USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně B. M., zastoupené Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 2392/17, PSČ 690 02, proti žalované A. F., zastoupené JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 38/10, PSČ 690 02, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 340/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2023, č. j. 14 Co 157/2021-712, ve znění usnesení ze dne 27. 3. 2023, č. j. 14 Co 157/2021-719, a usnesení ze dne 28. 3. 2023, č. j. 14 Co 157/2021-721, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky III. a IV.).
[2] Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o věci samé [první výrok písm. a)], změnil jej ve výroku II. [první výrok písm. b)] a ve výrocích III. a IV. [první výrok písm. c)] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 6. 2016, č. j. 11 C 340/2010-360, kterým soud prvního stupně žalobě vyhověl, Krajský soud v Brně k odvolání žalované usnesením ze dne 2. 2. 2017, č. j. 14 Co 228/2016-386, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že vyšel z revizního znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále též jen „IPVZ“), jenž byl zpracován „čtyřmi lékaři, avšak pouze jeden z nich byl psychiatr, … zatímco zbývající tři lékaři měli zcela jinou odbornost (posudkové lékařství, interní medicína a neurologie)“, a „neprovedl řádný výslech znalce (zástupce IPVZ z přiléhavého oboru)“.
[6] Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
[7] Bylo v dispozici IPVZ, aby na základě zadání znaleckého úkolu (který soud prvního stupně definoval jako přezkum dosud podaných znaleckých posudků a zdravotní dokumentace z hlediska toho, zda diagnóza F. F. „vaskulární demence“ stanovená MUDr. Jarmilou Marázovou v lékařské zprávě ze dne 2. 11. 2005 koresponduje s lékařskými zprávami, výpověďmi svědků a ostatními listinnými důkazy ve spise) zvolil, který lékař a z jakého oboru se bude na vypracování znaleckého posudku podílet. Znalecký posudek v projednávané věci vypracoval lékař se specializací psychiatr, a dále lékaři se specializací posudkové lékařství a neurolog.
Skutečnost, že se na vypracování posudku podíleli i další specialisté kromě psychiatra, nemůže vést k závěru o vadnosti posudku. Ta by byla dána v případě, že by se na zpracování znaleckého posudku, jenž se týká oblasti psychiatrie, žádný lékař se specializací psychiatrie nepodílel (srovnej např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017).
[8] Na jednání odvolacího soudu konaném dne 2. 3. 2023 soud vyslechl MUDr. Jana Boháče, se specializací posudkové lékařství, který se podílel na zpracování znaleckého posudku za IPVZ. Během svého výslechu srozumitelně vysvětlil důvod, pro nějž byl znalecký posudek vypracován čtyřmi lékaři s různou specializací (komplexní posouzení zdravotního a psychického stavu F. F.
podle zadání znaleckého úkolu učiněného soudem). Ačkoli se výslechu znalce neúčastnil psychiatr, výslech MUDr. Jana Boháče nepřinesl pochybnosti ohledně zpracovaného znaleckého posudku a jeho správnosti. V poměrech projednávané věci lze tedy uzavřít, že ani výslech znalce, který není psychiatr, vadu znaleckého posudku nezaložil.
[9] Dovolatelka v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož „nelze za dané situace učinit závěr o bezpečném zjištění existence duševní poruchy F. F., a to ani o vysoké míře pravděpodobnosti“, neboť MUDr. Marázová při psychiatrickém vyšetření F. F. dne 2. 11. 2005 „diagnózu demence stanovila“, a to ve „velmi těsné časové blízkosti před uzavřením sporné darovací smlouvy“ dne 12. 1. 2006.
[10] Ani tato námitka však dovolání přípustným nečiní, neboť jejím prostřednictvím dovolatelka brojí proti hodnocení důkazů provedenému odvolacím soudem (majíc za to, že výsledek dokazování měl být odlišný). Hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů však dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.), a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[11] Odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a své závěry podrobně, pečlivě a logicky zdůvodnil (srovnej zejména odst. 20. až 24. odůvodnění rozsudku). Nesouhlas dovolatelky s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.