závěr odvolacího soudu, podle něhož „vložením částky 1.000.000 Kč na účet společnosti ve dnech 25. 10. 2016 a 26. 10. 2016 se na úkor žalobce obohatila žalovaná“, ale již není správný jeho závěr, podle něhož „žalobci byla tato částka navrácena z peněžních prostředků společnosti“, neboť žalovaná „souhlasila s tím, aby společnost toto bezdůvodné obohacení případně vzniklé žalované vyplatila žalobci“, z čehož je možno dovodit, že žalovaná se dohodla se společností, že za ni zaplatí žalobci jí vzniklé bezdůvodné obohacení“ (dále jen „dohoda“).
6. Dovolatel má za to, že nezabýval-li se odvolací soud nijak formou
dohody, jejíž dodržení vyžaduje § 13 z. o. k., je jeho právní posouzení věci neúplné. Toto ustanovení pro takové jednání mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem totiž předepisuje povinnou písemnou formu s ověřeným podpisem, a to pod sankcí absolutní neplatnosti, k níž měl odvolací soud podle názoru dovolatele přihlédnout ex officio podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), k čemuž poukázal na jím odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu.
7. Dovolatel dále namítá, že „odvolací soud dovodil reálnou skutečnost, bez předložených důkazů, a tímto rezignoval na svoji povinnost“, protože „překročil mez pro hodnocení důkazů, když dovodil existenci dohody mezi žalovanou a společností o vyplacení bezdůvodného obohacení (…), a to v případě, kdy je rozhodující forma tvrzeného jednání pro jeho případnou absolutní neplatnost“.
8. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem otevřené otázky formy dohody podle § 13 z. o. k., neboť na jejím posouzení závěr odvolacího soudu nespočívá, a její řešení se tak nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, či ze dne 8. 12 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Odvolací soud totiž nezaložil své rozhodnutí na závěru o platnosti dohody uzavřené podle § 13 z. o. k. mezi jednočlennou společností zastoupenou při tomto právním jednání jediným společníkem, a to jako jejím jednatelem (žalovanou) a tímto společníkem, ale na závěru, že žalovaná se sice na úkor žalobce bezdůvodně obohatila minimálně o částku 1.000.000 Kč, ale že toto bezdůvodné obohacení již bylo žalobci vráceno…, prostřednictvím plateb společnosti“, když „žalobci byla z účtu společnosti zaplacena částka v celkové výši přesahující bezdůvodné obohacení žalované“, a že tak společnost učinila se souhlasem žalované.
10. V projednávané věci je proto bez významu, zda společnost poskytla žalobci plnění za žalovanou na základě platné či neplatné dohody, neboť žalovaná souhlasila, aby společnost za ni její dluh žalobci splnila. Podle § 1936 odst. 1 věty první o. z. platí, že věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 29 Cdo 306/2022, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 1 2024, sp. zn. IV. ÚS 2151/23).
11. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem vytýkaná údajná vada řízení, spočívající v překročení meze při hodnocení důkazů (dohody a výpisů z účtu společnosti), neboť dovolatel přehlíží, že hodnocení důkazů nelze (vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř.) samo o sobě úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 HYPERLINK "aspi://module='JUD'&link='JUD22306CZ%2523'&ucin-k-dni='30.12.9999'"Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl, a žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. 13. Náklady řízení vzniklé žalované sestávají z odměny zástupce žalované za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 4. 7. 2024) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 12.300 Kč a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.646 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak odvolací soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem 15.246 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. 9. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu