22 Cdo 1202/2019

22 Cdo 1202/2019-1414

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně Z. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Grobelným,

advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovanému K. D.,

narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se

sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, o vypořádání společného jmění manželů,

vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 270/2010, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2018, č.

j. 57 Co 125/2018-1383, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2018, č.

j. 57 Co 125/2018-1387, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017

Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto

nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,

proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování

v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11.

2017, č. j. 62 C 270/2010-1346, určil, že z věcí, které měli žalobkyně a

žalovaný ve společném jmění manželů (dále také „SJM“), připadá žalobkyni do

výlučného vlastnictví motorové vozidlo XY, rok výroby XY, VIN XY, v ceně 150

000 Kč (výrok I.), a žalovanému do výlučného vlastnictví přívěsný vozík XY v

ceně 7 000 Kč (výrok II). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na

vypořádání podílu 2 557 500 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení

(výrok IV. – VI.).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)

rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 57 Co 125/2018-1383, ve znění opravného

usnesení ze dne 11. 10. 2018, č. j. 57 Co 125/2018-1387, odvolací řízení o

odvolání žalobkyně zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně změnil

tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal motorové vozidlo XY, rok

výroby XY, VIN XY v ceně 150 000 Kč, a do výlučného vlastnictví žalovaného

přikázal přívěsný vozík XY v ceně 7 000 Kč; žalovanému uložil povinnost

zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu 2 477 500 Kč (výrok II.). Dále rozhodl

o nákladech řízení (výroky III. – V.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Pokládá otázku, zda má

žalobkyně v řízení o vypořádání SJM tvrdit způsob nabytí prostředků do SJM; v

tomto případě pouze konstatovala, že „je něco na účtu druhého manžela“. Ke

splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti podle žalovaného nestačí, aby

žalobkyně tvrdila, že je majetek společný z důvodu, že byl na účtu, aniž by

věděla, jakým způsobem byly tyto prostředky získány. Měla prokázat, jak se

finanční prostředky staly společným jměním manželů. Dále dovolacím soudem není

dosud vyřešena otázka opomenutých důkazů a problematika § 120 o. s. ř. Uvádí,

že soudy neprovedly a ani se jinak nevypořádaly s žalovaným navrhovanými

důkazy: znaleckými posudky a nabývacími tituly ohledně ceny nemovitostí,

trestním spisem ve věci pana H., trestním spisem ve věci žalovaného a zprávou

České správy sociálního zabezpečení ohledně výdělku účastníků. Otázka, které z

navrhovaných důkazů soud provede, není podle dovolatele řádně vyřešena.

Odvolací soud v napadeném rozsudku dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 22 Cdo 3336/2006 a 22 Cdo 1027/2018. Žalovaný má za to, že

aplikace těchto rozhodnutí na zjištěný skutkový stav věci je nesprávná,

odvolací soud je překrucuje a odchyluje se od nich. Podotýká, že peníze

převedené z účtu žalovaného na účet jeho bratra jsou majetkem banky a že se

žalobkyně ani nedovolala relativní neplatnosti tohoto převodu. Navrhuje, aby

Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému

projednání a rozhodnutí.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení

důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá

za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a

rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského

zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V zásadě jedinou námitkou, kterou lze považovat za vymezení přípustnosti

dovolání, je námitka žalovaného, podle které ke splnění povinnosti tvrzení a

důkazní povinnosti nestačí, aby žalobkyně tvrdila, že je majetek společný z

důvodu, že byl na účtu, aniž by věděla, jakým způsobem byly tyto prostředky

získány. Měla prokázat, jak se finanční prostředky staly součástí SJM. Jinak

řečeno, dovolatel namítá, že pro zařazení určitých aktiv do SJM nestačí, je-li

prokázáno, že byly získány v době trvání SJM, ale je nutno prokázat i zdroje

těchto aktiv, aby bylo možno posoudit, zda s ohledem na způsob nabytí se

skutečně součástí SJM staly. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť uvedená otázka již byla v

judikatuře Nejvyššího sudu řešena a odvolací soud se od tohoto řešení

neodchýlil. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004

(dostupném – stejně jako dále uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu – na

www.nsoud.cz), vysvětlil, že na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je v

SJM , leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se

toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém

případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně

těchto skutečností (shodný závěr pak Nejvyšší soud zaujal např. v usnesení ze

dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1506/2013). V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, dovolací soud uvedl,

že „prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z

účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění

manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž

byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem

nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o

prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy

o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou

správu majetku ve společném jmění manželů… Toho manžela, který finanční

prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží břemeno tvrzení a důkazní

břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě,

že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje

uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění

manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného

jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného

jmění manželů.

Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá,

nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni

zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho břemeno tvrzení a důkazní

břemeno se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za

trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně

na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto

vybranými finančními prostředky naloženo“. Pokud Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že manžel, který navrhuje

vypořádání finančního obnosu, musí prokázat, že tato částka byla nabyta v

průběhu trvání manželství, nelze dovozovat, že by tohoto manžela také tížilo

důkazní břemeno ohledně okolností konkrétního způsobu nabytí. To je patrné již

z § 144 obč. zák., z nějž se podává, že „pokud není prokázán opak, má se za to,

že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění

manželů“. Z tohoto ustanovení představujícího tzv. zvláštní pravidlo dělení

důkazního břemene explicitně plyne, že důkazní břemeno ohledně toho, že majetek

nabytý za dobu trvání manželství není společným jměním manželů, leží na druhém

manželovi, tedy na tom, kdo tvrdí, že se finanční prostředky z nějaké důvodu

společným jměním nestaly. V daném řízení bylo nesporné, že finanční prostředky byly nabyty za dobu trvání

manželství; to vyplývá ostatně z toho, že manželství bylo uzavřeno v roce 1981

a jednalo se o finanční prostředky na účtu u Citibank, a. s., která začala v

České republice působit od roku 1991. Současně bylo také prokázáno, že tyto

prostředky byly žalovaným převedeny na jiný účet, ke kterému měl dispoziční

právo. Žalobkyně tedy své důkazní břemeno unesla. Pokud měl žalovaný za to, že

finanční obnos nebyl z nějakého důvodu společným jměním, leželo na něm důkazní

břemeno ohledně prokázání tohoto tvrzení. Žalobkyně tedy v souladu s

judikaturou nemusela prokazovat, jakými konkrétními způsoby měly být prostředky

získávány; ostatně vzhledem k tomu, že šlo o účet žalovaného, nemusela to ani

dobře vědět. Dovolací soud nad rámec podotýká, že i kdyby bylo nutné po

žalobkyni požadovat specifikaci jednotlivých příjmů, bylo by namístě její

zjevný informační deficit kompenzovat, jak také ustáleně judikuje Nejvyšší soud. Problematika tzv. informačního deficitu směřuje k procesnímu zohlednění toho,

že v některých případech nemůže účastník bez součinnosti se soudem disponovat

všemi potřebnými tvrzeními (či důkazy) již na počátku řízení především z toho

důvodu, že objektivně nemá možnost potřebné informace či důkazy získat. Samotná

žaloba pak zpravidla nemůže obsahovat všechna potřebná a konkrétní tvrzení,

která takový účastník obvykle může doplnit až v průběhu řízení. Pokud však v

žalobě označí svůj nárok způsobem, který lze po něm v rámci objektivně

dostupných informací požadovat, je tento nárok uplatněn již v původní žalobě,

přestože k jeho upřesnění dochází až v průběhu řízení.

V poměrech vypořádání

SJM to znamená, že mohou být žalobou řádně uplatněny k vypořádání jednotlivé

věci a hodnoty, přestože k jejich upřesnění a konkretizaci dochází až v průběhu

řízení. Předpokladem pro takový závěr je ovšem úsudek, že již z žaloby, která

netrpí nedostatkem, jenž by vyžadoval postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř., je

zřejmé, že účastník hodlá učinit předmětem vypořádání příslušnou věc či hodnotu

(byť s obecnějšími údaji o ní). Skutečnost, že v průběhu řízení účastník

potřebné další skutečnosti a tvrzení (případně důkazy) nedoplní, se může

promítnout do věcné důvodnosti takto uplatněného nároku, ale nikoliv do závěru,

že se jednalo o nárok, který vůbec ve lhůtě tří let od zániku SJM uplatněn

nebyl [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo

3541/2014 (uveřejněný pod č. C 15 703 v Souboru civilních rozhodnutí a

stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. To ostatně platí nejenom ve vztahu k

movitým či nemovitým věcem, ale také ve vztahu k finančním prostředkům na účtu

u peněžního ústavu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží zpravidla na tom účastníku

řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní

důsledky. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však

objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných

pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“

skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení,

nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude

mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací

povinnost nesplnila [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 6, s. 224)]. V daném případě sám žalovaný v odvolání uvádí, že žalobkyně „o původu

prostředků na účtech neví, přístup na tento účet neměla“. Pokud by tomu tak

bylo, je namístě, aby požadované informace do řízení vnesl právě žalovaný. Ani

z tohoto hlediska proto vymezená otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolání je ostatně zčásti rozporné. Dovolatel ve vztahu k účtu na jednu stranu

uvádí, že „neví, jak se tam ty peníze dostaly“, současně však tyto finanční

prostředky převedl na účet jiný a část z nich následně vybral a spotřeboval pro

svou potřebu tím, že uhradil kupní cenu za nemovitosti v XY, které zakoupil

jeho otec. Dále žalovaný namítá, že soudy neprovedly a ani se jinak nevypořádaly s jím

navrhovanými důkazy: znaleckými posudky a nabývacími tituly ohledně ceny

nemovitostí, trestním spisem ve věci pana H., trestním spisem ve věci

žalovaného a zprávou České správy sociálního zabezpečení ohledně výdělku

účastníků. V této souvislosti dovolací soud dodává, že žádným dovolacím důvodem

nelze napadnout proces hodnocení dokazování ani správnost skutkových zjištění

podávající se z provedeného dokazování.

Dovolací soud dále uvádí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky

vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i

pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek

akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané

věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek,

podstatných pro dané řízení, příp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“

procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na

nalus.usoud.cz)]. V této věci odvolací soud v bodě 19 napadeného rozhodnutí uvedl, že důkazní

návrhy žalovaného ohledně výdělků a majetkových poměrů považoval vzhledem ke

svým závěrům za nadbytečné. Dovolací soud připouští, že se s navrhovanými důkazy mohl odvolací soud

vypořádat podrobněji, v obecné rovině se však lze ztotožnit s jeho úvahou o

nadbytečnosti navržených důkazů. Ve vztahu ke znaleckým posudkům a nabývacím

titulům, kterými žalovaný chtěl prokázat, že za dobu trvání manželství nemohly

být nabyty finanční prostředky v takové výši, vůbec neuvedl, o jaké jiné

finanční prostředky by mělo jít a z čeho mají pocházet. Stejně tak ani k

trestnímu spisu žalovaného v dovolání nenaznačil, jaké skutečnosti by měly z

důkazu vyplynout. Ohledně svědka H. pak mělo být v řízení tvrzeno, že měl

žalovanému zapůjčit finanční částku pro společnou investici. I kdyby to bylo

prokázáno, peníze tímto způsobem získané by se staly součástí SJM, proto lze

souhlasit s nadbytečností i jeho provedení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1506/2013). Důkaz zprávou České správy

sociálního zabezpečení pak proveden byl, což žalovaný ani nezpochybňuje, vytýká

toliko vyvození nesprávných skutkových závěrů. Zde však jde o námitku mířící do

skutkové roviny věci, kterou je dovolací soud vázán tak, jak ji nalézací soudy

zjistily, a proto tento postup nemohl přezkoumat (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dále žalovaný namítal nesprávnou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3336/2006 a 22 Cdo 1027/2018 odvolacím soudem. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. Žalovaný předně uvádí, že peníze na bankovním účtu nejsou majetkem majitele

účtu, ale v majetku peněžního ústavu. Otázkou režimu peněžních prostředků na

účtu u peněžního ústavu se dovolací soud v minulosti opakovaně zabýval. Vychází

z ustáleného závěru, že za majitele účtu je třeba považovat osobu, pro kterou

peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet. S peněžními prostředky na účtu

jsou oprávněny nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných

majitelem účtu peněžnímu ústavu, tj. osoby mající tzv. dispoziční oprávnění,

jiné osoby pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Peněžní

prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu

nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v

jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu.

Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění,

spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní

prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje proto pouze pohledávku z účtu

u peněžního ústavu (srovnej např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod

číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo

681/2001, uveřejněný pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Byť by byl vlastníkem finančních prostředků peněžní ústav, žalovaný, který byl

podle skutkových závěrů nalézacích soudů oprávněným majitelem účtu a později

osobou mající k účtu dispoziční oprávnění, měl u peněžního ústavu pohledávku na

vyplacení těchto peněz. Nic tedy nebránilo tomu, aby tato pohledávka ve výši

finančních prostředků na účtu byla předmětem vypořádání SJM. Ostatně žalovaný

také část finančních prostředků z účtu – jak bylo uvedeno výše – vybral a

použil na zaplacení kupní ceny za nemovitosti koupené jeho otcem. Podle žalovaného šlo při převodu finančních prostředků na účet jeho bratra o

platný právní úkon. Žalobkyně se relativní neplatnosti nedovolala. K tomu dovolací soud podotýká, že napadené rozhodnutí je postaveno na jiném

právním závěru. Odvolací soud posoudil nakládání žalovaného s finančními

prostředky jako použití (spotřebování) majetku tvořícího SJM výhradně pro jeho

potřebu, nikoliv jako správu majetku tvořícího SJM, na kterou dopadá režim §

145 odst. 2 obč. zák., a proto nepovažoval za významné, že žalobkyně nevznesla

námitku relativní neplatnosti. Tento stěžejní závěr žalovaný svou argumentací v

dovolání vůbec nenapadá, a proto jej dovolací soud nepodrobil přezkumu. Nicméně v této souvislosti dovolatel namítá rozpor s rozhodnutím dovolacího

soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3336/2006 a 22 Cdo 1027/2018. Tento rozpor však není dán. V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2009, Nejvyšší soud

vysvětlil, že dochází-li k převodu peněžních prostředků tvořících SJM jedním z

manželů z účtu jím zřízeného na účet třetí osoby, přičemž převodce ani druhý z

manželů nemají k uvedenému účtu dispoziční právo, jedná se o správu majetku

tvořícího SJM. O tento případ však v dané věci nešlo, protože k účtu, na který byly finanční

prostředky dovolatelem převedeny, měl dispoziční právo. Poukazuje-li v této

souvislosti dovolatel na to, že mu mohlo být dispoziční oprávnění k účtu

odejmuto, pak takové skutkové zjištění soudy neučinily a ostatně dovolatel část

finančních prostředků z tohoto účtu vybral.

Nepovažuje-li judikatura za

neplatný právní úkon samotný výběr finančních prostředků z účtu u peněžního

ústavu ani tehdy, pokud se vymyká obvyklé správě SJM se zdůrazněním, že

přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé

správy a druhý manžel vyjádří nesouhlas, nelze k následnému nakládání s

finančními prostředky přihlížet a tyto prostředky je třeba zařadit do SJM a

vypořádat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013,

sp. zn. 22 Cdo 2150/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013,

sp. zn. 22 Cdo 3128/2013), pak nelze poměřovat potřebou souhlasu pod sankcí

relativní neplatnosti ani případy, kdy jeden z manželů převádí finanční

prostředky z účtu u jednoho bankovního ústavu na účet u druhého bankovního

ústavu, má-li v obou případech k účtům dispoziční právo. Dovolací soud dále dodává, že není dán ani rozpor s rozhodnutím Nejvyššího

soudu sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, ve vztahu ke kterému dovolatel namítá rozporně,

že důkazní břemeno žalobkyně se vztahuje k prokázání, že částka, která je

předmětem vypořádání, byla nabyta za trvání manželství, což je ve shodě s výše

uvedenou judikaturou dovolacího soudu, ale současně uvádí, že žalobkyně

neprokázala způsob nabytí do společného jmění manželů; takové důkazní břemeno,

jak vyložil dovolací soud výše, však žalobkyni netíží. Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že bylo

oceňováno finanční portfolio a nebyly vypořádávány jednotlivé složky portfolia,

které mohly mít úplně jinou hodnotu, žalovaný žádným způsob nevymezil otázku

přípustnosti dovolání, a proto se jí dovolací soud nezabýval. Dovolací soud pro úplnost poznamenává, že jeho revizi nepodléhají skutkové

závěry a hodnocení důkazů nalézacími soudy (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a

contrario), z toho důvodu zůstaly vyloučeny např. námitky týkající se tvrzeného

nátlaku právního zástupce žalobkyně na žalovaného. Dovolacímu soudu není

ostatně zřejmé, jak by se tyto závěry mohly promítnout do poměrů řešené věci. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c

odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o

náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 6. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu