27 Cdo 1884/2017-106
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
JUDr. Jaroslava Brože, MJur, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ
616 00, jako insolvenčního správce dlužníka Arrow line, a. s. „v likvidaci“, se
sídlem v Ostravě, 1. máje 34/120, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby
61058548, proti žalovanému R. K., zastoupenému Mgr. Ing. Vlastimilem Burďákem,
advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 2663/150, PSČ 702 00, o zaplacení
1.017.915 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn.
24 C 2/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
12. října 2016, č. j. 16 Co 133/2016-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2016, č. j. 16 Co
133/2016-92, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. března 2016, č. j.
24 C 2/2015-70, se ruší a věc se postupuje Krajskému soudu v Ostravě jako soudu
věcně příslušnému.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 18. března 2016, č. j. 24 C 2/2015-70,
zamítl žalobu o zaplacení 1.017.915 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Společnost Arrow line, a. s., identifikační číslo osoby 61058548 (nyní Arrow
line, a. s. „v likvidaci“; dále též jen „společnost“), jednající předsedou
představenstva, uzavřela dne 1. září 2011 s žalovaným pracovní smlouvu na
pozici obchodního ředitele společnosti. 2) Společnost, jejímž jménem jednal předseda představenstva, jmenovala
žalovaného (ke dni 5. března 2012) do funkce ředitele společnosti. Náplní práce
žalovaného bylo především organizační řízení chodu společnosti, řízení
obchodního útvaru a marketingu a řízení ekonomického a personálního úseku
společnosti. 3) Mzda žalovaného byla určena mzdovými výměry ze dne 1. září 2011 ve výši
30.000 Kč, ze dne 1. května 2012 ve výši 55.000 Kč a ze dne 21. prosince 2012
ve výši 40.000 Kč. Mzdové výměry jsou za zaměstnavatele (společnost) podepsány
předsedou a místopředsedou představenstva. 4) Žalovaný vykonával v době od 30. března 2012 do 7. května 2013 funkci člena
představenstva společnosti. 5) Dopisem ze dne 13. listopadu 2014 žalobce (insolvenční správce společnosti)
vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.017.915 Kč
vzniklého „z titulu ukončené pracovní smlouvy“. Žalovaný dosud ničeho neuhradil. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně, vycházeje z § 66d zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále
též jen „obch. zák.“), dospěl k závěru, podle něhož žalovaný byl ředitelem
společnosti a současně (od 30. března 2012 do 7. května 2013) vykonával funkci
člena jejího statutárního orgánu v souladu se zákonem, neboť ten v uvedeném
období tzv. souběh funkcí výslovně připouštěl. Pobíral-li žalovaný za činnost
ředitele společnosti mzdu stanovenou statutárním orgánem, činil tak dle soudu
prvního stupně oprávněně. K námitkám žalobce soud prvního stupně konstatoval, že případné porušení
povinnosti žalovaného jednat s péčí řádného hospodáře „nemůže mít v
projednávané věci žádný vliv“, neboť žalobce se domáhá vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého výplatou mzdy v rámci pracovního poměru a nikoliv náhrady
škody způsobené členem statutárního orgánu při výkonu funkce. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok druhý). Odvolací soud poté, co dovodil, že žalovaný byl v rámci svého pracovního poměru
pověřen obchodním vedením společnosti, přitakal závěru soudu prvního stupně,
podle něhož žalovaný oprávněně pobíral (statutárním orgánem stanovenou) mzdu za
činnost vykonávanou v pracovním poměru, jelikož k souběhu funkcí došlo za
účinnosti novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 351/2011 Sb., která
tento souběh výslovně dovolovala. Argumentaci žalobce opírající se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2013, sp. zn.
21 Cdo 3250/2012, dle níž jmenováním žalovaného do
funkce člena statutárního orgánu společnosti došlo ke konkludentní dohodě o
rozvázání jeho pracovního poměru, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť
žalobcem citovaná judikatura v režimu § 66d obch. zák., i s ohledem na nález
Ústavního soudu ze dne 13. září 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, neobstojí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opíraje jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen
„o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku nesprávně
vyřešil dosud neřešenou otázku výkladu § 66d obch. zák. a dále, že se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v řešení otázky tzv.
nedovoleného souběhu funkcí.
Dovolatel zdůrazňuje, že ustanovení § 66d obch. zák. souběh funkcí dovoluje
pouze v případě kumulativního naplnění dvou podmínek, a to pověření zaměstnance
obchodním vedením společnosti statutárním orgánem a stanovení mzdy či odměny z
dohody zaměstnance orgánem společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o
odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů.
Žalovaný dle dovolatele nebyl pověřen statutárním orgánem k výkonu obchodního
vedení v pracovním vztahu a jeho mzda byla stanovena statutárním orgánem (a
nikoliv valnou hromadou). Podmínky pro vznik dovoleného souběhu funkcí tak
nebyly splněny a pracovněprávní vztah žalovaného zanikl jmenováním do funkce
člena statutárního orgánu v souladu s (dovolatelem citovanou) ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu.
Konečně dovolatel namítá, že se soudy nižších stupňů v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu nezabývaly konkrétními okolnostmi
projednávané věci odůvodňujícími výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení
podle § 150 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky výkladu § 66d
obch. zák., která dosud nebyla - v souvislostech předestřených v dovolání - v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014. Nejvyšší soud
tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Z § 66d obch. zák. se podává, že statutární orgán společnosti může pověřit
obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného. Tyto činnosti mohou být
též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu
zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně
statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem (první odstavec). Při pověření
obchodním vedením podle odstavce 1 zůstává nedotčena odpovědnost osob, které
jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, stanovená tímto zákonem za porušení
povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře (druhý odstavec). Jestliže
jsou činnosti spadající pod obchodní vedení vykonávány v pracovněprávním vztahu
dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, který je současně
statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, mzdu či odměnu z dohody
sjednává nebo určuje ten orgán společnosti, do jehož působnosti náleží
rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů (třetí odstavec).
Pověření obchodním vedením podle odstavce 1 nezahrnuje účast na zasedání
statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o
základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci
obchodního vedení společnosti, které tento zákon nebo jiný právní předpis
svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu (čtvrtý odstavec).
Činnost spadající pod obchodní vedení člen statutárního orgánu nevykonává ve
vztahu nadřízenosti a podřízenosti podle pokynů zaměstnavatele; z toho důvodu
se nejedná (a nemůže jednat) o závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku
práce (k tomu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo
4831/2017, jehož závěry – byť přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31.
prosince 2011 – se v citovaném rozsahu uplatní i při výkladu § 66d obch. zák.).
Z ustanovení § 66d obch. zák. (začleněného do obchodního zákoníku s účinností
od 1. ledna 2012 novelou provedenou zákonem č. 351/2011 Sb.) však vyplývá, že
statutární orgán společnosti nebo jeho člen může - na základě pověření
statutárním orgánem - vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru.
V takovém případě je působnost zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
rozšířena - nad rámec vztahů uvedených v § 1 zákoníku - i na vztahy mezi
společností (zaměstnavatelem) a členem statutárního orgánu (zaměstnancem) při
výkonu obchodního vedení.
Jinak řečeno, přestože nejde o závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku
práce, je vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva v
rozsahu smlouvy uzavřené v režimu § 66d obch. zák. (právě v důsledku označeného
ustanovení) vztahem pracovněprávním; akciová společnost je zaměstnavatelem a
člen představenstva zaměstnancem (k odlišné povaze tohoto vztahu v režimu
právní úpravy účinné před začleněním ustanovení § 66d obch. zák. do obchodního
zákoníku srov. důvody rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4831/2017).
Zvláštní povaha vztahu mezi členem statutárního orgánu (zaměstnancem) a
společností (zaměstnavatelem) vyžaduje stanovení pravidel, jež zvýší ochranu
společnosti a jejích věřitelů před (případným) zneužívajícím jednáním ze strany
člena statutárního orgánu. Ustanovení § 66d obch. zák. proto podřizuje některé
aspekty tohoto vztahu (jako je odpovědnost za výkon funkce nebo odměňování)
úpravě obchodního zákoníku.
Odměňování za výkon obchodního vedení zaměstnancem (členem statutárního orgánu)
v pracovním poměru se proto řídí - jak vyplývá z § 66d odst. 3 obch. zák. -
režimem odměny za výkon funkce člena statutárního orgánu a nikoliv ustanoveními
zákoníku práce (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp.
zn. 21 Cdo 48/2017).
V režimu obchodního zákoníku pak platí, že neschválení ujednání o odměňování
obsaženého ve smlouvě o výkonu funkce člena statutárního orgánu valnou hromadou
(či v případech předvídaných § 194 odst. 1 větou druhou a sedmou obch. zák.
dozorčí radou) má za následek jeho neúčinnost (k tomu srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, ze dne 16.
listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 4566/2009, nebo ze dne 17. srpna 2011, sp. zn.
29 Cdo 2733/2010).
Nebyla-li mezi společností a členem jejího statutárního orgánu sjednána platně
a účinně odměna za výkon funkce, má člen statutárního orgánu právo na odměnu
určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. (viz § 66 odst. 2 ve spojení
s § 566 odst. 1 obch. zák.; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněný pod číslem 20/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 1639/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna
2015, sp. zn. 29 Cdo 4347/2013).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odměna žalovaného za
činnost spadající pod obchodní vedení vykonávanou v pracovním poměru podléhala
schválení valnou hromadou společnosti [viz § 66d odst. 3 obch. zák. ve spojení
s článkem 9 odst. 1 písm. g) stanov společnosti]. Neučinila-li tak, má žalovaný
(který za činnosti spadající do působnosti představenstva nepobíral jinou
odměnu) za výkon této činnosti nárok na (obvyklou) odměnu dle § 571 odst. 1
obch. zák.
S ohledem na argumentaci dovolatele Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v rozsudku ze
dne 1. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 2821/2016, formuloval a odůvodnil závěr,
podle něhož právo na úplatu za výkon funkce má člen statutárního orgánu
(mandatář) vůči společnosti (mandantovi) pouze v případě, že při zařizování
záležitostí společnosti jednal s péčí řádného hospodáře. Členovi statutárního
orgánu porušujícímu povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře
nárok na odměnu obvyklou v rozsahu, v jakém funkce nebyla vykonávána řádně, v
souladu s § 571 odst. 2 obch. zák. nevznikne.
Jelikož právní posouzení otázky odměňování člena statutárního orgánu za činnost
spadající pod obchodní vedení v pracovním poměru dle § 66d obch. zák. odvolacím
soudem není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn
právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a aniž se zabýval námitkou dovolatele stran aplikace § 150 o.
s. ř., napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na
rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je (§ 243e odst.
2 o. s. ř.).
Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný
soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp.
zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Spor mezi členem představenstva akciové společnosti a touto akciovou
společností ze smlouvy upravující vzájemný vztah při plnění činností
spadajících do působnosti představenstva, je sporem mezi obchodní společností a
členem jejího statutárního orgánu, týkajícím se výkonu funkce statutárního
orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné
krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř.]. Řečené platí bez ohledu na to,
zda žalobu podává sama akciová společnost či její insolvenční správce (srov.
opětovně rozsudek sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, jehož závěry – byť přijaté v
poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 – se v citovaném rozsahu
uplatní i při výkladu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2014).
Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) okresní soud, je řízení zatíženo
vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně
příslušnému (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu