USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
O. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti
žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00,
jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva,
zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha
Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 327/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 23 Co
249/2017-312, ve znění usnesení soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 23 Co
249/2017-318, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení 3.388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupce.
neplatná (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
když rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 23 C
327/2009-167, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014,
č. j. 23 Co 430/2014-205, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
[3] Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok),
ve výroku II. je změnil ve výši náhrady nákladů řízení, „jinak je v tomto
výroku potvrdil“ (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(třetí výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání
nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [5] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož ke vzniku
pracovního poměru mezi účastníky podle pracovní smlouvy z 31. 12. 2003 ve znění
dodatku ze dne 18. 12. 2008 (dále též jen „pracovní smlouva“) nedošlo a žalobce
nemá na podání určovací žaloby naléhavý právní zájem, je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. [6] Z té se podává, že:
1/ Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti
spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě
statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní
korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou
prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. 2/ Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a
obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených
kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1
zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce
podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45
nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15). 3/ Člen statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporace se
tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle kterého se
jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro
svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. 4/ Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou
prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu
mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani
tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu
považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za
zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. Jejich vztah i nadále
zůstává vztahem obchodněprávním. 5/ V případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou
vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66
odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých
činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon
obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce, je nutné na
manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu
funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací,
jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu.
Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu
zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy,
obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako
na samotnou smlouvu o výkonu funkce. [7] Srovnej za všechna rozhodnutí například rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016. [8] Na těchto závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani
na základě argumentace obsažené v dovolání. Odkaz dovolatele na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, nemůže obstát,
neboť tyto závěry se týkají výkladu § 66d obch. zák., a tudíž se vztahují pouze
na právní vztahy vzniklé na základě smluv uzavřených v době od 1. 1. 2012 do
31. 12. 2013. O takový případ v projednávané věci nejde. [9] V projednávané věci se dovolatel domáhá určení neplatnosti výpovědi
z pracovního poměru. Jelikož smlouva uzavřená mezi účastníky dne 31. 12. 2003
není pracovní smlouvou a vztah mezi účastníky při výkonu funkce člena
představenstva Pražského stavebního bytového družstva není vztahem
pracovněprávním, je závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního
zájmu co do výsledku správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016). [10] Námitkou, podle níž o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně rozhodovali vyloučení soudci, vystihuje dovolatel zmatečnostní vadu
řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která není způsobilým
dovolacím důvodem podle § 241a o. s. ř. (k jejímu prověření slouží žaloba pro
zmatečnost) a pro jejíž posouzení tudíž založit přípustnost dovolání nelze
(shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29
Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). [11] Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro
odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se
proto tímto návrhem nezabýval. [12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). [13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.