27 Cdo 2163/2018-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Gormic, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Boční I 1608/39, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 03513556, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, PSČ 186 00, proti žalovanému S. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Šimků, advokátem, se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, o zaplacení 4.206.571 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 261/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 8 Cmo 140/2017-385,
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 8 Cmo 140/2017-385, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2017, č. j. 48 Cm 261/2008-375, zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků. Proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. V průběhu odvolacího řízení Vrchní soud v Praze k návrhu žalobkyně ze dne 20. 6. 2017 rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. 8 Cmo 140/2017-385, tak, že namísto žalobkyně bude v řízení pokračovat s nabyvatelkou práva, společností LUZ Partners LLC, se sídlem ve Spojených státech amerických, Delaware, New York Avenue 619, Claymont, PSČ 197003, identifikační číslo osoby 5570082 (dále jen „společnost LUZ“).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) mezi žalobkyní a společností LUZ byla dne 27. 12. 2014 uzavřena smlouva o postoupení pohledávky a
2) společnost LUZ se svým vstupem do řízení na místo původní žalobkyně souhlasila.
Na tomto základě měl za splněné podmínky pro vydání usnesení dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 o. s. ř. a maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel namítá, že odvolací soud se v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14, a ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněného pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 46/2012“), nezabýval otázkou, zda návrh žalobkyně podaný podle § 107a o.
s. ř. není zneužitím práva, a tedy nesprávně připustil procesní nástupnictví. Podle názoru dovolatele se odvolací soud dopustil zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a postupoval přehnaně formalisticky. Společnost LUZ ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.). Dovolání je důvodné.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k § 107a o. s. ř. se podává, že: 1) Soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. 2) Takový postup by byl namístě například tehdy, je-li možné dovodit (podle toho, co v řízení vyšlo najevo), že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže).
3) Posouzením, zda jsou splněny shora popsané předpoklady pro zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví, se soud zabývá pouze k námitce dotčeného účastníka řízení.
4) Občanský soudní řád obecně soudu neukládá, aby návrh na procesní nástupnictví doručoval ostatním účastníkům řízení (absence takového postupu zpravidla není na újmu práv ostatních účastníků řízení, což platí zejména v případech, kdy mají proti rozhodnutí o procesním nástupnictví řádný opravný prostředek – odvolání). Mají-li však mít ostatní účastníci možnost námitku rozporu návrhu s ustanovením § 2 o. s. ř. uplatnit, musí jim soud – podávají-li se z obsahu spisu skutečnosti nasvědčující závěru, že by mohly být dány důvody pro zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví, a je-li zjevné, že jinak již nedostanou prostor k uplatnění námitek, jež by mohly sloužit jako podklad pro zamítnutí takového návrhu – umožnit, aby se k podanému návrhu vyjádřili (lhostejno, zda se tak děje výzvou soudu nebo pouze tím, že jim soud doručí stejnopis takového návrhu).
K tomu srovnej např. (dovolatelem přiléhavě citované) R 46/2012, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2743/2017, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3222/2010, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3126/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 413/2012, či důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 897/2016.
V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobné závěry Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy. V poměrech projednávané věci nebyl návrh podaný podle § 107a o. s. ř. dovolateli doručen, ačkoliv ze spisu vyplývaly okolnosti, které mohly být důvodem pro zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví:
1) Smlouvy o postoupení pohledávky mezi společností FINEXX CZ, spol. s. r. o. (postupitelem), a žalobkyní (postupníkem) a mezi žalobkyní (postupitelem) a společností LUZ (postupníkem) byly uzavřeny ve dnech 19. 12. 2014 a 27. 12. 2014.
2) Návrhy na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. byly na základě výše zmíněných smluv podány až 22. 4. 2016 (v případě prvně zmíněného postoupení) a 20. 6. 2017 (v případě postoupení pohledávky z žalobkyně na společnost LUZ). Z obsahu spisu (z úředního záznamu o nahlížení do spisu na č. l. 373) se přitom podává, že dovolatel se s návrhem žalobkyně podle § 107a o. s. ř. seznámil a ve vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 12. 9. 2017 (č. l. 382) upozornil na „podezřelé postupy žalobce“, poukazuje na velký časový rozestup mezi dnem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a dnem podání návrhu podle § 107a o. s. ř. ze strany žalobkyně.
Nezabýval-li se odvolací soud při rozhodování o procesním nástupnictví přes námitku dovolatele výše vypočtenými skutkovými okolnostmi, postupoval v rozporu se závěry shora citované ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)
Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, podle něhož z povahy práva na přiznání osvobození od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.) vyplývá, že se pojí s osobou účastníka řízení, resp. s poměry (majetkovými, sociálními a dalšími), které se vztahují výlučně k jeho osobě. Jde tedy o právo vázané pouze na konkrétního účastníka řízení, které (jestliže je soudem přiznáno) na případné právní nástupce nepřechází (k tomu srov. např. usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3732/2018, a ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 399/2017). V projednávané věci soud prvního stupně o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků rozhodl dne 8. 8. 2017 s ohledem na poměry žalobkyně. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že soud prvního stupně takto rozhodl, přestože žalobkyně již dříve (20. 6. 2017) uplatnila návrh dle § 107a o. s. ř. (soud prvního stupně se tímto návrhem nezabýval).
Za této situace neměl odvolací soud rozhodovat podle § 107a o. s. ř., nýbrž bylo namístě, aby rozhodl o odvolání proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a poté věc vrátil soudu prvního stupně (mimo jiné) k rozhodnutí o návrhu dle § 107a o. s. ř.
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné, a odvolací soud rovněž zatížil řízení vadou podle § 242 odst. 3 o. s. ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Filip Cileček předseda senátu