U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce P. K., identifikační číslo osoby 87736977, zastoupeného Mgr. Matějem
Kopřivou, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, PSČ 709 00, proti
žalovaným 1) MUDr. N. T., 2) B. T., a 3) Mgr. M. L., všem zastoupeným Mgr.
Markem Ježkem, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, PSČ 737
01, o zaplacení 1.550.831,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 200/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 20. října 2015, č. j. 8 Cmo 297/2015-193, takto:
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. dubna 2015, č. j. 42 Cm
200/2013-116, zamítl žalobu o zaplacení 1.550.831,50 Kč s příslušenstvím (výrok
I.) pro promlčení žalobou uplatněné pohledávky a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II. a III.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, a následně –
podáním ze dne 5. srpna 2015 – navrhl, aby do řízení vstoupila na jeho místo
společnost DREVMONT, s. r. o., se sídlem v Třinci, Lyžbicích, Vysoká 141, PSČ
739 61, identifikační číslo osoby 47152061 (dále též jen „společnost“). Návrh
odůvodnil tím, že společnosti smlouvou ze dne 24. července 2015 postoupil
žalobou uplatněnou pohledávku. Společnost se vstupem do řízení na místo žalobce
vyslovila souhlas.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci zamítl návrh žalobce na
procesní nástupnictví.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalobce je jediným společníkem společnosti.
2) Společnost byla v období od 27. října 2009 do 16. července 2015 v likvidaci
a do sbírky listin byly naposledy založeny účetní doklady za rok 2008.
3) Dne 16. července 2015 žalobce jako jediný společník společnosti rozhodl (v
působnosti valné hromady) o zrušení rozhodnutí o zrušení společnosti a jejím
vstupu do likvidace.
Na takto ustaveném základu odvolací soud dospěl k závěru, že postoupení
pohledávky na společnost bylo účelovým jednáním s cílem zbavení se povinnosti k
náhradě nákladů řízení v případě neúspěchu ve věci, a to „na úkor“ společnosti,
kterou bezprostředně předtím „oživil“, je však zjevně nefunkční a nebude s to
povinnosti k náhradě nákladů řízení dostát. Dle odvolacího soudu jde ze strany
žalobce o pokus o účelové zneužití procesního práva.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 a § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), maje za to, že se jedná o usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v
průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního
účastníka (§ 107a) a zároveň, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, neboť ze skutečností předestřených odvolacím soudem nelze s
jistotou dovodit, že pohledávka na případné zaplacení nákladů řízení nebude
vymahatelná a že toto bylo účelem návrhu na procesní nástupnictví. Návrh na
procesní nástupnictví splňoval veškeré formální předpoklady pro vyhovění. Napadené rozhodnutí je navíc v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních
rozhodnutí, neboť vyjádření žalovaných ze dne 9. září 2015 (v němž namítají
zneužití institutu procesního nástupnictví) sice bylo dovolateli doručeno (17. září 2015), nicméně odvolací soud nevyzval dovolatele, aby se k podání
žalovaných vyjádřil, a bez dalšího o návrhu na procesní nástupnictví rozhodl. Žalobce takový postup soudu neočekával. Dovolání, které je přípustné podle § 238a o. s. ř., není důvodné. Napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního
soudu, ze které se podává, že soud může zamítnout návrh žalobce na procesní
nástupnictví podle § 107a o. s. ř. (i při jinak formálně doložených
předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím
ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je na místě především tehdy, je-li možné
dovodit (podle toho, co v řízení vyšlo najevo), že cílem návrhu na vydání
rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby
se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci
nedobytnou. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo
3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32
Cdo 981/2012, ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 28. ledna
2015, sp. zn. 26 Cdo 5343/2014, či ze dne 14. června 2016, sp. zn. 32 Cdo
90/2016 (jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího
soudu), anebo nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS
468/11, uveřejněný pod číslem 30/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, či nález ze dne 9. dubna 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14 (jež jsou
veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze považovat ani za překvapivé ve smyslu
ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
15. září 2004, sp. zn. I.
ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 129/2004 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS
322/03, uveřejněný pod číslem 198/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nebo nález ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný pod
číslem 73/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, anebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14). Posouzením, zda návrh na procesní nástupnictví není zneužitím práva ve smyslu §
2 části věty za středníkem o. s. ř., se (odvolací) soud zabývá z úřední
povinnosti (viz výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu). V
projednávané věci žalované (podáním ze dne 9. září 2015) namítly konkrétní
skutečnosti, z nichž (podle jejich názoru) plyne, že návrh dovolatele podle §
107a o. s. ř. představuje takové zneužití. Bylo-li podání žalovaných dovolateli
doručeno 17. září 2015, měl možnost na skutečnosti předestřené žalovanými
reagovat. To, že tak neučinil, jde k jeho tíži. Povinností soudu prvního stupně
(ani odvolacího soudu) nebylo dovolatele (zastoupeného advokátem) k replice
vyzývat. Za těchto okolností pak dovolatel nemohl být překvapen, zabýval-li se
odvolací soud v napadeném rozhodnutí nejen splněním formálních předpokladů pro
vyhovění návrhu, ale i tím, zda návrh (i s ohledem na okolnosti namítané
žalovanými) nepředstavuje zneužití procesního práva k újmě žalovaných.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a dovolací důvod dle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. není dán, Nejvyšší soud, který neshledal ani vady
řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s.
ř., dovolání žalobce zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod
číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu