29 Cdo 3704/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele S. P., M.B.A., Ph.D., zastoupeného JUDr. Robertem Pelikánem,
advokátem se sídlem v Praze 2 Lazarská 8, PSČ 120 00, za účasti 1) Ing. F. H.,
2) JUDr. S.M. zastoupených JUDr. Františkem Šimákem, advokátem, se sídlem v
Českých Budějovicích Tylova 4, PSČ 370 01 a 3) ENVI, s. r. o., se sídlem v
Třeboni, Dukelská 145, PSČ 379 82, identifikační číslo 47 21 77 31, o
nahlédnutí do listin, pořízení jejich kopií a podání informací, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1225/2006, o dovolání
navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna
2009, č. j. 14 Cmo 131/2008 – 216, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 14 Cmo 131/2008-216
se ve výroku I. v části, týkající se časového období od 1. ledna 2004 do
vyhlášení rozsudku, ve výrocích II., III. a ve výroku V. v části, kterou
odvolací soud zamítl návrh na uložení povinnosti umožnit společníkovi pořízení
kopií, popřípadě úředně ověřených kopií, ze všech dokladů společnosti, o které
požádá, na vlastní náklady, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 2. října 2007, č. j. 13 Cm 1225/2006 – 165, tak,
že
- zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti
jednatelům společnosti ENVI, s. r. o. (dále jen „společnost“) JUDr. S. M.a Ing. F. H. informovat společníka S. P., M.B.A., Ph.D. (dále jen „žalobce“) o
záležitostech společnosti za období od 1. ledna 2004 do dne právní moci
rozsudku (výrok I.),
- zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti
jednatelům společnosti JUDr. S. M. a Ing. F. H. bezodkladně jej informovat o
těch záležitostech společnosti za období od 1. února 2001 do 31. prosince 2003,
o záležitosti, které mají spojitost nebo návaznost na záležitosti společnosti,
o kterých budou jednatelé informovat společníka za období od 1. ledna 2004 do
dne právní moci rozsudku, přičemž změnil i důvody, které vedly k zamítnutí
návrhu (výrok II.)
- - zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal uložení
povinnosti společnosti umožnit mu nahlížení do všech dokladů společnosti ve
formě listinné, elektronické datové a audiovizuální (výrok III.),
- zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti
jednatelů, společnosti JUDr. S. M. a Ing. F. H. vyhotovit neprodleně písemný
záznam o jeho nahlížení do dokladů společnosti a ten mu poskytnout (výrok
IV.),
- zamítl žalobu v částech, kterými se žalobce domáhal uložení povinnosti
jednatelům společnosti JUDr. S. M. a Ing. F. H. umožnit mu pořízení kopií ze
všech dokladů společnosti, o které požádá, na jeho vlastní náklady, dále
pořízení úředně ověřených kopií všech dokladů společnosti, o které požádá, na
jeho vlastní náklady a rovněž pořízení kopií ze všech dokladů společnosti, o
které požádá, na náklady společnosti, in eventum uložení povinnosti jednatelům
společnosti JUDr. S. M. a Ing. F. H. umožnit mu pořídit si na náklady
společnosti úředně ověřené kopie všech významných dokladů společnosti, o které
požádá, za významné se považují doklady, jejichž neposkytnutí nebo chybné
poskytnutí by mohlo ovlivnit úsudek nebo rozhodování společníka (výrok V.) a
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích 1), 2) a 8) a v tomto rozsahu
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok VI.). V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že právo společníka vykonávat
osobní kontrolu hospodaření společnosti s ručením omezeným je jedním z jeho
základních práv s „logickou vazbou“ na jeho kapitálovou účast ve společnosti. Rozsah kontroly a způsob její realizace je v ustanovení § 122 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) upraven příkladmým výčtem s odkazem na
společenskou smlouvu a stanovy společnosti. Pokud společenská smlouva ani
stanovy tuto materii neupravují, je třeba v konkrétním případě dovodit výkladem
ustanovení § 122 obch. zák., zda lze v rámci prováděné kontroly pořizovat i
kopie z dokladů společnosti. K tomu odvolací soud uzavřel, že svěřuje-li zákon společníkům společnosti s
ručením omezeným právo kontrolovat činnost společnosti, pak účelem ustanovení §
122 obch. zák.
je svěřit jim též účinné prostředky k dostatečně efektivnímu
výkonu tohoto práva. Tím spíše to platí za situace, kdy obligatorním orgánem
společnosti není dozorčí rada a kontrola činnosti společnosti ze strany
společníků představuje prakticky jediný zákonem upravený interní kontrolní
mechanismus. „Druhou stranou téže mince“ je dle mínění odvolacího soudu ochrana v listinách
obsažených údajů tvořících obchodní tajemství společnosti dle ustanovení § 17
obch. zák., ochrana důvěrných informací dle ustanovení § 271 obch. zák. či
osobních údajů chráněných zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů
apod. Zatímco u dozorčí rady akciové společnosti, ale též u fakultativně zřizované
dozorčí rady společnosti s ručením omezeným, zákonodárce zavázal členy dozorčí
rady povinností mlčenlivosti (ustanovení § 138 odst. 2, § 200 odst. 3 a § 194
odst. 5 obch. zák.), u společníků společnosti s ručením omezeným tomu tak není. Z toho lze podle odvolacího soudu dovozovat, že případná výše uvedená ochrana
těchto údajů obsažených v dokumentech společnosti představuje limit práva
společníka nahlížet do dokladů společnosti ve výše uvedeném smyslu. Společnost
je v takovém případě oprávněna společníkovi nahlédnutí do požadované listiny
odepřít. Co se týče navrhovatelem tvrzené povinnosti společnosti umožnit společníkovi
pořízení úředně ověřených kopií listin, odvolací soud dospěl k závěru, že tento
požadavek překračuje výkladový rámec pojmu „nahlížení“ do dokladů společnosti. Prosté kopie dokladů společnosti postačují k dostatečně efektivnímu výkonu
práva na kontrolu činnosti společnosti a v případě, kdy společník bude
potřebovat v soudním či správním řízení předložit originál či úředně ověřenou
kopii listiny, může předložit listinu v prosté kopii či požádat soud či správní
orgán, aby za použití příslušných procesních ustanovení uložil společnosti
povinnost originál či ověřenou kopii vydat. V tomto směru měl odvolací soud
nárok navrhovatele za nedůvodný. Ke stejnému závěru odvolací soud dospěl
ohledně navrhovatelem tvrzené povinnosti společnosti nést ze svého náklady na
pořízení kopií ze společníkem požadovaných dokladů. Žádná taková povinnost pro
společnost z ustanovení § 122 obch. zák. nevyplývá a nelze ji dovodit ani z
ustanovení § 135 obch. zák. Je výlučně na rozhodnutí společníka, zda se spokojí
s „vizuálním nahlédnutím“ do dokladů společnosti, či k nahlédnutí „použije
některý z technických prostředků sloužících k pořízení kopie listiny“. V
takovém případě je na něm, aby si vhodný technický prostředek opatřil a nesl
náklady na jeho provoz. Dále odvolací soud dovodil, že společník je povinen při výkonu svého práva
nahlížet do dokladů společnosti dostatečně určitě vymezit, do jakého dokladu má
zájem nahlédnout. Stejně tak v případě výkonu práva na informace o
záležitostech společnosti je povinen dostatečně určitě sdělit, jakou informaci
od společnosti požaduje. Opačný přístup by znamenal pro společnost neúměrné
zatížení a navíc by nebylo možné zjistit, zda již společnost odpovídající
povinnost splnila či nikoliv.
Pokud se následně společník domáhá svého práva u
soudu, musí rovněž dostatečně určitě vymezit, do jakých dokladů mu má
společnost umožnit nahlédnout a jaké informace o záležitostech společnosti mu
má sdělit. V daném případě s výjimkou výčtu dostatečně určitě vymezených listin
uvedených ve výrocích 1) a 2) napadeného rozsudku soudu prvního stupně žalobce
formuloval jednotlivé části petitu žaloby tak široce, že pokud by byl žalobní
petit v této podobě převzat do výroku rozhodnutí soudu, bylo by toto rozhodnutí
„prakticky nevykonatelné“. Navíc nelze uložit společnosti povinnost informovat
společníka o záležitostech společnosti nastalých v době od vydání soudního
rozhodnutí až do jeho právní moci, protože odpovídající právo společníkovi v
době vydání rozhodnutí soudu ještě nevzniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým
napadl jeho výroky I. (v části týkající se časového období od 1. ledna 2004 do
dne vynesení rozsudku), II., III. a V. Co do jeho přípustnosti odkázal na
ustanovení § 237 písm. a) o. s. ř. a v rozsahu zamítavého výroku ohledně práva
na pořízení úředně ověřených kopií dokladů na ustanovení § 237 písm. c) o. s.
ř. Co do důvodu odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Odvolacímu soudu především vytýká, že považoval-li žalobní petit za neurčitý,
měl rozsudek soudu prvního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, aby
vyzval navrhovatele k jeho opravě.
Dále pak napadá závěr odvolacího soudu, že společník společnosti s ručením
omezeným, který se zavázal k zachování mlčenlivosti, nemá právo být informován
o záležitostech, tvořících obchodní tajemství společnosti.
Namítá nesprávné posouzení otázky, zda právo společníka, přiznané v § 122 obch.
zák. vyjádřené slovy „kontrolovat tam obsažené údaje“ v sobě zahrnuje právo
pořídit si na vlastní náklady úředně ověřené kopie údajů, které společník
kontroluje. Dovozuje, že kontrola správnosti údajů v některých případech
vyžaduje přezkum v soudním nebo správním řízení, a k tomu jsou potřeba průkazné
listiny. Pokud by společník neměl k průkazným listinám přístup, pak by byla i
jeho schopnost vykonávat kontrolu neúčinná. V situaci, kdy si společnost
ponechává originály listin to znamená, že společník musí mít možnost si z
originálů pořídit úředně ověřené kopie. Bez této možnosti by byla kontrolní
činnost společníka neúčinná a tudíž v rozporu s účelem § 122 obch. zák.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Všichni tři žalovaní ve vyjádření k dovolání argumentují ve prospěch správnosti
napadeného rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř.
Se závěrem odvolacího soudu, že společník je povinen při výkonu svého práva
nahlížet do dokladů společnosti dostatečně určitě vymezit, do jakého dokladu má
zájem nahlédnout, lze souhlasit jen potud, že navrhovatel je povinen vymezit
takové doklady do té míry určitě, aby bylo rozhodnutí, kterým mu soud právo k
nahlížení do dokladů přizná, vykonatelné. To však neznamená, že by musel
společník pojmenovat každou jednotlivou listinu, jejíhož zpřístupnění se
domáhá. Zakládá-li ustanovení § 122 odst. 2 obch. zák. právo společníka
nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje, nelze toto
právo, jehož účelem je nepochybně umožnit společníkovi získávat informace o
činnosti společnosti, omezovat tak, že může nahlížet jen do konkrétních
dokladů, jejichž existence je mu známa. Společník se tak může např. domáhat,
aby mu společnost umožnila nahlédnout do všech smluv, které uzavřela v určitém
období s hodnotou plnění vyšší než 100.000,- Kč apod.
Z uvedeného plyne, že domáhal-li se navrhovatel uložení povinnosti
informovat jej „o záležitostech společnosti“ za určité období,
nebyl jeho návrh projednatelný a soud jej měl vést k tomu, aby ve shora
uvedeném směru návrh upřesnil; z takto formulovaného návrhu nevyplývalo ani to,
domáhá-li se pouze těch informací, na které má ze zákona právo.
V této souvislosti však je třeba uzavřít, že právo společníka na poskytování
informací a zpřístupnění dokladů společnosti není zcela neomezené, ale zahrnuje
pouze ty doklady a informace, které jsou potřebné k tomu, aby společník získal
rozumný přehled o záležitostech společnosti. Mezi takové informace nepochybně
patří zejména informace o rozsahu a základní struktuře majetku společnosti a o
významnějších smlouvách, týkajících se nakládání s tímto majetkem. Přitom právo
na zpřístupnění dokladů společnosti nesmí společník – stejně jako jakékoli jiné
právo – vykonávat šikanujícím způsobem, tj. takovým způsobem, který by
společnost omezoval v činnosti, případně ji způsoboval nepřiměřené náklady. Na
druhou stranu ani společnost nesmí postupovat šikanujícím způsobem při odepření
tohoto práva.
Dovolací soud se neztotožnil ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že
společník nemá právo na informace, které tvoří obchodní tajemství společnosti.
Zatímco ohledně poskytování informací tvořících obchodní tajemství akcionářům
obchodní zákoník v ustanovení § 180 odst. 4 určuje, že akcionáři nemají na
jejich poskytnutí právo, ohledně společníků společnosti s ručením omezeným
takovou úpravu neobsahuje. Upravuje-li pak v ustanovení § 122 právo na
informace a zpřístupnění dokumentů bez jakéhokoli omezení, nelze z toho než
dovodit, že toto právo se vztahuje i na skutečnosti tvořící obchodní tajemství.
Takový postup ostatně logicky plyne z odchylného postavení společníka
společnosti s ručením omezeným od postavení akcionáře. Zatímco vazby akcionáře
k akciové společnosti jsou pouze vazbami kapitálovými, v právní úpravě
společnosti s ručením omezeným lze vysledovat i některé osobní vazby,
projevující se mimo jiné zpravidla právě větším zapojením společníků do
činnosti společnosti a také úpravou jejich práv ve vztahu ke společnosti, která
se v některých případech spíše blíží úpravě práv společníků osobních
společností. Tak tomu je i u práva na informace, jehož úprava odpovídá spíše
úpravě práv společníků osobních společností, než úpravě ve společnosti akciové.
Pokud pak odvolací soud argumentoval potřebou ochrany společnosti před
prozrazením obchodního tajemství za situace, kdy společníkům není uložena
povinnost mlčenlivosti, Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že z ustanovení § 122
odst. 2 obch. zák. je zřejmé, že tato úprava vychází ze závěru, že je zájmem
společníka zachovávat mlčenlivost o věcech společnosti, když obchodní zákoník
chrání společnost tím, že umožňuje zmocnit k získávání informací pouze osoby,
podléhající zákonné povinnosti mlčenlivosti, u společníka však žádnou zvláštní
povinnost v tom směru neukládá. K tomu je třeba ještě uvést, že i na společníka
dopadají důsledky porušení obchodního tajemství vyplývající z ustanovení § 17 a
násl a § 51 až 55 obch. zák. a konečně tato povinnost vyplývá i z povinnosti
loajality (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo
387/2006, které je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
K otázce, zda je součástí práva na zpřístupnění dokumentů i pořizování jejich
kopií se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu, včetně jím
předestřené argumentace. To platí i ohledně závěru, zda je společnost povinna
pořizovat kopie dokladů bezplatně. Nesouhlasí pouze s (dílčím) závěrem
odvolacího soudu, že si společník musí opatřit vhodný technický prostředek na
pořízení kopií; má-li společnost takový prostředek k dispozici, je nepochybně
součástí práva společníka na zpřístupnění dokladů společnosti i právo na
pořízení jejich kopií za úhradu nákladů s tím spojených; pouze tehdy, pokud jej
společnost nemá, nebo jej nemůže z objektivních důvodů v požadovaném čase
poskytnout, musí si jej společník zajistit sám.
Naproti tomu se dovolací soud neztotožňuje se závěry odvolacího soudu o
pořizování ověřených kopií. V rozsudku ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo
886/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1 ročník 2003, pod
číslem 10, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že určuje-li obchodní zákoník v §
675, že je tichý společník oprávněn nahlížet do obchodních dokladů a účetních
záznamů týkajících se podnikání, na němž se účastní, nezahrnuje tomu
odpovídající povinnost podnikatele povinnosti tyto doklady (tj. jejich
originály) vydat na určitou dobu tichému společníku. Od tohoto závěru nemá
Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani ve vztahu mezi společností s ručením
omezeným a jejím společníkem. Pokud by si tedy společník hodlal pořídit ověřené
kopie zpřístupněných dokladů, musel by si takové kopie pořídit v místě, kde mu
společnost nahlížení umožnila a sám si zajistit podmínky k tomu potřebné.
Správný je přitom závěr odvolacího soudu, že tím není nijak dotčeno právo
společníka na soudní ochranu, neboť k návrhu společníka v rámci případné žaloby
může soud potřebné doklady od společnosti vyžádat a jejich předložení
vynucovat. Nehledě ani na to, že předloží-li společník neověřenou kopii
konkrétního dokladu a společnost bude popírat, že jde o kopii dokladu, který
společníkovi navrhla, bude zpravidla na ní, aby prokázala, že je její tvrzení
pravdivé.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém je založeno na nesprávných závěrech, podle ustanovení § 243b odst. 2,
věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g)
o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich
společníky rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu
usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci
usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá některý z důvodů
zmatečnosti.
V dalším řízení soud nepřehlédne, že povinnost poskytnout společníkovi
informace a zpřístupnit mu doklady společnosti má společnost, nikoli její
jednatelé. Ti jsou pouze povinni tuto povinnost realizovat, popřípadě zajistit
její realizaci, přičemž poruší-li uvedenou povinnost, odpovídají společnosti za
škodu z toho vzniklou. A nepřehlédne ani to, že řízení v projednávané věci je
řízením podle ustanovení § 200e o. s. ř., ve kterém se účastenství řídí
ustanovením § 94 odst. 1 věty první, odst. 3 a 4 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e
n g l o v á
předsedkyně
senátu