22 Cdo 563/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Juditou Kodlovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Na Perštýně 344/5, proti žalované JUDr. Z. N., zastoupené JUDr.
Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 38, o vypořádání
společného jmění manželů a vydání movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 31 C 27/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. ledna 2012, č. j. 13 Co 300/2011-1087, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2012, č. j. 13 Co
300/2011-1087, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 20. prosince 2010, č. j. 31 C 27/2006-963, z věcí, které měli účastníci ve
společném jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalované bytovou
jednotku č. 1104/54 se spoluvlastnickým podílem o velikosti 3283/478251 na
budově č. p. 1104 a pozemku parc. č. 2367, zapsané na listu vlastnictví č. 2486
pro k. ú. K., obec Praha u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu,
Katastrální pracoviště Praha v hodnotě 1 670 000,- Kč [výrok I., bod a)] a
dvojgaráž na pozemku parc. č. st. 217, zapsanou na listu vlastnictví č. 318 pro
k. ú. a obec P. B. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště Praha - východ v hodnotě 300 480,- Kč [výrok I., bod b)]. Z věcí,
které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce movité věci blíže specifikované pod položkami a) až k) v
celkové hodnotě 178 780,- Kč (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit
žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 19 712 912,50 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku (výrok III.) a povinnost vydat žalobci movité věci blíže
specifikované pod položkami a) až i) do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok
IV.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené dne 1.
června 1995, bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu ze dne 20. května 2003, č. j.
24 C 101/2001-19, který nabyl právní moci dne 4. února 2005. Za trvání
manželství účastníků proběhla rozsáhlá rekonstrukce domu v P. B., který byl ve
výlučném vlastnictví žalované. Peněžní prostředky použité na rekonstrukci
učinil předmětem vypořádání, protože tvořily součást společného jmění účastníků
a byly užity ve prospěch výlučného vlastnictví žalované. Do společného jmění
účastníků zahrnul rovněž investice vložené na výstavbu bazénu jako součásti
pozemku ve vlastnictví žalované a garáže u domu v P. B. Předmětem vypořádání a
součástí společného jmění účastníků učinil dále byt v K., movité věci tvořící
vybavení kuchyně, další bytové zařízení a umělecké předměty. Do vypořádání
zařadil rovněž výnos z prodeje 185 kusů dluhopisů HZLS BACA 8.50/04, ISIN CZ
000200128 a výnos z prodeje 150 000 kusů akcií ČEZ, a.s. ISIN CZ 0005112300,
které pořídila žalovaná za trvání manželství. Nepokládal přitom za důvodnou
obranu žalované, že žalobce o vypořádání akcií a dluhopisů požádal až po
uplynutí tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželů.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 27. ledna 2012, č. j. 13 Co 300/2011-1087, rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé změnil ve výroku I. tak, že z věcí a hodnot, které měli účastníci
ve společném jmění manželů nepřikázal do výlučného vlastnictví žalované bytovou
jednotku č. 1104/54 se spoluvlastnickým podílem o velikosti 3283/478251 na
budově č. p. 1104 a pozemku parc. č. 2367, zapsané na listu vlastnictví č. 2486
pro k. ú. K., obec Praha u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu,
Katastrální pracoviště Praha a dvojgaráž na pozemku parc. č. st. 217, zapsanou
na listu vlastnictví č. 318 pro k. ú. a obec P. B. u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ. Ve výroku II. a IV.
změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že z věcí a hodnot, které měli
účastníci ve společném jmění manželů nepřikázal do výlučného vlastnictví
žalobce dřevořezbu „Velký třesk“ od Břetislava Fromma, uvedenou pod položkou
e), jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně přikázání movitých věcí žalobci
uvedených pod položkami a) až d) a f) až k) a ohledně povinnosti žalované vydat
žalobci movité věci blíže specifikované pod položkami a) až f) a g) až i)
potvrdil s tím, že celková hodnota věcí přikázaných do výlučného vlastnictví
žalobce činí 178 780,- Kč. Ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu
částku 34 702,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále zrušil výroky V. a
VI. o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil při stanovení
rozsahu společného jmění účastníků. Uvedl, že do jeho masy nepatří byt v K.,
který je ve výlučném vlastnictví žalované, neboť uzavřením manželství nevzniklo
účastníkům společné členství v družstvu, ale patří tam pouze částka rovnající
se doplacené anuitě. Nepatří tam ani investice žalobce vložená na rekonstrukci
domu a stavbu garáže v P. B., k níž uvedl, že se jedná o investici z výlučných
prostředků žalobce do výlučného majetku žalované, která se společného jmění
účastníků netýká. U stavby bazénu považoval za společnou investici pouze
náklady na vyhloubení jámy a vsazení laminátové konstrukce a tuto investici
stanovil podle vlastní úvahy částkou 100 000,- Kč. Ohledně výnosu z prodeje
dluhopisů a akcií dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobce
učinil tuto hodnotu předmětem řízení až po uplynutí tří let od právní moci
rozsudku o rozvodu manželství, a nelze ji proto vypořádat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Přípustnost dovolání
odvozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že nárok na vypořádání výnosů z prodeje hypotečních
zástavních listů a akcií uplatnil až po uplynutí tří let od právní moci výroku
o rozvodu manželství, a nelze ho proto vypořádat. Tvrdí, že vypořádání výnosů
požadoval od počátku řízení, nebyl však schopen je blíže specifikovat, a to s
ohledem na postoj žalované v řízení. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího
soudu, že na rekonstrukci a opravu domu žalované v P. B. byly použity jeho
výlučné prostředky a nikoliv prostředky patřící do společného jmění účastníků.
Vyčítá odvolacímu soudu, že jiné skutkové závěry, než ke kterým dospěl soud
prvního stupně, učinil bez toho, aby listinné důkazy, ze kterých vycházel a
které hodnotil opačně, zopakoval. Žalobci ani neumožnil, aby se k těmto jinak
posuzovaným důkazům vyjádřil. Napadené rozhodnutí označuje za rozporné s
dobrými mravy. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto. Žalobce nevymezil řádně
dovolací důvod a jím označené otázky nepodléhají dovolacímu přezkumu. Bylo na
žalobci, aby svůj nárok řádně vymezil a označil položky, jejichž vypořádání se
domáhá; ve vztahu k výnosům z cenných papírů a akcií tak neučinil. Neprokázal
ani, jaké konkrétní prostředky byly použity na rekonstrukci domu žalované.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů (dále jen „SJM“) a k pravomocnému
rozhodnutí o jeho vypořádání došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud
dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. ledna
2012 a dovolání bylo podáno dne 15. května 2012, projednal a rozhodl dovolací
soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince
2012 (dále jen o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle
odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech
100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
V řízení o vypořádání SJM dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně
každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní
rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem
rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud
je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
V daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím co do dovoláním
napadeného závěru o nemožnosti vypořádat výnosy z prodeje akcií a hypotéčních
zástavních listů a investice na rekonstrukci domu žalované, a je proto
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
K včasnému uplatnění výnosů z prodeje cenných papírů:
Odvolací soud dospěl k závěru, že ohledně výnosů z prodeje akcií a hypotéčních
zástavních listů „žalobce učinil žalobu projednání schopnou až podáním
doručeným soudu prvního stupně po uplynutí tří let od právní moci výroku o
rozvodu manželství účastníků“, a nelze je proto vypořádat.
Soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného
majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to
ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 8045 nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné v Souboru pod
pořadovým č. C 8310].
Je skutečností, že žalobce v žalobě uvedl, že žalobkyně použila finanční
prostředky, které jí předal, k nákupu cenných papírů, a že „popsané transakce
byly činěny s úmyslem vyprat mé peníze přes matku žalované, která byla
podílníkem, tak, aby byl zastřen jejich původ“. K výzvě soudu žalobce podáním
ze dne 14. dubna 2006 doplnil žalobu tak, že navrhuje vypořádání „úspor,
cenných papírů, akcií apod., které budou zjištěny a specifikovány v průběhu
soudního řízení“. Následně v dalším doplnění žaloby ze dne 31. srpna 2006
uvedl, že do SJM spadají „úspory, cenné papíry, akcie, které pořídila žalovaná
za trvání manželství ze společných prostředků“ s tím, že je „upřesní … až v
průběhu řízení, neboť k datu podání tohoto doplnění nemá ještě veškeré potřebné
doklady k jejich identifikaci“. Na přípravném jednání dne 11. ledna 2007 vyzval
soud žalobce, aby „blíže identifikoval“ některé položky navržené k vypořádání,
jako jsou „cenné papíry, popřípadě akcie“. Žalobce navrhl, aby k tomu soud
učinil dotaz na „středisko cenných papírů“. V písemném vyjádření ze dne 23.
června 2008 uvedl, že žalovaná dne 24. června 1999 nakoupila hypotéční zástavní
listy HZL – BACA 8,50/04 v počtu 185 kusů a dne 6. prosince 2004 došlo k jejich
„vypršení“. Dne 21. dubna 2004 koupila žalovaná 150 000 ks akcií ČEZ za
celkovou částku 14 458 500,- Kč a dne 27. dubna 2004 je prodala za cenu 29 070
000,- Kč. Hypotéční zástavní listy a akcie nakoupila za prostředky, které jí
dal žalobce. Navrhl, aby soud přikázal výnosy z uvedených cenných papírů do
vlastnictví žalované.
