ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Ivo Waldera a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobců a) J. R., narozené XY, a b) J. R., narozeného XY, obou bytem XY, obou
zastoupených JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem v Praze 6,
Puškinovo náměstí 681/3, PSČ 160 00, proti žalovanému Bytovému družstvu
Střešovická 33 v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Střešovická 1067/33, PSČ 162
00, identifikační číslo osoby 25091310, o zaplacení 194.055,68 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 166/2011, o
dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, č.
j. 6 Cmo 8/2017-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu o zaplacení 194.055,68 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). [2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [3] Odvolací soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Podle smlouvy o zajišťování správy společných prostor ze dne 22. 11. 1999
(uzavřené mezi žalobci jako vlastníky bytových jednotek a současně jako
spoluvlastníky společných prostor a žalovaným jako správcem společných prostor)
měl žalovaný vyplácet žalobcům ročně poměrnou část prostředků z fondu, z něhož
se financovala údržba a opravy a do něhož plynuly příjmy z pronájmu nebytových
prostor třetím osobám. Zároveň účastníci sjednali, že veškerá přijatá usnesení
členské schůze žalovaného týkající se správy domu podle této smlouvy jsou
závazná i pro žalobce. 2) Žalovaný předkládal žalobcům pravidelně ke kontrole zprávy o jeho činnosti,
na základě kterých bylo možno posuzovat správnost nakládání správce se
společným majetkem. 3) Všechny výdaje žalovaného za roky 2000 až 2006 byly rozhodnutími členských
schůzí žalovaného schváleny, aniž by žalobci (ač měli možnost kdykoliv nahlížet
do účetnictví žalovaného) proti tomu cokoli namítali. Žalobci se naopak osobně
nebo prostřednictvím zástupce členských schůzí zúčastnili a s předloženými
účetními závěrkami a výsledky kontrol souhlasili. 4) Žalobci tvrdili, že nejsou schopni doložit svá tvrzení o tom, že žalovaný v
uvedených letech využíval prostředky získané od třetích osob (nájemců) za
pronájem společných prostor v rozporu se svými oprávněními. [5] Na takto ustaveném základě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního
stupně) dospěl k závěru, podle něhož hospodaření žalovaného se společným
majetkem bylo možné podle smlouvy ze dne 22. 11. 1999 zpochybnit toliko v rámci
formulování rozhodnutí členské schůze družstva nebo zákonem stanovenou cestou
zpochybnění již přijatého rozhodnutí členské schůze družstva, k čemuž v
projednávaném případě nedošlo. [6] Jestliže hospodaření družstva s majetkem vlastníků jednotek v
letech 2000 až 2006 bylo podle předložených zápisů z členských schůzí podrobeno
kontrolní a přezkumné činnosti nejvyššího orgánu družstva a jestliže se žalobci
podle smlouvy zavázali závěry tohoto orgánu respektovat a nevyužili možnosti
korekce schvalovacích rozhodnutí ohledně hospodaření družstva s majetkem
vlastníků jednotek, nelze podle odvolacího soudu „odsouhlasení postupu družstva
v rámci uvedeného hospodaření s majetkem vlastníků jednotek zvrátit jinak, než
prokázat opak“. To se však „žalobcům, s ohledem na jimi naznačenou důkazní
nouzi, nepodařilo pro nedostatek listin a jiných dokladů o hospodaření
žalovaného s jejich majetkem v rozhodné době, vzdor správnému postupu soudu
prvního stupně, jenž žalobcům vytvořil dostatečné podmínky, aby mohli
zpochybnit závěry nejvyššího orgánu družstva ohledně správnosti hospodaření
družstva se společným majetkem vlastníků jednotek“.
[7] Odvolací soud proto shledal nedůvodnou námitku žalobců
„poukazující na neunesení důkazního břemene na straně žalovaného ohledně jeho
hospodaření se společným majetkem, neboť žalovaný svá tvrzení o řádném
hospodaření se svěřeným majetkem doložil schvalujícími rozhodnutími členských
schůzí družstva tak, jak se smluvní strany na závaznosti uvedených právních
skutečností dohodly“.
[8] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), majíce za to (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené
rozhodnutí se při řešení otázky důkazního břemene a s tím související otázky
tzv. informačního deficitu procesní strany odchýlilo od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
[9] Dovolatelé, odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 257/97, se domnívají, že „skutkový stav ohledně nesprávného
hospodaření žalovaného přednesli v rámci možností, které měli“, a bylo poté na
žalovaném, aby takto „vyložený“ skutkový stav vyvrátil.
[10] Podle dovolatelů „v tomto soudním sporu“ nastala situace, kterou
vystihuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo
883/2010. Dovolatelé „přednesli opěrné body skutkového stavu a zvýšili tak
pravděpodobnost svých skutkových tvrzení a měla přijít vysvětlovací povinnost
žalovaného“. Žalovaný však žádnou vysvětlovací povinnost neposkytl, a proto „by
to mělo být hodnoceno v jeho neprospěch“. Částečné a chaotické „účetnictví“,
jež žalovaný teprve v průběhu řízení na výzvu soudu dovolatelům zpřístupnil, je
podle nich zcela neprůkazné.
[11] Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky
nesení důkazního břemene při informačním deficitu procesní strany, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
[13] Z té se (mimo jiné) podává, že:
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení,
který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a
nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve
sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana
zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a
zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací
povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti má za následek hodnocení
důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo
883/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo
5148/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1202/2019).
[14] V poměrech projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalobci
své důkazní břemeno neunesli a nesprávné hospodaření žalovaného neprokázali,
přestože objektivně nemají a nemohou mít k dispozici informace o skutečnostech
významných pro rozhodnutí. Byl to naopak žalovaný, který měl povinnost řádně
vést účetní evidenci a další listiny prokazující správnost hospodaření, a jehož
proto tížila vysvětlovací povinnost. Nesplnil-li ji, bylo na odvolacím soudu
hodnotit tuto skutečnost v jeho neprospěch.
[15] Ač odvolací soud postupoval v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího
soudu, neměla tato skutečnost vliv na věcnou správnost dovoláním napadeného
rozhodnutí. To odvolací soud založil na správném a postačujícím závěru, podle
něhož hospodaření žalovaného se společným majetkem bylo možné podle smlouvy ze
dne 22. 11. 1999 zpochybnit toliko v rámci rozhodování členské schůze družstva
nebo zákonným postupem v rámci přezkumu již přijatého rozhodnutí členské schůze
družstva, k čemuž v projednávaném případě nedošlo.
[16] Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a
jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá
o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
[17] O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání dovolatelů
bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu