22 Cdo 437/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v
Plzni, Františkánská 120/7, proti žalovanému F. V., zastoupenému JUDr. Ludvíkem
Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 149/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. září 2013,
č. j. 61 Co 349/2013-340, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. září 2013, č. j. 61 Co 349/2013-340,
a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26. dubna 2013, č. j. 9 C
149/2007-318, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění účastníků, které
bylo za trvání manželství zúženo dohodou, sepsanou ve formě notářského zápisu,
o nemovité věci, a to dům v D. – V. Ú., nacházející se na pozemku parc. č. st.
33, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek parc. č. 591/2, zahrada, to vše v
katastrálním území V. Ú. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Tyto nemovitosti
se na základě uvedené dohody staly výlučným vlastnictvím žalovaného. Žalobkyně
navrhla vypořádání předmětných nemovitostí tak, že jí bude vyplacen vypořádací
podíl odvíjející se od ceny předmětných nemovitostí. Dále požadovala vypořádat
majetkové právo spojené s leasingovou smlouvou, kterou žalovaný uzavřel za
trvání manželství, a přípojné vozidlo. Dohromady požadovala částku ve výši 1
131 547 Kč.
Okresní soud Plzeň - jih (dále jen „soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 18.
listopadu 2009, č. j. 9 C 149/2007-159, vypořádal společné jmění manželů (dále
též „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal přípojné vozidlo
vyrobené na zakázku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni
na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 62 090 Kč (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výroky III. až V.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že manželství účastníků bylo pravomocně
rozvedeno a že účastníci dne 24. 6. 2002, tedy ještě za doby trvání manželství,
uzavřeli dohodu o změně zákonného rozsahu SJM podle § 143a odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), formou notářského
zápisu, na základě které se stal žalovaný výlučným vlastníkem předmětných
nemovitostí. Dále bylo dohodnuto, že účinností této dohody bude veškerý majetek
manželů nadále nabytý jedním z nich nebo jimi oběma nabýván pouze do výučného
vlastnictví jednoho z manželů nebo do podílového spoluvlastnictví.
Součástí tohoto notářského zápisu bylo přitom prohlášení účastníků, že jsou si
vědomi, že podle § 149 odst. 2 obč. zák. je každý z manželů oprávněn požadovat,
aby mu bylo uhrazeno to, co ze svého majetku vynaložil na společný majetek, a
je povinen nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho
majetek. Žalovaný se stal vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni 25. 6. 2002
vkladem do katastru nemovitostí. Rovněž vzal soud prvního stupně za prokázané,
že žalovaný za trvání manželství uzavřel smlouvu o finančním leasingu s
obchodní společností ŠkoFIN s. r. o. ohledně automobilu Škoda Fabia.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vypořádání
předmětných nemovitostí podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. zanikl v
tříleté prekluzivní lhůtě, jejíž počátek začal běžet po účinnosti dohody o
zúžení rozsahu SJM, tj. dnem právních účinků vkladu této dohody do katastru
nemovitostí. Vyšel z toho, že pokud zákon předpokládá vypořádání manželů
ohledně vyňatého majetku (§ 149 odst. 4 obč. zák.), vztahuje se na toto
vypořádání analogicky podle § 853 obč. zák. tříletá prekluzivní lhůta, ve které
je možné část masy společného jmění manželů, vyňaté z něj dohodou manželů podle
§ 143a odst. 1 obč. zák., vypořádat. Protože právní účinky vkladu vlastnického
práva žalovaného k předmětným nemovitostem nastaly dne 25. 6. 2002 a žalobkyně
podala žalobu o vypořádání SJM dne 10. 12. 2007, tato prekluzivní lhůta již
uplynula a nárok na vypořádání SJM účastníků ve vztahu k předmětným
nemovitostem zanikl. Soud prvního stupně odmítl argumentaci žalobkyně, že její
vypořádací podíl na předmětných nemovitostech je vnosem do výlučného majetku
druhého manžela podle § 149 odst. 2 obč. zák., neboť toto ustanovení zahrnuje
pouze konkrétní investici do výlučného majetku jednoho z manželů za trvání
společného jmění manželů, nikoliv polovinu hodnoty tohoto majetku v době zániku
společného jmění manželů v důsledku účinnosti dohody o jeho zúžení. Ztotožnil
se naopak s názorem žalobkyně, že finanční leasing automobilu je majetkovým
právem, které může být předmětem SJM a je možné jeho hodnotu vyčíslit v každé
fázi trvání leasingu. Soud stanovil hodnotu tohoto majetkového práva tak, že
zjistil aktuální tržní cenu automobilu v době vypořádání, přičemž od této
částky odečetl součet všech leasingových splátek hrazených žalovaným po
účinnosti dohody o zúžení rozsahu SJM. Bylo prokázáno, že finanční prostředky
vynaložené na leasing byly získány ze SJM účastníků, proto žalobkyni přiznal
nárok na částku 62 090 Kč jako vyrovnávací podíl, která činila polovinu
stanovené hodnoty leasingu. Přípojné vozidlo přikázal soud prvního stupně do
výlučného vlastnictví žalobkyně, neboť s tímto žalovaný souhlasil a prohlásil,
že vypořádací podíl z této položky nepožaduje.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 61 Co 61/2010-198, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovanému neuložil povinnosti zaplatit žalobkyni
na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 62 090 Kč (výrok I.) a ve výrocích
III. až V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (výrok II.). Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl podle názoru
odvolacího soudu napaden odvoláním ani jednoho z účastníků, a nabyl tak
samostatně právní moci.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že jestliže manželé uzavřou formou
notářského zápisu dohodu o zúžení rozsahu SJM, zaniká společné jmění manželů
ohledně majetku, který tím byl ze společného jmění vyňat, a začíná běžet
tříletá lhůta pro jeho vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu k návrhu v
této lhůtě podaném. Jestliže v této lhůtě nedojde k uzavření dohody o
vypořádání SJM, ani není podán návrh na jeho vypořádání u soudu, dochází k
vypořádání SJM ze zákona. Protože tato prekluzivní lhůta v daném případě již
uplynula, jsou předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví a podíly obou
manželů jsou stejné (§ 150 odst. 4 obč. zák.). Po uplynutí této lhůty se nelze
domáhat, aby soud vypořádal podle § 149 odst. 2 obč. zák. majetek, ke kterému
již SJM zúžením zaniklo, a tudíž ani vypořádání investic či vnosů vynaložených
společně na výlučný majetek druhého manžela.
Pokud jde o majetkové právo z leasingové smlouvy, odvolací soud konstatoval, že
toto majetkové právo lze sice vypořádat, ovšem v daném případě platí taktéž
nevyvratitelná domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák., a proto žalobkyni
nenáleží vypořádací podíl přiznaný soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, o kterém dovolací
soud rozhodl rozsudkem ze dne 23. května 2012, č. j. 22 Cdo 3822/2010-242 tak,
že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací
soud dospěl k závěru, že účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání obsažené v §
150 odst. 4 obč. zák. nastupují jen tehdy, jestliže ohledně hodnot, o které
bylo společné jmění manželů zúženo, nedošlo k vypořádání ani dohodou, ani
rozhodnutím soudu. Jinými slovy řečeno, existence dohody o vypořádání nebo
rozhodnutí soudu o vypořádání brání nastoupení domněnky vypořádání. Ve vztahu k
předmětným nemovitostem dovodil, že z dohody o zúžení rozsahu SJM ze dne 24. 6.
2002 se jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností podává, že účastníci se
dohodli na tom, že předmětné nemovitostí tvořící součást SJM budou po zúžení ve
výlučném vlastnictví žalovaného. Takové smluvní ujednání je v této části
dohodou o vypořádání majetku zúženého dohodou účastníků, která vylučuje
nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání a s tím spojeného závěru,
že by nemovitosti mohly být v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Pokud
odvolací soud odmítl důvodnost žalobkyní uplatněného nároku toliko s poukazem
na skutečnost, že nemovitosti se nacházejí v rovnodílném podílovém
spoluvlastnictví, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Ve vztahu k vypořádání „majetkového práva spojeného s leasingovou smlouvou
uzavřenou za trvání manželství žalovaným s leasingovou společností ŠkoFIN s. r.
o.“ dovolací soud dovodil, že na rozdíl od nemovitostí dříve tvořících společné
jmění manželů, které se staly předmětem dohody o zúžení rozsahu SJM, majetková
práva vztahující se k leasingové smlouvě v dohodě o zúžení žádným způsobem
obsažena nejsou, a jejich režim není touto dohodou jakkoliv dotčen. Počátek
běhu tříleté lhůty uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák., jejíž uplynutí má za
následek nastoupení nevyvratitelné domněnky vypořádání, tak nemůže být vázán na
účinnost dohody o zúžení rozsahu SJM.
Odvolací soud následně usnesením ze dne 25. září 2012, č. j. 61 Co 61/2010-252,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že nárok žalobkyně na vypořádání předmětných nemovitostí zanikl v
tříleté lhůtě, jejíž počátek počal běžet po účinnosti dohody o zúžení rozsahu
SJM. Za nesprávný považoval odvolací soud i postup soudu prvního stupně ohledně
finančního leasingu automobilu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. dubna 2013, č. j. 9 C 149/2007-318, do
výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal přípojné vozidlo vyrobené na zakázku
RZ 33-PMA-53 (výrok I.), žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni na
vyrovnávacím podílu 158 350 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III. až V.).
Soud prvního stupně doplnil již dříve zjištěný skutkový stav o tvrzení a důkazy
žalovaného, kterými chtěl prokázat, že předmětné nemovitosti jsou jeho výlučným
majetkem, neboť byly pořízeny z jeho výlučných finančních prostředků.
V rámci právního posouzení věci dospěl soud prvního stupně k názoru, že dohoda
o zúžení rozsahu SJM představuje současně i dohodu o vypořádání té části
majetku, která byla ze zákonného rozsahu SJM vyňata. Žalovaný je tak výlučným
vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž žalobkyně nemá nárok na vypořádací
podíl ve vztahu k těmto nemovitostem. Soud se neztotožnil s tvrzením
žalovaného, že předmětné nemovitosti byly pořízeny z jeho výlučných prostředků.
Přihlédl přitom k tomu, že na straně kupující vystupovali oba manželé a měl tak
vůli nabýt předmětné nemovitosti do SJM. Ve vztahu k majetkovému právu
spojenému s leasingovou smlouvou na automobil soud prvního stupně konstatoval,
že žalovaný se vzhledem k uzavření dohody o zúžení rozsahu SJM stal výlučným
vlastníkem předmětného automobilu Škoda Fabia. Protože splátky leasingu byly
hrazeny z prostředků náležících do SJM, je žalovaný povinen nahradit žalobkyni
to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho výlučný majetek, přičemž
jde o částku 148 350 Kč. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, postupoval soud
prvního stupně podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.).
K odvolání obou účastníků rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 6. září 2013,
č. j. 61 Co 349/2013-340, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud seznal správným názor soudu prvního stupně, že ve vztahu k
předmětným nemovitostem jsou účastníci vypořádáni dohodou o zúžení SJM. Touto
dohodou jsou účastníci rovněž vypořádáni, a to tak, že žalobkyně nemá nárok na
vypořádací podíl. Bezpředmětné je potom tvrzení žalovaného, že nemovitosti ani
do společného jmění účastníku nepatřily, když relevantní námitku v tomto směru
učinil žalovaný po šesti letech trvání sporu. Nesprávně však soud posoudil
vypořádání osobního automobilu Škoda Fabia. Ze žaloby o vypořádání společného
jmění účastníků doručené soudu dne 10. 7. 2007 se totiž jednoznačně podává, že
žalobkyně učinila předmětem řízení vypořádání předmětných nemovitostí, osobního
automobilu Škoda Fabia a přípojného vozidla, přičemž požadovala vypořádací
podíl zjištěný na základě ocenění znalcem. Žalobkyně se nedomáhala přiznání
jakéhokoliv vnosu či investice. Svůj požadavek na vypořádání vnosu změnila až
dne 22. 6. 2009 a blíže jej skutkově vymezila až podáním ze dne 12. 11. 2009,
tj. až po uplynutí lhůty tří let od uzavření dohody o zúžení rozsahu SJM. Pokud
soud prvního stupně dovodil, že majetková práva vztahující se k leasingové
smlouvě nejsou v uvedené dohodě obsažena, nemohl automobil přejít jen do
výlučného vlastnictví žalovaného, ale po doplacení leasingových splátek a
zaplacení doplatku zůstatkové části kupní ceny se stal automobil součástí
společného jmění. Automobil byl ještě před zánikem manželství součástí
společného jmění manželů, je třeba ho vypořádat podle stavu ke dni 16. 7. 2005
a podle obvyklé ceny ke dni rozhodování soudu.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně závěr o nákladech řízení. Uvedl, že
základní zásadou je zásada úspěchu ve věci podle 142 odst. 1 o. s. ř., ze které
je třeba vyjít i v řešené věci. Odvolací soud však dospěl k závěru, že zde jsou
důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující aplikaci § 150 o. s. ř. Tyto
důvody spatřoval v tíživé finanční situaci žalobkyně, postoji žalovaného, jakož
i v neúměrném protahování řízení ze strany žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o vyřešení otázky hmotného
práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena.
