22 Cdo 3541/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Klatovech 1, Zlatnická 78, proti žalované J. M., zastoupené JUDr.
Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 - Hlubočepech, Nad Zlíchovem
361/9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 211/2007, o dovolání žalobce a žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 55 Co
371/2013-616, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 55 Co
371/2013-616, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
4. 2013, č. j. 23 C 211/2007-573, ve výroku I. stanovil, které položky tvoří
společné jmění manželů (dále jen „SJM“) pro účely vypořádání, přičemž žalobci
přikázal movité věci specifikované ve výroku II., žalované movité věci uvedené
ve výroku III., ve výroku IV. žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na
vypořádacím podílu 71 800 Kč. Ve výroku V. a VI. zamítl návrh žalované na
vypořádání movitých věcí v těchto výrocích specifikovaných, včetně anuity bytu
č. 11 na ulici F. 336. Ve výroku VI. odmítl žalobu o vypořádání SJM k věcem
účastníky popsaným jako „4x PC a 2x monitor“. Ve výrocích VIII. – X. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Z hlediska skutečností významných pro dovolací řízení vzal soud prvního stupně
za prokázané, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 12. 1.
2007. Žalobce se stal za trvání manželství výlučným vlastníkem domu č. p.,
nacházejícího se na pozemku parc. č. 39 a pozemku parc. č. 810/2, vše v
katastrálním území B., obci S. V době trvání manželství byly tyto nemovitosti
podstatně zlepšeny, a to z prostředků SJM, které soud vypořádal jako vnos. Tyto
investice „podstatně zasáhly do rodinného rozpočtu“. Žalobcem vykazované příjmy
z podnikání jsou zanedbatelné. Žalobce zatěžoval rodinu i tím, že řádně neplnil
svou vyživovací povinnost k dceři, výdaje rodiny zvyšoval i vedenými soudními
spory. Podstatná tíže péče o společnou domácnost tak ležela na žalované. Tyto
okolnosti považoval soud prvního stupně za relevantní ve smyslu stanovení
disparity podílů účastníků na SJM, což promítl tak, že žalobci o 10 % jeho
podíl snížil. Soud do vypořádání nezahrnul zjištěné výběry z vkladů učiněné
žalobcem ve výši 668 406 Kč. Tyto společné úspory žalobce nepoužil pro
zajištění potřeb rodiny, nýbrž pro zvelebení svého výlučného majetku, a byly
tak již zohledněny jako vnos.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 55 Co 371/2013-616, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že ve výroku I. b) namísto „závazky“ správně mají být
„majetková aktiva“, ve výroku I. c) tak, že namísto „vnosy ze SJM“ správně
patří „pohledávka za vnosy“, ve výroku IV. tak, že žalobce je žalované povinen
zaplatit 154 591,80 Kč, ve zbývajícím rozsahu ve výrocích I. a IV. rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního
stupně, jakož i s právním posouzením věci, s výjimkou zjištěných výběrů vkladu
z účtu ve výši 668 406 Kč. Tuto položku totiž žalovaná uplatnila až po uplynutí
tříleté lhůty, a to podáním ze dne 3. 2. 2012, které soudu došlo 14. 2. 2012,
ačkoliv se v průběhu řízení opakovaně měla možnost vyjádřit. V ostatním
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně pouze formulačně a
napravil chybu, které se soud prvního stupně dopustil při výpočtu vypořádacího
podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce v dovolání brojil proti zjištěné výši vnosu a proti správnosti
znaleckého posudku, který byl v tomto směru zpracován. Otázkou zásadního
právního významu má být posouzení disparity odvolacím soudem v poměru 40:60,
přičemž žalobce neví, „čím si zasloužil tuto nepřízeň soudu“, a nevidí důvod,
proč by nemělo být vypořádání provedeno rovným dílem. Odvolací soud rovněž
pochybil, pokud do vypořádání nezahrnul závazek sjednaný mezi žalobcem a panem
T. Vypořádání proto pro žalobce dopadlo tak, že přišel o veškerý majetek a
ještě musí zaplatit žalované částku 150 000 Kč. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil a věc
jim vrátil k dalšímu řízení.
Jádrem dovolací argumentace žalované, která napadla rozsudek odvolacího soudu v
jeho výroku I., je námitka, že odvolací soud věc nesprávně právní posoudil,
když odmítl do vypořádání zahrnout částku 668 406 Kč, tedy částku, kterou
žalobce vybral z účtů vedených na jeho jméno, s ohledem na uplynutí tříleté
lhůty. V podání označeném jako doplnění vyjádření žalované ze dne 28. 4. 2008
učinila pod bodem III. předmětem vypořádání SJM kromě jiného i prostředky na
účtech vedených na jméno žalobce ke dni právní moci rozsudku o rozvodu, jakož i
výběry finančních prostředků z těchto účtů, které žalobce učinil bez jejího
vědomí a souhlasu. V tomto podání zároveň navrhla provedení důkazů dotazy na
peněžní ústavy. Soud toto podání považoval za dostatečně určité, protože ji
nevyzval podle § 118a odst. 1, 2 občanského soudního řádu. S dlouhou prodlevou
až při ústním jednání dne 22. 9. 2011 soud žalovanou vyzval s poučením podle §
118a odst. 3 občanského soudního řádu v tom smyslu, aby uvedla, pokud žádá
prošetření účtů žalobce, kromě názvu bankovní instituce také adresu, na kterou
má být dotaz soudu odeslán a pokud jde o zjišťování cenných papírů žalobce, aby
uvedla konkrétní instituci a adresu, kam má být dotaz odeslán. Protože se
jednalo o informace, které si sama žalovaná nemohla opatřit, byla odkázána na
postup soudu. Požadovanou specifikaci provedla až 26. 9. 2011 poté, co soud
učinil dotaz na označené peněžní ústavy, a tyto soudu sdělily potřebné
informace. Dne 14. 2. 2012 pak žalovaná konkretizovala své nároky. Tyto nároky
však uplatnila ještě před uplynutím tříleté lhůty, totiž již 28. 4. 2008.
Nemůže jít k její tíži, že neměla dispoziční oprávnění k účtům žalobce a s
ohledem na bankovní tajemství nebyla schopna provést specifikaci nároků dříve,
než se seznámila se zprávami peněžních ústavů, které jí soud zpřístupnil více
než po třech letech. Poukázala také na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22
Cdo 2150/2011, přičemž svou povinnost tvrzení ohledně vybraných částek splnila
v tříleté lhůtě od zániku manželství. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání protistrany se žádný z účastníků nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“). Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014 a před tímto datem bylo o žalobě
pravomocně rozhodnuto, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V řízení o vypořádání SJM dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně
každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z
vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání
přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se
týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn
přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“)]. Dovolání žalobce v posuzovaném případě není přípustné z toho důvodu, že
dovolatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku přípustnosti dovolání a ta
se nepodává ani z obsahu dovolání. Pomine-li dovolací soud, že žalobce
nevymezil přípustnost dovolání, je dovolání do značné míry polemikou se
zjištěným skutkovým stavem, zejména závěry znaleckého posudku. Jelikož je
jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je
zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se s
námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat.
Pokud dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o stanovení disparity
vypořádacích podílů, jeho polemika se omezuje na obecnou výhradu, že „neví, čím
si zasloužil tuto nepřízeň soudu“ a „nevidí důvod, proč by nemělo být
vypořádání provedeno rovným dílem“, což ovšem k přípustnosti dovolání zjevně
nepostačuje. Z dovolání totiž není ani zřejmé, zda dovolatel má výhrady vůči právnímu
posouzení věci a na základě jakých právních argumentů, skutkovým zjištěním
nalézacích soudů nebo naznačuje vadu řízení, která by mohla mít za následek
nesprávné právní posouzení věci. Dovolací soud pak připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2
o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen
podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje
po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)]. Dovolací soud navíc podotýká, že žalobce podal odvolání pouze proti výroku
soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. I když v odvolacím řízení lze
rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání
uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání
neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním
posouzení věci [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 (uveřejněné pod č. C 7484 v Souboru)]. K odvolání žalované
nadto rozsudek soudu prvního stupně nebyl nijak věcně změněn v neprospěch
žalobce. Protože dovolatel nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
jeho dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Z obsahu dovolání žalované vyplývá, že měl odvolací soud posoudit otázku
uplatnění výběrů finančních prostředků z účtů vedených na žalobce v tříleté
lhůtě, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je v této otázce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Podle § 150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je
na návrh některého z manželů soud.
Nedošlo-li do tří let od zániku společného
jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku
podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí,
že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného
jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník
užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v
podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž
platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích
manželům společných. Soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného
majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to
ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod
č. C 8045 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8310 v Souboru)]. Dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (dostupném
na www.nsoud.cz) vysvětlil, že tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou
dovolacího soudu, brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali
vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení,
ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování,
tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová
tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby
nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či
skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. K včasnosti uplatnění nároku ve vztahu ke konkretizaci položky, která je
součástí SJM, lze přiměřeně odkázat na závěry, vyslovené v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 (publikovaném pod č. 72/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) ve kterém Nejvyšší soud
vyslovil: „V žalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc
označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci)
žalovaného“. K tomu je třeba zvážit i problematiku tzv. informačního deficitu
strany zatížené břemenem tvrzení a důkazním břemenem [viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. V posledně uvedeném rozhodnutí dovolací soud zohlednil, že
nelze účastníku přičíst k tíži, pokud nemůže uvést čísla účtů manžela u
peněžního ústavu, na kterém se nachází finanční prostředky v SJM. Dovolací soud pak uvedené závěry promítl ve vztahu ke konkrétním položkám. Tak
např. v rozsudku ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1220/2012 (uveřejněném pod
č.
C 13 836 v Souboru), dospěl k závěru, že uplatní-li účastník ve sporu o
vypořádání SJM nárok na vypořádání výhry, kterou druhý účastník dosáhl v
loterii, je nárok uplatněn včas i tehdy, není-li výhra zcela přesně
konkretizována, nicméně druhá strana v době rozhodné pro vypořádání jinou
částku v označené loterii nezískala.
Rovněž v případě uplatnění nároku na vypořádání cenných papírů, respektive
výnosů z nich, dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo
563/2013 (uveřejněném pod č. C 14 620 v Souboru), dospěl dovolací soud k
závěru, že žalobce učinil cenné papíry předmětem vypořádání včas, byť je (cenné
papíry) v žalobě nepřesně identifikoval, jestliže žalovaná v době rozhodné pro
vypořádání jiné cenné papíry (výnosy z nich) nezískala.
Problematika tzv. informačního deficitu směřuje k procesnímu zohlednění toho,
že v některých případech nemůže účastník bez součinnosti se soudem disponovat
všemi potřebnými tvrzeními (či důkazy) již na počátku řízení především z toho
důvodu, že objektivně nemá možnost potřebné informace či důkazy získat (např.
pro existující bankovní tajemství). Z toho pak vyplývá, že samotná žaloba
zpravidla nemůže obsahovat všechna potřebná a konkrétní tvrzení, která takový
účastník obvykle může doplnit až v průběhu řízení. To však nic nemění na tom,
že pokud v žalobě označí svůj nárok způsobem, který lze po něm v rámci
objektivně dostupných informací požadovat, je tento nárok uplatněn již v
původní žalobě, přestože k jeho upřesnění dochází až v průběhu řízení. Tento
obecný závěr platí i při vědomí, že jeho naplnění je nutno poměřovat vždy
individuálními okolnostmi každého případu, které zohledňují jednotlivé typové
případy. V poměrech vypořádání společného jmění manželů to v obecné rovině
znamená, že mohou být původní žalobou řádně uplatněny k vypořádání jednotlivé
věci a hodnoty, přestože k jejich upřesnění a konkretizaci dochází až v průběhu
řízení. Předpokladem pro takový závěr je ovšem úsudek, že již z žaloby, která
netrpí nedostatkem, jenž by vyžadoval postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř., je
zřejmé, že účastník hodlá učinit předmětem vypořádání příslušnou věc či hodnotu
(byť s obecnějšími údaji o ní). Skutečnost, že v průběhu řízení účastník
potřebné další skutečnosti a tvrzení (případně důkazy) nedoplní, se může
promítnout do věcné důvodnosti takto uplatněného nároku, ale nikoliv do závěru,
že se jednalo o nárok, který vůbec uplatněn nebyl.
V usnesení ze dne 25. 8.2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015 (uveřejněném v časopise
Soudní rozhledy, 2016, č. 3, str. 86), Nejvyšší soud v této souvislosti
souhrnně vysvětlil, že zejména tehdy, nemá-li jeden z manželů kvůli chování
(nedostatku součinnosti) druhého ve v tříleté lhůtě od zániku společného jmění
manželů objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat,
postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede tzv. opěrné
body svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení. Současně zdůraznil,
že to, zda vzhledem k poměrům dané konkrétní věci byla určitá položka
vypořádávaného společného jmění manželů navržena k vypořádání ve tříleté lhůtě
jeho zániku dostatečně konkrétně, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení,
kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, byla-li by zjevně nepřiměřená.
Uvedené závěry se uplatní i v řešené věci. Žalovaná v doplnění vyjádření ze
dne 28. 4. 2008 učinila předmětem vypořádání zůstatky na účtech vedených na
jméno žalobce, jakož i společné peněžní prostředky, se kterými žalobce nakládal
bez jejího vědomí a souhlasu. Dne 22. 9. 2011 soud žalovanou vyzval s poučením
podle § 118a odst. 3 o. s. ř. v tom smyslu, aby uvedla, pokud žádá prošetření
účtů žalobce, kromě názvu bankovní instituce také adresu, na kterou má být
dotaz soudu odeslán. Následně žalovaná na základě informací získaných ze zpráv
finančních institucí své nároky specifikovala. Odvolací soud však s ohledem na
uplynutí tříleté lhůty ode dne právní moci rozsudku o rozvodu manželství
uvedenou položku nevypořádal.
Odvolací soud však přehlédl, že žalovaná uplatnila svůj nárok na vypořádání
částky 668 406 Kč již ve svém podání ze dne 28. 4. 2008 jako „zůstatky na
účtech ke dni právní moci rozsudku o rozvodu“, jakož i „režim na těchto účtech
od roku 2000“ s tím, že se domnívá, že „žalobce bez mého vědomí a souhlasu
disponoval se společnými peněžními prostředky“ s odkazem na rozhodnutí
dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, podle kterého má užití vybraných
částek prokázat žalobce. Nelze jí přičítat k tíži, že tento svůj nárok
specifikovala až po té, co se dozvěděla potřebné údaje prostřednictvím soudu až
po uplynutí tříleté lhůty. Dovolací soud zdůrazňuje, že se po uplynutí tříleté
lhůty v řízení neobjevila žádná nová položka, žalovaná tímto pouze již
uplatněnou položku konkretizovala. Je zjevné, že pokud ji odvolací soud
neučinil předmětem vypořádání, postupoval v rozporu s výše označenou
judikaturou dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se
ostatně ani nepodává žádné hodnocení podání žalované ze dne 28. 4. 2008 z toho
pohledu, proč toto podání nelze považovat za uplatnění nároků představovaných
tvrzenými výběry finančních prostředků z účtů žalobce následně konkretizovaných
celkovou částkou 668 406 Kč.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
rozsudek odvolacího soudu zrušil. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí
odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí
o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení
přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [k
tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo
3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Odvolací soud je vysloveným
právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť řízení
není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července
2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)]. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1
in fine o. s. ř.).
Proti tomu rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu