ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve
věci žalobkyně Tenisový klub Kersko, z. s., se sídlem v Hradištku, Kersko č.
ev. 688, identifikační číslo osoby 70567743, zastoupené JUDr. Jiřím Dubou,
advokátem se sídlem v Praze 5, Svornosti 985/8, proti žalované Penzion KERSKO,
s. r. o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby
04593308, zastoupené JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku,
Slovanská 3240/7a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 17 C 58/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 27 Co 19/2020-163, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9 583 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Dagmar Kolákové, advokátky se sídlem v Šumperku, Slovanská 3240/7a.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 3. 2019 domáhala
nahrazení projevu vůle žalované spočívající v uzavření kupní smlouvy, jejímž
předmětem je prodej pozemku p. č. 1050 v katastrálním území Hradištko u Sadské
(dále též jen „pozemek“). Tvrdila, že dne 4. 12. 1992 byla mezi obcí Hradištko,
pro kterou bylo v katastru nemovitostí evidováno vlastnictví pozemku, a TJ
Sokolem Hradištko (jehož součástí byl tenisový klub), který vlastnil na pozemku
zřízené oplocení, včetně vstupních vrátek, přípojku vody, včetně skruží a
výtokové šachty, venkovní schodiště a zabudované lavice, povrch tenisových
kurtů s příslušenstvím (zabudovaných lajn a sloupků na sítě), dle žalobkyně
samostatné stavby (dále též jen „tenisový areál“), uzavřena nájemní smlouva. Po
vzniku žalobkyně (8. 2. 2000) byl tenisový areál, na základě ústní smlouvy
uzavřené v roce 2000, která byla s účinky ex tunc konvalidována dne 12. 8.
2019, převeden do jejího vlastnictví; in eventum nabyla vlastnictví vydržením.
Žalobkyně vstoupila do práv a povinností TJ Sokol Hradištko, původního nájemce
pozemku, který obec Hradištko na základě kupní smlouvy ze dne 17. 9. 2013
převedla obchodní společnosti HARMINTON, s. r. o. Tato jej dále kupní smlouvou
ze dne 23. 3. 2016 převedla žalované. Žalobkyni svědčí zákonné předkupní právo
vlastníka stavby k pozemku [§ 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“)], jehož realizace se s ohledem na převod uskutečněný
po 1. 1. 2014 domáhá.
2. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 14. 10. 2019, č. j.
3. Soud prvního stupně mimo jiné vyšel ze zjištění, že „(d)ohodou ze dne
12. 8. 2019 uzavřenou mezi TJ Hradištko, z. s., a žalobcem, provedli účastníci
této dohody dodatečné zhojení nedostatku formy právního jednání, a to realizace
závazku TJ Sokol Hradištko a žalobce v prohlášení ze dne 6. 12. 1998 a příloze
č. 1, dle něhož se měli dohodnout na tom, že všechny věci, uvedené v příloze č.
1 se převádějí do vlastnictví žalobce“. „Touto dohodou potvrzují, že po vzniku
žalobce na něj bylo ze strany TJ Sokol Hradištko převedeno vlastnické právo ke
dvěma tenisovým dvorcům na předmětném pozemku, spolu s oplocením, vstupními
vrátky a přípojkou vody ke studni. Tato dohoda se uzavírá s účinky od samého
počátku, tj. od doby původního ujednání statutárních orgánů obou účastníků.“
4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 46, § 40
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“), § 582 odst. 1 o. z., a dále § 134 odst. 1, § 129 odst. 1 a §
130 odst. 1 obč. zák. Ústně uzavřenou smlouvu o převodu tenisového areálu – i
kdyby se jednalo o samostatné stavby, čímž se vzhledem k prevalenci ekonomie
řízení nezabýval – posoudil jako absolutně neplatný právní úkon. Nedostatek
formy právního úkonu dohoda ze dne 12. 8. 2019 k okamžiku převodu pozemku, tedy
k 23. 3. 2016, nezhojila, protože účinky konvalidace nenastupují ex tunc, nýbrž
ex nunc. Jelikož žalobkyně s ohledem na všechny okolnosti případu, zejména
ústní formy smlouvy, nemohla být v dobré víře, nenabyla vlastnictví ani
vydržením, a proto není aktivně věcně legitimována.
5. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 27 Co
19/2020-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok první),
ve výroku II, co do výše náhrady nákladů řízení, jej změnil (výrok druhý), a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok třetí).
6. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jako
správná a vyjma korekce závěru o právních účincích konvalidace akceptoval i jím
učiněné právní posouzení. Vysvětlil, že absolutní neplatnost smlouvy uzavřené v
průběhu roku 2000 (po vzniku žalobkyně) nelze pro zákaz retroaktivity zhojit
dohodou podle § 582 o. z. Dodal, že případná konvalidace s účinky ex tunc,
opřená o analogickou aplikaci § 553 odst. 2 o. z. by nemohla mít zpětné účinky
vůči třetím osobám ani pro právní jednání realizovaná po 1. 1. 2014. O zpětných
účincích by bylo možné uvažovat jen mezi účastníky konvalidovaného právního
jednání, což taktéž není případ posuzované věci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Předpoklad přípustnosti dovolání vymezila položením otázek, a to zda je možné
zhojit nedostatek zákonem stanovené formy právního úkonu právním jednáním podle
§ 584 o. z. (správně § 582 odst. 1 o. z.) s účinky ex tunc (první otázka), „zda
lze vydržet stavbu nezapisovanou do katastru nemovitostí, jestliže právním
titulem měla být ústní smlouva o převodu nemovitých věcí, kterou žádná ze stran
nikdy nesporovala“ (druhá otázka), zda dobrou víru zakládá písemné ujednání, že
nabyvatel (držitel) vstoupí do práv a povinností převodce (původního vlastníka
staveb) po získání právní subjektivity ve spojení s delimitační listinou z roku
1998 a písemným prohlášením převodce (třetí otázka), a zda k soudnímu uplatnění
předkupního práva podle § 3056 odst. 1 o. z. je aktivně legitimován správce,
který byl pověřen vlastníkem staveb, a to k uplatnění nároku vlastním jménem
(čtvrtá otázka). V případě první, třetí a čtvrté otázky jde dle žalobkyně o
otázky, které jsou dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, v
případě druhé otázky uvedla, že jde o otázku dovolacím soudem vyřešenou, která
má být posouzena jinak.
8. Dovolací argumentace k první otázce se opírá jak o princip ochrany
dobré víry nájemce, že nájem je po právu, který se má „obdobně uplatnit“ i v
posuzované věci, tak o prioritu výkladu nezakládajícího neplatnost právního
úkonu, přičemž nejprve poukázala na nález Ústavního ze dne 22. 5. 2018, sp. zn.
II. ÚS 658/18, a posléze na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn.
II. ÚS 3381/10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo
4001/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS
28/19; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz.
9. Žalobkyně navrhovala, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a
protože důvody pro které má být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, navrhovala, aby dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího
soudu, že žalobkyně se nestala vlastnicí tenisového areálu, a to ani na základě
ústně sjednané smlouvy o jeho převodu, jejíž neplatnost nemůže být zpětně (s
účinky ex tunc) zhojena (poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018,
sp. zn. II. ÚS 658/18, měla za nepřípadný), ani v důsledku vydržení. Tvrzení,
že žalobkyně jednala jako správkyně, měla za nepřípustnou novotu. Navrhovala,
aby dovolání bylo zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony],
dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem a ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval
otázkou, zda je dovolání přípustné.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Druhou a třetí otázkou žalobkyně ve skutečnosti brojí proti závěru o
absenci její dobré víry. Pro obě otázky je dále společné i to, že poukazují na
specifické okolnosti věci – a sice že ústní smlouvě o převodu (následně
konvalidované) předcházela písemná ujednání (nájemní smlouva a prohlášení) a že
převodce pouze vyčlenil ze svého středu tenisový klub a na tuto nově vzniklou
právnickou osobu převedl majetek, který do té doby spravovala –, pro které by
se dle žalobkyně neměla prosadit ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, ze dne
25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3136/2005, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo
2119/2015). Z obsahu dovolání tudíž vyplývá, že se nedomáhá ve smyslu § 237 o.
s. ř. jejího překonání, jak formálně uvedla, nýbrž jen toho, aby ustálená
judikatura nebyla v posuzované věci aplikována (srov. zejména bod 25 dovolání).
14. Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním
okolnostem případu, přičemž dovolací soud zpochybní otázku (ne)existence dobré
víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení (převzaté odvolacím soudem) byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, ze dne 30. 11. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, a ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4514/2018).
15. Úvaha odvolacího soudu ohledně absence dobré víry žalobkyně, kterou
převzal od soudu prvního stupně (viz bod 11 napadeného rozsudku) vychází ze
závěru ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej např. již rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 515/2004, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 885/2005), podle kterého pokud se
někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže
být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v
případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti
postačuje, a proto držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže
vést k vydržení. Uvedené odvolací soud podpořil tím, že na písemnou formu
smlouvy bylo nezbytné usuzovat i s ohledem na písemný protokol o předání věci.
Tedy i při zohlednění žalobkyní tvrzených specifických okolností věci
přesvědčivě vysvětlil, proč žalobkyně nemohla být v dobré víře.
16. Dovolací soud přezkoumal uvedený závěr odvolacího soudu, načež
uzavřel, že v dovolacím přezkumu obstojí, neboť úvahu odvolacího soudu ohledně
absence dobré víry žalobkyně nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Proto
druhá a třetí otázka přípustnost dovolání nezakládá.
17. Přípustnost dovolání nezakládá ani čtvrtá otázka. Dovolací soud se
jí zabývat nemůže, neboť je vybudována na nepřípustné novotě (§ 241a odst. 6 o.
s. ř.), že žalobkyně se domáhá nároku na zákonné předkupní právo jako správkyně
„pověřená vlastníkem staveb“. Kromě toho nelze přehlédnout, že odvolací soud
takto formulovanou otázku neřešil a neměl důvod řešit. Přitom skutečnost, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí (že byla pro napadené rozhodnutí určující) je jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
18. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení první otázky,
která je právní otázkou dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání není důvodné.
20. Vzhledem k povaze otázky, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno
přípustným, je třeba vypořádat se nejprve s určením použitelné právní úpravy
dodatečného zhojení vady právního úkonu, které si strany právního úkonu
(smlouvy o převodu nemovitosti) dohodly po 1. 1. 2014.
21. Podle § 3028 o. z. (ve znění, jež od nabytí účinnosti občanského
zákoníku nedoznalo změn) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode
dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry
vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odstavec 3 věta
první).
22. Ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je přechodným ustanovením
použitelným podpůrně pro případ, že nejde o právní poměry týkající se práv
osobních, rodinných a věcných (k synonymickému pojetí právního vztahu a
právního poměru srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4.
2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněného pod číslem 77/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní, popřípadě odbornou literaturu tam
zmíněnou), nejsou-li dále stanovena zvláštní pravidla. Předmětem působnosti
jsou zejména závazkové (obligační) vztahy. Závazkový právní vztah, jehož
obsahem jsou práva a povinnosti týkající se převodu tenisového areálu
žalobkyni, spadá pod pojem „jiné právní poměry“ ve smyslu § 3028 odst. 3 věty
první o. z., protože ve vztahu k odstavci druhému jde o poměry jiné než
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jde o posouzení vzniku
závazkového právního vztahu (o obligační povahu smlouvy) a nikoliv o posouzení
nabytí vlastnického práva (jeho důsledek).
23. Rozhodující pro určení použitelné právní úpravy je podle § 3028
odst. 3 o. z. okamžik vzniku právního poměru (právního vztahu), resp. v tomto
případě okamžik uzavření smlouvy, a protože se v tak stalo před 1. 1. 2014,
uplatní se princip plné neretroaktivity.
24. Rozsah otázek, které se řídí určenou (původní) právní úpravou je
vymezen vznikem právního poměru, právy a povinnostmi z tohoto poměru, a právy a
povinnostmi z porušení smlouvy.
25. Původní právní úprava bude rozhodující pro určení, zda právní poměr
(vůbec) vznikl, tedy – mimo jiné – i pro posouzení náležitostí právního úkonu,
potažmo vad právního úkonu, důsledků vad, jakož i možnosti jejich dodatečného
zhojení (konvalidace). U konvalidace nejde o nahrazení neplatného právního
úkonu, ale o dodatečné odstranění vady tohoto právního úkonu, která působí jeho
neplatnost. Přestože konvalidace ze své povahy působí zpětně, je neoddělitelně
spjata s původním právním úkonem, a tedy vznikem právního poměru (právního
vztahu), a proto se řídí určenou (původní) právní úpravou [obdobně k tomu srov.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2076/2010;
při výkladu přechodných ustanovení obsažených v § 763 odst. 1 zákona č.
513/1991 Sb, obchodní zákoník, jež mají prakticky totožnou dikci jako § 3028
odst. 1 a 3 věta první o. z. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9.
2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020), zformuloval dovolací soud závěr, že „dodatečné
schválení právního úkonu učiněného před 1. 1. 1992 podle hospodářského zákoníku
se posoudí podle § 24g hosp. zák. i v případě, že k němu došlo po 1. 1. 1992“].
26. Z uvedeného vyplývá, že dodatečné zhojení vady právního úkonu, které
si strany právního úkonu (smlouvy o převodu nemovitosti) dohodly po 1. 1. 2014,
se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013.
27. Lze dodat, že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje
zákon (§ 40 odst. 1 obč. zák.), jde o absolutní neplatnost právního úkonu.
Absolutní neplatnost působí přímo ze zákona (ex lege) bez dalšího a od počátku
(ex tunc), takže právní následky takového neplatného právního úkonu nenastanou,
přestože sporný právní úkon existuje; subjektivní práva a povinnosti podle něj
nevzniknou. Platí, že danou neplatnost nelze (v režimu právní úpravy účinné do
31. 12. 2013) dodatečně zhojit ani konvalidací (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, nebo přiměřeně
rozsudek ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5875/2017) a vzhledem ke zjištěnému
skutkovému stavu nepřichází v úvahu ani dohoda o nahrazení právní úpravou
účinnou od 1. 1. 2014 (tzv. opt in).
28. Ústavní soud se v nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18,
na který žalobkyně poukázala, aby podpořila dovolací argumentaci, stejně jako v
případě dalších odkazovaných rozhodnutí, předně zabýval výkladem právního úkonu
(nájemní smlouvy). Vyšel z již zformulovaného závěru o prioritě výkladu, který
nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy
zakládá, jsou-li možné oba výklady (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6.
2000, sp. zn. I. ÚS 331/98). Uzavřel, že výklad nájemní smlouvy jako platného
právního úkonu je „možný a nutný“. Z hlediska řešení právní otázky, pro níž
bylo dovolání shledáno přípustným, tedy určení použitelné právní úpravy
dodatečného zhojení vad právního úkonu dohodnutého smluvními stranami po 1. 1.
2014, jsou tyto závěry irelevantní. Žalobkyně otázku aplikace výkladových
pravidel neučinila předmětem dovolacího přezkumu, a dovolací soud se jí zabývat
nemůže (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pokud Ústavní soud ve shora označeném nálezu
svou argumentaci dále doplnil tak, že „s ohledem na dobrou víru a ochranu práva
bydlení nájemce se za splnění podmínek podle § 2238 zákona č. 89/2012 Sb.
považují za řádně uzavřené nájemní smlouvy, jež by byly podle předchozí právní
úpravy stiženy absolutní neplatností“, pak tento závěr není v posuzované věci
aplikovatelný, protože zde nejde o situaci ochrany dobré víry nájemce, že nájem
je po právu. Žalobkyně tímto ve skutečnosti prosazuje, aby soud analogií
vyplnil (otevřenou teleologickou) mezeru v zákoně. Přehlíží ovšem, že
nemovitost lze vydržet a v tomto případě o mezeru v zákoně vůbec nejde (nehledě
již k tomu, že neopodstatněná diferenciace jako důsledek porušení principu
hodnotové bezrozpornosti právního řádu, nepřichází v tomto případě v úvahu).
29. S ohledem na závěr, že se v posuzované věci podle § 3028 odst. 3
věta první o. z. prosadí princip plné neretroaktivity, podle kterého dodatečné
zhojení vady právního úkonu (smlouvy o převodu nemovitosti), které si strany
právního úkonu dohodly po 1. 1. 2014, se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12.
2013, je irelevantní, aby se dovolací soud dále zabýval, zda konvalidace podle
§ 582 odst. 1 o. z. má účinky ex tunc, nebo ex nunc.
30. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právní
otázky, pro níž bylo dovolání shledáno přípustným, věcně správné a vady řízení,
k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b a § 142
odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, byla přiznána
náhrada účelně vynaložených nákladů, které se sestávají z odměny za zastupování
žalované advokátkou a paušální částky jako náhrady hotových výdajů. Zástupkyně
žalované vykonala ve věci úkon právní služby spočívající ve vyjádření k
dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Odměna za zastupování žalované advokátkou podle § 7 bod 5 advokátního tarifu
(pozemek měl být prodán za kupní cenu ve výši 162 193,50 Kč) činí za jeden úkon
právní služby 7 620 Kč a paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí 300
Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 7 920 Kč. Protože zástupkyně
žalované prokázala, že je plátkyní DPH, byla částka 7 920 Kč navýšena o částku
odpovídající příslušné sazbě DPH, tj. o částku 1 663 Kč. Souhrnná výše náhrady
účelně vynaložených nákladů činí 9 583 Kč.
32. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit
náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalované.
33. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před
středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla
pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve
splátkách.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu