27 Cdo 3543/2024-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně BIOMATRIX EUROPE s. r. o., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28200306, zastoupené JUDr. Petrem Sýkorou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 555/31, PSČ 120 00, proti žalovanému MUDr. Arturu Zlenkovi, bytem v Poděbradech, Na Vinici 43, PSČ 290 01, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 873.600 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 89/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 2 Cmo 97/2024, 2 Cmo 96/2024-399, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu 25. 8. 2020 domáhá po žalovaném (jako svém bývalém jednateli) zaplacení 873.600 USD s příslušenstvím coby náhrady škody vzniklé porušením péče řádného hospodáře. Škodu měl žalovaný způsobit tím, že za žalobkyni prodával kosmetický výrobek Aquafilling Bodyline za cenu 40 USD/kus a 60 USD/kus, zatímco jeho skutečná prodejní cena byla 600 USD/kus.
2. Rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 76 Cm 89/2020-341, ve znění usnesení ze dne 31. 1. 2024, č. j. 76 Cm 89/2020-347, Krajský soud v Praze žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
5. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje (podle obsahu dovolání) v tom, že odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na náhradu škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
6. Odvolací soud své právní posouzení založil (mimo jiné) na závěru, podle něhož tvrzení, o která žalobkyně opírá žalobu v projednávané věci, uplatnila již v žalobě podané dne 19. 5. 2017 u Městského soudu v Praze, vedené pod sp. zn. 77 Cm 66/2017, pročež nejpozději tímto dnem začala běžet promlčecí lhůta práva uplatněného žalobou v projednávané věci.
7. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně.
Vědomost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno.
Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sb. rozh. obč., dále jen „R 91/2020“).
8. Zkoumal-li odvolací soud, kdy žalobkyně zjistila skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a od tohoto okamžiku odvodil počátek běhu promlčecí lhůty, je jeho právní posouzení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
9. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu i s judikatorními závěry, na něž dovolatelka odkazuje (za všechna rozhodnutí viz výše citované R 91/2020). Dovolatelka však při své argumentaci vychází z toho, že „před 28. 8. 2017 neměl žalobce k dispozici účetní dokumentaci, ze které by bylo možné objektivně seznat porušení zákonem uložené povinnosti žalovaným a kvantifikovat způsobenou újmu“. Zpochybňuje tak skutková zjištění, z nichž vyšel odvolací soud (tj. že žalobkyně znala škůdce a přibližný rozsah škody nejpozději v květnu roku 2017) a v návaznosti též hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů.
10. V projednávané věci nadto odvolací soud zjistil, že druhá jednatelka dovolatelky měla již od prvního čtvrtletí 2016 možnost účetní dokumentaci žalobkyně získat, avšak neučinila žádné kroky k jejímu obstarání. Zastává-li jednatel svoji funkci toliko formálně, tj. ve skutečnosti funkci nevykonává, a ani nekontroluje, jak je společnost řízena a jak jsou její záležitosti spravovány, nelze zpravidla než uzavřít, že nejedná s péčí řádného hospodáře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017 a judikaturu v něm citovanou). Skutečnost, že jednatelka zůstala nečinná, lze klást k tíži jedině dovolatelce; ta se tak mohla (a měla) okolnosti rozhodné pro uplatnění nároku na náhradu škody dozvědět ještě dříve.
11. Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 však v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Stejně tak ani hodnocení důkazů nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2025
JUDr. Filip Cileček předseda senátu