22 Cdo 5148/2017-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně I. R., zastoupené Mgr. Lydií Lamáčkovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Jakubská 121/1, proti žalovanému B. K., zastoupenému Mgr. Michalem
Vávrou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 28 C
91/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.
května 2017, č. j. 13 Co 19/2015-407, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2017, č. j. 13 Co 19/2015-407,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
6. 2014, č. j. 28 C 91/2011-324, z věcí náležejících do zaniklého společného
jmění manželů (dále také „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně
(výrok I.) a žalovaného (výrok II.) ve výroku rozhodnutí uvedené věci. Na
vyrovnání podílů ze zaniklého SJM uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku 220 837 Kč (výrok III.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo
na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), žalobkyni uložil povinnost nahradit
České republice na účet soudu prvního stupně 3 676,75 Kč (výrok V.) a
žalovanému 1 676,75 Kč (výrok VI.).
Soud prvního stupně nevzal za prokázané uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a
kupní smlouvy na budovu a na pozemek parc. (dále jen „předmětné nemovitosti“)
mezi účastníky s úředním ověřením podpisů všech smluvních stran ze strany
advokátky JUDr. Stanislavy Rieglové. Nepřihlédl k důkaznímu návrhu knihou o
prohlášení pravosti podpisů, který k prokázání tohoto tvrzení žalobkyně navrhla
s tím, že se jedná o nepřípustný důkaz s ohledem na koncentraci řízení, k níž
došlo u jednání dne 27. 3. 2013, a že ani provedení tohoto důkazu by nemohlo
ničeho změnit na skutkových závěrech soudu. Soud prvního stupně vzal za
prokázané, že předmětné nemovitosti nabyl žalovaný do výlučného vlastnictví a
že kupní cenu uhradil ze svých výlučných prostředků. Z toho dovodil, že
předmětem vypořádání SJM nemůže být ani vnos 700 000 Kč ani hodnota předmětných
nemovitostí ke dni zániku SJM.
Požadavek žalobkyně na vypořádání „vyrovnávacího podílu“ plynoucího z
obchodního podílu žalovaného ve společnosti ANAH K & R s. r. o. ve výši 1/3
neshledal soud prvního stupně opodstatněným, neboť obchodní podíl žalovaný
nabyl před uzavřením manželství se žalobkyní, proto není důvodné, aby byl
povinen nahradit do SJM částku, která se rovná pozitivnímu rozdílu mezi aktivy
a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM. Skutková tvrzení o tom, co bylo ze
společného majetku vynaloženo na obchodní podíl žalovaného, žalobkyně na výzvy
soudu řádně nedoplnila, pouze uvedla, že vše nabývali do společného majetku a z
něj vše uspokojovali, čímž došlo ke smísení výlučných a společných prostředků.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně nedoplnila skutková tvrzení o tom, co
konkrétně má být předmětem vypořádání z titulu účasti žalovaného na
společnosti, proto jí nelze ničeho přiznat.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 5. 2017, č.
j. 13 Co 19/2015-407, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně dvě vady řízení. Ve vztahu k první
vadě – odmítnutí důkazů navržených žalobkyní po poučení o koncentraci k tvrzení
o uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti a úhradě kupní ceny z
prostředků SJM před uzavřením smlouvy o zúžení SJM – uvedl, že soud prvního
stupně nechal bez povšimnutí tvrzení žalobkyně učiněná ve vztahu ke kupní
smlouvě při jednání 27. 3. 2013 a nevyzval ji podle § 118a odst. 1 občanského
soudního řádu, aby doplnila skutková tvrzení. Na tomto jednání ještě před
poučením o koncentraci řízení žalobkyně navrhla k prokázání tvrzení předložení
kupní smlouvy prodávající H. P. a její výslech. Soud prvního stupně plnil vůči
žalobkyni poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu
pouze ohledně označení důkazů k tvrzení o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí.
Není patrno, že by před poučením o koncentraci byly provedeny všechny úkony
podle § 118 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, a z formulace „Dáno poučení
dle § 118b o. s. ř.“ nelze zjistit, co konkrétně bylo obsahem poučení. Z těchto
důvodů odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny předpoklady, za nichž může
dojít ke koncentraci řízení, v důsledku čehož „je třeba přihlížet k tvrzení
žalobkyně, týkajícím se uzavření kupní smlouvy a úhrady kupní ceny za
nemovitosti nyní zapsané na LV… a provést dokazování, které k tomu navrhla,
včetně výslechu svědkyně H. P. na podporu jejího požadavku na vypořádání kupní
ceny uhrazené za tyto nemovitosti, jakožto vnosu ze společného na výlučný
majetek“.
Ve vztahu ke druhé vadě – návrhu žalobkyně na vypořádání výnosů z podnikání
žalovaného – odvolací soud uvedl, že žalobkyně v průběhu řízení měnila skutková
tvrzení a dovozovala z nich i určité právní závěry, jimiž však soud není vázán.
Je zřejmé, že uplatnila nárok na vypořádání toho, co bylo z výnosů z podnikání
žalovaného jako společníka obchodní společnosti, jímž se stal před uzavřením
manželství, které se staly součástí SJM do doby než byla uzavřena dohoda o
zúžení jejich SJM, vloženo zpět do této obchodní společnosti (vnos ze
společného na jeho oddělený majetek). Žalobkyně, jako osoba nemající přístup k
informacím o podnikání žalovaného, nemohla mít relevantní informace, aby mohla
výnosy z jeho podnikání konkretizovat.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně zdůraznil, že
oprávnění odvolacího soudu rozhodnout podle § 219a odst. 1 občanského soudního
řádu je zcela výjimečné, neboť se zpravidla rozhoduje po jednání, a je toho
názoru, že tento postup nebyl správný a nebyly pro něj splněny procesní
podmínky. Ve vztahu k první vadě uvádí, že se žalobkyni dostalo řádného a
opakovaného poučení od soudu prvního stupně a bylo jí poskytnuto několik
příležitostí, jak skutková tvrzení a důkazní návrhy doplnit, nadto žalobkyně
byla v celém řízení zastoupena advokátkou. Napadeným usnesením tak došlo k
porušení pravidel zákonné koncentrace řízení a principu stejného (rovného)
zacházení s účastníky. Ve vztahu k druhé vadě uvádí, že poučovací povinnost
soudu prvního stupně nemůže být bezbřehá, zástupkyni žalobkyně soud poučil, a
pokud ta tvrzení o vnosech ze SJM do obchodního podílu žalovaného nedoplnila,
ani neoznačila důkazní návrhy, pak tato skutečnost nemůže jít k tíži
žalovaného. Podle judikatury Ústavního soudu v případě, že účastník i přes
poučení soudu požadované skutečnosti nedoplnil, může soud prohlásit, že
účastník neunesl břemeno tvrzení. Žalobkyně přitom byla poučena o možnosti
neúspěchu pro případ nedoplnění požadovaných skutečností; neuvedla ale ani
opěrné body svých tvrzení a vzhledem k tomu neunesla břemeno tvrzení. Dále
odvolacímu soudu vytýká, že nechal bez povšimnutí procesní pochybení, kterých
se dopustila zástupkyně žalobkyně, a že opakovaně měnila právní argumentaci ke
sporným položkám vypořádání SJM. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle názoru žalobkyně, obsaženého ve vyjádření k dovolání, z její strany nešlo
o nerespektování zákonné koncentrace řízení, nýbrž došlo k pochybení soudu
prvního stupně, který ji nevyzval podle § 118a odst. 1 občanského soudního
řádu, aby doplnila skutková tvrzení týkající se okolností uzavření kupní
smlouvy a úhrady kupní ceny z prostředků SJM před uzavřením dohody o zúžení
SJM, ač zástupkyně žalobkyně v úvodu jednání konaného dne 27. 3. 2013 tvrdila,
že mimo jiné došlo k uzavření kupní smlouvy, a navrhla před poučením o
koncentraci řízení k prokázání tvrzení výslech prodávající H. P. a předložení
kupní smlouvy. Nebyly tak splněny předpoklady, za nichž mohlo dojít ke
koncentraci řízení. Souhlasí i se závěrem odvolacího soudu ve vztahu ke
konkretizaci výnosů z podnikání žalovaného. Jako předmět vypořádání
konkretizovala výnosy společnosti ve výši 1/3. Na rozdíl od žalovaného nemá
přístup k bližším informacím o jeho podnikání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 a rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný napadá závěr odvolacího soudu, že před soudem prvního stupně při
plnění poučovací povinnosti o koncentraci řízení nebyly splněny předpoklady, za
nichž mohlo k zákonné koncentraci dojít.
Koncentrační námitka je sice ve své podstatě vadou řízení, jelikož však v její
souvislosti byla položena otázka přípustnosti dovolání [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014 (dostupný na
www.nsoud.cz)], shledal dovolací soud dovolání v této části přípustným z
důvodu, že se rozhodnutí odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a zároveň důvodným.
Protože ke koncentraci řízení mělo dojít při jednání konaném dne 27. 3. 2013,
postupoval při posouzení této otázky dovolací soud podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. do novely provedené zákonem č.
293/2013 Sb.
Podle § 118b odst. 1–3 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, ve věcech, v nichž
byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné
skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení
přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k
doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na
provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst.
4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést
rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do
skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům
poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání
návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K
později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen
jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost
provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li
provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas
uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co
byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a
odst. 1 až 3. Byla-li připuštěna změna žaloby (§ 95), nejsou tím účinky podle
odstavce 1 dotčeny. Došlo-li k přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1)
nebo záměně účastníka (§ 92 odst. 2), nastávají ve vztahu s novými účastníky
účinky podle odstavce 1 skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po
přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo; o tom musí být
účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání. Omezení podle odstavců 1 a 2
neplatí v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle odstavce 2 části
druhé věty za středníkem nebo podle § 114c odst. 5.
Dovolací soud se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který dovodil, že
nedošlo ke koncentraci řízení, neboť nemá být zřejmé, o čem byli účastníci
řízení poučeni, a navíc není patrno, zda byly soudem prvního stupně provedeny
všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jinými slovy řečeno,
odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že průkazem splnění poučovací
povinnosti podle § 118b o. s. ř. není protokolace odkazující pouze na toto
zákonné ustanovení a že ani nebyly provedeny úkony podle § 118 odst. 1 a 2 o.
s. ř., z těchto důvodů nemohly účinky koncentrace řízení nastat.
V první řadě podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je protokol o
jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, veřejnou listinou podle
§ 134 o. s. ř., a proto není-li prokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je
v něm osvědčeno nebo prokázáno [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
1999, č. 1, str. 19), ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002 (uveřejněné
pod č. C 2770 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.
H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012
(dostupné na www.nsoud.cz)].
Neméně důležitou skutečností je, že všichni účastníci řízení byli zastoupeni
advokátem, tedy právním profesionálem, který poskytuje svým klientům právní
služby. Jelikož značná část agendy advokáta spočívá v zastupování účastníků
před soudem, lze po advokátech vyžadovat odpovídající znalost procesního práva.
To se projevuje v rámci poučovací povinnosti nejen po stránce kvantitativní,
tedy že jen osoba advokátem nezastoupená má právo být více v civilním soudním
řízení poučována (§ 118a odst. 4 o. s. ř.), ale i po stránce kvalitativní, tedy
že lze předpokládat, že advokát poučení soudu porozumí. Ačkoliv je tato
skutečnost explicitně vyjádřena až v § 5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, bez pochyby se požadavek profesionality uplatňoval již dříve.
Význam poučovací povinnosti podle § 118b o. s. ř. je chápán současným občanským
soudním řádem jako natolik významný aspekt civilního procesu, že o účincích
spojených s tzv. koncentrací řízení musí být účastník řízení poučen bez ohledu
na své zastoupení.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002
(uveřejněném v pod č. C 1 784 v Souboru), vysvětlil, že k řádné protokolaci
poučení podle § 119a o. s. ř. postačuje, poznamená-li se v protokole o jednání
odkazem na § 119a o. s. ř., včetně údaje o tom, zda a jak účastníci (jejich
zástupci) na poučení reagovali [k těmto závěrům se následně Nejvyšší soud
přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 986/2006, nebo ze
dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005 (uveřejněných na www.nsoud.cz)].
Uvedené pak platí i pro poučení podle § 118b o. s. ř., když z dosavadní soudní
praxe dovolacího soudu vyplývá, že dostačujícím poučením v režimu § 118b o. s.
ř. sice není „pouhý odkaz na koncentraci řízení, jenž byl podle protokolu o
jednání učiněn při jednání“, nijak z ní však nevyplývá, že by nebylo
dostačující poučení s protokolárním zachycením odkazem na § 118b o. s. ř. s
reakcí účastníka na takové poučení [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 (uveřejněný pod č. C 13 548
v Souboru)]. Je nutno odlišovat poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. na
straně jedné a poučení podle § 118b o. s. ř. a § 119a odst. 1 o. s. ř. na
straně druhé. Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je svým obsahem
adresnou výzvou účastníku k doplnění konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže
by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti
tvrzení nebo povinnosti důkazní; proto je v těchto případech nutné, aby z
protokolu o jednání bylo jasně patrné, k čemu směřovala výzva účastníku podle §
118a odst. 1 až 3 o. s. ř. i s poučením o následcích při nesplnění této výzvy
[k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32
Cdo 4255/2011 (uveřejněný pod č. C 13 548 v Souboru)] a jakým způsobem účastník
na tuto výzvu reagoval. Naproti tomu poučení podle § 118b a § 119a odst. 1 o.
s. ř. není adresnou výzvou účastníku k uvedení tvrzení nebo důkazů, které
doposud v řízení uvedeny nejsou, ale pouze obecným ohlášením koncentrace řízení
a neúplné apelace s informací o tom, kdy a za jakých podmínek koncentrace
řízení a neúplná apelace nastoupí. Na tuto výzvu účastník žádným způsobem
reagovat nemusí, nýbrž může; jeho reakci na poučení musí soud umožnit a
zachytit v protokolu o jednání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014 (uveřejněné pod č. C 14 635 v Souboru)].
V posuzovaném případě podle protokolu o jednání byli účastníci poučeni podle §
118b o. s. ř., přičemž tuto – byť stručnou – protokolaci nikdo v průběhu celého
řízení z hlediska obsahovaného nezpochybnil, ba naopak zástupce žalovaného na
základě uvedeného poučení navrhl nové důkazy a zástupkyně žalobkyně výslovně
uvedla, že nemá návrhy na doplnění dokazování; tudíž lze uzavřít, že k poučení
podle uvedeného ustanovení skutečně došlo. Ostatně advokát coby právní
profesionál má být schopen dostatečně posoudit význam poučení, jakož i
zaprotokolované formulace „Dáno poučení dle § 118b o. s. ř.“, a případně
uplatnit námitky vůči obsahu protokolu, pokud by neodpovídal skutečně
poskytnutému poučení.
Pojem prvního jednání v kontextu koncentrace řízení vymezil Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (uveřejněném pod č.
10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), tak, že „obsahem
(předmětem) prvního jednání uvedeného v § 118b odst. 1, větě druhé, o. s. ř.
31. 8. 2012 jsou (musí být) takové úkony, které je soud povinen při jednání
provést dříve, než přistoupí k dokazování (k provádění důkazů) o věci samé.
Podstatné tu nemůže být jen to, že bylo skončeno (odročeno) jednání, které soud
nařídil jako první k projednání věci samé a které se také uskutečnilo, jestliže
při něm nebyly provedeny nebo nemohly být provedeny (soudem nebo účastníky)
všechny úkony, které by účastníkům reálně umožnily včas a řádně splnit
povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že
první jednání lze pokládat ve smyslu § 118b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. 31.
8. 2012 za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony
uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. 31. 8. 2012“.
V dané věci soud prvního stupně poučil účastníky o koncentraci řízení při
jednání dne 27. 3. 2013. Předtím se konalo jednání již dne 4. 2. 2013, které
bylo podle protokolu o jednání výslovně „přerušeno na den 27. 3. 2013 v 9:00
hodin v j. s. č. 42/4. Patro JAB za účelem pokračování v prvním jednání“; na
tomto jednání konaném dne 4. 2. 2013 zástupkyně žalobkyně přednesla žalobu,
zástupce žalovaného odkázal na písemná vyjádření a bylo přistoupeno k
projednávání jednotlivých položek SJM, k nimž byla uváděna tvrzení účastníků a
prováděny listinné důkazy. Před zahájením tohoto jednáním přednesem žaloby z
protokolu o jednání vyplývá rekapitulaci rozsahu sporných skutečností ve vztahu
k vypořádání SJM a jeho jednotlivým položkám. Při pokračování tohoto jednání
dne 27. 3. 2013 byly prováděny další listinné důkazy, zástupkyně žalobkyně byla
ve vztahu k uváděným tvrzením a důkazním návrhům poučována podle § 118a odst. 1
a 3 o. s. ř., účastníci byli poučeni podle § 118b o. s. ř. a dále zástupce
žalovaného předložil listinné důkazy; ty byly následně i provedeny.
Z toho vyplývá, že došlo k provedení úkonů uvedených v § 118 odst. 1 a 2 o. s.
ř. V souladu s odstavcem 1 byla žalující strana vyzvána k přednesu žaloby a
strana žalovaná odkázala na obsah písemných vyjádření. Zástupkyně žalobkyně
uvedla, že se mezi účastníky nepodařilo uzavřít mimosmluvní dohodu. Účastníci
byli vyzváni k doplnění tvrzení a k navržení důkazů. Pokud jde o úkony podle
odstavce 2, soud prvního stupně podle obsahu protokolu o jednání nesděloval
výslovně výsledky přípravy jednání; nejde však o vždy obligatorní úkon soudu,
když podle komentářové literatury „obecně platí, že v této fázi řízení má
předseda senátu sdělit informace z přípravy jednání tehdy, pokud je to potřebné
pro další průběh řízení, případně vhodné z hlediska informovanosti účastníků a
např. potřeby vysvětlení důvodů, které k příslušným postupům vedly“ (srov.
Králík, M., Vašíček, J. In Lavický P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l):
Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016,
str. 544.). Nadto se z protokolů z jednání podává, ve kterých položkách SJM se
účastníci shodli a které byly naopak sporné, byly navrhovány a předkládány
důkazy a většina listinných důkazů byla rovněž provedena. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ostatně ani není zřejmé, které z
činností předvídaných § 118 odst. 1, 2 o. s. ř. by neměly být splněny.
Došlo-li k poučení v předvolání k jednání a k poučení i při jednání samotném o
tom, že skončením prvního jednání dojde k tzv. koncentraci řízení podle § 118b
o. s. ř., přičemž jednání ze dne 27. 3. 2013 bylo „prvním jednáním“ ve smyslu
výše uvedeného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, pak je nutno dovodit,
že k tomu, aby v posuzovaném případě nastala koncentrace řízení, nemůže
zabránit způsob poučení u jednání soudu prvního stupně dne 27. 3. 2013 a jeho
protokolace. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl
uplatněn právem.
Pro úplnost odůvodnění dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012 (dostupný na www.nsoud.cz), z nějž se
podává, že „pro poměry procesní úpravy zavedené zákonem č. 7/2009 Sb., která
zakotvila koncentraci řízení jako universální zásadu pro projednání věcí ve
sporném řízení (srov. ustanovení § 118b o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7.
2009), pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo
1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dovodil, že je nutné, aby soud splnil poučovací povinnost podle
ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. do skončení přípravného jednání (§ 114c
o. s. ř.), nebo – nekonalo-li se přípravné jednání – do skončení prvního
jednání ve věci. Jestliže tak neučiní (lhostejno z jakých důvodů), poruší
uvedenou povinnost uloženou mu zákonem“.
Nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání
§ 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil
důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace
nastala [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo
1829/2011 (uveřejněný pod č. 5/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.)], nebo – je-li podáno odvolání – musí být poučení poskytnuto
odvolacím soudem v odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu
na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Jestliže potřeba uvést další tvrzení
nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení §
118a o. s. ř. považováno za vadu řízení (§ 213b odst. 2 o. s. ř.), pro kterou
odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§ 219a odst. 1 o. s. ř.).
Soud prvního stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi
řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu
na to, že již došlo ke koncentraci řízení [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Pro další postup odvolacího soudu je pak určující závazný právní závěr
dovolacího soudu, že z důvodů uvažovaných odvolacím soudem není vyloučena
koncentrace řízení. Odvolací soud proto z tohoto pohledu bude muset opětovně
posoudit přípustnost žalobkyní uvedených tvrzení a důkazů. Pro úplnost pak
dovolací soud uvádí, že z podstaty koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř.
nevyplývá absolutní nemožnost uvádění nových tvrzení a nových důkazů za
podmínek obsažených v tomto zákonném ustanovení. Aniž by dovolací soud jakkoliv
předjímal, zda se o některou z těchto zákonných výjimek jedná, bude na
odvolacím soudu, aby tuto skutečnost nepřehlédl a zabýval se jí.
Při novém posuzování se odvolací soud bude muset mimo jiné vypořádat také s
tím, že zástupkyně žalobkyně při jednání konaném dne 15. 7. 2013 uvedla, že na
výslechu H. P. netrvá, a rovněž s tím, že při jednání konaném dne 16. 9. 2013
soud prvního stupně vyzval po koncentraci řízení žalobkyni podle § 118a odst. 3
o. s. ř. k označení důkazů k prokázání tvrzení o tom, že částka 700 000 Kč na
koupi předmětných nemovitostí byla uhrazena ze společných prostředků účastníků.
Na tuto výzvu právní zástupkyně žalobkyně nereagovala.
Dále žalovaný namítá, že ve vztahu k podílu žalovaného v obchodní společnosti
ANAH K & R s. r. o. žalobkyně nereagovala na výzvy soudu a ani se nepokusila
přednést relevantní fakta.
I v této části je dovolání zčásti důvodné.
Problematika tzv. informačního deficitu směřuje k procesnímu zohlednění toho,
že v některých případech nemůže účastník bez součinnosti se soudem disponovat
všemi potřebnými tvrzeními (či důkazy) již na počátku řízení především z toho
důvodu, že objektivně nemá možnost potřebné informace či důkazy získat. Samotná
žaloba pak zpravidla nemůže obsahovat všechna potřebná a konkrétní tvrzení,
která takový účastník obvykle může doplnit až v průběhu řízení. Pokud však v
žalobě označí svůj nárok způsobem, který lze po něm v rámci objektivně
dostupných informací požadovat, je tento nárok uplatněn již v původní žalobě,
přestože k jeho upřesnění dochází až v průběhu řízení. V poměrech vypořádání
společného jmění manželů to znamená, že mohou být žalobou řádně uplatněny k
vypořádání jednotlivé věci a hodnoty, přestože k jejich upřesnění a
konkretizaci dochází až v průběhu řízení. Předpokladem pro takový závěr je
ovšem úsudek, že již z žaloby, která netrpí nedostatkem, jenž by vyžadoval
postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř., je zřejmé, že účastník hodlá učinit
předmětem vypořádání příslušnou věc či hodnotu (byť s obecnějšími údaji o ní).
Skutečnost, že v průběhu řízení účastník potřebné další skutečnosti a tvrzení
(případně důkazy) nedoplní, se může promítnout do věcné důvodnosti takto
uplatněného nároku, ale nikoliv do závěru, že se jednalo o nárok, který vůbec
ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů uplatněn nebyl [srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3541/2014
(uveřejněný pod č. C 15 703 v Souboru)].
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží zpravidla na tom účastníku
řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však
objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných
pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici.
Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“
skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení,
nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude
mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací
povinnost nesplnila [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp.
zn. 22 Cdo 883/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 6, s.
224)].
Odvolací soud uzavřel, že k požadavku na vypořádání výnosů z podnikání
žalovaného žalobkyně v průběhu řízení svá skutková tvrzení měnila a dovozovala
z nich i určitá právní posouzení, jimiž však soud není vázán. Výslovně uvedl,
že je zřejmé, že „uplatnila nárok na vypořádání toho, co bylo z výnosů z
podnikání žalovaného coby společníka obchodní společnosti, jímž se stal před
uzavřením manželství, které se staly součástí SJM do doby než byla uzavřena
dohoda o zúžení jejich SJM, vloženo zpět do této obchodní společnosti coby
vnosu ze společného na jeho oddělený majetek“. Žalobkyně, jako osoba nemající
přístup k informacím o podnikání žalovaného, nemohla mít relevantní informace,
aby mohla výnosy z jeho podnikání konkretizovat.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud uvažoval o této části nároku na
vypořádání SJM výhradně z pohledu tzv. vnosu ze společného majetku na výlučný
majetek žalovaného.
S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožnil.
Z rekapitulace procesních okolností obsažených v odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně se podává, že žalobkyně v žalobě ze dne 8. 4. 2011 uplatnila k
vypořádání mimo jiné „obchodní podíl žalovaného jako společníka firmy ANAH K &
R s. r. o.“. Podáním ze dne 21. 9. 2012 pak žalobkyně upřesnila, že předmětem
vypořádání je „hodnota tzv. vyrovnávacího podílu stanoveného z obchodního
podílu žalovaného o velikosti 1/3 na obchodní společnosti. … Byť žalovaný nabyl
obchodní podíl na této společnosti před manželstvím, obchodní podíl do
společného jmění patří i přes určitou transformaci BSM a SJM. … Zákon
nevylučuje obchodní podíl ze SJM a obchodní podíl do SJM patří. Do SJM spadají
výnosy, zisky, hodnota majetku společnosti, hodnota pohledávek, stav bankovního
účtu stav pokladny… dle žalobkyně činí hodnota společnosti částku 30 mil. Kč.“
U jednání konaného dne 4. 2. 2013 zástupkyně žalobkyně uvedla, že „si je vědoma
toho, že součástí SJM není obchodní podíl žalovaného ve společnosti ANAH K & R
s. r. o., ale tzv. vyrovnávací podíl, na který se tento obchodní podíl
transformoval“. U jednání konaného dne 27. 3. 2013 pak ze strany soudu prvního
stupně bylo protokolárně konstatováno, že předmětem vypořádání mohou být pouze
výnosy z obchodního podílu žalovaného. Na to u téhož jednání zástupkyně
žalobkyně reagovala tím, že „žalobkyně od počátku tvrdí, že předmětem
vypořádání jsou výnosy z tohoto obchodního podílu“. Soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že v podání ze dne 4. 4. 2013 žalobkyně
k otázce „vypořádání z titulu účasti žalovaného na obchodní společnosti ANAH K
& R s. r. o. uvedla, že z ustálené judikatury vyplývá, že obchodní podíl, který
jeden z manželů nabyl ještě před uzavřením manželství, se za dobu jeho
existence za trvání manželství změní, dochází k transformaci majetkového práva
na společné majetkové právo manželů, došlo-li ke smísení v době trvání
manželství zčásti ze společných prostředků. Je třeba zohlednit skutečnost, že z
podniku během trvání manželství plynuly příjmy pro rodinu, byly reinvestovány
prostředky získané podnikáním manžela zpět do podniku a jeho majetková
struktura se v průběhu manželství změnit tak, že do podniku ve výlučném
vlastnictví manžela byla vložena majetková hodnota, která je součástí SJM.“ V
podání ze dne 8. 7. 2013 žalobkyně uvedla, že předmětem vypořádání musí být
„hodnota obchodního podílu žalovaného po odečtu základního kapitálu
společnosti.“
Z uvedeného nelze učinit jednoznačný závěr, čeho se žalobkyně v souvislosti s
obchodním podílem žalovaného ve společnosti domáhá, tak jak učinil odvolací
soud, neboť ten zjevně uvažoval toliko o vypořádání vnosu ze společného majetku
na výlučný majetek žalovaného.
Dovolací soud v této souvislosti nemohl přehlédnout ani obsah vyjádření
žalobkyně k dovolání žalovaného. V něm žalobkyně uvádí, že „předmětem
vypořádání tvrzeným od samého počátku řízení žalobkyní jsou výnosy z podnikání
žalovaného, neboť výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do SJM…
Žalobkyně tak konkretizovala předmět vypořádání – výnosy společnosti ve výši
jedné třetiny. Přitom jedna třetina výnosů společnosti každoročně činila po
celou dobu trvání manželství – do zúžení SJM cca 6-10 mil Kč“.
Argumentace odvolacího soud ostatně není zcela důsledná. Odvolací soud uvádí,
že žalobkyně „uplatnila nárok na vypořádání toho, co bylo z výnosů z podnikání
žalovaného coby společníka obchodní společnosti … vloženo zpět do této obchodní
společnosti coby vnosu ze společného na jeho oddělený majetek“.
Nadto pomíjí zásadní skutečnost, že majetek obchodních společností (tedy
majetek společnosti s ručením omezeným je oddělen od majetku společníků
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo
3291/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V poměrech dané věci je jedinou
majetkovou hodnotou výlučně náležející žalovanému obchodní podíl v obchodní
společnosti, o něm se však rozhodnutí odvolacího soudu – ve směru, že by právě
on měl být tím výlučným majetkem ani jakkoliv jinak – vůbec nezmiňuje. Není
přiléhavý v této souvislosti odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 4926/2008, protože v této věci šlo o případ, kdy podnik
byl ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů jako podnikající fyzické osoby a
ze společného majetku bylo investováno právě do tohoto podniku coby výlučného
majetku jednoho z manželů. O takový případ však v dané věci nejde již proto, že
žalovaný podnik jako fyzická osoba nemá. Majetkové přesuny ze společného
majetku do majetku společnosti s ručením omezeným pak bez dalšího jako vnos ze
společného majetku do výlučného majetku jednoho z manželů považovat nelze,
jestliže se jedná o majetek právnické osoby (společnosti s ručením omezeným).
Jestliže odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nesplnění poučovací
povinnosti ve vztahu k uplatněnému vnosu ze společného majetku na majetek
výlučný, aniž by – s ohledem na výše uvedené – bylo postaveno najisto, že se
žalobkyně takového nároku vskutku domáhá, zatížil odvolací soud řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vedle výše uvedeného pak bude na odvolacím soudu, aby po vyjasnění této části
předmětu řízení, nepřehlédl tu část odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně
(strana 9, poslední odstavec), ve které soud prvního stupně rekapituluje výzvy
adresované žalobkyni k doplnění potřebných tvrzení se závěrem, že žalobkyně
těmto výzvám nevyhověla, důsledkem čehož byl závěr soudu prvního stupně, že
„žalobkyně řádně k výzvě soudu nedoplnila skutková tvrzení o tom, co konkrétně
má být předmětem vypořádání z titulu účasti žalovaného na společnosti ANAH K &
R s. r. o.; zjevně tak soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně v této části
uplatněné žaloby nevymezila opěrné body skutkového stavu. Na splnění poučovací
povinnosti ve vztahu k této části žaloby podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. pak
ostatně podrobně odkazuje i dovolání v části IV., kde dovolatel taktéž uzavírá,
že ani na základě opakovaných výzev „opěrné body“ svých tvrzení neuvedla.
Protože se hodnocení těchto procesních postupů do rozhodnutí odvolacího soudu
nikterak nepromítlo a odvolací soud k nim žádné stanovisko nezaujal (vyjma
závěru, že soud prvního stupně měl prostřednictvím poučovací povinnosti vyzvat
žalobkyni k doplnění potřebných tvrzení a žalovaného k plnění vysvětlovací
povinnosti), nemůže se jimi zabývat ani dovolací soud, a to tím spíše, jestliže
zatím neobstojí primární závěr odvolacího soudu, co má být v této části žaloby
vlastně předmětem vypořádání.
Dále žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nechal bez povšimnutí, že právní
zástupkyně žalobkyně opakovaně měnila právní argumentaci k položkám vypořádání.
Tato námitka není přípustná, podle judikatury vylíčí-li navrhovatel (žalobce) v
návrhu tzv. právní důvod žaloby, není to pro další průběh řízení směrodatné,
neboť soud při svém právním posouzení věci není právním názorem účastníků vázán
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo
2237/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Pokud se tedy odvolací soud nevypořádal
s námitkou, že právní zástupkyně žalobkyně v průběhu řízení měnila své právní
názory na posouzení věci, nezakládá to vadu řízení, neboť soudy nejsou těmito
názory jakkoliv vázány.
Jelikož usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá
částečně na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst.
1 o. s. ř. napadené usnesení zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty
první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu