22 Cdo 3822/2010

22 Cdo 3822/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z

předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.

Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. V.,

bytem v Plzni, Čechova 1787/11, zastoupené JUDr. Davidem Kourou, advokátem v

Plzni, Čechova 32, proti žalovanému F. V., bytem v P., zastoupenému JUDr.

Ludvíkem Röschem, advokátem v Plzni, Malá 6, o vypořádání společného jmění

manželů, vedené u Okresního soudu v Plzeň - jih pod sp. zn. 9 C 149/2007, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna

2010, č. j. 61 Co 61/2010-198, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010, č. j. 61 Co

61/2010-198, s e ve výroku I. rozsudku r u š í a věc se vrací v tomto

rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění účastníků,

které bylo za dobu trvání manželství zúženo dohodou, sepsanou ve formě

notářského zápisu, o nemovité věci, a to domu v D., část obce V. Ú.,

nacházející se na pozemku, pozemek, zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, to vše

v katastrálním území V. Ú. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Tyto

nemovitosti se na základě předmětné dohody staly výlučným vlastnictvím

žalovaného. Žalobkyně navrhla vypořádání předmětných nemovitostí tak, že jí

bude vyplacen vypořádací podíl odvíjející se od ceny nemovitostí. Dále

požadovala vypořádat majetkové právo spojené s leasingovou smlouvou, kterou

žalovaný uzavřel za trvání manželství, a přípojné vozidlo. Dohromady požadovala

částku ve výši 1.131.547,- Kč.

Okresní soud Plzeň - jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.

listopadu 2009, č. j. 9 C 149/2007-159, vypořádal společné jmění účastníků tak,

že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal přípojné vozidlo vyrobené na

zákázku (výrok I. rozsudku) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na

vyrovnání jejího podílu částku ve výši 62.090,-Kč (výrok II. rozsudku). Ve

výroku III. - V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Soud prvního stupně konstatoval, že manželství účastníků bylo pravomocně

rozvedeno a že účastníci dne 24. června 2002, tedy ještě za doby trvání

manželství, uzavřeli dohodu o změně zákonného rozsahu společného jmění manželů

podle ustanovení § 143a odst. 1 obč. zák. formou notářského zápisu, na základě

které se stal žalovaný výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále bylo

dohodnuto, že účinností této dohody bude veškerý majetek manželů nadále nabytý

jedním z nich nebo jimi oběma nabýván pouze do výučného vlastnictví jednoho z

manželů nebo do podílového spoluvlastnictví. Součástí tohoto notářského zápisu bylo přitom prohlášení účastníků, že jsou si

vědomi, že podle ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák. je každý z manželů oprávněn

požadovat, aby mu bylo uhrazeno to, co ze svého majetku vynaložil na společný

majetek, a je povinen nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na

jeho majetek. Žalovaný se stal vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni 25. června 2002 vkladem do katastru nemovitostí. Rovněž vzal soud prvního stupně za

prokázané, že žalovaný za trvání manželství uzavřel smlouvu o finančním

leasingu s obchodní společností ŠkoFIN s. r. o. ohledně automobilu Š. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vypořádání

předmětných nemovitostí dle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. zanikl v tříleté

prekluzivní lhůtě, jejíž počátek začal běžet po účinnosti dohody o zúžení

rozsahu společného jmění účastníků, tj. dnem právních účinků vkladu této dohody

do katastru nemovitostí. Vyšel z toho, že pokud zákon předpokládá vypořádání

manželů ohledně vyňatého majetku (§ 149 odst. 4 obč. zák.), vztahuje se na toto

vypořádání analogicky podle § 853 obč. zák. tříletá prekluzivní lhůta, ve které

je možné část masy společného jmění manželů, vyňaté z něj dohodou manželů podle

§ 143a odst. 1 obč. zák., vypořádat. Protože právní účinky vkladu vlastnického

práva žalovaného k předmětným nemovitostem nastaly dne 25. června 2002 a

žalobkyně podala žalobu o vypořádání společného jmění manželů 10. prosince

2007, tato prekluzivní lhůta již uplynula a nárok na vypořádání účastníků ve

vztahu k předmětným nemovitostem zanikl. Soud prvního stupně odmítl právní

argumentaci žalobkyně, že její vypořádací podíl na těchto nemovitostech je

vnosem do výlučného majetku druhého manžela po dle § 149 odst. 2 obč. zák.,

neboť toto ustanovení zahrnuje pouze konkrétní investici do výlučného majetku

jednoho z manželů za trvání společného jmění manželů, nikoliv polovinu hodnoty

tohoto majetku v době zániku společného jmění manželů v důsledku účinnosti

dohody o jeho zúžení. Ztotožnil se naopak s názorem žalobkyně, podle nějž je

finanční leasing automobilu majetkovým právem, které může být předmětem

společného jmění manželů a je možné jeho hodnotu vyčíslit v každé fázi trvání

leasingu.

Soud stanovil hodnotu tohoto majetkového práva tak, že zjistil

aktuální tržní cenu automobilu v době vypořádání, přičemž od této částky

odečetl součet všech leasingových splátek hrazených žalovaným po účinnosti

dohody o zúžení společného jmění účastníků. Bylo prokázáno, že finanční

prostředky vynaložené na leasing byly získány ze společného jmění manželů

účastníků, proto žalobkyni přiznal nárok na částku 62.090,-Kč jako vyrovnávací

podíl, která činila polovinu stanovené hodnoty leasingu. Přípojné vozidlo

přikázal soud prvního stupně do výlučného vlastnictví žalobkyně, neboť s tímto

žalovaný souhlasil a prohlásil, že vypořádací podíl z této položky nepožaduje. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků

rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 61 Co 61/2010-198, rozsudek soudu

prvního stupně změnil tak, že žalovanému neuložil povinnosti zaplatit žalobkyni

na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 62.090,- Kč (výrok I. rozsudku) a ve

výrocích III. – V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k

dalšímu řízení (výrok II. rozsudku). Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně

nebyl podle názoru odvolacího soudu napaden odvoláním ani jednoho z účastníků,

a nabyl tak podle názoru odvolacího soudu samostatně právní moci. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 7. května 2010, č. j. 9 C

149/2007-212, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Odvolací soud se plně neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního

stupně, ovšem konstatoval jeho částečnou věcnou správnost. V odůvodnění

rozsudku uvedl, že jestliže manželé uzavřou formou notářského zápisu dohodu o

zúžení rozsahu společného jmění manželů, zaniká společné jmění manželů ohledně

majetku, který tím byl vyjmut ze společného jmění a začíná běžet tříletá lhůta

pro jeho vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu k návrhu v této lhůtě

podaném. Jestliže v této lhůtě nedojde k uzavření dohody o vypořádání

společného jmění manželů ani není podán návrh na jeho vypořádání u soudu,

dochází k vypořádání společného jmění manželů ze zákona. Protože tato

prekluzivní lhůta v daném případě již uplynula, jsou předmětné nemovitosti v

podílovém spoluvlastnictví a podíly obou manželů jsou stejné (§ 150 odst. 4

obč. zák.). Po uplynutí této lhůty se nelze domáhat, aby soud vypořádal dle §

149 odst. 2 obč. zák. majetek, ke kterému již společné jmění zúžením zaniklo, a

tudíž ani vypořádání investic či vnosů vynaložených společně na výlučný majetek

druhého manžela. Pokud jde o majetkové právo z leasingové smlouvy, odvolací soud konstatoval, že

toto majetkové právo lze sice vypořádat, ovšem v daném případě platí taktéž

nevyvratitelná domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák., a proto žalobkyni

nenáleží vypořádací podíl přiznaný soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc

vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pokud jde o předmětné nemovitosti, dovolatelka souhlasila s rozhodnutími

nalézacích soudů potud, že je třeba zúžené společné jmění vypořádat, neboť tomu

nebrání žádné ustanovení dohody o jeho zúžení. Ba naopak tato dohoda obsahovala

ustanovení, na základě kterého byli účastníci poučeni o obsahu ustanovení § 149

odst. 2 obč. zák. Neztotožnila se však s právním závěrem nalézacích soudů, že

od účinnosti zúžení společného jmění manželů běží tříletá lhůta pro jeho

vypořádání podle § 150 odst. 4, a to na základě analogie. Nevhodnost analogie

spatřovala v tom, že ,,poskytnutí odpovídajícího vypořádacího podílu za trvání

manželství bude často nerealizovatelné“ a ,,manžel, který se stává výlučným

vlastníkem věci vyňaté ze společného jmění manželů zpravidla nebude mít

dostatek výlučných finančních prostředků, na základě kterých by druhého z

manželů vyplatil“. Domnívá se dále, že analogickým použitím § 150 odst. 4 obč. zák. by došlo k nepřípustné situaci, že uplynutím tříleté lhůty se nemovitosti

stanou ze zákona podílovým spoluvlastnictvím účastníků, což směřuje proti

původnímu úmyslu účastníků a v podstatě se tím stává dohoda o zúžení společného

jmění manželů bezvýznamnou. Pokud by totiž manžel, který je v katastru

nemovitostí zapsán jako vlastník, předmětné nemovitosti prodal třetí osobě s

tím, že druhý manžel by byl ze zákona podílovým spoluvlastníkem, došlo by tímto

k ohrožení pozice třetí osoby. Dále uvedla, že občanský zákoník v části

týkající se společného jmění manželů neobsahuje žádný výslovný odkaz na

ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák., zákonodárce tedy neměl v daném případě v

úmyslu určit lhůtu pro vypořádání společného jmění manželů, neboť v opačném

případě by jistě v § 149 odst. 4 obč. zák. odkaz na § 150 odst. 4 obč. zák. učinil. Rovněž je toho názoru, že domněnku vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák. nelze použít na případy zúžení společného jmění manželů o jednotlivé

majetkové kusy. Uzavřela, že zúžené společné jmění manželů tak nelze vypořádat

ve tříleté lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák., nýbrž teprve při případném

zániku společného jmění manželů. Trvá na tom, že z její strany se jedná o vnos

ze společného jmění manželů na výlučný majetek druhého manžela podle § 149

odst. 2 ve spojení s § 149 odst. 4 obč. zák, který je třeba zohlednit ve

vypořádacím podílu. Dovolatelka dále ohledně leasingu osobního automobilu namítala, že odvolací

soud nevzal v úvahu skutečnost, že v době, kdy uplynula tříletá lhůta pro

vypořádání zúženého společného jmění manželů, již byl žalovaný vlastníkem

automobilu v souladu se smlouvou o zúžení společného jmění manželů a majetkové

právo spojené s leasingem již v té době vůbec neexistovalo a nemohlo se stát

předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků.

Má za to, že se z její strany

jednalo o vnos podle § 149 odst. 2 obč. zák. a žalovaný je povinen jí uhradit

částku ve výši 116.115,- Kč, která byla vynaložena na leasing osobního

automobilu před tím, než společné jmění účastníků bylo smluvně zúženo a

žalovaný se stal výlučným vlastníkem automobilu. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Ve vztahu k předmětným nemovitostem je

přesvědčen, že uzavřením dohody o zúžení společného jmění manželů byla otázka

vlastnického práva definitivně vyřešena, když se staly výlučným vlastnictvím

žalovaného a nemohou být v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Dovolatelka

pak dle jeho názoru nárok na vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění

manželů nemá, protože již v samotné dohodě o zúžení společného jmění účastníků

se účastníci dohodli i o vypořádacím podílu s tím, že tento dovolatelce

nenáleží. Uvedený závěr dovozuje ze skutečnosti, že účastníci – ač mohli – si v

dohodě o zúžení společného jmění manželů žádnou částku, která by měla

dovolatelce náležet na vypořádacím podílu, nesmluvili a nic jiného z předmětné

dohody nelze dovodit. I kdyby však soud došel k závěru, že z této dohody vůle

následně vypořádat předmětné nemovitosti dovodit lze, i tak žalobkyně nemá

nárok na vypořádací podíl, protože prekluzivní lhůta tří let pro jeho

vypořádání již uplynula. K dovolání ohledně leasingu osobního automobilu se vyjádřil tak, že osobní

automobil byl sice pořízen za doby trvání manželství, ovšem již poté, co

účastníci uzavřeli dohodu o zúžení společného jmění manželů, žalovaný jej tedy

nabyl do svého výlučného vlastnictví. Uvedl, že v době zániku společného jmění

manželů již předmětné majetkové právo neexistovalo, proto jej není možné

vypořádat. V řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství manželů (bezpodílového

spoluvlastnictví nebo společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost

dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací

soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika

položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných

položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu

prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu

srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009,

sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu

České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na

rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu

prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné

pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a

povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a

povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící

rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud

formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů

obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních

vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na

internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Práva a povinnosti účastníků v části týkající se vypořádání nemovitostí

posoudily nalézací soudy shodně potud, že žalobkyni nepřísluší žádný nárok k

těmto nemovitostem se vztahující. Dovolání by tak mohlo být přípustné pouze při

splnění podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak zakládá skutečnost, že

odvolací soud vyřešil posouzení nároku žalobkyně v rozporu s hmotným právem. Podle § 143a obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou

notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění

manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či

vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich

společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty

a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do

společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá

smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle § 149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem

manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž

se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich

společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu

bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen

nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.

Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání

manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Podle § 150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou,

provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku

společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od

jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně

movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci

ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně

jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí,

že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou

stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a

závazcích manželům společných. Zúžením zákonného rozsahu společného jmění manželů se rozumí, že

majetek a závazky, které by jinak tvořily předmět společného jmění, se smlouvou

uzavřenou manžely z jeho předmětu vyjímají a jsou nadále ve vlastnictví

(věřitelství) každého z manželů. Touto smlouvou se rozsah společného jmění

manželů omezuje. K věcem a závazkům, které byly ze zákonného rozsahu společného

jmění manželů smlouvou vyřazeny, nastupuje obecný vlastnický nebo závazkový

právní režim. Soudní praxe i odborná literatura jednotně přijímají, že po

zúžení rozsahu společného jmění manželů musí dojít k vypořádání té jeho části,

která byla z jeho zákonem vymezeného rozsahu vyňata a nebyla vypořádána přímo

ve smlouvě o zúžení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, uveřejněný v

Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod

pořadovým č. C 1120, nebo Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v

teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 172 – 173). Věci, které byly dohodou manželů o zúžení společného jmění manželů

vyňaty z režimu společného jmění, podléhají vypořádání; pokud po zániku

společného jmění manželů k uvedeným věcem nenásledovalo do tří let jejich

vypořádání dohodou nebo nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu,

platí ohledně nemovitých věcí nevyvratitelná domněnka vzniku podílového

spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 15. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 3297/2006, uveřejněný v časopise Soudní

rozhledy, 2007, č. 12, str. 471). Vypořádání k těmto věcem se provádí podle obecných ustanovení o

vypořádání společného jmění manželů (§ 149, § 150 obč. zák.). Manželé mohou zúžit rozsah společného jmění manželů o konkrétní věci, a

to buď o věci, které již jsou předmětem společného jmění, anebo o věci, které v

budoucnu získají. Zde se předpokládá existence dvou právních skutečností:

smlouvy o zúžení společného jmění manželů a dohody o vypořádání. Již to, že se

manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou

o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno.

Může jít o

definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně nebo úplatně a otázka

náhrady je ve smlouvě výslovně řešena) nebo o vypořádání částečné, kdy se

manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že

náhrada za tyto hodnoty bude určena dodatečně (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné

jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 173). Aktuální judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že dojde-li k

zúžení společného jmění manželů, je třeba provést jeho vypořádání; jestliže

však účastníci v dohodě o zúžení sjednají, že k dalšímu vypořádání nemá již

dojít, nelze jej provést (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2009, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,

2011, č. 24, str. 906). Z výše uvedeného vyplývá, že účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání

obsažené v § 150 odst. 4 obč. zák. nastupují jen tehdy, jestliže ohledně

hodnot, o které bylo společné jmění manželů zúženo, nedošlo k vypořádání ani

dohodou ani rozhodnutím soudu. Jinými slovy řečeno, existence dohody o

vypořádání nebo rozhodnutí soudu o vypořádání brání nastoupení domněnky

vypořádání. Odvolací soud vyšel z toho, že společné jmění účastníků bylo zúženo

dohodou ze dne 24. června 2002, přičemž tato dohoda nabyla účinnosti vkladem do

katastru nemovitostí, neboť její součástí byly i nemovitosti, dne 25. června

2002 a tříletá lhůta podle § 150 odst. 4 obč. zák. uplynula dne 25. června

2005 a „po tomto datu platí zákonná nevyvratitelná domněnka, že nemovitosti

jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků a podíly obou manželů jsou stejné“. Odvolací soud pak uzavřel, že pokud žalobkyně podala žalobu až dne 10. prosince

2007, stalo se tak v době, kdy nemovitosti byly již v podílovém

spoluvlastnictví a nemohly se tak stát předmětem vypořádání společného jmění

manželů soudem. Nebylo možno vypořádat ani investice do těchto nemovitostí. Tento názor není správný. Závěry odvolacího soudu implikují předpoklad, že mezi účastníky nedošlo

k dohodě o vypořádání společného jmění manželů k nemovitostem, ohledně kterých

bylo společné jmění manželů zúženo. Z dohody o zúžení společného jmění manželů ze dne 24. června 2002 se

však jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností podává (a tvrdí to ostatně i oba

účastníci řízení), že účastníci se dohodli na tom, že předmětné nemovitostí

tvořící součást společného jmění manželů budou po zúžení ve výlučném

vlastnictví žalovaného. Takové smluvní ujednání je v této části dohodou o

vypořádání majetku zúženého dohodou účastníků, která vylučuje nastoupení účinků

nevyvratitelné domněnky vypořádání a s tím spojeného závěru, že by nemovitosti

mohly být v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Byť i žalobkyně nesprávně

hovoří o investicích do nemovitostí, její žalobní požadavek spočívá v tom, aby

jí žalovaný zaplatil polovinu ceny nemovitostí, ohledně kterých došlo ke zúžení

společného jmění manželů.

Jestliže odvolací soud odmítl důvodnost žalobkyní

uplatněného nároku toliko s poukazem na skutečnost, že nemovitosti se nacházejí

v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném

právním posouzení věci. Žalobkyně se dále v řízení domáhala vypořádání „majetkového práva

spojeného s leasingovou smlouvou uzavřenou za trvání manželství žalovaným s

leasingovou společností ŠkoFIN s. r. o.“ v hodnotě 62.090,- Kč. Soud prvního stupně tuto hodnotu při vypořádání zohlednil, zatímco

odvolací soud nikoliv. V daném směru je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím

měnícím, a dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud své rozhodnutí v této části odůvodnil pouze závěrem

(jakkoliv blíže nerozvedeným), že se jedná o majetkové právo, které je

způsobilé být předmětem vypořádání, nicméně jeho vypořádání brání účinky

nevyvratitelné domněnky vypořádání. Protože odvolací soud svůj závěr v daném

směru nijak blíže neodůvodnil, lze zřejmě usuzovat, že měl za to, že na

vypořádání tohoto žalobkyní uplatněného nároku tvořícího součást společného

jmění manželů dopadá nevyvratitelná domněnka vypořádání ze shodných důvodů jako

v případě vypořádání nemovitostí. Ani tento závěr odvolacího soudu není správný. Odvolací soud totiž přehlédl, že na rozdíl od nemovitostí dříve

tvořících společné jmění manželů, které se staly předmětem dohody o zúžení

společného jmění manželů, majetková práva vztahující se k leasingové smlouvě v

dohodě o zúžení žádným způsobem obsažena nejsou, a jejich režim není touto

dohodou jakkoliv dotčen. Počátek běhu tříleté lhůty uvedené v § 150 odst. 4

obč. zák., jejíž uplynutí má za následek nastoupení nevyvratitelné domněnky

vypořádání, tak nemůže být vázán na účinnost dohody o zúžení společného jmění

manželů. I v této části tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení věci. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Rozhodnutí odvolacího soudu je nadto postiženo vadou, která měla za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně v rámci vypořádání rozhodl mimo jiné o vypořádání

přípojného vozidla jakožto součásti společného jmění manželů (výrok I. rozsudku

soudu prvního stupně). Odvolací soud vyšel z toho, že tento výrok (z důvodů

uvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nebyl předmětem odvolacího

řízení a nabyl samostatně právní moci. Dovolací soud v rozsudku ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo

3307/2006, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 284,

vyložil, že není možné, aby rozsudek provádějící vypořádání bezpodílového

spoluvlastnictví manželů nabyl právní moci jen ohledně některých vypořádaných

položek. Vyšel-li odvolací soud z jiného názoru, zatížil řízení vadou, ke které

dovolací soud musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud

České republiky jej proto ve výroku I. zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2

část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3

věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu

řízení.