USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
R. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem,
se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, proti žalovanému J. V., narozenému
XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem, se sídlem v Brně,
Nové náměstí 1516/21, PSČ 621 00, o vydání akcií, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 9 Cm 112/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, č. j. 5 Cmo 269/2017-1642, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení 2.178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupce.
[1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 9 Cm
112/2008-1552, zamítl žalobu o vydání 324 kusů listinných akcií na majitele
vydaných společností K., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále též
jen „společnost“), o jmenovité hodnotě jedné akcie 20.000 Kč, vedených pod
pořadovými čísly 000025 až 000033, 000111, 000112 a 000456 až 000768,
představujících 14,21 % základního kapitálu společnosti (dále též jen „akcie“)
[výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). [2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první
výrok), změnil jej ve výroku II. (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (třetí výrok). [3] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobě na vydání akcií nelze
vyhovět, neboť akcie v průběhu řízení „zanikly“, je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že dojde-li ke zničení
zadržované věci, nemůže být vindikační žaloba úspěšná. [5] Srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1546/97, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2649/2006, a ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3049/2011. [6] V poměrech projednávané věci dovolatel sice akcie v žalobě
dostatečně individualizoval (zejména uvedením jejich formy, jmenovité hodnoty a
číselným označením), avšak (jak se podává ze skutkových zjištění soudů) v
průběhu soudního řízení došlo v důsledku rozhodnutí valné hromady společnosti
ze dne 25. 6. 2010 ke spojení 300 akcií s číselnými označeními 000025 až
000033, 000111, 000112 a 000456 až 000744 do 6 akcií na majitele o jmenovité
hodnotě jedné akcie 1.000.000 Kč a následně (nejpozději k 1. 1. 2014) ke změně
formy všech akcií společnosti na akcie na jméno. Společnost proto všechny akcie
vyměnila za nové, a to za 128 akcií na jméno o jmenovité hodnotě jedné akcie
1.000.000 Kč s číselnými označeními druh A, série 1, 000001 až 000128, a za 440
akcií na jméno o jmenovité hodnotě jedné akcie 20.000 Kč s číselnými označeními
druh B, série 1, 000001 až 000440, které (proti vrácení akcií stahovaných)
předala jednotlivým akcionářům. Vrácené akcie společnost zničila (viz skutkové
zjištění soudu prvního stupně opřené o výslech svědkyně H. H.). [7] Došlo-li [v souladu s § 343, § 526 a § 541 zákona č. 90/2012 Sb., o
obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)] ke
zničení akcií, jejichž vydání se žalobce vindikační žalobou domáhá, nemůže být
taková žaloba úspěšná. [8] Formuluje-li dovolatel v dovolání (jako dovolacím soudem dosud
neřešené) otázky, jež se týkají důsledků zákona č. 134/2013 Sb., o některých
opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností a o změně dalších
zákonů, maje za to, že „k zániku akcií“ nemohlo dojít již „v důsledku účinků
zákona“, nýbrž až výměnou akcií, popř.
vyznačením změn na dosavadních akciích
(maje za to, že žádný důkaz o tom, zda akcie byly skutečně vyměněny, a pokud
ano za jaké a jak s nimi bylo po výměně naloženo, v řízení podán nebyl), brojí
ve skutečnosti pouze proti shora citovaným skutkovým zjištěním soudů nižších
stupňů, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku hmotného či
procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by
splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Uplatňuje tudíž nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.), a dovolání pro posouzení této otázky nemůže být přípustné. [9] Ve vztahu k dalším námitkám (k jakému okamžiku dochází „k zániku“
listinné akcie při spojení více akcií do jedné, zda lze pokračovat v řízení o
vydání akcií za situace, kdy je vedeno řízení o vyslovení neplatnosti usnesení
valné hromady, jež rozhodla o spojení více akcií do jedné, a zda je vyžadováno
poskytnutí dodatečné lhůty ke splnění povinnosti podle § 346 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, za situace, kdy dlužník dá dostatečným
způsobem najevo, že nehodlá svůj peněžitý dluh splnit) dovolatel nevymezuje
předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace či jen odkaz na § 237 o. s. ř. (či jeho části). V
důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatel neodstranil v
dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), tak Nejvyšší soud nemohl
učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek
hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných (srov. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). [10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.