27 Cdo 2708/2018-142
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně DYNAMO FINANCE a. s., se sídlem v Praze 1, Bílkova 865/11, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 04677412, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL. M.,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, PSČ 110 00, proti žalované
FARM SVÉRADICE, s. r. o., se sídlem v Brně, Šumavská 519/35, PSČ 602 00,
identifikační číslo osoby 26422565, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml.,
advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, o poskytnutí informací
a umožnění nahlédnutí do dokladů společnosti, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 19 Cm 92/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 12. 4. 2018, č. j. 5 Cmo 311/2017-107, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2018, č. j. 5 Cmo
311/2017-107, se v prvním výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 21. 3. 2017 se
žalobkyně na žalované domáhá poskytnutí následujících informací:
a) na základě jakých skutečností dospěli jednatelé žalované k závěru, že je
třeba za účelem dalších případných investic zpeněžit majetek žalované, a to
uzavřením kupní smlouvy se společností NIKA s. r. o., se sídlem ve Znojmě,
Suchohrdelská 3497/24, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 62414046 (dále též
jen „NIKA s. r. o.“);
b) jakým způsobem byla určena cena za prodej veškerých nemovitostí ve
vlastnictví žalované;
c) zda bylo ohledně prodeje předmětných nemovitostí osloveno více možných
zájemců, či zda byla žalovaná oslovena i ze strany jiných zájemců;
d) na jakých bankovních účtech žalované se finanční prostředky utržené za
prodej nemovitostí nachází a zda jsou dostatečným způsobem zhodnocovány.
a umožnění nahlédnout do:
a) všech podkladů týkajících se prodeje nemovitostí ve vlastnictví žalované
společnosti NIKA s. r. o.;
b) všech podkladů týkajících se zatížení nemovitostí ve vlastnictví žalované,
jež byly následně prodány NIKA s. r. o.;
c) výpisů z účtu nebo účtů, na kterých se nachází finanční prostředky přijaté
žalovanou v souvislosti s prodejem nemovitostí ve vlastnictví žalované
společnosti NIKA s. r. o.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, č. j. 19 Cm
92/2017-88, zamítl žalobu o poskytnutí informací, na základě jakých skutečností
dospěli jednatelé žalované k závěru, že je třeba za účelem dalších případných
investic zpeněžit majetek žalované, a to uzavřením kupní smlouvy se společností
NIKA s. r. o.; jakým způsobem byla určena cena za prodej veškerých nemovitostí
ve vlastnictví žalované; zda bylo ohledně prodeje předmětných nemovitostí
osloveno více možných zájemců či zda byla žalovaná oslovena i ze strany jiných
zájemců [výrok I. písm. a), b) a c)], uložil žalované sdělit žalobkyni, na
jakých bankovních účtech žalované se finanční prostředky utržené za prodej
nemovitostí nachází a zda jsou dostatečným způsobem zhodnocovány [výrok I.
písm. d)], zamítl žalobu o umožnění nahlédnutí do všech podkladů týkajících se
prodeje nemovitostí ve vlastnictví žalované společnosti NIKA s. r. o.; do všech
podkladů týkajících se zatížení nemovitostí ve vlastnictví žalované, jež byly
následně prodány společnosti NIKA s. r. o. [výrok II. písm. a) a b)], uložil
žalované umožnit žalobkyni nahlédnout do výpisů z účtu nebo účtů, na kterých se
nachází finanční prostředky přijaté žalovanou v souvislosti s prodejem
nemovitostí ve vlastnictví žalované společnosti NIKA s. r. o. [výrok II. písm.
c)], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). [3] Vyšel přitom mimo jiné z toho, že:
1) Žalobkyně je společnicí žalované. 2) Žalobkyně požádala žalovanou o poskytnutí shora uvedených informací a
dokumentů dopisy ze dne 3. 2. 2016 a ze dne 7. 3. 2016. 3) Žalovaná zareagovala na žádosti dopisem ze dne 17. 3. 2016, v němž
uvedla, že informace ohledně kupní ceny a konání valné hromady má žalobkyně k
dispozici, neboť je uvedla v „obsahu skutkových tvrzení v žalobě na určení
neplatnosti kupní a zástavní smlouvy“. 4) Žalobkyně požádala o doplnění informací dopisy ze dne 9. 5. 2016, ze
dne 15. 7. 2016 a ze dne 26. 1. 2017. Tyto žádosti zůstaly bez odezvy žalované. [4] Podle soudu prvního stupně je právo žádat informace o společnosti
podle § 155 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
(zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], nedílnou součástí
souboru práv společníků. Všem společníkům společnosti s ručením omezeným náleží
v rovné míře právo na informace o činnosti společnosti a právo nahlížet do
všech dokladů společnosti. Realizaci těchto práv jsou povinni zajistit
jednatelé. [5] Soud prvního stupně, cituje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2779/2014, vysvětlil, že právo společníka na
poskytnutí informací a zpřístupnění dokladů není neomezené, ale zahrnuje pouze
ty doklady a informace, které jsou potřebné k tomu, aby společník získal
rozumný přehled o záležitostech společnosti. Takovými informacemi však zcela
jistě nejsou informace o vnitřních úvahách jednatelů, o otázce sjednávání ceny,
či o otázce oslovování obchodních partnerů. [6] Soud proto zamítl žalobu v rozsahu výroku I. písm. a), b) a c) a v
rozsahu výroku II. písm. a) a b). Vyhověl však žalobě v rozsahu požadavků
uvedených ve výroku I. písm. d) a ve výroku II. písm. c) rozsudku, neboť se
podle jeho názoru jedná o informace potřebné k tomu, aby žalobkyně získala
rozumný přehled o záležitostech žalované. [7] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. písm. d) tak, že
zamítl žalobu o poskytnutí informace, na jakých bankovních účtech žalované se
nachází finanční prostředky utržené za prodej nemovitostí a zda jsou
dostatečným způsobem zhodnocovány (první výrok), a ve výroku II. písm. c) a ve
výroku III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok). [8] Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, uzavřel, že není pochyb o tom, že žalobkyně jako společník žalované má
právo na poskytnutí informací, aby získala rozumný přehled o záležitostech
společnosti a aby mohla plně realizovat své právo podílet se na řízení
společnosti a kontrole její činnosti. [9] Podle odvolacího soudu však „ze samotné logiky současně plyne, že
společník může žádat sdělení pouze takových informací, které společnost může
poskytnout, neboli může klást pouze takové dotazy (žádat o informace), na které
existuje odpověď“.
Domáhá-li se žalobkyně poskytnutí informace, „na jakých
bankovních účtech žalované se nachází finanční prostředky utržené za prodej
nemovitostí“, musí být zřejmé, že se takové finanční prostředky „skutečně
nachází na bankovních účtech žalované, neboť takový závěr uvedená otázka
presumuje. Nic takového však v řízení prokázáno nebylo, a žalobkyní dokonce ani
tvrzeno“. Žalobkyně sama uvedla, že není schopna ověřit, zda žalovaná
finančními prostředky ještě vůbec disponuje, zda jsou na účtu v bance anebo v
hotovosti na pokladně. Žalobkyně se tak podle odvolacího soudu „dotazovala
zjevně nesprávně, když namísto žádání informace, která jí mohla přinést
významnou odpověď (např. jakým způsobem bylo naloženo s prostředky obdrženými
za prodej nemovitostí), se domáhá informace, na kterou nemusí existovat žádná
odpověď. Na takovou informaci žalobkyně jako společník žalované ale právo ve
smyslu § 155 z. o. k. nemá.“
[10] Obdobně odvolací soud „zhodnotil i žalobní požadavek na sdělení
informace, zda jsou finanční prostředky dostatečným způsobem zhodnocovány. Nejenže se žalobkyně domáhá hodnotící informace, na kterou ve smyslu § 155 z. o. k. právo nemá, ale navíc na tento v podstatě nesmyslný dotaz žalovaná již v
průběhu řízení odpověděla v rámci vyjádření k žalobě, kdy uvedla, že ‚jednatelé
jsou přesvědčení, že prostředky jsou dostatečně zhodnocovány‘?. Pokud dotaz
žalobkyně měl snad směřovat ke zjištění úročení finančních prostředků, tak měl
být jak v předžalobní výzvě tak i v žalobě formulován zcela jinak, navíc v
logické návaznosti na zjištění o způsobu naložení s obdrženými finančními
prostředky.“
[11] Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu prvního výroku) podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny následující otázky, na
kterých spočívá napadené rozhodnutí:
1) „zda je statutární orgán oprávněn odmítnout poskytnout informaci, jež
spočívá v dotazu, na který nemusí existovat odpověď, resp. zda je takováto
podmínka pro omezení společníkova práva na informace vůbec přípustná“ a
2) jaký je rozsah „důkazní povinnosti žalobce v případě žaloby na
poskytnutí informací ze strany obchodní společnosti“. [12] Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje dále v tom, že odvolací
soud posoudil odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v
dovolání blíže specifikované) otázky:
3) předvídatelnosti postupu soudů a zákazu překvapivosti rozhodnutí,
4) limitů práva na informace a možností statutárního orgánu poskytnutí
požadované informace odepřít,
5) povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní jednotlivých účastníků
řízení, poučovací povinnosti soudu a hodnocení důkazů a
6) vykonatelnosti rozsudků soudů a vázanosti soudu petitem žaloby. [13] Právo na informace je podle dovolatelky jedním ze stěžejních práv
společníka a je jedním z prostředků, kterým mohou společníci kontrolovat řádný
výkon funkce člena statutárního orgánu. Odepření práva na informace by tak mělo
představovat výjimečnou situaci. Právo na informace limituje zákon tak, že z
okruhu poskytovaných informací jsou vyloučeny veřejně dostupné a utajované
informace. Podle judikatury dovolacího soudu zahrnuje právo společníka na
informace ty doklady a informace, které jsou potřebné k tomu, aby společník
získal rozumný přehled o záležitostech společnosti a kontrole její činnosti,
zároveň však nesmí toto své právo vykonávat šikanózním způsobem. [14] Jelikož požadovaná informace (na kterých bankovních účtech se
nachází prostředky obdržené za prodej majetku společnosti) je podle dovolatelky
„bezesporu informací, kterou společník potřebuje pro to, aby získal rozumný
přehled o záležitostech společnosti a kontrole její činnosti, a zároveň se
nejedná o informaci veřejně dostupnou či utajovanou, a odvolací soud netvrdí,
že by dovolatelka vykonávala své právo šikanózním způsobem …, lze uzavřít že
odvolací soud dovodil nový limit, resp. výjimku z práva společníka na
informace, a to dle napadeného rozsudku informace (dotaz), na kterou nemusí
existovat odpověď“. [15] Dovolatelka má za to, že odvolacím soudem stanovená výjimka omezuje
právo společníka na informace nad rámec zákona. Bez ohledu na uvedené
dovolatelka dodává, že na její žádost o poskytnutí požadované informace odpověď
existuje, neboť odpovědět lze i tak, že se finanční prostředky na bankovních
účtech nenacházejí. [16] Odvolací soud podle dovolatelky odůvodnil zamítnutí žaloby mj. tím,
že „v řízení nebylo prokázáno a žalobkyní ani tvrzeno, že předmětné finanční
prostředky se nacházejí na bankovních účtech žalované“. K tomu dovolatelka
uvádí, že v řízení o poskytnutí informace se společník domáhá informací, které
mu nejsou známy, nebo jsou mu známy jen pouhé „obrysy informace“.
Za těchto
okolností nelze klást na společníka důkazní břemeno ohledně prokázání
skutečností vztahujících se k jím požadované informaci. „Pokud by společník
disponoval znalostmi a důkazy k takovému prokázání, pak už by nebylo nutno
řízení o poskytnutí informace vést.“
[17] Dovolatelka tvrdí, že nikdy nebyla soudy vyzvána k „dotvrzení a
prokázání skutečností stran výskytu finančních prostředků na účtech žalované“. Odvolací soud „bez dalšího“ zamítl žalobu dovolatelky z důvodu neunesení
důkazního břemene a břemene tvrzení, aniž by jí dal možnost tvrzení a důkazy
doplnit a aniž by ji poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. [18] Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [19] Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
[20] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení v rozhodování
dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky výkladu § 155 a § 156 z. o. k. [21] Podle § 155 z. o. k. má společník právo na valné hromadě i mimo ni
požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů
společnosti, kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech a další práva
na informace určená společenskou smlouvou; to platí obdobně pro společníkova
zástupce, bude-li zavázán alespoň ke stejné mlčenlivosti jako společník a
společnosti tuto skutečnost doloží. [22] Podle § 156 z. o. k. jednatelé mohou poskytnutí informace podle §
155 zcela nebo zčásti odmítnout jen tehdy, pokud
a) jde o utajovanou informaci podle jiného právního předpisu,
b) je požadovaná informace veřejně dostupná (odstavec první). V případě sporu rozhodne na návrh společníka o tom, zda je společnost povinna
informaci poskytnout, soud; k právu uplatněnému po uplynutí 1 měsíce ode dne
oznámení o odmítnutí poskytnutí informace se nepřihlíží (odstavec druhý). Po
dobu řízení podle odstavce 2 neběží promlčecí lhůta pro uplatnění práv, která
jsou na požadovaných vysvětleních závislá (odstavec třetí). [23] Právo požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do
dokladů společnosti a kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech (§
155 z. o. k.) představuje jedno ze základních práv plynoucích z účasti ve
společnosti s ručením omezeným (§ 31 z. o. k.). Jeho účelem je umožnit
společníkovi podílet se na řízení společnosti (§ 167 odst. 1 z. o. k.), resp. realizovat další práva, jež zákon společníkovi dává (právo hlasovat o návrzích
usnesení valné hromady, právo podat společnickou žalobu atd.). [24] V úpravě práva na informace se promítá smíšená povaha společnosti s
ručením omezeným. Ačkoliv ji zákon označuje jako kapitálovou společnost (§ 1
odst. 2 z. o. k.), činí tak toliko jako legislativní zkratku pro zjednodušení
zákonného textu, aniž by tím popíral, že úprava společnosti s ručením omezeným
obsahuje i prvky osobních společností. [25] Společníkovi s ručením omezeným zákon garantuje širší právo na
informace, než jaké má společník akciové společnosti coby typické kapitálové
společnosti. Společníci společnosti s ručením omezeným je mohou (na rozdíl od
akcionářů) vykonávat i mimo zasedání valné hromady a nejsou vázáni pořadem
jednání takového zasedání (srov. v poměrech akciové společnosti tzv. právo na
vysvětlení dle § 357 odst. 1 z. o. k.). Jednatelé společnosti s ručením
omezeným nemohou odmítnout poskytnutí informace jen proto, že by její
zpřístupnění společníkovi mohlo způsobit společnosti či jí ovládaným osobám
újmu [srov. v akciové společnosti § 359 písm. a) z. o. k.]. Důvod pro odmítnutí
požadované informace naplní ex lege toliko skutečnosti uvedené v § 156 odst. 1
z. o. k. Společníkovi společnosti s ručením omezeným pak zákon zakládá i právo
nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat údaje v nich obsažené; akcionáři
takové právo zákon nedává.
[26] Důvodem odlišného rozsahu práva na informace je především
skutečnost, že ve společnosti s ručením omezeným (jež nemá kontrolní orgán,
neukládá-li jí výjimečně zvláštní zákon, aby povinně zřídila dozorčí radu,
popř. nezřizuje-li dozorčí radu dobrovolně společenská smlouva – srov. § 201
odst. 1 z. o. k.) je to právě (každý) společník, kdo (bez ohledu na výši svého
podílu) vykonává kontrolu nad tím, jak je společnost řízena a jak jsou
spravovány její záležitosti (tedy kontrolu nad činností statutárního orgánu). V
akciové společnosti plní kontrolní funkci zásadně dozorčí (§ 446 a § 447 z. o. k.) či správní rada (§ 460 z. o. k.). [27] Jelikož společnost s ručením omezeným nemůže odmítnout poskytnutí
informace či nahlédnutí do dokladu jen proto, že by to mohlo jí či osobě jí
ovládané přivodit újmu, nemůže být důvodem pro odmítnutí informace či umožnění
nahlédnout do dokladů ani skutečnost, že požadovaná informace či údaje plynoucí
z obsahu dokladu jsou chráněny jako obchodní tajemství (§ 504 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku; dále též jen „o. z.“). Z povinnosti loajality
společníka (srov. § 212 odst. 1 větu první o. z. a v judikatuře např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1436/2014) se přitom
podává, že ten nesmí zpřístupnit třetím osobám žádné informace, jež se dozvěděl
v souvislosti se svým postavením společníka (a výkonem práv plynoucích z účasti
ve společnosti, zejm. práva na informace) a jejichž zpřístupnění třetím osobám
by mohlo způsobit společnosti újmu (stejný závěr je třeba vztáhnout na případy,
ve kterých by újma hrozila osobám ovládaným společností). [28] Společníci si mohou ve společenské smlouvě upravit právo na
informace odlišně od zákona. Mohou je pro všechny či jen některé druhy podílů
zúžit (např. tak, že někteří společníci nebudou mít právo na informace chráněné
jako obchodní tajemství), mohou je naopak rozšířit (srov. výslovné znění § 155
z. o. k.), mohou stanovit přesnější pravidla pro poskytování informací apod. Vždy však musí respektovat základní smysl a účel tohoto práva; úprava ve
společenské smlouvě by neměla společníkovi fakticky znemožnit podílet se na
řízení společnosti, resp. realizovat další, zákonem přiznaná práva, která mu
společenská smlouva nemůže odejmout (například právo podat společnickou žalobu,
právo domáhat se přezkumu platnosti usnesení valné hromady apod.). [29] Tak jako jiná práva, i právo na informace musí společník vykonávat
poctivě (§ 6 odst. 1 o. z.), čestně (§ 212 odst. 1 věta první o. z.) a nesmí je
zneužít (§ 8 o. z.). Jednatelé jsou pak při plnění povinnosti poskytnout
informace a umožnit nahlížet do dokladů povinni šetřit práva a oprávněné zájmy
dotčeného společníka (§ 212 odst. 1 věta druhá o. z.). Z řečeného se mimo jiné
podává, že společnost by měla společníkovi poskytnout požadované informace a
umožnit mu nahlédnout do dokladů způsobem, který umožní společníkovi co
nejsnazší realizaci jeho práva a který současně co nejméně zatíží samu
společnost (princip proporcionality).
[30] S ohledem na smysl a účel právní úpravy práva na informace může
společník požadovat výlučně takové informace (a nahlížet toliko do takových
dokladů společnosti), které jsou potřebné k tomu, aby získal rozumný přehled o
záležitostech společnosti (včetně osob jí ovládaných, jsou-li společnosti
takové informace k dispozici) a mohl řádně vykonat svá práva. Mezi takové
informace nepochybně patří zejména informace o rozsahu a struktuře jmění
společnosti a o významnějších právních jednáních, která mohou mít na toto jmění
vliv. [31] Jakkoliv musí společník svůj požadavek na poskytnutí informací či
umožnění nahlédnout do dokladů specifikovat dostatečně určitě a srozumitelně (§
553 o. z.), nelze na něj klást přehnané nároky co do popisu požadovaných
informací či dokladů. Míra konkrétnosti, s jakou společník může svůj požadavek
specifikovat, se vždy odvíjí od toho, že mu dané informace nejsou známy (kdyby
mu známy byly, nedomáhal by se jejich poskytnutí). Vyloučit ostatně nelze ani
požadavek formulovaný relativně obecně (druhově), namířený na celý okruh
záležitostí (například veškerých právních jednání, která naplní vymezená
kritéria). Je-li z požadavku společníka zjevné, jakých informací či dokladů se
domáhá, musí mu společnost vyhovět bez ohledu na to, zda svoji žádost formuluje
precizně. Jinak řečeno, žádost společníka o poskytnutí informací musí
společnost (jednatelé) jako kterékoliv jiné právní jednání společníka posoudit
podle jejího obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.) a okolností, za nichž byla uplatněna
a ze kterých se podává zřejmá vůle společníka (§ 556 odst. 1 o. z.). [32] K obdobným závěrům přijatým ve vztahu k předchozí právní úpravě (§
122 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3704/2009, ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2189/2012, či ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2779/2014. [33] V projednávané věci je dovoláním otevřeno toliko posouzení
zákonnosti neposkytnutí informace o tom, „na jakých bankovních účtech žalované
se finanční prostředky utržené za prodej nemovitostí nachází a zda jsou
dostatečným způsobem zhodnocovány“; Nejvyšší soud se proto nevyjadřuje k
opodstatněnosti (zákonnosti) neposkytnutí dalších, dovolatelkou požadovaných
informací a dokladů. [34] Ve vztahu k popsané informaci Nejvyšší soud považuje za zcela
zjevné, že se dovolatelka svým požadavkem na její sdělení domáhá toho, aby jí
společnost (žalovaná) poskytla informace o „osudu“ plnění, jež společnost
obdržela za prodej specifikovaných nemovitostí, tj. o tom, kde toto plnění
„skončilo“ a jak s ním společnost nyní nakládá (jak je spravuje), případně i o
tom, že společnost dosud žádné protiplnění za tyto nemovitosti neobdržela, když
i taková informace by mohla vypovídat o stavu a struktuře jmění společnosti a
jejích případných nárocích za dalšími osobami; společníkovi tudíž právo na ni
svědčí. Závěr odvolacího soudu, podle něhož na tuto otázku nelze poskytnout
odpověď, proto není správný.
[35] Nejvyšší soud proto – aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními
námitkami dovolatelky – rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a
věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta
první o. s. ř.). [36] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). [37] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.