27 Cdo 2636/2020-682
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně F. A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr.
Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, U
Sirkárny 467/2a, PSČ 370 04, proti žalovanému E. D., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Antala
Staška 510/38, PSČ 140 00, o zaplacení 32.371.192,15 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 200/2018, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020,
č. j. 6 Cmo 179/2019-621, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, č. j. 6 Cmo
179/2019-621, v té části prvního výroku, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2019, č. j. 13 Cm
200/2018-395, co do částky 7.489.893,55 Kč s příslušenstvím a v druhém výroku,
jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2019, č.
j. 13 Cm 200/2018-395, ve výroku I. co do částky 7.489.893,55 Kč s
příslušenstvím a ve výroku III., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou ze dne 14. 2. 2018, doručenou soudu dne 16. 2. 2018, se
žalobkyně F. A. (dále jen „společnost“) domáhala, aby soud – z titulu náhrady
škody – zavázal žalovaného zaplatit jí 32.371.192,15 Kč s příslušenstvím. [2] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 3. 2019, č. j. 13 Cm 200/2018-395, uložil žalovanému zaplatit společnosti 10.928.376,55 Kč
s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do 21.442.815,60 Kč s
příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaný od 29. 10. 2010 do 7. 4. 2017 působil ve funkci jednatele
společnosti. 2) J. F. (dále jen „J. F.“) působí jako jednatel a společník společnosti
od 29. 10. 2010 dosud. 3) Předmětem podnikání společnosti je prodej zemědělských strojů značky
„F.“ v České republice. 4) Žalovaný v letech 2011 až 2014 jménem společnosti uhradil různým
fyzickým a právnickým osobám (dále jen „zprostředkovatelé“) za (údajné)
poskytování zprostředkovatelských služeb spočívajících v obstarávání prodeje
zemědělských strojů celkem 28.932.709,15 Kč (dále jen „platby“). Na faktury
vystavené v letech 2011 až 2013 žalovaný jménem společnosti takto uhradil
celkem 21.442.815,60 Kč a na faktury vystavené v roce 2014 celkem 7.489.893,55
Kč. 5) Zprostředkovatelské služby, za které žalovaný jménem společnosti
provedl platby, nebyly společnosti poskytnuty. 6) V roce 2016 Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště ve
Strakonicích (dále jen „finanční úřad“), provedl u společnosti daňovou kontrolu
daně z přidané hodnoty za období leden 2012 až 2014 a daně z příjmů právnických
osob za období 2011 až 2013 (dále jen „daňová kontrola“). Dne 6. 2. 2016
finanční úřad vydal o daňové kontrole zprávy č. 125461/16/2211-60562-304025 a
č. 208728/16/2211-60561-309950 (dále jen „zprávy o daňové kontrole“). 7) Na základě zjištění získaných v průběhu daňové kontroly finanční úřad
uložil společnosti – v souvislosti s platbami (kromě plateb uskutečněných na
základě faktur z října 2014, které nebyly předmětem daňové kontroly) – uhradit
mu celkovou částku 3.438.483 Kč skládající se z penále za neoprávněné snížení
daně z příjmů právnických osob a z úroků z prodlení za pozdní úhradu daně z
příjmů právnických osob (dále jen „pohledávky finančního úřadu“). 8) J. F. se jako jednatel společnosti mohl dozvědět o platbách krátce
poté, kdy byly vystaveny faktury k jejich uhrazení. 9) J. F. se o platbách a o tom, že jejich provedení umožnil žalovaný,
dozvěděl dne 6. 2. 2016 ze zpráv o daňové kontrole. [4] Žalovaný podle soudu prvního stupně tím, že (jménem společnosti)
„úmyslně“ provedl platby za zprostředkovatelské služby, které nebyly
poskytnuty, způsobil společnosti škodu ve výši takto uhrazených částek, a byl
by tak povinen tuto škodu společnosti nahradit. Právo na náhradu škody
způsobené platbami provedenými na základě faktur vystavených v letech 2011 až
2013 měl však soud za promlčené. [5] Podle soudu prvního stupně bylo provedení plateb žalovaným také
příčinou vzniku další škody v podobě pohledávek finančního úřadu vůči
společnosti.
I za tuto škodu je tak žalovaný společnosti odpovědný. [6] K odvolání společnosti (směřujícímu do výroků II. a III.) i
žalovaného (proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně) odvolací
soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [7] Přestože označil skutkové závěry soudu prvního stupně za správné,
odvolací soud zopakoval dokazování a vyšel dále z toho, že:
1) V letech 2011 až 2013 žalovaný (jménem společnosti) postupně uzavíral
s jednotlivými zprostředkovateli „smlouvy o zprostředkování a bussiness
development“ (dále jen „zprostředkovatelské smlouvy“), jimiž se každý
zprostředkovatel (vždy na dobu určitou) zavázal „zprostředkovávat společnosti
uzavření smluv s obchodními partnery ohledně distribuce zboží ‚F.‘ a dále pro
společnost vyvíjet činnosti spočívající v bussiness development (…)“ a jimiž se
společnost zavazovala za uvedenou činnost hradit zprostředkovateli „provize
včetně dodatečných bonusů v případě, že se společnosti podaří dosáhnout pomocí
zprostředkovatele určitého obratu“. Cílem zprostředkovatelských smluv bylo
„rozšiřování sítě odběratelů výrobků ‚F.‘ na území ČR“. 2) Faktury, na základě kterých byly platby provedeny, neobsahovaly
„potřebné a v jiných případech obvyklé“ specifikace úkonů provedených
zprostředkovateli při poskytování plnění, ke kterému byli podle
zprostředkovatelských smluv zavázáni. 3) Zprostředkovatelé v letech 2011 až 2014 nerozšiřovali okruh zákazníků
společnosti, ale zaměřovali se „téměř výlučně“ na kontaktování zákazníků
stávajících, přičemž jim nosili propagační materiály a katalogy nových strojů. [8] Odkazuje na § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“), odvolací soud označil za správný závěr soudu
prvního stupně, podle něhož se právní vztahy mezi společností a žalovaným
vzniklé na základě plateb provedených do 31. 12. 2013 (včetně promlčení práva
na náhradu škody) řídí právní úpravou účinnou do uvedeného data; zatímco právní
vztahy mezi společností a žalovaným vzniklé na základě plateb provedených v
roce 2014 se (včetně promlčení práva na náhradu škody) řídí občanským zákoníkem
účinným od 1. 1. 2014. [9] Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný úhradou plateb nejednal s
péčí řádného hospodáře, neboť platby prováděl na základě faktur, k nimiž nebyly
přiloženy „patřičné doklady a soupisy výkonů“, a to přesto, že o neplnění
zprostředkovatelských smluv „musel vědět“. Žalovaný podle odvolacího soudu
„chyboval i tím, že potřebné práce neprováděl sám, případně prostřednictvím
osoby v pracovním či jiném poměru“. Odvolací soud dále žalovanému „vytkl, že
již v průběhu plnění první zprostředkovatelské smlouvy (…) tuto praxi
neukončil, když mu muselo být zřejmé, jaké nedostatečné výkony
zprostředkovatelé podávají, když tito nerozšiřovali okruh zákazníků, ale
zaměřovali se téměř výlučně na kontaktování zákazníků, kteří již v minulosti
předmětné stroje od společnosti nakupovali (…)“.
[10] Podle odvolacího soudu žalovaný provedením plateb – i s ohledem na
„vysokou“ výši hrazených částek – nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť
poté, co od zprostředkovatelů obdržel faktury za zprostředkovatelské služby,
nekontroloval, zda jsou k provedení plateb splněny podmínky stanovené
zprostředkovatelskými smlouvami. [11] V otázce promlčení žalovaných nároků soudy obou stupňů vycházely ze
závěru, že vědomost J. F. (jednatele společnosti) o provedení plateb žalovaným
je přičitatelná společnosti. [12] Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uvedl, že podle §
398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je pro počátek subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se
poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její
náhradě, a dovodil, že v projednávané věci je právo na náhradu škody způsobené
platbami provedenými na základě faktur vystavených v letech 2011 až 2013
promlčeno, neboť čtyřletá promlčecí doba k jeho uplatnění před podáním žaloby
uplynula. [13] K opačnému závěru soudy obou stupňů dospěly ohledně promlčení práva
na náhradu škody vzniklé platbami provedenými na základě faktur vystavených v
roce 2014. Podle odvolacího soudu není toto právo promlčeno, poněvadž podle §
620 odst. 1 o. z. je počátkem tříleté subjektivní promlčecí lhůty zásadně
okamžik, kdy se poškozený o vzniku škody a o škůdci dozvěděl. Promlčecí lhůta k
uplatnění tohoto práva tak počala běžet až 6. 2. 2016, kdy se o skutečnostech
rozhodných pro počátek promlčecí lhůty společnost dozvěděla.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde (posuzováno podle obsahu dovolání) o otázky:
1) zda při posuzování souladu jednání jednatele společnosti s ručením
omezeným se standardem péče řádného hospodáře mají být zohledněny i okolnosti,
o kterých se jednající dozvěděl dodatečně a které v době posuzovaného jednání
nemohl předvídat,
2) kterým okamžikem počíná běžet subjektivní lhůta k promlčení práva na
náhradu škody podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. [15] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [16] Podle názoru dovolatele je napadené rozhodnutí v rozporu se závěry
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, a ze
dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2724/2017, podle nichž pro posouzení, zda
rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své
funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není
významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro
společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele
nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval
protiprávně. [17] Odvolací soud podle dovolatele „přistoupil k posuzování vytýkaných
podnikatelských rozhodnutí nesprávně, když se nezaobíral okolnostmi, které
musel žalovaný jako jednatel společnosti před uzavřením zprostředkovatelských
smluv vyhodnotit“ a nehodnotil poměry, ve kterých společnost nacházela v době
uzavírání zprostředkovatelských smluv, když dovolatel při uzavírání
zprostředkovatelských smluv vycházel ze skutečnosti, že „má v mezích
společností generovaného zisku prostor pro placení zprostředkovatelských odměn“. [18] V dovolateli ani v době vydávání faktur, na základě kterých byly
platby prováděny, „nic nevzbuzovalo pochybnosti“, že by zprostředkovatelské
služby nebyly poskytovány řádně. K takovým pochybnostem nemohly podle
dovolatele vést ani nedostatky v účetních dokladech (fakturách vystavených za
zprostředkovatelské služby). Dovolatel dle svých slov věděl, za jaké služby
byly faktury vystaveny, a skutečnost, že součástí těchto faktur nebyly
„podrobnosti“ o poskytnutých službách podle něj a priori neznamená, že jejich
proplacení bylo jednáním rozporu s péčí řádného hospodáře. Takový závěr
(učiněný odvolacím soudem) dovolatel považuje za rozporný s usneseními
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, nebo ze dne 30. 8. 2017, sp. zn.
29 Cdo 5279/2016, podle nichž nelze zpravidla učinit paušální
závěr o tom, že by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného
hospodáře. [19] Dovolatel brojí také proti závěru odvolacího soudu, podle něhož
pokud by nevznikly pohledávky za zprostředkovateli, dosahovala by společnost
lepších hospodářských výsledků. Tento závěr je podle dovolatele „zkratkovitý a
soud jej učinil zprostředkovaně z okolností, které vyšly najevo dodatečně“. Dovolatel si byl z objednávek zákazníků vědom toho, že „zprostředkovatelé
opakovaně získávali společnosti zákazníky a nepotřeboval tedy vést rozpis
zboží, které díky zprostředkovatelům společnost prodala“. Činnosti
zprostředkovatelů dovolatel kontroloval „vyhodnocováním obratů společnosti,
nikoli vyzvídáním, co vše zprostředkovatelé dělají“. [20] V otázce promlčení žalovaných nároků dovolatel poukazuje na to, že
§ 620 odst. 1 o. z. není speciálním ustanovením k § 619 o. z., nýbrž toto
ustanovení „konkretizuje a doplňuje. Soudy podle něj v rozporu s § 2 o. z. „upřednostnily gramatický výklad před výkladem teleologickým“. Podle názoru
dovolatele bylo úmyslem zákonodárce definovat v § 620 a § 621 o. z. okolnosti
rozhodné pro počátek promlčecích lhůt a odstranit tak nejistotu s počátkem
těchto lhůt spojenou; nikoli omezit uplatnění základní zásady občanského
zákoníku – bdělým náležejí práva. [21] Pro počátek subjektivní lhůty k promlčení práva na náhradu škody
proto podle přesvědčení dovolatele (opřeného o názory odborné literatury) není
rozhodující skutečná, subjektivní znalost poškozeného, ale naopak objektivní
znalost hypotetické osoby v obdobném postavení jako poškozený. [22] Odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 2620/2016, dovolatel dodává, že odvolací soud nesprávně posoudil
okamžik, kdy se společnost o skutečnostech rozhodných pro počátek subjektivní
promlčecí lhůty dozvěděla. Upozorňuje, že J. F., jako jednatel společnosti,
disponoval již před vydáním zpráv o daňové kontrole, tj. před 5. 2. 2016,
znalostí „skutkových okolnosti, které byly způsobilé přivodit závěr o možném
vzniku škody a o možné odpovědnosti škůdce“. Tuto znalost získal J. F. z
účetnictví společnosti, jejíž účetní závěrky schvalovala valná hromada, které
se (jako společník) účastnil.
III. Přípustnost dovolání
[23] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. [24] Dovolání bylo podáno včas, osobou splňující podmínku podle § 241
odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. [25] Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. [26] Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [27] První z dovolatelem formulovaných otázek přípustnost dovolání
nezakládá. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je jednání, kterým jednatel
společnosti s ručením omezeným (jménem společnosti) hradil zprostředkovatelům
za zprostředkovatelské služby odměny – aniž by se pokusil ověřit (aniž by
kontroloval), zda tyto služby byly skutečně poskytnuty a případně jaký vliv
mělo jejich poskytnutí na podnikání společnosti – v rozporu s péčí řádného
hospodáře, je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. [28] Z té se podává, že aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je
jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce
(mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním
rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na
jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika)
existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je
ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které
jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných
informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená
podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle
skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo
přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno. [29] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo
3770/2016, a rozhodnutí v něm citovaná, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3994/2018. [30] Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení v pořadí
druhé dovolatelem formulované otázky počátku běhu subjektivní lhůty k promlčení
práva na náhradu škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (přijaté po vydání napadeného rozhodnutí).
IV. Důvodnost dovolání
[31] Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné
moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé
(odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba
dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy
se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2). [32] Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu
promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě
povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. [33] Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo
1510/2019, uveřejněního pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, se podává:
1) Ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní
promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet
tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech
okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto
nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se
o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což
vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o
ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek
běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle
občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů. 2) Ustanovení § 620 odst. 1 o. z., které upravuje počátek subjektivní
promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, navazuje na ustanovení §
619 o. z., což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu. Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je
určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí
lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v
případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. 3) Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo
ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí
lhůty ten okamžik, který nastane dříve. 4) Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu
promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu,
přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i
opatrnosti. [34] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vycházel-li
odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) z názoru, že subjektivní
promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody způsobené jednáním
žalovaného v rozporu s péčí řádného hospodáře počíná podle § 620 odst. 1 o. z. běžet nejdříve okamžikem, kdy společnost (poškozená) nabyla vědomost o vzniku
škody a o osobě za škodu odpovědné, není jeho posouzení otázky počátku běhu
subjektivní promlčecí lhůty správné. [35] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené
rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu práva na
náhradu škody odvozující se od plateb provedených na základě faktur vystavených
v roce 2014 (tj. co do částky 7.489.893,55 Kč s příslušenstvím), včetně
závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na
rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v obdobném rozsahu zrušil
i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
[36] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
[37] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro
odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226
odst. 1 o. s. ř.).
[38] V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
[39] O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti je totiž závislé
povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS
3425/16), což mimo jiné znamená, že jsou-li negativní dopady napadeného
rozhodnutí do poměrů účastníka řízení (dovolatele) odstraněny tím, že dovolací
soud (bez zbytečného odkladu) napadené rozhodnutí zruší, stává se návrh na
odklad vykonatelnosti (resp. právní moci) rozhodnutí bezpředmětným (obsoletním).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu