27 Cdo 3001/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci A. f. m., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Lesnická 787/10, PSČ 613 00, o změnu zápisu v obchodním rejstříku, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. C 11884/KSBR, o dovolání A. f. m. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2021, č. j. 8 Cmo 29/2021-RD177/2, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Krajský soud v Brně (dále též jen „rejstříkový soud“) usnesením ze dne 13. 10. 2020, č. j. C 11884/RD42/KSBR, Fj 86728/2020/KSBR, rozhodl o výmazu
I. H., narozeného XY, bytem XY (dále též jen „I. H.“), jako jednatele A. f. m. (dále též jen „společnost“), spolu s výmazem údaje o vzniku jeho funkce k 23. 10. 2007, a o zápisu údaje o zániku jeho funkce k 17. 6. 2020 (výrok I.), rozhodl o poplatkové povinnosti (výrok II.) a vyzval společnost, aby podala „řádný“ návrh na zápis nově jmenovaného jednatele společnosti s úředně ověřeným podpisem oprávněné osoby, ke kterému doloží ve výroku specifikované přílohy, a poučil ji, že nebude-li návrh na zápis změn ve stanovené lhůtě předložen, může soud i bez návrhu společnost zrušit a nařídit její likvidaci (výrok III.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání společnosti v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I. a II., potvrdil.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož právní mocí odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 10. 2019, č. j. 1 T 159/2007-316, I. H. „pozbyl způsobilost být statutárním orgánem společnosti, proto jej rejstříkový soud správně vymazal z obchodního rejstříku, přičemž vzhledem k přímému úmyslu spáchat trestnou činnost, navíc dvěma skutky, nejde o neproporcionální následek trestné činnosti“, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[5] Z té se podává, že:
1) Smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti, omezující základní právo na podnikání, je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena. 2) Výklad § 6 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), je třeba provést se zřetelem na smysl a účel podmínky bezúhonnosti. Souvislost trestného činu s podnikáním je tedy nutné vykládat s ohledem na aprobovanou činnost konkrétní podnikatelské osoby.
3) Při posuzování, zda je osoba bezúhonná ve smyslu živnostenského zákona, bude nezbytné zkoumat, zda úmyslný trestný čin, za jehož spáchání byla pravomocně odsouzena, měl souvislost s aprobovanou podnikatelskou činností konkrétního podnikatele. Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3547/2017, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 791/2019, či nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6.
2009, sp. zn. 9 As 69/2008, a ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 9 As 229/2014.
[6] V poměrech projednávané věci odvolací soud (oproti mínění dovolatelky) provedl test proporcionality, neboť se zabýval smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti, přičemž souvislost trestného činu I. H. s podnikáním vyložil s ohledem na aprobovanou činnost společnosti.
[7] Ve vztahu k námitkám týkajícím se „řádného doručování“, „naplnění požadavků dle § 46 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020“, a „zkoumání podmínek ke dni vydání rozhodnutí“, dovolatelka řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání.
[8] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[9] Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace či jen odkaz na § 237 o. s. ř. (či jeho části).
[10] Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (u každé z formulovaných otázek) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
[11] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
[12] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
[13] Srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3561/2020. Srovnej ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
[14] Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, když ve vztahu k námitkám uvedeným v odst.
[7] není z dovolání patrné, při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se má jednat, ani jaká otázka hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
[15] V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), tak Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného nebo procesního práva těmito námitkami otevíraných (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[16] Namítá-li dovolatelka v dovolání vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; sama o sobě tato vada není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto v projednávané věci lze uzavřít, že řízení uvedenou vadou nepřezkoumatelnosti netrpí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[17] Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zjevné, že rozhodnutí rejstříkového soudu (jakkoliv bylo stručné) nebylo na újmu uplatnění práv dovolatelky; postup odvolacího soudu – který se s námitkou dovolatelky stran přezkoumatelnosti rozhodnutí rejstříkového soudu vypořádal – byl tudíž správný. Rovněž z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka byla schopna
vymezit důvod dovolání, tj. uvést právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Skutečnost, že (ve vztahu k většině otázek) řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, není pro závěr o přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů významná.
[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Marek Doležal předseda senátu