K včasnosti uplatnění nároku na vypořádání výnosů z cenných papírů lze
přiměřeně odkázat na závěry, vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
října 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, publikovaném pod č. 72/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil: „V žalobě o
určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc označit alespoň tak, aby
byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného“. K tomu je třeba
zvážit i problematiku tzv. informačního deficitu strany zatížené břemenem
tvrzení a důkazním břemenem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, www.nsoud.cz).
Lze tedy uzavřít, že žalobce uplatnil nárok na vypořádání cenných papírů,
respektive výnosů z nich, včas, byť je v žalobě nepřesně identifikoval,
jestliže žalovaná v době rozhodné pro vypořádání jiné cenné papíry (výnosy z
nich) nezískala.
K investicím na rekonstrukci domu žalované:
Odvolací soud dospěl k závěru (na rozdíl od soudu prvního stupně, který do
vypořádání SJM zařadil „částku za investici do rekonstrukce domu č. p. v P. B.,
neboť se jednalo o investici vynaloženou za trvání manželství ze společných
prostředků do výlučného majetku žalované“), že investice na rekonstrukci domu
„do SJM účastníků nepatří“ s tím, že „stavební práce organizovala a platila
žalovaná, k čemuž použila peněžní prostředky žalobce ve výši 259 000 CHF“. Tato
částka představovala „úspory žalobce z pracovní činnosti ve Švýcarsku z doby
před uzavřením manželství a peníze získané z dědictví po jeho předchozí
manželce“. Oprava domu proto byla „investicí z výlučných prostředků žalobce do
výlučného majetku žalované a SJM účastníků se netýkala“. Odlišné závěry o
charakteru prostředků užitých na rekonstrukci domu učinil odvolací soud poté,
co „listinné důkazy … hodnotil jinak, než soud prvního stupně, a došel tak k
jiným skutkovým zjištěním a na jejich podkladě i k jiným právním závěrům, aniž
by tyto důkazy znovu prováděl při odvolacím jednání“.
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem
prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného
hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Má-li však ke změně
skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v
závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám zopakovat, popřípadě řízení
doplnit jinými důkazy. Jiná je situace u důkazu listinou, který se podle § 129
odst. 1 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu
přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při
odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl
při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit, a dojít tak i k jiným
skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým
č. C 770). Proto byl odvolací soud v dané věci oprávněn hodnotit listinné
důkazy jinak, než soud prvního stupně.
Jestliže však odvolací soud žalobce neupozornil na jiné hodnocení listinných
důkazů a v důsledku toho i na jiné skutkové a právní závěry ohledně investic na
rekonstrukci domu žalované, je jeho rozhodnutí překvapivé.
K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp.
zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), s přihlédnutím k judikatuře
Ústavního soudu vyložil: „Zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem
předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní
průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při
právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v
jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné
odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech,
jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí
předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy,
jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad
předvídatelnosti její aplikace soudy“ (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu
České republiky ze dne 5. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12 – nalus.usoud.cz
)“.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků předvídat [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy,
2010, č. 9, str. 324)]. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí,
jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně
např. v rozsudku ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 (dostupném
na www.nsoud.cz); proti němu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. března 2013, sp. zn. I.
ÚS 4083/2012 (dostupným na http://nalus.usoud.cz).
Dovolateli je možné dát za pravdu v tom, že postup odvolacího soudu nebyl
správný, jestliže nedal alespoň stručně účastníkům řízení dopředu najevo, že se
hodlá odchýlit od skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně. Rozhodnutí
odvolacího soudu proto nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost
právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní
názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí (zda finanční
prostředky použité na rekonstrukci domu žalované tvořily součást společného
jmění účastníků nebo šlo o výlučné prostředky žalobce). Bylo mu tak znemožněno
reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. Jestliže odvolací soud vydal
tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy:
Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že
námitka o rozporu rozhodnutí soudu (či postupu vedoucího k jeho vydání) s
dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v
úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s
právními předpisy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3426).
Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by
bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými
mravy v rozporu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 366/2010 – www.nsoud.cz).
Jestliže odvolací soud při vypořádání SJM vůbec nepřihlédl k výnosům z cenných
papírů nakoupených žalovanou za trvání manželství, spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Protože je jeho rozhodnutí zároveň překvapivé co do závěrů o investicích na
rekonstrukci domu žalované, je řízení zároveň postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, 3
o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán
vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první
o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu