22 Cdo 885/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. M.,
zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp.
zn. 7 C 1254/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 15. března 2004, č. j. 10 Co 616/2002-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem
předmětných nemovitostí. V žalobě mimo jiné uvedl, „že mezi ním a odpůrci došlo
k uzavření kupní smlouvy, a to ústně, která skutečně nebyla uzavřena písemně a
nebyla také předložena k registraci“.
Okresní soud v Chomutově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
23. května 2002, č. j. 7 C 1254/93-68, určil, že žalobce je vlastníkem domu č.
p. 20 v N. – H. a pozemků parcelních čísel 42, 60/1 a 309/20, zapsaných u
Katastrálního úřadu v Ch. na LV č. 52 pro kat. území N. Dále rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 15. 1. 1963
nabyli vlastnictví sporných nemovitostí původně žalovaný 1) M. M. a žalovaná 2)
Z. M. V roce 1965 došlo mezi žalobcem a žalovanými k jednání o převodu
nemovitostí na žalobce, během kterého žalobce zaplatil žalovaným část kupní
ceny, a to částku 4 000,- Kč. Účastníci se 8. 7. 1965 dostavili na MNV v Ú. k
uzavření kupní smlouvy. Žalobce předmětné nemovitosti užívá od července roku
1965, v domě provedl řadu stavebních oprav a úprav, po celou dobu platil
poplatky spojené s užíváním nemovitostí. Žádná písemná kupní smlouva o převodu
nemovitostí mezi účastníky uzavřena nebyla a podle soudu prvního stupně ani
nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k uzavření nájemní smlouvy, jak
tvrdili žalovaní. Nebylo rovněž prokázáno, že by žalobce v roce 1978 věděl, že
není vlastníkem nemovitostí. Dopis z 12. 4. 1978, o který žalovaní toto své
tvrzení opírali, žalobce nepodepsal a popřel, že by žalovaným vůbec takový
dopis poslal. Tato skutečnost nevyplývá ani z dopisů JUDr. P. žalovanému z 30.
8. 1978 a 23. 11. 1978 a ze znaleckého posudku z května 1978 o ceně
nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnictví
k předmětným nemovitostem vydržením, neboť nemovitostí užíval po zákonem
stanovenou vydržecí dobu v dobré víře, že mu tyto nemovitosti patří.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 15. března 2004, č. j. 10 Co 616/2002-88, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Podle názoru odvolacího soudu právní (a zčásti i skutkové) závěry soudu prvního
stupně neodpovídají skutkovému stavu věci jím zjištěnému. Uvedl, že v roce 1965
byl se žalobcem a žalovaným 1) sepsán na MNV v Ú. zápis označený jako
„prohlášení“, ze kterého vyplývá, že účastníci chtěli uzavřít kupní smlouvu
ohledně domu č. p. 20 v H., a protože tehdy ještě nebyla zjištěna odhadní cena,
zaplatil kupující prodávajícímu zálohu ve výši 4 000,- Kč. Znalecký posudek z
18. 5. 1978, vypracovaný Ing. R. Š., byl objednán žalobcem za účelem „převodu
osobního vlastnictví nemovitosti mezi občany“. Z obsahu znaleckého posudku se
podává, že prohlídka a zaměření nemovitosti byly provedeny za přítomnosti
„majitele p. M. M. a a uživatele p. K. J.“, a konstatuje se v něm, že jako
vlastníci nemovitostí jsou vedeni podle kupní smlouvy jednou polovinou M. M. a
jednou polovinou Z. M., že p. K. užívá dům od roku 1965 s vědomím, že je jeho
majitelem, a že proto provedl modernizaci domu provedením tam specifikovaných
prací. Znalecký posudek kromě ocenění nemovitostí pro převod v závěru vyčíslil
„pro účely finančního vypořádání převodu nemovitostí“ hodnotu prací, které na
domě provedl žalobce, částkou 46 280,- Kč. Dopisem z 30. 8. 1978 dr. P.
nedoporučoval žalovanému 1) uzavírat kupní smlouvu a současně mu sdělil, že
žalobce je ochotný doplatit na kupní cenu nemovitostí částku asi 7 000,- Kč.
Odvolací soud se postavil na stanovisko, že žalobce po roce 1978 nemohl být v
dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí, jestliže objednal posudek pro určení
zhodnocení nemovitostí ve prospěch skutečného vlastníka a k určení ceny pro
převod těchto nemovitostí do svého vlastnictví. Odkázal také na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 568/96, podle kterého „pokud se někdo uchopí
držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem
ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že
je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje.
Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že nikdy netvrdil a ani nevycházel
z toho, že kupní smlouva byla uzavřena jen ústně, ale vycházel z toho, že byla
uzavřena písemně. Za takovou smlouvu považoval písemné „prohlášení“ z 8. 7.
1965, podle jehož obsahu účastníci uzavřeli (nikoli že chtěli uzavřít) kupní
smlouvu ohledně rodinného domu. Žalovanému předal zálohu na kupní cenu s tím,
že zbytek kupní ceny bude doplacen po vyhotovení odhadu, což žalobce v letech
1966-1969 učinil. Bezprostředně po podepsání tohoto prohlášení žalovaný předal
žalobci veškeré doklady týkající se domu, ujistil žalobce, že tím je celá věc
vyřízena a že nemovitosti jsou žalobce. Od té doby byl žalobce v přesvědčení,
že je vlastníkem nemovitostí, a následný odhad ceny mu sloužil jen k tomu, aby
mohl žalovaným doplatit zbytek ceny v částce 2 786,- Kč. Žalobce zcela
důvěřoval žalovanému, který na rozdíl od žalobce již měl zkušenost s uzavíráním
kupní smlouvy, kromě toho jako repatriant českých rodičů z U., kde absolvoval
jen čtyři třídy základní školy a naučil se psát jen azbukou, nerozuměl přesně
obsahu všech dokumentů a spoléhal na žalovaného. Mezi účastníky nikdy nedošlo k
uzavření nájemní smlouvy, žalovaní nikdy po něm nájemné nepožadovali a pokud v
průběhu řízení tvrdili opak, šlo o tvrzení účelové. Dopis z roku 1978, jímž měl
vyzývat žalované k uzavření kupní smlouvy, prokazatelně nikdy nepsal. Zřejmě
šlo o iniciativu dr. Z., reemigranta z U., který se snažil takto žalobci pomoci
a jednal za něho, aniž by byl žalobcem k takovému jednání zmocněn. Z jeho
podnětu byl také vyhotoven odhad nemovitostí, o kterém byl žalobce přesvědčen,
že byl vyhotoven jen kvůli manželům O., rodičům žalované 2), kteří opakovaně
žalobce napadali, že žalovaným nezaplatil celou kupní cenu. Žalobce nikdy před
nikým neprohlašoval, že by byl ochoten žalovaným doplatit 7 000,- Kč. Poté
žalobci po žalovaném již nic nepožadovali a žalobce dál užíval nemovitosti s
vědomím, že je jejich vlastníkem. V doplňku k dovolání poukázal na to, že v
řízení před soudy obou stupňů pro případ, že by soud dospěl k závěru, že
nemovitosti nenabyl vydržením, vznesl eventuální návrh, „aby soud nahradil svým
rozhodnutím souhlas (právní úkon) prodávajících M. a Z. M., potřebný k uzavření
smlouvy o převodu nemovitostí“. K tomu dále uvedl, že soud prvního stupně o
tomto návrhu nerozhodl, neboť vyhověl „prvnímu (základnímu)“ návrhu. Měl však o
něm rozhodnout odvolací soud, pokud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že se žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí,
zamítl. O eventuálním návrhu odvolací soud vůbec nerozhodl a jde tak o vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
V průběhu dovolacího řízení původně žalovaný 1) M. M. zemřel. Nejvyšší
soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) usnesením z 13. 5. 2008, č. j. 22 Cdo
885/2005-151, rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního žalovaného 1)
pokračováno se žalovanou 2) Z. M.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelem
uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ).
Dovolatel namítl, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Tuto vadu spatřuje v tom, že odvolací soud nerozhodl o jeho eventuálním návrhu,
ačkoliv s ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně, kdy zamítl žalobu na
určení, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, tak učinit měl.
Pokud žalobce ve vyjádření z 9. 5. 2001 (č. l. 43) spisu „jen pro opatrnost, v
případě, že by soud nepokládal vydržení za prokázané,“ vznesl „eventuální
návrh, aby soud nahradil svým rozhodnutím souhlas prodávajících manželů M. s
uzavřením kupní smlouvy k předmětným nemovitostem“, pak při následném jednání u
soudu prvního stupně, konaném 10. 5. 2001 (č. l. 44 p. v.), k tomu uvedl, že
vznesený eventuální návrh nechápe jako změnu návrhu, „ani jako návrh
eventuálního petitu“. Nešlo a nemohlo tudíž jít o eventuální žalobní petit ve
smyslu § 79 odst. 1 OSŘ. Ostatně ani závěrečný návrh žalobce, učiněný podáním z
10. 4. 2002, (č. l. 62) žádnou eventualitu rozhodnutí nezmiňuje. Jestliže pak
žalobce v podání ze 17. 5. 2002 (č. l. 64) odkazoval na původní eventuální
návrh uvedený v podání z 9. 5. 2001, pak odkazoval na podání, kterému již dříve
nepřisuzoval žádné procesní účinky. Za těchto okolností nelze mít za to, že
žalobce učinil v průběhu řízení před soudem prvního stupně řádný eventuální
návrh, jímž by mělo být pro případ, že by nebylo vyhověno žalobě na určení
vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem, rozhodnuto o nahrazení souhlasu
prodávajících M. a Z. M. s kupní smlouvou o převodu předmětných nemovitostí.
Pokud odvolací soud o tomto eventuálním návrhu nerozhodl, nezatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud nezjistil.
Dovolací soud nemohl nic vytknout ani právnímu posouzení věci samé odvolacím
soudem, neboť rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá učiněným nesporným skutkovým
zjištěním, není v rozporu s hmotným právem a je v souladu s judikaturou
dovolacího soudu. Soudy obou stupňů na zjištěný skutkový stav správně
aplikovaly
§ 132a odst. 1, § 135a a § 507 odst. 3 občanského zákoníku ve znění po novele
provedené zákonem č. 131/1982 Sb. (dále „ObčZ“), podle nichž mimo jiné jedním
ze základních předpokladů nabytí vlastnického práva k věci vydržením je, že
držitel věci je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří.
Podle § 46 odst. 1 ObčZ smlouvy o převodech nemovitostí musely mít písemnou
formu, přičemž k jejich účinnosti bylo podle § 134 odst. 2 ObčZ zapotřebí
registrace státním notářstvím. Řádná písemná, státním notářstvím registrovaná,
kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí, uzavřená mezi M. a Z. M. jako
prodávajícími a žalobcem jako kupujícím, uzavřena nebyla. Prohlášení z 8. 7.
1965 za písemnou kupní smlouvu rozhodně považovat nelze.
Nejvyšší soud již v usnesení z 2. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, publikovaném
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“),
pod C 573, dovodil, že „dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním
skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem
držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo
uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být
vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v
případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti
postačuje“. Za oprávněného držitele nelze považovat ani držitele, který se
uchopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla
registrována státním notářstvím, v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo
490/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1481). Protože při posuzování
omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních hledisek, nezkušenost
držitele, případně nižší úroveň jeho vzdělání, nejsou proto významné (viz
rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006,
www.nsoud.cz). Žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že
mu nemovitosti patří, po roce 1978, neboť obsah existující korespondence mezi
účastníky či jejich zástupci z roku 1978 musel u žalobce vyvolat pochybnosti o
tom, že mu nemovitosti po právu patří. Zánik eventuální dobré víry žalobce
odvolací soud posoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaným v Souboru rozhodnutí pod C 1176.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce nemohl být v dobré víře, že mu předmětné
nemovitosti patří, a tudíž je ani nemohl nabýt do vlastnictví vydržením.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl
úspěšný a žalované náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu