27 Cdo 3547/2017-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
společnosti GARLIC s. r. o., se sídlem v Suchdole nad Lužnicí, Tušť 158, PSČ
378 06, identifikační číslo osoby 02930277, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou,
advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, o
zápis změn do obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. C 22655/KSCB, o dovolání GARLIC s. r. o. proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 14 Cmo 104/2016-40,
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „rejstříkový soud“) usnesením ze
dne 1. 2. 2016, č. j. C 22655/RD12/KSCB, Fj 27722/2015/KSCB, zahájil ve věci
společnosti GARLIC s. r. o., identifikační číslo osoby 02930277 (dále též jen
„společnost“), řízení o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a
skutečným stavem (výrok I.), rozhodl o výmazu jednatele společnosti K. Č. a
zápisu dne zániku jeho funkce 8. 10. 2015 (výrok II.) a uložil společnosti
povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok III.). V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti
potvrdil rozhodnutí rejstříkového soudu ve výrocích II. a III. Soudy vyšly z toho, že:
1) Společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 23. 4. 2014. Funkci
jednatele společnosti od jejího vzniku vykonával K. Č., předmětem podnikání
společnosti je (mimo jiné) hostinská činnost. 2) Rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 2 T 88/2015-333, jenž nabyl právní moci
dne 8. 10. 2015 (dále jen „trestní rozsudek“), Okresní soud v Pelhřimově uznal
K. Č. vinným ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. 3) Jednání, za něž byl K. Č. trestním rozsudkem pravomocně odsouzen, spočívalo
v tom, že nejméně v období od 24. 6. 2012 do 1. 3. 2013 jako zaměstnanec na
pozici šéfkuchaře hotelu, který je oprávněn nakupovat zařízení kuchyně a hotelu
a spotřební předměty sloužící k provozování hotelu a kuchyně, opakovaně
předložil svému zaměstnavateli společnosti MHA, s. r. o., identifikační číslo
osoby 25156896, k proplacení fiktivní faktury za nerealizované či jen částečně
realizované dodávky zboží, čímž se na úkor svého zaměstnavatele obohatil
nejméně o 331.740,90 Kč. Odvolací soud, shodně s rejstříkovým soudem, uzavřel, že právní mocí trestního
rozsudku K. Č. zanikla funkce jednatele společnosti, neboť přestal splňovat
jednu z podmínek vyžadovanou pro výkon funkce § 46 zákona č. 90/2012 Sb., o
obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích; dále též
jen „z. o. k.“), a to podmínku bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění
pozdějších předpisů. Vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, a
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 As 69/2008,
odvolací soud konstatoval, že pro ztrátu bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 2
živnostenského zákona je rozhodující souvislost dané trestné činnosti s
aprobovanou podnikatelskou činností konkrétního podnikatele. Odvolací soud
přitom neměl žádné pochybnosti o tom, že trestný čin K. Č. bezprostředně
souvisel s podnikatelskou činností jeho zaměstnavatele společnosti MHA, s. r. o. s předmětem podnikání (mimo jiné) v hostinské činnosti. Výklad zastávaný společností, podle něhož trestná činnost, jež má za důsledek
ztrátu bezúhonnosti dle živnostenského zákona, musí souviset s vlastním
podnikáním dotčené fyzické osoby, dle odvolacího soudu nemá oporu v § 6 odst. 2
tohoto zákona a v plné šíři nerespektuje účel uvedeného ustanovení. Nadto by
mohl vést k absurdním závěrům, např.
že jednatel, který byl pravomocně odsouzen
pro trestný čin úvěrového podvodu spáchaný při zajišťování úvěru pro
společnost, je nadále osobou bezúhonnou, neboť výkon funkce jednatele není
podnikáním. Konečně k námitce společnosti odvolací soud s odkazem na již citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 69/2008 uvedl, že pro posouzení
bezúhonnosti jako podmínky pro výkon funkce jednatele není rozhodující, zda
posuzovaný spáchal trestnou činnost v době, kdy tuto funkci vykonával.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
navrhujíc, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda
dojde ke ztrátě bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 2 živnostenského zákona v
případě, kdy posuzovaná osoba spáchá jako zaměstnanec trestný čin vůči svému
zaměstnavateli - podnikateli - v době předcházející vlastnímu podnikání
posuzované osoby.
Podle dovolatelky přestane být osoba bezúhonnou v případě, spáchá-li trestný
čin v rámci vlastní podnikatelské činnosti, případně alespoň spáchá-li jej v
době, kdy je členem orgánu obchodní korporace nebo ve prospěch podnikající
osoby či jako její zástupce. K. Č. však trestný čin spáchal toliko vůči svému
zaměstnavateli v rámci pracovního poměru, přičemž tento vztah zcela postrádá
jakoukoliv souvislost s podnikáním ve smyslu § 6 odst. 2 živnostenského zákona.
Dovolatelka je tak přesvědčena, že K. Č. je nadále bezúhonným dle
živnostenského zákona a jeho funkce jednatele společnosti nezanikla.
Dovolatelka dále brojí proti postupu odvolacího soudu, jenž se v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu - dovolatelka odkazuje na rozsudek ze dne 23. 1.
2013, sp. zn. 30 Cdo 2944/2012 - a přes námitky společnosti nezabýval tím, že
usnesení rejstříkového soudu je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného
odůvodnění (§ 169 odst. 4 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené (a
v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda lze považovat za
bezúhonnou ve smyslu živnostenského zákona osobu, jež byla pravomocně odsouzena
pro trestný čin podvodu spáchaný v rámci pracovního poměru vůči svému
zaměstnavateli (podnikateli).
Dovolání však není důvodné.
Podle § 6 odst. 2 živnostenského zákona se za bezúhonnou pro účely tohoto
zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin
spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s
podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje,
pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena.
Z § 46 odst. 1 z. o. k. se podává, že členem orgánu obchodní korporace nemůže
být také ten, kdo není bezúhonný ve smyslu zákona o živnostenském podnikání, a
ani ten, u koho nastala skutečnost, která je překážkou provozování živnosti.
Podle § 155 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), platí, že byl-li členem voleného orgánu povolán ten, kdo k tomu není
podle zákona způsobilý, hledí se na jeho povolání do funkce, jako by se
nestalo. Ztratí-li člen voleného orgánu po svém povolání do funkce zákonnou
způsobilost být členem voleného orgánu, jeho funkce zaniká; zánik funkce
právnické osobě oznámí bez zbytečného odkladu.
Zákon o obchodních korporacích v § 46 stanoví - nad rámec podmínky svéprávnosti
určené § 152 odst. 2 o. z. - další podmínky, které musí člen (voleného) orgánu
obchodní korporace splňovat, aby mohl vykonávat svou funkci. Jednou z těchto
podmínek je i bezúhonnost ve smyslu živnostenského zákona.
Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/08 uvedl, že smyslem a účelem
podmínky bezúhonnosti, omezující základní právo na podnikání, je ochrana
základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným
v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena.
Nejvyšší správní soud pak v judikatuře navazující na citovaný nález Ústavního
soudu konstatoval, že výklad § 6 odst. 2 živnostenského zákona je třeba provést
se zřetelem na smysl a účel podmínky bezúhonnosti. Souvislost trestného činu s
podnikáním je tedy nutné vykládat s ohledem na aprobovanou činnost konkrétní
podnikatelské osoby (srov. rozsudky ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 9 As 69/2008,
nebo ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 9 As 229/2014).
V usnesení ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4154/2010, pak Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr (jenž, byť byl přijat ve vztahu k zákonu č.
513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, plně se prosadí i při výkladu zákona o
obchodních korporacích), podle něhož je pro posouzení podmínky bezúhonnosti
podstatné, zda byl jednatel pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin
související s podnikáním, nikoliv zda v předmětu podnikání, jehož se trestný
čin týkal, stále podniká.
Z výše citované judikatury se podává, že při posuzování, zda je osoba bezúhonná
ve smyslu živnostenského zákona, bude nezbytné zkoumat, zda úmyslný trestný
čin, za jehož spáchání byla pravomocně odsouzena, měl souvislost s aprobovanou
podnikatelskou činností konkrétního podnikatele.
Ze žádného zákonného ustanovení však nelze - oproti mínění dovolatelky -
dovodit, že by trestná činnost měla souviset toliko s vlastním podnikáním
osoby, jejíž bezúhonnost se posuzuje. Naopak, dovolatelkou zastávaný výklad
přímo odporuje smyslu a účelu podmínky bezúhonnosti pro výkon funkce člena
orgánu obchodní korporace.
Spáchá-li posuzovaná osoba úmyslný trestný čin v souvislosti s podnikatelskou
činností určité jiné osoby, přičemž provozuje nebo následně započne provozovat
vlastní podnikatelskou činnost, respektive vykonává nebo má vykonávat funkci ve
voleném orgánu obchodní korporace, ve stejném oboru, nelze tuto osobu nadále
považovat za bezúhonnou ve smyslu živnostenského zákona.
Uvedený závěr přitom platí bez ohledu na vztah mezi odsouzeným (pachatelem
trestného činu) a podnikatelem, s jehož činností trestný čin souvisel, tj. zda
byl odsouzený členem statutárního orgánu podnikatele, jeho zástupcem či jeho
zaměstnancem; podstatná je především souvislost trestného činu s podnikatelskou
činností této osoby.
Ke shodnému závěru přitom dospívá i teorie: „Nemusí se ale jednat jen o trestné
činy, jejichž skutková podstata přímo souvisí s podnikáním (např. poškozování
spotřebitele), ani je dotyčný nemusí páchat při provozu vlastního oboru
podnikatelské činnosti. Bezúhonnost tak nebude dána u podnikatele, který s
využitím brutálního fyzického násilí bude nutit obchodního partnera k úhradě
dluhu. Ke ztrátě bezúhonnosti dojde též, jestliže se někdo dopustí trestného
činu podvodu jako nepodnikatel v rámci pracovního poměru a po okamžitém
ukončení pracovního poměru se bude chtít ve stejném oboru realizovat jako
jednatel společnosti s ručením omezeným.“ (viz Patěk, D. in Černá, S.,
Štenglová, I., Pelikánová, I. a kol., Právo obchodních korporací, Praha:
Wolters Kluwer, 2015, s. 166).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dopustil-li se K. Č.
podvodu v rámci pracovního poměru vůči svému zaměstnavateli (podnikateli), a
následně se stal jednatelem společnosti s ručením omezeným, jež podniká ve
shodném předmětu činnosti jako jeho předchozí zaměstnavatel, nelze jej
považovat za bezúhonného ve smyslu živnostenského zákona.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož K. Č. zanikla funkce jednatele
společnosti podle § 155 odst. 1 o. z., neboť přestal splňovat podmínku
bezúhonnosti vyžadovanou § 46 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 6 odst. 2
živnostenského zákona, je jeho právní posouzení věci správné.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval (tvrzenou)
nepřezkoumatelností rozhodnutí rejstříkového soudu, přehlíží, že Nejvyšší soud
již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že měřítkem
toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou
požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít
v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu
prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu
odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když
rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
S ohledem na uvedené závěry, jakož i odůvodnění napadeného rozhodnutí je
zjevné, že rozhodnutí rejstříkového soudu (jakkoliv bylo stručné) nebylo na
újmu uplatnění práv dovolatelky; postup odvolacího soudu - který se nadto s
námitkou společnosti stran přezkoumatelnosti rozhodnutí rejstříkového soudu
vypořádal - byl tudíž správný.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo
a Nejvyšší soud v řízení neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle
§ 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se
podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu