27 Cdo 3561/2020-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v
právní věci žalobce BD U SILA, se sídlem v Liberci, U Sila 358, PSČ 463 11,
identifikační číslo osoby 27342069, zastoupeného Alexanderem Petričkem,
advokátem, se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, PSČ 460 01, proti žalované
Z. U.-H., narozené XY, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem, se sídlem
v Liberci, Gorkého 658/15, PSČ 460 01, o zaplacení 158.199 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm
28/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
6. 2020, č. j. 6 Cmo 56/2020-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 9.147,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a
odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. [4] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). [5] Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [6] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013,
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22
Cdo 1891/2013). [7] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou
přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení
podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti
(spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout
pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). [8] Dovolatelka těmto požadavkům nedostála, neboť co do přípustnosti
dovolání toliko uvádí, že „odvolací soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. rozhodoval o otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dále dovolatelka
uvádí, že „jsou dány otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny nebo byly dovolacím soudem rozhodovány“. Následně
dovolatelka formuluje šest otázek, aniž by u každé z těchto otázek vymezila
konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání.
[9] Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (u každé z
formulovaných otázek) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených
kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání
vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo
1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). [10] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. [11] Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem nebo za rozdílně rozhodovanou. [12] Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od
kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit. Srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm
citovanou judikaturu). [13] Z dovolání (posouzeného z obsahového hlediska i v jiných jeho
částech) není patrné, při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo
procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se má
jednat, jaká konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, na níž napadené
rozhodnutí závisí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, popř. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ani od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud
odchýlit. [14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.