USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně O. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, proti žalovanému A. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Mařatkova 918/2, PSČ 142 00, o zaplacení 420.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 246/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 25 Co 32/2022-70, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož „byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání“ podle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že:
1) Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. může být – jak vyplývá z ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. – vydáno i tehdy, rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem. Tímto usnesením, které je vydáváno spolu s platebním rozkazem a které žalovanému musí, nebyla-li obě rozhodnutí pojata do jediné listiny, být s ním také doručeno společnou zásilkou, je žalovaný vyzýván k písemnému vyjádření ve věci jen „podmíněně“, tedy pouze pro případ, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. Protože smyslem a účelem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.
s. ř. je v tomto případě zajistit řádnou přípravu jednání, které soud případně nařídí po zrušení platebního rozkazu včas podaným odporem (§ 174 odst. 2 o. s. ř.), aniž by musel jednání připravovat až po podání odporu, dospěla soudní praxe již dříve k závěru, že vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. není při postupu podle ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. 2) Právní úprava obsažená v občanském soudním řádu vychází z principu legálnosti postupu soudu a předpokládá, že soud bude vždy postupovat tak, jak mu to ukládají právní předpisy.
Uvádí-li se tedy v ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř., že soud může vydat usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., i když rozhodl o věci platebním rozkazem, vyplývá z toho, že podmínky k vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 172 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 172 odst. 2 o.
s. ř. V případě, že byly naplněny uvedené požadavky, může být spolu s platebním rozkazem vydáno usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. také ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání a v nichž je jinak vydání tohoto usnesení, jak uvedeno výše, vyloučeno. 3) Vyzve-li soud žalovaného usnesením podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu.
Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj.
uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že – ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat – vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného.
Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 21/2006“), či ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, a judikaturu v nich citovanou.
[5] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o.
s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008). Dle komentářové literatury zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil (Bureš, L.
§ 114b In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 788 a násl.).
[6] Závěru odvolacího soudu nelze z pohledu výše citované judikatury dovolacího soudu ničeho vytknout.
[7] Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe při rozhodování rozsudkem pro uznání, avšak k takovému postupu v projednávané věci nedošlo. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil.
V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, či R 21/2006).
[8] Dovolatel, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, má za to, že nebyly naplněny předpoklady vydání rozsudku pro uznání, když se dle jeho názoru „podstatné znaky“ projednávaného případu shodují s případem, kterým se v citovaném nálezu zabýval Ústavní soud. Ústavní soud v citovaném nálezu ve vztahu k rozsudku pro uznání jako následku nevyhovění kvalifikované výzvě dle § 114b odst. 1 o. s. ř. uvedl, že tento postup lze akceptovat „jen v případech vyjádření nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, resp. o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou“, a že „fikce uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. může nastat jen tehdy, je-li v konkrétním případě zcela zřejmé, že je žalovaný k žalobě lhostejný, případně obstrukčně pasivní, zjevně taktizuje a jeho jednáním dochází k průtahům“.
[9] Toliko skutečnost, že v konkrétním případě nebylo dle Ústavního soudu možné „žádnou z těchto variant“ v jednání stěžovatele „bez zřejmých pochybností“ dovodit, však neznamená, že tomu tak je i v nyní posuzované věci.
[10] V odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 6. 9. 2021 dovolatel uvedl toliko, že nárok neuznává a že odpor zdůvodní po poradě s právním zástupcem. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně v tom směru, že „v tomto případě nevznikla v době rozhodování soudu prvního stupně žádná pochybnost o tom, že se dovolatel nehodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou, protože poté, co si vzal advokáta a ten se seznámil se spisem, nedošlo k žádnému vyjádření a ani odpor sám neobsahoval žádný věcný argument ohledně obrany dovolatele“. Právě naopak, výsledkem seznámení advokátky s obsahem spisu dne 11. 10. 2021 bylo, „že žádné vyjádření podáno nebylo“.
Soud prvního stupně
navíc vyčkal s vyhlášením rozsudku pro uznání až do 7. 12. 2021.
[11] V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na závěry Ústavního soudu, podle nichž vydání rozsudku pro uznání zůstává vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí tedy jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává), případně soud na základě úvahy, kterou v rozsudku pro uznání přesvědčivě odůvodní, dospěje k závěru, že neúplné vyjádření žalovaného je v konkrétním případě vedeno jen snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, jakož i např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 2157/18, a ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 3064/18).
[12] Nejvyšší soud se tak, s ohledem na výše citovanou judikaturu, plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož vydání rozsudku pro uznání není v tomto případě projevem přepjatého formalismu, nýbrž „logickým a předvídatelným důsledkem vyplývajícím z procesního chování dovolatele“, který se nároku uplatněnému žalobou bránil pouhým prostým tvrzením, že nárok neuznává.
[13] Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, podle níž „nebyly naplněny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy, resp. rozsudku pro uznání“. Ze skutkových tvrzení uvedených v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyplývá, že žalobkyně označila celkem 21 případů porušení smluvní povinnosti, přičemž smluvní pokuta za každé jednotlivé porušení činí 20.000 Kč. Odvolací soud tudíž nijak nepochybil, potvrdil-li rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla dovolateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni 420.000 Kč, neboť tato částka odpovídá skutkovým tvrzením uvedeným v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
[14] Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243fodst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.