27 Cdo 3310/2024-1286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobců a) J. B., b) V. D., c) J. F., d) J. J., zemřelého dne XY, e) I. K., f) M. K., g) J. T., h) M. V., a ch) ASJC a. s., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25332961, (s výjimkou žalobce d/) všech zastoupených Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ M. H., zastoupenému Mgr. Nikolou Runštukovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, PSČ 500 02, 2/ Vnukum s. r. o., se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27176819 (zaniklé dne 10. 11. 2022), 3/ Ing. Janu Suchánkovi, bytem v Průhonicích, Tovární 549, PSČ 252 43, zastoupenému JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, PSČ 140 00, 4/ Ing. prof. Aleši Třískovi, DrSc., bytem v Praze 6, Nad Šárkou 122, PSČ 160 00, zastoupenému Mgr. Ing. Vojtěchem Třískou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, PSČ 110 00, 5/ Ing. Aleně Suchánkové, bytem v Průhonicích, Tovární 549, PSČ 252 43, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, PSČ 140 00, 6/ P. Č., 7/ P. H., 8/ B. H., zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, PSČ 140 00, 9/ BDO Audit s. r. o., se sídlem v Praze 4, V parku 2316/12, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 45314381, 10/ doc. Ing. Janu Doležalovi, Csc., bytem v Ohrobci, Oblouková 185, PSČ 252 45, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, PSČ 120 00, a 11/ YBN CONSULT – Znaleckému ústavu, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25614274, za účasti Generali České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, jako vedlejší účastnice na straně deváté žalované, o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) částku 5.052.000 Kč s příslušenstvím, žalobci b) částku 964.200 Kč s příslušenstvím, žalobci c) částku 2.535.600 Kč s příslušenstvím, žalobci d) částku 600.000 Kč s příslušenstvím, žalobci e) částku 3.013.800 Kč s příslušenstvím, žalobci f) částku 4.797.600 Kč s příslušenstvím, žalobci g) částku 1.500.000 Kč s příslušenstvím, žalobci h) částku 2.386.800 Kč s příslušenstvím a žalobci ch) částku 234.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 67/2009, o dovolání třetího žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 4 Cmo 150/2024-1264, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Usnesením ze dne 10. 4. 2024, č. j. 33 Cm 67/2009-1224, Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení proti druhému žalovanému (bod I. výroku) a rozhodl, že jednotliví žalobci a druhý žalovaný nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že druhý žalovaný byl vymazán z obchodního rejstříku (po zrušení konkursu druhého žalovaného, jelikož pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující) dne 10. 11. 2022. Jelikož výmazem z obchodního rejstříku druhý žalovaný zanikl bez právního nástupce, čímž ztratil právní osobnost a tudíž i způsobilost být účastníkem řízení, soud vůči němu řízení zastavil [§ 104 odst. 1 a § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)].
3. Vrchní soud v Praze k odvolání třetího žalovaného, páté žalované a osmé žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
4. Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně a doplnil, že ztrátu způsobilosti druhého žalovaného být účastníkem řízení nelze řešit ustanovením zástupce či opatrovníka. Zdůraznil též, že při přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí se zabýval pouze tím, zda lze v řízení pokračovat ve vztahu k zaniklému druhému žalovanému; jiné otázky, o kterých soud prvního stupně nerozhodoval, nemohl řešit (§ 212a odst. 6 o. s. ř.).
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
6. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
9. V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvedl, že napadá usnesení odvolacího soudu z důvodu, že „spočívá na otázce procesního práva zastavení řízení, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena“. Následně v dovolání namítá celou řadu skutečností, mimo jiné zánik žalovaných práv pro „oddlužení druhého žalovaného“ a skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek druhého žalovaného, prekluzi žalovaných práv s ohledem na speciální právní úpravu, promlčení žalovaných práv, nezohlednění skutkových a právních závěrů formulovaných v pravomocných rozhodnutích soudů v předcházejících sporech účastníků řízení, nezavinění vzniku tvrzené škody, jakož i zmatečnostní (překážku litispendence, překážku věci pravomocně rozhodnuté, nesprávné posouzení otázky podjatosti soudce soudu prvního stupně) a jiné vady řízení [nedoručení rozhodnutí na č. l. 623 spisu žalovaným (a jeho věcnou nesprávnost), nesrozumitelnost žaloby, nevyzvání žalobců k odstranění vad žaloby, nedoručování písemností insolvenčnímu správci druhého žalovaného namísto samotnému druhému žalovanému]. S ohledem na uvedené dovozuje, že soud měl řízení jako celek (pro nesplnění podmínek řízení) zastavit, tj. ve vztahu ke všem žalovaným.
10. Z obsáhlé a značně nepřehledné dovolací argumentace se však nepodává, jakou (konkrétní) otázkou se má Nejvyšší soud zabývat, resp. z jakých
konkrétních důvodů shledává dovolatel právní posouzení učiněné odvolacím soudem (ve vztahu k výroku o zastavení řízení vůči druhému žalovanému) za nesprávné. Takto pojaté dovolání není projednatelné.
11. Pro úplnost (a bez jakéhokoliv vlivu na výše uvedené) Nejvyšší soud dodává, že žalovaní mají v projednávané věci postavení samostatných procesních společníků (jde o samostatné společenství účastníků), byť jsou žalováni plnit (z hmotněprávního důvodu) společně a nerozdílně jednotlivým věřitelům (žalobcům). Usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení mezi jednotlivými žalobci a druhým žalovaným, tak nebylo rozhodnuto o právech a povinnostech třetího žalovaného.
To znamená, že i kdyby dovolatel řádně vymezil předpoklady přípustnosti podaného dovolání, muselo by být jím podané dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítnuto podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. z důvodu subjektivní nepřípustnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 355/2004, či ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3496/2017). Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu