29 Cdo 3478/2016-124
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně B. V., zastoupené Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem, se sídlem v Praze
10, Dvouletky 1821/16, PSČ 100 00, proti žalované Olivova dětská léčebna, o. p.
s., se sídlem v Říčanech, Olivova 224/108, PSČ 251 01, identifikační číslo
osoby 25689371, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem v
Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o určení neplatnosti skončení pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 35 C 218/2015, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, č.
j. 23 Co 49/2016-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 35 C
218/2015-45, zamítl žalobu o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru
žalovanou, resp. o určení trvání pracovního poměru žalobkyně u žalované (výrok
I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaná je obecně prospěšnou společností. Podle její zakládací smlouvy a
statutu jsou jejími orgány ředitel, správní rada a dozorčí rada. Ředitel je
statutárním orgánem a řídí činnost společnosti. Ředitele jmenuje a odvolává
správní rada, která taktéž určuje jeho mzdu a výši odměny jakožto nepovinné
součásti mzdy. Ředitel je v pracovním poměru ke společnosti. 2) Dne 29. 1. 2014 byla žalobkyně s účinností ke dni 3. 2. 2014 jmenována
rozhodnutím správní rady žalované do funkce ředitelky žalované. 3) Dne 3. 2. 2014 uzavřela žalobkyně jako zaměstnanec se žalovanou jako
zaměstnavatelkou pracovní smlouvu s druhem práce „ředitelka Olivovy dětské
léčebny“, datem nástupu do práce 3. 2. 2014 a místem výkonu práce „Olivova
dětská léčebna Říčany“. Dodatkem ze dne 30. 5. 2014 bylo místo výkonu práce s
účinností od 1. 6. 2014 změněno na „Česká republika“. 4) Mzdovým výměrem z téhož dne byla žalobkyni vyměřena hrubá měsíční mzda
40.000 Kč. 5) Dne 9. 4. 2015 byla žalobkyně rozhodnutím správní rady žalované odvolána z
funkce ředitelky. Žalovaná informovala žalobkyni o jejím odvolání přípisem z
téhož dne, označeným jako „zrušení smlouvy ze dne 3. února 2014“. V tomto
přípise žalovaná žalobkyni sdělila, že byla odvolána z funkce ředitelky a dále
že byla „zrušena“ smlouva označená jako pracovní, jež však dle obsahu je
smlouvou příkazní a smlouvou o výkonu funkce statutárního orgánu. 6) Žalobkyně sdělila žalované (dopisem ze dne 8. 6. 2015), že jejími úkony
nedošlo k ukončení pracovního poměru a že trvá na tom, aby ji žalovaná i nadále
zaměstnávala. Na takto ustaveném základu soud prvního stupně s odkazem na § 9a zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a ustálenou judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 3 Ads 119/2010, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod číslem 13/1995 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1781/2012) uzavřel, že mezi účastníky řízení nemohl platně vzniknout
pracovní poměr, neboť výkon funkce ředitelky (jakožto statutárního orgánu
společnosti) vykonávané žalobkyní není druhem práce ve smyslu § 34 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Soud prvního stupně posoudil právní jednání („pracovní smlouvu“) podle jeho
obsahu jako smlouvu o výkonu funkce statutárního orgánu bez ohledu na to, že
vykazovalo „určité atributy pracovněprávního ujednání“ a že „rovněž v
zakladatelských dokumentech žalované bylo stanoveno, že ředitel vykonává svou
funkci v pracovním poměru“. Jelikož mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, nemá podle soudu prvního stupně
nárok uplatněný žalobou (že takový pracovní poměr nezanikl, resp. že jeho
ukončení je neplatné) „opodstatnění“. Rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j.
23 Co 49/2016-99, Krajský soud v Praze k
odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok),
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že funkci člena
statutárního orgánu nelze v obecně prospěšné společnosti (stejně jako je tomu v
případě obchodních společností a družstev) vykonávat v pracovním poměru a na
její výkon nelze platně uzavřít pracovní smlouvu. Na tomto závěru pak podle
odvolacího soudu „nemění nic ani skutečnost, že se žalovaná i žalobkyně nejen v
době před ustavením žalobkyně do funkce ředitelky obecně prospěšné společnosti,
ale i v pozdější době, chovaly tak, jakoby se jednalo o standardní pracovní
poměr.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc je za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (doposud v
judikatuře Nejvyššího soudu neřešené) otázky, zda ředitel obecně prospěšné
společnosti může vykonávat svoji funkci v pracovněprávním poměru.
Dovolatelka má oproti soudům nižších stupňů za to, že ředitel obecně prospěšné
společnosti může vykonávat svou funkci v pracovněprávním poměru. Podrobně
rozebírajíc průběh projednávání zákona č. 231/2010 Sb., jímž bylo s účinností
od 1. 1. 2011 vloženo do zákona o obecně prospěšných společnostech ustanovení §
9a, uzavírá, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit výkon funkce ředitele i v
pracovním poměru.
Na výkon takové funkce proto nelze podle dovolatelky analogicky vztáhnout
judikaturu týkající se tzv. souběhů statutárních orgánů obchodních společností
a družstev.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že na jmenování ředitele správní radou
obecně prospěšné společnosti lze vztáhnout § 33 odst. 3 zákoníku práce; za
zvláštní právní předpis lze pro účely jeho aplikace považovat i zákon o obecně
prospěšných společnostech.
Jde-li o § 10 odst. 5 in fine a § 9a odst. 4 in fine zákona o obecně
prospěšných společnostech, má dovolatelka za to, že nebrání aplikaci zákoníku
práce, včetně ustanovení o odpovědnosti zaměstnance, neboť ta nepředstavují
ujednání mezi ředitelem a obecně prospěšnou společností, ale jsou omezeními
plynoucími z jiného právního předpisu (zákoníku práce).
Současně dovolatelka poukazuje na to, že na místo ředitelky byla přijata na
základě inzerátu, v němž žalovaná nabízela „zaměstnanecký pracovní poměr“ na
pozici ředitele, a po celou dobu s ní zacházela jako se zaměstnankyní. I kdyby
Nejvyšší soud neakceptoval její názor ohledně možnosti vykonávat funkci
ředitele obecně prospěšné společnosti v pracovním poměru, neměl by jednání
žalované, jež podle přesvědčení dovolatelky odporuje zákonnému požadavku na
poctivost jednání a zákazu těžit z vlastního nepoctivého jednání, poskytnout
ochranu. V této souvislosti pak dovolatelka odkazuje na § 6 odst. 1 a 2 a § 7 a
§ 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), majíc za
to, že i jejich výklad představuje v poměrech projednávané věci právní otázku,
jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena a na jejímž posouzení napadené
rozhodnutí závisí.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení (v judikatuře
Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda ředitel obecně prospěšné
společnosti může vykonávat svoji funkci v pracovněprávním poměru. S ohledem na datum jmenování dovolatelky do funkce ředitelky žalované, jakož i
datum uzavření sporné „pracovní“ smlouvy, je třeba projednávanou věc posuzovat
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (§ 3028 a § 3041 o. z.), a
podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a
doplnění některých zákonů (§ 3050 o. z.). Podle § 151 odst. 1 o. z. zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání
určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni
rozhodují a nahrazují její vůli. Podle § 163 o. z. statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou
zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří
jinému orgánu právnické osoby. Podle § 164 odst. 1 o. z. člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou
osobu ve všech záležitostech. Podle § 3050 věty první o. z. práva a povinnosti obecně prospěšných společností
se i nadále řídí dosavadními právními předpisy. Podle § 9a zákona o obecně prospěšných společnostech je ředitel statutárním
orgánem obecně prospěšné společnosti, jenž řídí činnost obecně prospěšné
společnosti a jedná jejím jménem. Ředitele jmenuje a odvolává správní rada
(odstavec první). Ředitelem může být pouze fyzická osoba, která je bezúhonná a
má způsobilost k právním úkonům; pro posuzování bezúhonnosti platí obdobně § 10
odst. 3 (odstavec druhý). Ředitel nemůže být členem správní rady ani dozorčí
rady, je však oprávněn se zúčastnit jednání správní rady a dozorčí rady s
hlasem poradním (odstavec třetí). Ředitel vykonává funkci ve smluvním poměru. Pro výkon funkce ředitele platí obdobně § 10 odst. 5 (odstavec čtvrtý). Úkony
týkající se vztahu ředitele k obecně prospěšné společnosti činí správní rada
(odstavec pátý). Podle § 10 odst. 5 zákona o obecně prospěšných společnostech členové správní
rady jsou povinni vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a zachovávat
mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení by
mohlo způsobit obecně prospěšné společnosti škodu. V případě pochybností, zda
člen správní rady jednal s péčí řádného hospodáře, musí tento člen správní rady
prokázat, že s péčí řádného hospodáře jednal. Ti členové správní rady, kteří
společným jednáním způsobili obecně prospěšné společnosti porušením povinností
při výkonu funkce škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Ujednání mezi členem správní rady a obecně prospěšnou společností vylučující
nebo omezující odpovědnost člena správní rady za škodu je neplatné. Možností podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou
režimu zákoníku práce se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo
4831/2017 (dále jen „rozsudek velkého senátu“), v němž pro poměry akciové
společnosti a právní úpravy účinné před 1. 1. 2014 (resp. před 1. 1.
2012)
uzavřel, že:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti
spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě
statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní
korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou
prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. 2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní
korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními
právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce
nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy,
jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu
ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15). 3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce
přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i
vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je
výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za
úplatu. 4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od
pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) [podle kterého se jejich vztah
řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě] i tak, že si pro svůj vztah
ujednají režim zákoníku práce. 5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve
smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi
členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani
tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu
považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za
zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7
zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se
řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu
přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní
právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu
obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani
ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch
ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje (§ 2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
6) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce o tom, že se vztah mezi
členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena
statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit
zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena
statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence,
odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost
jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného
hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je
třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za
kogentní. Uvedené závěry se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to
nejen pro vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto
obchodní korporací, ale (neurčuje-li zvláštní právní úprava jinak) taktéž pro
vztah mezi členem statutárního orgánu ostatních právnických osob a těmito
právnickými osobami. I v jejich případě totiž platí, že jsou to právě členové statutárního orgánu,
kdo řídí činnost právnické osoby, vytváří její vůli (resp. slovy ustanovení §
151 odst. 1 o. z. „za ni rozhodují a nahrazují její vůli“) a zastupují ji ve
všech záležitostech. Ani oni tuto činnost (logicky) nevykonávají ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů právnické osoby a jejich činnost není
závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce. To však neznamená, že by si právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu
(nezakazuje-li to zákon výslovně; srov. § 1 odst. 2 část věty před středníkem
o. z. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29
Cdo 387/2016) nemohli sjednat, že se jejich vztah při výkonu funkce řídí
zákoníkem práce. Učiní-li tak, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností
spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku
práce) a právnickou osobu za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce), a jejich
vztah (z výkonu funkce člena statutárního orgánu) nelze považovat za
pracovněprávní. Tento vztah i nadále zůstává vztahem občanskoprávním, jenž se
řídí občanským zákoníkem (a případně zvláštním právním předpisem, jako je tomu
v případě obecně prospěšných společností) a dále – v důsledku smluvního
ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž
použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena
statutárního orgánu právnické osoby a jeho vztah s právnickou osobou. Jinými
slovy, ani sjednáním „režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch
ustanovení občanského zákoníku, popř. v úvahu připadajících zvláštních právních
předpisů (např. zákona o obecně prospěšných společnostech), u nichž to zákon
(přímo či nepřímo) výslovně zakazuje (srov. opět § 1 odst. 2 část věty před
středníkem o. z. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
387/2016).
Brání-li smysl a účel právních norem regulujících vztah mezi členem
statutárního orgánu a právnickou osobou tomu, aby se od nich strany svým
ujednáním odchýlily, prosadí se tyto právní normy při regulaci tohoto vztahu
bez ohledu na to, zda si strany sjednaly pro svůj vztah režim zákoníku práce a
zda případně některá ustanovení zákoníku práce upravují danou otázku odchylně. Ještě jinak řečeno, ujednáním, podle něhož se jejich vztah má řídit zákoníkem
práce, učiní právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu pravidla
obsažená v zákoníku práce (jež by bez takového ujednání vztah mezi nimi
neregulovala) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce. Tato pravidla se stávají
pravidly smluvními, přičemž u každého z těchto pravidel je nutné zvažovat, zda
je lze na vztah mezi právnickou osobou a členem statutárního orgánu (při výkonu
jeho funkce) pojmově aplikovat a zda jeho aplikaci (jakožto smluvního ujednání)
nebrání kogentní právní norma upravující tento vztah. Příkladem může být úprava povinnosti člena statutárního orgánu vykonávat funkci
s péčí řádného hospodáře (§ 159 o. z.). Tato povinnost stíhá člena statutárního
orgánu právnické osoby bez ohledu na to, jakým právním režimem se řídí (podle
vůle stran) smlouva o výkonu funkce. Ani tehdy, ujednají-li si strany režim
zákoníku práce, není povinnost člena statutárního orgánu k náhradě jím
způsobené škody omezena čtyřapůlnásobkem jeho průměrného měsíčního výdělku před
porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (§ 257 odst. 2 zákoníku práce)
[srov. rozsudek velkého senátu, bod 44]. Nelze proto přisvědčit názoru, že člen statutárního orgánu právnické osoby
(ředitel obecně prospěšné společnosti) může být chráněn jako zaměstnanec
posledně označeným ustanovením zákoníku práce, neboť má jít o ochranu plynoucí
ze zvláštního právního předpisu. Naopak, jak zdůrazněno shora, pravidla
obsažená v zákoníku práce neregulují vztah mezi členem statutárního orgánu a
právnickou osobou jakožto pravidla zákonná, ale jakožto pravidla smluvní (na
vztah se vztahují nikoliv ex lege, ale jen proto, že si to strany ujednaly). To, zda jejich aplikaci nebrání kogentní právní normy regulující vztah člena
statutárního orgánu a právnické osoby, je nutné posuzovat stejně, jako kdyby si
strany tato pravidla ujednaly výslovně (tedy jako kdyby do své smlouvy o výkonu
funkce „opsaly“ text zákoníku práce). Ustanovení § 9a odst. 4 in fine a § 10
odst. 5 věty třetí zákona o obecně prospěšných společnostech se tudíž prosadí
vždy bez ohledu na to, zda si ředitel a společnost sjednaly pro svůj vztah
režim zákoníku práce, neboť ujednání o podřízení zákoníku práce bude v rozsahu,
v němž odkazuje na § 257 odst. 2 zákoníku práce, neplatné pro rozpor s těmito
ustanoveními zákona o obecně prospěšných společnostech. Žalovaná je obecně prospěšnou společností, a jelikož nezměnila svoji právní
formu na ústav, nadaci nebo nadační fond, řídí se i nadále dosavadními právními
předpisy, tj. zákonem o obecně prospěšných společnostech (§ 3050 o. z.).
Dovolatelce lze přisvědčit, že zákonná úprava neomezuje obecně prospěšnou
společnost a jejího ředitele v tom, jaký právní režim si pro svůj vztah zvolí
(§ 9a odst. 4 věta první zákona o obecně prospěšných společnostech). Mohou si
tudíž pro svůj vztah sjednat i režim zákoníku práce. Z důvodů výše vysvětlených
však takové ujednání z jejich vztahu neučiní vztah pracovněprávní, ředitel se
nestane zaměstnancem a společnost zaměstnavatelem. Neurčuje-li zakládací listina či statut obecně prospěšné společnosti jinak,
může správní rada ředitele odvolat kdykoliv i bez udání důvodu (§ 9a odst. 1 in
fine zákona o obecně prospěšných společnostech). To však neznamená, že tím vždy bez dalšího skončí i vztah ze smlouvy o výkonu
funkce. Nelze totiž přehlédnout, že „součástí“ zákoníku práce, jehož režim si
strany pro svůj vztah sjednaly, jsou i ustanovení § 73 a 73a upravující
odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance a vzdání se tohoto místa,
jakož i jejich důsledky. Pro případy uvedené v § 33 odst. 3 zákoníku práce a dále tehdy, je-li možnost
odvolání z pracovního místa a současně možnost vzdání se tohoto místa
dohodnuta, platí, že odvoláním výkon práce na pracovním místě vedoucího
zaměstnance končí (§ 73a odst. 1 zákoníku práce), nicméně nekončí pracovní
poměr (vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem). Jak se podává z § 73a odst. 2 zákoníku práce, je zaměstnavatel povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu
jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající
jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro
zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci
na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52
písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen
v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance
v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny. Ustanovení
§ 73a odst. 3 zákoníku práce pak určuje, že byl-li pracovní poměr vedoucího
zaměstnance jmenováním založen nebo změněn na dobu určitou, neskončí-li jeho
pracovní poměr dříve, skončí uplynutím doby. Ve vztahu mezi ředitelem a obecně prospěšnou společností není nutné možnost
odvolání ředitele a vzdání se této funkce sjednávat, neboť obojí plyne ze
zákona (srov. § 160 o. z. a § 9a odst. 1 in fine zákona o obecně prospěšných
společnostech). Za této situace však lze mít předpoklady, za nichž může podle
výše citovaných ustanovení zákoníku práce zaměstnavatel odlišný od
zaměstnavatele uvedeného v § 33 odst. 3 zákoníku práce odvolat vedoucího
zaměstnance, za naplněné. Jestliže se strany dobrovolně podřídily zákoníku práce, lze odkaz na zákoník
práce v rozsahu, v němž směřuje na ustanovení § 73 a 73a zákoníku práce,
považovat za ujednání o tom, že bude-li ředitelka společnosti ze své funkce
odvolána, bude jí nabídnuta jiná práce, popř. s ní bude vztah následně ukončen
postupem předvídaným v ustanovení § 73a odst. 2 a 3 zákoníku práce, které
strany učinily (spolu s celým zákoníkem práce) součástí jejich smlouvy o výkonu
funkce.
V takovém případě by sice dovolatelce zanikla funkce ředitelky k okamžiku
jejího odvolání, nicméně její vztah se společností by tím neskončil. Přijala-li
by dovolatelka jinou práci nabízenou společností, pokračoval by dále (zpravidla
– byť nikoliv nutně – již jakožto vztah pracovněprávní), v opačném případě by
skončil až způsobem sjednaným prostřednictvím odkazu na § 73a odst. 2 a 3
zákoníku práce. Zda tomu tak opravdu je, záleží na výkladu smlouvy o výkonu funkce, tj. v prvé
řadě na skutečné vůli jejích stran (srov. § 555 a násl. o. z.). Nepodaří-li se
skutečnou vůli stran (jež mohla být seznatelná i pro stranu druhou) zjistit, je
třeba ujednání o podřízení vztahu zákoníku práce (v rozsahu, v jakém odkazuje i
na § 73 a § 73a zákoníku práce) posoudit podle pravidla vyjádřeného v § 556
odst. 1 větě druhé o. z., tedy přisoudit mu takový význam, jaký by mu zpravidla
přikládala strana smlouvy o výkonu funkce s ohledem na konkrétní okolnosti (§
556 odst. 2 o. z.). K výkladu právních jednání srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017. V projednávané věci se však dovolatelka domáhala postupem podle § 72 zákoníku
práce určení neplatnosti ukončení pracovního poměru žalovanou, resp. určení
trvání pracovního poměru žalobkyně u žalované. Jelikož smlouva uzavřená mezi
účastníky řízení dne 3. 2. 2014 není pracovní smlouvou a vztah mezi účastníky
při výkonu funkce ředitelky není vztahem pracovněprávním, je závěr odvolacího
soudu (podle něhož nelze z uvedeného důvodu žalobě vyhovět) správný. Domáhá-li
se totiž dovolatelka určení, že vztah mezi ní a společností nadále trvá a je
vztahem pracovněprávním (tedy vztahem s určitou, zákonem definovanou
„kvalitou“), nelze na základě takové žaloby rozhodnout o tom, že mezi
dovolatelkou a společností (případně) trvá (existuje) vztah jiný než
pracovněprávní (tedy vztah odlišný); takovým rozhodnutím by bylo dovolatelce
přisouzeno něco jiného, než čeho se domáhala (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud, který neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání
přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř., proto dovolání žalobkyně zamítl
podle § 243d písm. a) o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a
žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu