22 Cdo 2237/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
MUDr. M. T., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, 2) JUDr. Petře Pavlánové, státní
zástupkyni s adresou pro doručování v Praze 4, Náměstí Hrdinů 1300, o vydání
movité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 273/2011, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna
2013, č. j. 58 Co 110/2013-66, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. 58 Co
110/2012-66, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. ledna 2013, č. j.
10 C 273/2011-56, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala vydání movité věci – osobního počítače, který byl dne 29.
července 2006 zajištěn při domovní prohlídce na základě příkazu Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 9. června 2006, č. j. 44 Nt 1307/2006-3.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31.
ledna 2013, č. j. 10 C 273/2011-56, ve výroku I. řízení zastavil a výrokem II.
věc postoupil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Ve výroku III. rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že policejní orgán vydal usnesení,
kterým rozhodl o vrácení počítače žalobkyni, proti čemuž podala stížnost, která
byla postoupena k vyřízení žalované 2). Tato stížnost byla zamítnuta. Dopisem
ze dne 5. června 2008 byla žalobkyně vyzvána policejním orgánem k převzetí
počítače. Žalobkyně si však počítač nepřevzala. Dopisem ze dne 19. června 2008
sdělila, že domovní prohlídka byla nezákonná a na základě této skutečnosti
požaduje vydání počítače podle občanskoprávních předpisů, nikoliv podle § 80
odst. 1 trestního řádu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dána pravomoc civilního soudu k
projednání a rozhodnutí řešené věci. Má za to, že neexistuje žádné zákonné
ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v civilním řízení zasahoval do
trestního řízení. Odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 4944/2007, ze kterého vyplývá, že postup při vrácení věci odňaté
nebo vydané podle § 80 a násl. trestního řádu nelze obcházet uplatněním nároku
na vydání věci v civilním soudním řízení, ve kterém by soud přezkoumával
zákonnost postupu v přípravném řízení trestním. Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
usnesením ze dne 10. dubna 2013, č. j. 58 Co 110/2013-66, usnesení soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci není
dána pravomoc civilních soudů. Připomněl, že žalobkyně se domáhá vydání věci, o
němž již bylo rozhodnuto v trestním řízení podle § 80 trestního řádu, v němž
namítala nezákonnost domovní prohlídky, při které byla věc odňata. Pokud však
rozhodnutí o domovní prohlídce nebylo pro nezákonnost zrušeno, není žalobkyně
oprávněna se domáhat vydání věci v civilním řízení. Skutečnost, že si žalobkyně
po opakované výzvě orgánu činného v trestním řízení věc nepřevzala, nemá pro
určení pravomoci soudu v civilním řízení význam a podle odvolacího soudu spíše
nasvědčuje šikanóznímu výkonu práva žalobkyně. Odvolací soud přitom shodně se
soudem prvního stupně poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 4944/2007, ze kterého lze podle jeho názoru v souzené věci vyjít. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř“). Uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka vytkla nalézacím soudům, že nesprávně aplikovaly § 7 odst. 1
občanského soudního řádu týkající se civilní pravomoci soudů, čímž jí odňaly
právo na spravedlivý proces a vydání zákonného rozhodnutí. Uvedla, že počítač
již není možné vydat podle trestně procesních předpisů, neboť nelze vydat další
rozhodnutí o vrácení věci. Okamžikem vydání usnesení orgánu činného v trestním
řízení došlo k vyčerpání všech možností, jakými lze věc vrátit v rámci
trestního řízení. Proto je nutné postupovat podle občanskoprávních předpisů a
domáhat se vydání věci v civilním řízení, což je jediný prostředek, který může
využít.
Podle jejího názoru nelze § 80 trestního řádu interpretovat tak, že věc
bude vrácena jen formálně na základě rozhodnutí orgánu činného v trestním
řízení, nikoliv však fakticky. Poukázala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 4 Tz 6/2002 s tím, že účelem § 80 trestního řádu je obnovení původního stavu,
tedy vrácení věci orgány činnými v trestním řízení na místo, odkud byla odňata. Má za to, že nelze připustit, aby orgán činný v trestním řízení formálně
rozhodl, že bude věc vrácena podle § 80 trestního řádu, ale fakticky ji
nevrátil. Upozornila, že i v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4944/2007 dovolací soud
konstatoval, že soud není vázán rozhodnutím o vydání věci příslušným orgánem v
trestním řízení podle § 80 trestního řádu. Pokud tedy bylo rozhodnuto o vrácení
věci orgánem činným v trestním řízení, civilní soud takovým rozhodnutím není
vázán. Pokud je zřejmé, že věc je stále v držení orgánu činného v trestním
řízení, pak je také žaloba na vydání věci oprávněná. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalovaná 1) se k dovolání vyjádřila tak, že usnesení orgánu činného v trestním
řízení o vrácení věci nebylo jako nezákonné zrušeno. Dovolatelka jej však
nerespektovala a odmítla si věc vyzvednout, ačkoliv k tomu byla opakovaně
vyzvána. Podle názoru žalované 1) soudy postupovaly správně, jestliže
konstatovaly nedostatek civilní pravomoci. Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. května 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nalézací soudy shodně dospěly k právnímu závěru, že k uplatnění nároku
žalobkyně není dána pravomoc soudu, ale Vrchního státního zastupitelství Praze.
Právní posouzení věci v této souvislosti dovolatelka napadá; protože rozhodnutí
nalézacích soudů je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, je
dovolání přípustné a je i důvodné.
Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva,
pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
V žalobě musí být uvedeno, o čem a na jakém základě má soud ve sporu nebo jiné
právní věci rozhodnout. Tomuto účelu slouží „vylíčení rozhodujících
skutečností“, které, budou-li v řízení posléze prokázány, povedou k závěru, že
požadavek navrhovatele (žalobce), vyjádřený v tzv. žalobním petitu, je
opodstatněný. V žalobě musí být rozhodující skutečnosti vylíčeny tak, aby z
nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo, a
to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci
(vylučuje možnost záměny s jiným skutkovým dějem). Vylíčení rozhodujících
skutečností tedy v první řadě slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové
stránce. Právní charakteristiku vylíčeného skutkového děje (skutku) není třeba
v návrhu uvádět. Vylíčí-li navrhovatel (žalobce) přesto v návrhu tzv. právní
důvod žaloby, není to pro další průběh řízení směrodatné, neboť soud při svém
právním posouzení věci není právním názorem účastníků vázán.
Žalobkyně se žalobou domáhá vydání osobního počítače s argumentem, že v rámci
úkonů trestního řízení mimo jiné i proti otci žalobkyně byl na základě domovní
prohlídky – posléze prohlášené za nezákonnou – zajištěn i počítač, jehož vydání
se domáhá. Následně pak bylo orgánem činným v trestním řízení rozhodnuto o
vrácení této movité věci žalobkyni.
Podle přesvědčení žalobkyně došlo v daném případě k nezákonné domovní prohlídce
bez příkazu k domovní prohlídce a k zabavení a nevrácení předmětného osobního
počítače. Zadržování osobního počítače po dobu delší tří let od vydání usnesení
o jeho vydání považuje za nepřípustné a porušující její vlastnické právo, neboť
žalovaní neoprávněně zadržují její věc.
V doplňujícím podání žalobkyně ze dne 14. srpna 2012 pak zdůraznila, že pokud
nedošlo k faktickému vrácení věci po právní moci rozhodnutí vydaného podle § 80
odst. 1 trestního řádu, dochází na straně subjektů tuto věc zadržujících k
bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 občanského zákoníku. Domáhá se proto
jeho vrácení, neboť odpadl důvod, pro který bylo možno danou věc zadržovat.
Z uvedených vylíčených rozhodujících skutečností bez jakýchkoliv pochybností
vyplývá, že se žalobkyně podanou žalobou domáhá ochrany jejího vlastnického
práva k osobnímu počítači, a to v režimu ustanovení § 126 odst. 1 občanského
zákoníku. Jinými slovy řečeno, domáhá se ochrany svého vlastnického práva
formou vindikační žaloby, neboť žalovaní do jejího vlastnického práva
protiprávně zasahují zadržováním věci.
O tom, že ochrana vlastnického práva v režimu § 126 odst. 1 občanského zákoníku
spadala do pravomoci soudu, v soudní praxi nikdy nepanovaly žádné pochybnosti.
Nejvyšší soud České republiky tento závěr výslovně formuloval např. v usnesení
ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1337/2011, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.
Na nedostatek pravomoci soudu nelze usuzovat ani z odvolacím soudem citovaného
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4944/2007,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. C 7155. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval
závěr, podle kterého postup pro vrácení věci odňaté či vydané stanovený
trestním řádem nemůže osoba, která věc vydala nebo které byla věc odňata,
obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení. Jestliže
v odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolací soud zmínil nedostatek pravomoci soudu
ve směru, že „není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat
správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového
řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního
(rozsudek ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, Soubor civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3188, rozsudek ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30
Cdo 57/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3803)“, nelze z
toho dovozovat nedostatek pravomoci soudu k projednání nároku žalobkyně.
Vyjádřením absence pravomoci soudu totiž vystihl dovolací soud stav, kdy věc
potřebná pro trestní řízení byla vydána či odňata a dotčená osoba se domáhá
vrácení takové věci s poukazem na to, že nemělo dojít k jejímu odnětí či
vydání. Jestliže přesto dotčená osoba požadavek na vydání věci uplatnila, soudy
její nároky posuzovaly věcně a řízení o takové žalobě nezastavovaly pro
nedostatek pravomoci, ale žaloby jako nedůvodné zamítaly.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tudíž dovolatelka uplatnila
právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadené usnesení odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu
stanoví postup v případě, že odňatá nebo vydaná věc již není potřebná k dalšímu
trestnímu řízení. Podle uvedeného ustanovení není-li věci, která byla podle §
78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v
úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla
odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu
na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si
na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech
občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu
nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy
soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených
movitých věcí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Mgr. Michal K r á l í
k, Ph.D.
předseda
senátu