Odvolací soud nesprávně postupoval ohledně předmětných nemovitostí, jestliže
považoval dohodu o zúžení rozsahu SJM současně za dohodu o vypořádání nejen v
tom smyslu, že budou předmětné nemovitosti nadále ve výlučném vlastnictví
žalovaného, ale i v tom smyslu, že žalobkyně nemá nárok na vypořádací podíl. Z
rušícího rozsudku dovolacího soudu však plyne, že v dohodě lze definitivně
vypořádání vyřešit nebo ho vyřešit částečně s tím, že se manželé dohodnou na
tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty
bude řešena dodatečně. V řešené věci došlo pouze k částečnému vypořádání. Z
dohody o zúžení rozsahu SJM však nevyplývá, že by si účastníci sjednali, že k
dalšímu vypořádání již nemá dojít. Naopak je v této dohodě konstatováno, že
jsou si účastníci vědomi ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák. Z toho plyne, že
účastníci při uzavírání této dohody počítali s finančním vypořádáním pro případ
zániku SJM. Dovolatelka dále vyslovila nesouhlas se závěry vyslovenými ve
vztahu k právům spojeným s leasingovou smlouvou. V dohodě o zúžení rozsahu SJM
je výslovně uvedeno, že nadále bude majetek, který jeden z manželů za trvání
manželství nabude, ve výlučném vlastnictví tohoto manžela. Automobil je tak ve
výlučném vlastnictví žalovaného, protože jej nabyl až po účinnosti dohody o
zúžení rozsahu SJM. Správný je názor soudu prvního stupně, že je třeba
majetková práva k automobilu vypořádat formou vnosů. Po právní stránce je proto
třeba práva k automobilu vypořádat jako vnos. Bylo by příliš formalistické po
žalobkyni požadovat, aby majetková práva k automobilu od počátku takto
pojmenovala, aby zabránila uplynutí tříleté lhůty. Ohledně náhrady nákladů
řízení uvedla, že v řízení o vypořádání SJM nelze bez dalšího aplikovat zásadu
úspěchu ve věci. Úspěch přitom nelze poměřovat tím, kolik který z manželů má
druhému zaplatit. Rovněž nelze při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházet z
částky 1 131 547 Kč, jak učinil odvolací soud. Správně mělo být o náhradě
nákladů řízení rozhodnuto tak, že se náhrada nákladů řízení účastníkům
nepřiznává. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku– [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je zčásti přípustné a zároveň důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k
některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je
dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu,
které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně v první řadě namítá, že odvolací soud pochybil, pokud považoval
dohodu o zúžení rozsahu SJM zároveň za dohodu o vypořádání SJM nejen v tom
smyslu, že předmětné nemovitosti budou ve výlučném vlastnictví žalovaného, ale
i v tom smyslu, že žalobkyně nemá nárok na vypořádací podíl z těchto
nemovitostí.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je
v této otázce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 143a obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského
zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto
mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v
budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění.
Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky.
Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění
manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti
vkladem do katastru nemovitostí.
Podle § 149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem
manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž
se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich
společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu
bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen
nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání
manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle § 150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je
na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného
jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku
podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí,
že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného
jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník
užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v
podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž
platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích
manželům společných.
Zúžením zákonného rozsahu společného jmění manželů se rozumí, že majetek a
závazky, které by jinak tvořily předmět společného jmění, se smlouvou uzavřenou
manžely z jeho předmětu vyjímají a jsou nadále ve vlastnictví (věřitelství)
každého z manželů. Touto smlouvou se rozsah společného jmění manželů omezuje. K
věcem a závazkům, které byly ze zákonného rozsahu společného jmění manželů
smlouvou vyřazeny, nastupuje obecný vlastnický nebo závazkový právní režim.
Soudní praxe i odborná literatura jednotně přijímají, že po zúžení rozsahu
společného jmění manželů musí dojít k vypořádání té jeho části, která byla z
jeho zákonem vymezeného rozsahu vyňata a nebyla vypořádána přímo ve smlouvě o
zúžení [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 1120,
nebo Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3.
vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 172 - 173].
Toto východisko dovolací soud zdůraznil i ve svém rušícím rozhodnutí ve věci ze
dne 23. května 2012, č. j. 22 Cdo 3822/2010-242.
V tomto rozhodnutí dovolací soud rovněž vysvětlil, že manželé mohou zúžit
rozsah společného jmění manželů o konkrétní věci, a to buď o věci, které již
jsou předmětem společného jmění, anebo o věci, které v budoucnu získají. Zde se
předpokládá existence dvou právních skutečností: smlouvy o zúžení společného
jmění manželů a dohody o vypořádání. Již to, že se manželé dohodnou na tom, kdo
z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o
zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Může jít o definitivní vypořádání
(nabyvatel nabývá bezúplatně nebo úplatně a otázka náhrady je ve smlouvě
výslovně řešena) nebo o vypořádání částečné, kdy se manželé dohodnou na tom,
kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude
určena dodatečně (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v
judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 173). Účinky
nevyvratitelné domněnky vypořádání obsažené v § 150 odst. 4 obč. zák. nastupují
jen tehdy, jestliže ohledně hodnot, o které bylo společné jmění manželů zúženo,
nedošlo k vypořádání ani dohodou ani rozhodnutím soudu.
Z dohody o zúžení rozsahu SJM se podává, že účastníci se dohodli na tom, že
předmětné nemovitostí tvořící součást SJM budou po zúžení ve výlučném
vlastnictví žalovaného. Takové smluvní ujednání je v této části dohodou o
vypořádání majetku zúženého dohodou účastníků, která vylučuje nastoupení účinků
nevyvratitelné domněnky vypořádání a s tím spojeného závěru, že by nemovitosti
mohly být v podílovém spoluvlastnictví účastníků.
Z tohoto závěru vyšly v novém řízení ve věci soudy obou stupňů. Soud prvního
stupně konstatoval, že dohoda o zúžení rozsahu SJM je současně i smlouvou o
vypořádání zúženého majetku. Dospěl však k závěru, že již touto smlouvou jsou
účastníci zcela vypořádáni, a to bez nároku žalobkyně na vypořádací podíl.
K přijetí takového právního závěru by však soud prvního stupně musel učinit
skutkové zjištění, že v dohodě o zúžení rozsahu SJM bylo uvedeno, že žalobkyně
nemá nárok na vypořádací podíl. Žádné takové skutkové zjištění se však z
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nepodává (soud prvního stupně pouze
konstatoval, že podle uvedené dohody se stává ex nunc žalovaný výlučným
vlastníkem předmětných nemovitostí). Pokud odvolací soud převzal závěr soudu
prvního stupně, aniž se zabýval otázkou, zda je v této dohodě obsaženo
ustanovení o náhradě za majetkové hodnoty, o něž bylo společné jmění účastníků
zúženo, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací
důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl
uplatněn ze strany dovolatelky právem. Pokud by totiž v dohodě nebyla řešena
otázka, zda žalobkyni náleží na vypořádání zúženého společného jmění manželů
náhrada, bylo by třeba vyjít, že se jedná toliko o vypořádání částečné, které
nevylučuje právo na vypořádací podíl, a postupovat podle § 149 odst. 4 obč. zák.
Žalobkyně v dovolání dále namítá, že nesprávným je i názor odvolacího soudu o
tom, že po doplacení leasingových splátek přešel předmětný automobil Škoda
Fabia do SJM.
I tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je v této části v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů zjistily, že vlastnické právo k předmětnému automobilu přešlo
na žalovaného doplacením leasingových splátek dne 21. 3. 2005, tedy sice za
trvání manželství (manželství účastníků zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu
dne 16. července 2005), ale již po té, co bylo dohodou zúženo společné jmění
manželů (dohoda o zúžení rozsahu SJM byla uzavřena dne 24. 6. 2002). V této
dohodě se účastníci mimo jiné dohodli, že veškerý majetek nabytý některým z
manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, který by jinak patřil do
společného jmění manželů, bude od účinnosti dohody výlučným vlastnictvím toho z
manželů, který jej nabude, nebo podílovým spoluvlastnictvím jich obou stejně
jako závazky, které za trvání manželství vzniknou.
Odvolací soud seznal, že majetková práva k leasingové smlouvě nebyla obsažena v
dohodě o zúžení rozsahu SJM, a proto nemohl tento automobil přejít do výlučného
vlastnictví žalovaného.
S tímto názorem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí. Dovolací soud ve
svém rušícím rozhodnutí ve věci ze dne 23. května 2012, č. j. 22 Cdo
3822/2010-242, uvedl, že na rozdíl od předmětných nemovitostí, které se staly
předmětem dohody o zúžení rozsahu SJM, majetková práva vztahující se k
leasingové smlouvě v uvedené dohodě žádným způsobem obsažena nejsou, a jejich
režim není touto dohodou jakkoliv dotčen. Dovolací soud zde pouze uvedl, že
majetková práva vztahující se k leasingové smlouvě nebyla uvedenou dohodou
výslovně dotčena a vypořádána, a proto také ohledně nich nemohla nastoupit
nevyvratitelná domněnka vypořádání. Nezabýval se zde právním režimem těchto
práv. Tento závěr pak učinil ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu v jeho
předchozím rozhodnutí, kdy odvolací soud nevypořádání práv a povinností
vztahujících se k leasingové smlouvě odůvodnil pouze závěrem, že se jedná o
majetkové právo, které je způsobilé být předmětem vypořádání, nicméně jeho
vypořádání brání účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Poukaz dovolacího
soudu se pak vztahoval výslovně k tomu, že na rozdíl od předmětných nemovitostí
práva a povinnosti spojená s leasingovou smlouvou nebyla v této dohodě
konkrétně vypořádána, a tudíž vypořádání nároků z nich nemůže být na překážku
uplynutí tří let od zúžení společného jmění manželů.
Jestliže však nebyla majetková práva k leasingové smlouvě obsažena v dohodě o
zúžení rozsahu SJM, je zřejmé, že ke dni uzavření dohody byla stále součástí
společného jmění manželů. Nelze však přehlédnout, že po doplacení leasingových
splátek nabyl automobil žalovaný, a to již po té, co bylo společné jmění
účastníků zúženo. V dohodě o zúžení rozsahu SJM účastníci výslovně projevili
svou vůli, aby nadále veškerý další (po uzavření dohody) nabytý majetek nebyl
ve společném jmění účastníků, nýbrž ve výlučném vlastnictví toho, kdo jej
nabude, případně v podílovém spoluvlastnictví obou. Protože k nabytí
vlastnického práva k předmětnému automobilu po zaplacení leasingových splátek
došlo až po zúžení rozsahu SJM, je vyloučeno, aby tento automobil měl režim
společného jmění manželů. Dovolací soud je tak toho názoru, že výlučným
vlastníkem automobilu se stal v souladu se zněním dohody o zúžení rozsahu SJM
žalovaný. Protože však – jak bylo v řízení prokázáno – byly splátky leasingu
hrazeny z prostředků tvořících SJM, má žalobkyně nárok na vypořádání tzv. vnosu
ze společného majetku na výlučný majetek žalovaného (§ 149 odst. 2 obč. zák.).
Dovolací soud se přitom neztotožnil s názorem vysloveným odvolacím soudem, že
byl vnos uplatněn až po uplynutí tříleté lhůty uvedené v § 150 odst. 4 obč.
zák. proto, že žalobkyně původně (ve tříleté lhůtě) učinila předmětem řízení
automobil Škoda Fabia, nicméně svůj požadavek na uplatnění vnosu formulovala až
po uplynutí této lhůty v roce 2009. Tzv. pravidlo tří let, formulované
judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se
účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly
předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno
žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v
řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly
předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či
skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.
V žalobě ze dne 7. prosince 2007 poukazovala žalobkyně bez bližší konkretizace
na to, že za trvání manželství účastníci nabyli mimo jiné „osobní automobil
Škoda Fabia Sedan CLASSIC 1.4, 50 kW, RZ 1 PO 6169“, ve vztahu ke kterému
žalobkyně uplatnila pouze požadavek na „příslušný vypořádací podíl“. Ve
vyjádření k žalobě ze dne 29. března 2008 pak žalovaný namítal, že na základy
dohody o zúžení společného jmění manželů je uvedený osobní automobil ve
výlučném vlastnictví žalovaného. V návaznosti na uvedené vyjádření žalovaného
žalobkyně v podání ze dne 10. dubna 2008 (tj. ve lhůtě tří let od zániku
společného jmění manželů) bod bodem II. provádí analýzu práv a povinností
spojených s leasingovou smlouvou, přičemž připouští, že pokud by mělo být
vozidlo ve výlučném vlastnictví žalovaného, neznamená to, že „by žalobkyně
neměla z tohoto titulu žádné nároky“. Z uvedeného podání je zřejmé, že se
žalobkyně domáhá vypořádání práv a povinností spojených s uzavřenou leasingovou
smlouvou, přičemž naznačuje vedle možnosti domáhat se úhrady toho, co „ze
společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek“ (míněno majetek
některého z manželů), tj. vypořádání tzv. vnosu ze společného majetku na
majetek výlučný, také vypořádání práv a povinností spojených s leasingovou
smlouvou v podobě vypořádání tohoto práva, které upřednostňuje. Z uvedeného je
však zřejmé, že se žalobkyně domáhá vypořádání jejích nároků spojených s
uzavřenou leasingovou smlouvou ve vazbě na dohodu o zúžení rozsahu společného
jmění manželů.
Dovolací soud má v souzené věci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané
věci za to, že jde o věc právního posouzení, ke kterému je povolán soud,
nikoliv účastník řízení; z hlediska toho, co po právní stránce bude předmětem
vypořádání, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo
najevo. Nelze tedy žalobkyni klást k tíži, že ve tříleté lhůtě nejprve
poukazovala na pořízení automobilu, ze kterého požadovala vypořádací podíl,
načež se následně sama přiklonila k tomu, že předmětem vypořádání je zde vnos
do této věci, která má být i podle jí připouštěného názoru ve výlučném
vlastnictví žalovaného. Dovolatelce lze přisvědčit, že postup striktně
vyžadující uvedení jediné právní kvalifikace, která by měla přicházet do úvahy,
by byl příliš formalistický, ukládající účastníku předjímat právní posouzení
věci soudem, ke kterému není ani povinen. Nadto se nejedná v případě tvrzeného
vnosu o uvedení zcela nových skutečností, které by ve lhůtě tří let od zániku
společného jmění manželů nebyly v řízení nijak zmiňovány, ale o právní
posouzení tvrzených skutečností, které žalobkyně uplatnila.
Ve vztahu k náhradě nákladů řízení, vůči které se dovolatelka v dovolání
vymezuje, přípustnost dovolání založena není již proto, že dovolatelka v
rozporu s § 237 a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v tomto směru v dovolání
nevymezila otázku přípustnosti dovolání. Nad rámec však dovolací soud podotýká,
že základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání
společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci. Toto základní pravidlo lze
v konkrétním případě korigovat nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z
účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150
o. s. ř.) – (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3183/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna
2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, obě dostupná na www.nsoud.cz).
Konkrétní hlediska, k nimž má soud při formulování závěrů o procesním úspěchu
či neúspěchu účastníka řízení o vypořádání společného jmění manželů přihlížet,
formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo
3331/2014, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 7 – 8, str. 258, a
souhrnně v usnesení ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015,
dostupném na www.nsoud.cz).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud ve shodě s § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud
prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §
243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu