27 Cdo 2661/2022-394
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně FOLTAN a spol., se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 25865111, jako likvidační správkyně pozůstalosti zůstavitele J. J., narozeného XY, zemřelého 3. 10. 2016, naposledy bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, PSČ 702 00, proti žalované J., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Lukášem Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nádražní 1325/18, PSČ 702 00, o zaplacení 573.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 78/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, č. j. 8 Cmo 206/2021-362, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, č. j. 8 Cmo 206/2021-362, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2021, č. j. 24 Cm 78/2019-293, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 2. 4. 2019 se žalobkyně domáhá na žalované (dále též jen „společnost“) zaplacení částky 573.000 Kč s příslušenstvím jako doplatku vypořádacího podílu zůstavitele J. J. (dále též jen „zůstavitel“).
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 7. 2021, č. j. 24 Cm 78/2019-293, uložil společnosti zaplatit žalobkyni do likvidační podstaty po zůstaviteli 573.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[3] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že: 1) K datu úmrtí zůstavitele, tj. ke dni 3. 10. 2016, měla společnost dva společníky, a to zůstavitele a V. B. (dále jen „V. B.“), každého s podílem ve výši 50 %. 2) Smrtí zůstavitele zanikla v souladu se společenskou smlouvou společnosti jeho účast ve společnosti. 3) Zákonní dědicové odmítli dědictví po zůstaviteli z důvodu jeho předlužení, proto byla nařízena likvidace pozůstalosti a likvidační správkyní pozůstalosti byla jmenována žalobkyně. 4) Zůstavitel byl jednatelem společnosti od 22. 12. 2000 do 23. 9. 2014,
V. B. je jednatelem společnosti od 30. 7. 2007 doposud. 5)
V. B. jako jednatel společnosti nemá se společností uzavřenou smlouvu o výkonu funkce. 6) Obsahem „pracovní smlouvy“ uzavřené mezi společností zastoupenou zůstavitelem jako zaměstnavatelem na straně jedné a V. B. jako zaměstnancem na straně druhé dne 2. 3. 2015 jsou činnosti spadající do působnosti člena voleného orgánu (obchodní vedení). 7) Mezi společností zastoupenou V. B. na straně jedné a V. B. na straně druhé byl dne 5. 1. 2016 uzavřen „dodatek k pracovní smlouvě“ stanovující podmínky pro výplatu odměn V. B. 8)
V. B. si „jako zaměstnanec společnosti vedle mzdy vyplatil v měsíci listopadu 2016 odměnu ve výši 600.000 Kč a v měsíci prosinci 2016 odměnu ve výši 400.000 Kč“, kdy tuto výplatu odměny si schválil ústně dne 20. 11. 2016. 9) Na vypořádací podíl společnost před zahájením řízení zaplatila 353.500 Kč. 10) Znaleckým posudkem byla určena hodnota vypořádacího podílu ke dni 3. 10. 2016 částkou buď 473.000 Kč, nebo 950.500 Kč, a to v závislosti na tom, zda má být jako výdaj společnosti ve výpočtu zohledněna částka 1.000.000 Kč představující odměnu následně vyplacenou V. B.
[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že úmrtím zůstavitele, tj. dne 3. 10. 2016, zanikla zůstaviteli účast ve společnosti bez právního nástupce. Výši vypořádacího podílu určil podle § 36 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], částkou 950.500 Kč. Při určení výše vypořádacího podílu soud nepřihlédl k odměně v celkové výši 1.000.000 Kč vyplacené V. B. v listopadu a v prosinci 2016. Dodatek k pracovní smlouvě coby podklad pro vyplacení odměn V.
B. podle soudu stanovil pouze podmínky, za kterých bylo možné odměny přiznat. Nárok na vyplacení odměn tudíž neplynul přímo z tohoto dodatku, nýbrž bylo potřeba předchozího rozhodnutí, které by osvědčilo splnění podmínek a stanovilo konkrétní výši odměny. Rozhodnutí o vyplacení odměn ze dne 20. 11. 2016 pak shledal z důvodu nedodržení formy stanovené § 13 z. o. k. absolutně neplatným pro rozpor s veřejným pořádkem. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl a uložil společnosti zaplatit žalobkyni žalovanou částku coby doplatek vypořádacího podílu.
[5] Vrchní soud v Olomouci k odvolání společnosti v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[6] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je rozhodnutí o vyplacení odměn V. B. absolutně neplatné. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí o výplatě odměny „bylo v rozporu s ust. § 13 z. o. k. provedeno jen v ústní formě, toto rozhodnutí přitom zásadně ovlivňuje hodnotu vypořádacího podílu, tedy výrazně zasahuje do práv třetích osob …, a proto jednoznačně narušuje veřejný pořádek“. Konstatoval, že „ohledně obsahu či data samotného rozhodnutí o výplatě odměny sice není zásadní pochybnost …, avšak z okolností věci, tj. sjednání dodatku pracovní smlouvy ‚sám se sebou‘, naprosto ojedinělé výše odměny zaměstnance a jejího vyplacení bezprostředně v návaznosti na úmrtí druhého společníka, vyplývá pochybnost, zda účelem rozhodnutí o výplatě odměny, potažmo dodatku k pracovní smlouvě, nebylo získání prostředků ze společnosti na úkor vypořádacího podílu zemřelého společníka“.
Dle odvolacího soudu „tato objektivní pochybnost odůvodňuje závěr, že nedodržení formálních náležitostí jednání ohledně rozhodnutí o odměně zaměstnance zásadně ohrožuje zájmy věřitelů, resp. dědiců zůstavitele, a že tedy takové jednání narušilo veřejný pořádek“.
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[8] Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka, odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu, má za to, že rozhodnutí o vyplacení odměn V. B. nemůže trpět (absolutní) neplatností z důvodu nedodržení formy stanovené § 13 z. o. k., protože „smyslem a účelem“ § 13 z. o. k. je postavit najisto obsah a dobu uzavření tzv. „dvoudomých smluv“, přičemž „ani jedno z těchto hledisek … není předmětem daného sporu“.
[9] Současně namítá, že odvolací soud svůj závěr o absolutní neplatnosti rozhodnutí o vyplacení odměn založil na „objektivní pochybnosti“ o narušení veřejného pořádku, což je dle dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 693/2021.
[10] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje co do částky 119.500 Kč, a co do zbytku se žaloba zamítá, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil.
[11] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovoláním otevřené otázky následků nedodržení formy stanovené § 13 z. o. k., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [12] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se k výkladu § 13 z. o. k. podává, že: 1) Má-li společnost pouze jediného společníka, hrozí, že smlouvy uzavřené mezi společností jednající jediným společníkem jako jejím zástupcem (lhostejno, o jaký právní důvod se opírá jeho zástupčí oprávnění) a tímto společníkem mohou být dodatečně „upravovány“, a to jak jde-li o jejich obsah, tak jde-li o datum jejich uzavření, popř. může být tvrzeno jejich uzavření v minulosti, aniž se tak ve skutečnosti stalo. Právě proto, aby k uvedenému nedocházelo, tj. aby se následně „neobjevovaly“ smlouvy, jež ve svém důsledku mohou negativně zasáhnout do práv či oprávněných zájmů třetích osob (typicky věřitelů společnosti či společníka), vyžaduje zákon písemnou formu (jež zachytí obsah právního jednání) a úřední ověření podpisu (jež současně postaví najisto datum, kdy smlouva byla uzavřena). Ustanovení § 13 z. o. k. tak chrání právní jistotu (předem neurčeného okruhu) třetích osob, zejména pak věřitelů společnosti a společníka, před případným nekorektním jednáním společníka a zástupce společnosti v jedné osobě. Tím současně chrání i podnikatelské prostředí jako takové. 2) Jelikož právní normy chránící právní jistotu patří mezi právní normy chránící veřejný pořádek, je namístě závěr, že porušení § 13 z. o. k. vede (zpravidla) i k narušení veřejného pořádku. 3) Ačkoliv se § 13 z. o. k. výslovně vztahuje toliko na smlouvy (dvoustranná právní jednání), lze za pomoci argumentu a simili (per analogiam) dovodit, že dopadá i na právní jednání jednostranná, adresovaná společností zastoupenou jejím jediným společníkem tomuto společníku, popř. adresovaná jediným společníkem „své“ společnosti. Smysl a účel požadavku na písemnou právní formu a úřední ověření podpisu vyžaduje shodný přístup i k jednostranným právním jednáním (ostatně i smlouva mezi společností a jejím společníkem jakožto dvoustranné právní jednání je toliko výslednicí dvou jednostranných právních jednání – oferty a akceptace). 4) Ne každé odchýlení od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku. Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2 části věty před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot. Stejně jako v případě jiných hodnot (účelů) chráněných právními normami, i v případě veřejného pořádku je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy. 5) Není-li požadavek § 13 z. o. k. dodržen, může dotčený společník zjednat nápravu tím, že tuto vadu (absenci písemné formy, popř. úředního ověření podpisu) dodatečně zhojí (§ 582 odst. 1 věta první o. z.). S ohledem na výše vyložený smysl a účel § 13 z. o. k. však bude mít tato konvalidace účinky ex nunc; účinky právního jednání nenastanou dříve, než je naplněna písemná forma a než jsou úředně ověřeny podpisy. 6) Současně platí, že i v případě nedodržení požadavku stanoveného § 13 z. o. k. je nutné vždy posuzovat, zda s ohledem na okolnosti konkrétního případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup podle označeného ustanovení. 7) Řečené platí i tehdy, kdy sice společník svým jednáním smysl a účel § 13 z. o. k. nenaplnil, nicméně s ohledem na okolnosti konkrétní věci není pochyb ani o obsahu posuzovaného právního jednání, ani o tom, že a kdy bylo učiněno (a že následně nedošlo k "úpravě" obsahu či data jediným společníkem); ani v tomto případě totiž nedochází k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích osob, a tudíž ani k narušení veřejného pořádku. K tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu v něm citovanou. [13] V poměrech projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěry zcela nerespektoval, když pominul, že pro posouzení následků nedodržení formy právního jednání stanovené § 13 z. o. k. je nezbytné nejprve zjistit, zda byl naplněn smysl a účel tohoto ustanovení, popř. zda nejsou pochybnosti ani o obsahu posuzovaného právního jednání, ani o tom, že a kdy bylo učiněno (a že následně nedošlo k "úpravě" obsahu či data jediným společníkem). Závěr, podle něhož k narušení veřejného pořádku v poměrech projednávané věci nedošlo, se přitom nabízí, neboť podle odvolacího soudu „ohledně obsahu či data samotného rozhodnutí o výplatě … není zásadní pochybnost“. [14] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [15] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [16] V dalším řízení se soud bude zabývat především otázkou vázanosti společnosti dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 5. 1. 2016, a to s ohledem na § 55 z. o. k. Neopomene přitom závěry, které Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, a na něj navazujících rozsudcích ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021, a ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1206/2022. V návaznosti na výsledek posouzení této otázky se pak bude znovu zabývat tím, zda je či není významné, že rozhodnutí o vyplacení odměn bylo přijato až po datu rozhodném pro stanovení výše vypořádacího podílu. [17] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 4. 2023
JUDr. Marek Doležal předseda senátu