21 Cdo 48/2017-140
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce D. Z., zastoupeného JUDr. Dominikem Brůhou, advokátem se
sídlem v Praze 3, Koněvova č. 1107/54, proti žalovanému České dráhy, a. s. se
sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, zastoupenému JUDr.
Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova č. 1184/2, o 607 489
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C
16/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
června 2016 č. j. 30 Co 187/2016-105, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 23. 2. 2015
domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 607 489 Kč s 8,05%
úrokem z prodlení od 1. 5. 2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na
základě pracovní smlouvy ze dne 31. 7. 2013 nastoupil u žalovaného do
pracovního poměru ve sjednaném druhu práce generální ředitel. Vzhledem k tomu,
že u žalovaného zastával vrcholnou manažerskou funkci, byla mezi účastníky dne
20. 8. 2013 uzavřena dohoda o konkurenční doložce ve smyslu ustanovení § 310
zákoníku práce, ve které se žalobce zavázal zdržet se po dobu 12 měsíců po
skončení zaměstnání u žalovaného výkonu výdělečné činnosti v oblasti
provozování veřejné drážní a silniční dopravy a žalovaný se naproti tomu
zavázal poskytnout žalobci za každý měsíc plnění jeho závazku peněžité
vyrovnání ve výši jednoho průměrného měsíčního výdělku. Pracovní poměr žalobce
skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru dnem 28. 2. 2014; v
dohodě o rozvázání pracovního poměru se žalovaný zavázal „vypořádat veškeré
vzájemné nároky, vyplývající z pracovní smlouvy, manažerské smlouvy a dohody o
konkurenční doložce“. Po skončení pracovního poměru žalobce řádně plnil svůj
závazek z dohody o konkurenční doložce, vzniklo mu proto právo na poskytnutí
peněžitého vyrovnání poprvé za měsíc březen 2014, které mu podle dohody mělo
být vyplaceno nejpozději do 30. 4. 2014; ke dni podání žaloby vzniklo žalobci
právo na peněžité vyrovnání od března 2014 do prosince 2014, tj. za 10 měsíců.
Vzhledem k tomu, že žalovaný přes opakované výzvy peněžité vyrovnání (s odkazem
na rozpor dohody o konkurenční doložce s platnými právními předpisy a stanovami
společnosti) žalobci nevyplatil, uplatnil žalobce (s ohledem na procesní
ekonomii a promlčecí lhůty) nárok na peněžité vyrovnání za měsíc březen 2014.
Žalovaný se uplatněnému nároku bránil námitkou neplatnosti dohody o konkurenční
doložce. Uvedl, že žalobce vedle funkce generálního ředitele, v níž v
pracovněprávním vztahu vykonával činnosti spadající pod obchodní vedení
společnosti, byl současně v době od 30. 7. 2013 do 20. 2. 2014 předsedou
představenstva žalovaného. Veškerá plnění poskytovaná žalovaným žalobci (včetně
plnění z dohody o konkurenční doložce) proto podle stanov žalovaného [čl. 47
odst. 1 písm. o) a p)] vyžadovala ke své platnosti schválení dozorčí radou
žalovaného, která však dohodu o konkurenční doložce ani poskytnutí peněžitého
vyrovnání žalobci nikdy neschválila; dohoda o konkurenční doložce proto
představuje neplatný právní úkon, který nemůže být podkladem pro jakékoli
nároky žalobce. Pracovní smlouva a konkurenční doložka byly uzavřeny za
účinnosti ustanovení § 66d odst. 1 obchodního zákoníku, které umožňovalo výkon
činností spadajících do obchodního vedení společnosti zaměstnancem v
pracovněprávním vztahu, který mohl být současně i statutárním orgánem
společnosti; v době vzniku pracovního poměru žalobce byl proto souběh výkonu
funkce předsedy představenstva a generálního ředitele přípustný. Dnem 1. 1.
2014, kdy nabyla účinnosti nová právní úprava (zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), která tento souběh
nepřipouští, se pracovní poměr účastníků stal neplatným a současně zanikly
(staly se neplatnými) též veškerá práva a povinnosti z neplatného pracovního
poměru vyplývající, tedy i případný nárok na peněžité vyrovnání z konkurenční
doložky.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 12. 2015 č. j. 17 C 16/2015-67
žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 80 150 Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Příkazské. Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že pracovní poměr účastníků trval od podpisu pracovní
smlouvy (31. 7. 2013) do 3. 3. 2014, kdy žalobce podepsal dohodu o rozvázání
pracovního poměru. Při posuzování platnosti dohody o konkurenční doložce ze dne
20. 8. 2013 zohlednil, že právní úprava platná v době podpisu pracovní smlouvy
účastníků ze dne 31. 7. 2013 (§ 66d odst. 1 obchodního zákoníku) umožňovala
souběžné vykonávání funkce generálního ředitele a funkce předsedy
představenstva žalovaného, z hlediska její platnosti však považoval za
podstatné, že dohodou bylo založeno právo člena představenstva, které
nevyplývalo z vnitřního předpisu, právního předpisu ani smlouvy o výkonu
funkce. Dohoda o konkurenční doložce měla být proto v souladu s čl. 47 odst. 1
písm. o) stanov žalovaného schválena dozorčí radou (čímž byla zajišťována
kontrola nad plněními členům představenstva z důvodu možného střetu zájmů).
„Ochranářská ustanovení“ zákoníku práce, jimiž žalobce argumentoval (§ 19 odst.
3 zákoníku práce), nepovažoval soud prvního stupně za „relevantní“, neboť
žalobce se nacházel na nejvyšší pozici společnosti a „z tohoto titulu měl
postavení a z něj plynoucí pravomoci, které řadovým zaměstnancům nenáleží“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2016 č. j. 30
Co 187/2016-105 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 26 717 Kč k
rukám advokátky JUDr. Lenky Příkazské. Odvolací soud shledal správným závěr
soudu prvního stupně (implicitně obsažený v odůvodnění jeho rozsudku) o
neplatnosti dohody o konkurenční doložce. Na základě teleologického výkladu
ustanovení § 66d odst. 3 obchodního zákoníku [s přihlédnutím k čl. 47 odst. 1
písm. o) stanov žalovaného] dovodil, že souhlas dozorčí rady je třeba k
přiznání jakéhokoliv plnění (nejen mzdy a odměny z dohody) ve prospěch
zaměstnance vykonávajícího obchodní vedení společnosti, který je současně
členem představenstva (s výjimkou plnění vyplývajícího z právního předpisu,
vnitřního předpisu nebo ze smlouvy o výkonu funkce); smyslem této právní úpravy
je ochrana společnosti v případě střetu zájmů daného současným výkonem
uvedených funkcí. Dozorčí rada měla proto schválit i dohodu o konkurenční
doložce uzavřenou s žalobcem. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu
prvního stupně o nepoužití ustanovení § 19 odst. 3 zákoníku práce. Za
nepřípadné označil argumenty žalobce o tom, že k plnění z konkurenční doložky
se žalovaný zavázal v dohodě o rozvázání pracovního poměru, jestliže převzal
závazek „vypořádat veškeré vzájemné nároky“, neboť takové ujednání nezakládá
právo žalobce na konkrétní finanční plnění, jehož se domáhá; takovým
„vypořádáním“ může být i to, že plnění je žalovaným odmítnuto z důvodu závěru o
neplatnosti konkurenční doložky. Rovněž poukaz na věc M. R. projednávaný
Městským soudem v Praze byl shledán nepřípadným, neboť v jeho případě se
nejednalo o plnění ve prospěch zaměstnance, který byl současně členem
statutárního orgánu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti dohody o konkurenční
doložce ze dne 20. 8. 2013. Oba soudy (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze
dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15) dospěly k závěru, že souběh funkcí člena
představenstva žalovaného a generálního ředitele je přípustný. Pracovněprávní
vztah (pracovní poměr), ve kterém žalobce vykonával funkci generálního ředitele
a který podléhá režimu zákoníku práce „se vším všudy“, je proto třeba posuzovat
samostatně (odděleně) od obchodněprávního vztahu, ve kterém žalobce vykonával
funkci člena představenstva. Na dohodu o konkurenční doložce sjednanou při
výkonu funkce generálního ředitele, která je „svébytným pracovněprávním
institutem“, proto nemůže dopadat čl. 47 odst. 1 písm. o) stanov žalovaného,
který se týká jen schvalování plnění příslušejících členu představenstva.
Žalobcova konkurenční doložka žádným způsobem nevybočovala z obdobných
konkurenčních doložek sjednávaných mezi žalovaným a jinými jeho vrcholnými
vedoucími zaměstnanci (důkazní návrhy žalobcem k tomu navržené nebyly odvolacím
soudem provedeny); to je zřejmé i z „mediálně známé kauzy“ bývalého
personálního náměstka žalovaného M. R., jemuž bylo pravomocným rozsudkem
Městského soudu v Praze (č. j. 23 Co 406/2012-386) přiznáno peněžité vyrovnání
z konkurenční doložky za 24 měsíců ve výši cca 8,5 mil. Kč. Dovolatel proto v
případě posuzované dohody o konkurenční doložce, která podléhá výhradně
pracovněprávním předpisům (nikoli předpisům obchodního práva nebo stanovám
žalovaného), neshledává žádný z důvodů neplatnosti podle § 19 zákoníku práce.
Povinné schválení dohody o konkurenční doložce nelze dovozovat ani z čl. 47
odst. 1 písm. p) stanov žalovaného, který se týká jen mzdy a odměny z dohody
zaměstnanci, který činnost spadající pod obchodní vedení vykonává v
pracovněprávním vztahu a který je současně členem představenstva společnosti;
vyrovnání z konkurenční doložky představuje jiné plnění, než je mzda a odměna z
dohody. Dovolatel nesouhlasil ani s tím, jak se odvolací soud vypořádal se
závazkem žalovaného „vypořádat veškeré vzájemné nároky“ obsaženým v dohodě o
rozvázání pracovního poměru; tento závazek nelze interpretovat jinak, než že se
žalovaný přihlásil k závazku peněžité vyrovnání z konkurenční doložky žalobci
vyplatit. Na základě uvedeného dovolatel shrnul, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení těchto otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu vyřešeny: a) zda v případě souběžného výkonu funkcí
předseda představenstva – generální ředitel se práva a povinnosti z výkonu
těchto funkcí posuzují samostatně, b) zda konkurenční doložka sjednaná se
zaměstnancem (generálním ředitelem) se v tomto případě posuzuje podle
pracovněprávních předpisů, c) jak je třeba vyložit závazek jedné ze stran
„vypořádat veškeré vzájemné nároky“ a d) zda pod pojem „mzda či odměna z dohody
zaměstnanci“ lze podřadit pojem „peněžité vyrovnání z konkurenční doložky“.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný označil dovolání žalobce za nepřípustné, neboť jím předestřené otázky
hmotného práva byly dílem již dovolacím soudem vyřešeny, dílem nebyly pro
rozhodnutí v posuzované věci významné. Dovolání nepovažuje ani za důvodné.
Rozhodné podle něj není vyřešení žalobcem akcentované otázky přípustnosti
souběžného výkonu funkcí, nýbrž to, zda dohodu o konkurenční doložce ze dne 20.
8. 2013 lze považovat za platnou. Žalovaný nesouhlasí s „argumentační
konstrukcí“ dovolatele o nutnosti izolovaného posuzování vzájemných práv a
povinností účastníků v režimu obchodního zákoníku a v režimu zákoníku práce ani
s tím, že je žalobci nutno přiznat přísnou pracovněprávní ochranu jako každému
jinému zaměstnanci; taková argumentace není v souladu s ústavní maximou
„vnitřní bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu“ ani s ustanovením §
66d odst. 2 obchodního zákoníku, ze kterého vyplývá, že ani podřízení činností
obchodního vedení společnosti režimu zákoníku práce neznamená, že by se
případná odpovědnost za škodu způsobená korporaci řídila zákoníkem práce. Výkon
činnosti a plnění řídících povinností, které spadají pod pojem obchodního
vedení, nemá podle žalovaného charakter závislé činnosti, a nejde proto o
pracovněprávní vztah v pravém slova smyslu. Možné důvody neplatnosti nelze tedy
omezit jen na ustanovení § 19 zákoníku práce jako lex generalis, ale je třeba
se zabývat též ustanoveními obchodního zákoníku jako zákona speciálního. Soudy
nižších stupňů tedy postupovaly správně, pokud dospěly k závěru, že ustanovení
čl. 47 odst. 1 písm. o) stanov žalovaného (které je přepisem § 66d odst. 3
obchodního zákoníku) musí být na plnění z konkurenční doložky aplikováno. Z
„procesní opatrnosti“ žalovaný poukázal na to, že dohoda o konkurenční doložce
nebyla projednána představenstvem žalovaného jako kolektivním orgánem, který
rozhoduje o všech záležitostech; dovolatel proto překročil své oprávnění, pokud
dohodu sjednal na základě vlastního rozhodnutí. Neplatnost dohody o konkurenční
doložce dovozuje též ze skutečnosti, že dohoda byla za žalovaného podepsána
podřízeným zaměstnancem žalobce I. V., tajemníkem generálního ředitele
pověřeným řízením úseku výkonného ředitele pro personální záležitosti. Soudní
praxe přitom konstantně zastává názor, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a
zaměstnance při uzavření dohody, která směřuje ke vzniku, změně nebo zániku
pracovněprávního vztahu, jímž dohoda o konkurenční doložce je, vylučuje, aby
jménem zaměstnavatele činila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je
druhým účastníkem dohody jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem
„současně“ hájit své zájmy a zájmy společnosti; k tomuto střetu zájmů v daném
případě došlo. Žalovaný proto uzavřel, že za situace, kdy dohoda o konkurenční
doložce nebyla schválena, je toto ujednání neplatné (přinejmenším není účinné)
a žalobou uplatněný nárok nevznikl; na tom nic nemění závazek žalovaného
„vypořádat veškeré vzájemné nároky“ převzatý v dohodě o rozvázání pracovního
poměru (žalovaný souhlasí s tím, jak se soudy s tímto závazkem vypořádaly).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem
k tomu, že dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) - posoudit podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce (zaměstnanec), který v době od 30. 7. 2013 do 20. 2. 2014 současně
vykonával funkci předsedy představenstva žalovaného, na základě pracovní
smlouvy ze dne 31. 7. 2013 pracoval u žalovaného (zaměstnavatele) v pracovním
poměru se sjednaným druhem práce generální ředitel, v rámci kterého vykonával
činnosti spadající pod obchodní vedení společnosti. V průběhu pracovního poměru
účastníci dne 20. 8. 2013 uzavřeli dohodu o konkurenční doložce, ve které se
žalobce zavázal, že se po dobu 12 měsíců po skončení zaměstnání u žalovaného
zdrží výkonu výdělečné činnosti v oblasti provozování veřejné drážní a silniční
dopravy, a žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnout žalobci za každý měsíc
plnění jeho závazku peněžité vyrovnání ve výši jednoho průměrného měsíčního
výdělku. Pracovní poměr účastníků skončil na základě dohody o rozvázání
pracovního poměru ke dni 3. 3. 2014; v dohodě se žalovaný zavázal „ke dni
skončení pracovního poměru vypořádat veškeré vzájemné nároky vyplývající z
pracovní smlouvy, manažerské smlouvy a dohody o konkurenční doložce“. Po
skončení pracovního poměru žalovaný žalobci peněžité vyrovnání podle uzavřené
dohody o konkurenční doložce odmítl vyplatit.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda a za jakých podmínek je třeba k
platnému sjednání konkurenční doložky se zaměstnancem, který vykonává v
pracovněprávním vztahu činnosti spadající pod obchodní vedení společnosti a
který je současně statutárním orgánem zaměstnavatele – obchodní společnosti
nebo jeho členem, předchozího souhlasu příslušného orgánu zaměstnavatele, a zda
a jaký dopad na práva a povinnosti z konkurenční doložky má závazek
zaměstnavatele převzatý při rozvázání pracovního poměru, že ke dni skončení
pracovního poměru vypořádá „veškeré vzájemné nároky“ vyplývající z dohody o
konkurenční doložce. Protože uvedené právní otázky dosud nebyly v judikatuře
dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době
sjednání sporné konkurenční doložky – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č.
296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a
zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č.
306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009
Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č.
185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011
Sb. č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č.
396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“), za subsidiárního užití
(srov. § 4 zák. práce) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“ nebo
„občanský zákoník“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“ nebo
„obchodní zákoník“).
Byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po
určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu
výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele
nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky
závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání,
nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý
měsíc plnění závazku; peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období,
pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti (srov. § 310 odst. 1
zák. práce). Konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat,
jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu
informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které
získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v
ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem
ztížit jeho činnost (srov. § 310 odst. 2 zák. práce).
Právní vztah založený konkurenční doložkou se vyznačuje tím, že – byť
konkurenční doložku zaměstnanec a zaměstnavatel sjednávají za jeho trvání –
jeho obsah se naplňuje až po skončení pracovního poměru, kdy teprve nastupuje
závazek zaměstnance zdržet se po určitou dobu výdělečné činnosti, která by byla
předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu,
a vzájemný (synallagmatický) závazek zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci
přiměřené peněžité vyrovnání za každý měsíc plnění závazku. Ke dni skončení
pracovního poměru zde tedy nejsou (nemohou být) taková vzájemná práva a
povinnosti z konkurenční doložky, která by měla povahu nároku (subjektivního
práva, jehož uspokojení se lze domáhat u soudu). Zaváže-li se proto
zaměstnavatel při skončení pracovního poměru – stejně jako v posuzovaném
případě žalovaný v dohodě o rozvázání pracovního poměru – k tomu, že ke dni
skončení pracovního poměru vypořádá „veškeré vzájemné nároky“ vyplývající z
dohody o konkurenční doložce, nevyplývají z takového smluvního ujednání pro
zaměstnavatele žádné povinnosti, neboť zaměstnanci ještě právo (tedy ani nárok)
na poskytnutí přiměřeného finančního vyrovnání nevzniklo; obsah posuzovaného
ujednání účastníků uzavřeného za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“), neodpovídá ani dohodě o změně obsahu závazku
(privativní nebo kumulativní novaci) podle ustanovení § 1902 o. z. nebo dohodě
o narovnání podle ustanovení § 1903 až 1905 o. z. a nelze na něj (s ohledem na
absenci údajů o výši dluhu) pohlížet ani jako na uznání dluhu podle ustanovení
§ 2053 o. z.
Statutární orgán společnosti může pověřit obchodním vedením společnosti zcela
nebo zčásti jiného; tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním
vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, přičemž tento
zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem
(srov. § 66d odst. 1 obch. zák.). Pro případ, kdy jsou činnosti spadající pod
obchodní vedení vykonávány v pracovněprávním vztahu podle zvláštního právního
předpisu (zákoníku práce) zaměstnancem společnosti, který je současně
statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, zákon stanoví, že mzdu či
odměnu z dohody sjednává nebo určuje ten orgán společnosti, do jehož působnosti
náleží rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů (srov. § 66d
odst. 3 obch. zák.). Pověření obchodním vedením podle ustanovení § 66d odst. 1
obch. zák. nezahrnuje účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o
pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení
společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které
obchodní zákoník nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti
statutárního orgánu (srov. § 66d odst. 4 obch. zák.).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu
(popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti
nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není
společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není
druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik,
zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními
předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu,
aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly
jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů,
není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon
činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004
sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne
30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005 nebo ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo
4028/2009).
Za účinnosti ustanovení § 66d odst. 1 obch. zák. (tj. v době od 1. 1. 2012 do
31. 12. 2013) bylo možné v pracovněprávním vztahu vykonávat i obchodní vedení
společnosti (s výjimkou účasti na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o
pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení
společnosti a jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které
obchodní zákoník nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti
statutárního orgánu), které je součástí výkonu funkce jejího statutárního
orgánu; jinak však uvedené zákonné ustanovení na závěrech soudní praxe o
nemožnosti výkonu činnosti statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) v
pracovním poměru nic nezměnilo. Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014,
přijatá v souvislosti s rekodifikací soukromého práva, která (opětovně) výkon
obchodního vedení společnosti na základě pracovněprávních vztahů neumožňuje
[zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ani zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), obdobu ustanovení
§ 66d obch. zák. neobsahují], pro uvedené pracovněprávní vztahy znamená, že
tyto nemohou být nadále naplňovány, neboť zde není sjednaný druh práce, který
může být vykonáván jako závislá práce v základním pracovněprávním vztahu. Na
samotné existenci těchto pracovněprávních vztahů, jakož i na právech a
povinnostech, které do té doby na jejich základě vznikly, však nová právní
úprava nic nezměnila.
Rovněž se zaměstnancem, který současně vykonává funkci (člena) statutárního
orgánu obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem, lze sjednat konkurenční
doložku; práva a povinnosti, které v takovém případě pro zaměstnance a
zaměstnavatele vyplývají z konkurenční doložky, neodpovídají právům a
povinnostem fyzické osoby – statutárního orgánu (jeho člena) a obchodní
společnosti ze zákazu konkurence (srov. § 65, 84, 99, 136 a 196 obch. zák.).
Platnost tohoto pracovněprávního úkonu [tuto povahu konkurenční doložka
nepozbývá jen proto, že zaměstnanec současně vykonává funkci (člena)
statutárního orgánu obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem] se i v
tomto případě posuzuje podle zákoníku práce a (jen) subsidiárně podle
občanského zákoníku, popřípadě též podle obchodního zákoníku.
V projednávané věci soudy svůj závěr o neplatnosti dohody o konkurenční doložce
ze dne 20. 8. 2013 založily (jen) na nedostatku souhlasu dozorčí rady
žalovaného s tímto právním úkonem, jehož nezbytnost dovozovaly z ustanovení §
66d odst. 3 obch. zák., resp. článku 47 odst. 1 písm. o) stanov žalovaného
[vyžadujícího tento souhlas (schválení) pro odměnu za výkon funkce člena
představenstva a plnění ve prospěch člena představenstva, na které neplyne
právo z právního předpisu, vnitřního předpisu nebo ze smlouvy o výkonu funkce];
z jiných hledisek nebyla platnost tohoto právního úkonu soudy posuzována.
Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního úkonu, k němuž nebyl udělen
předepsaný souhlas příslušného orgánu v případech, kdy to stanoví výslovně
zákoník práce anebo zvláštní zákon [srov. § 19 písm. g) větu před středníkem
zák. práce]. Nedostatek předepsaného (předchozího) souhlasu příslušného orgánu
zde má za následek absolutní neplatnost pracovněprávního úkonu za předpokladu,
že neplatnost právního úkonu stanoví zákoník práce nebo zvláštní zákon.
Ustanovení § 66d odst. 3 obch. zák. – jak vyplývá z jeho jazykového vyjádření –
nelze považovat za ustanovení zvláštního zákona, které stanoví neplatnost
vymezených pracovněprávních úkonů uzavřených se zaměstnancem obchodní
společnosti vykonávajícím činnosti spadající pod obchodní vedení společnosti,
který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, k nimž
nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu (orgánu společnosti, do
jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho
členů). Z hlediska svého smyslu a účelu se jedná o ustanovení, které upravuje,
kdo činí v pracovněprávních vztazích u zaměstnavatele, který je obchodní
společností, právní úkony, jimiž se sjednává nebo určuje mzda za práci konanou
v pracovním poměru a odměna za práci vykonanou na základě dohody o provedení
práce nebo dohody o pracovní činnosti (srov. § 109 zák. práce) takového
zaměstnance. Na jeho základě proto nelze dovozovat absolutní neplatnost
pracovněprávních úkonů, a tedy ani konkurenční doložky sjednané se zaměstnancem
obchodní společnosti vykonávajícím činnosti spadající pod obchodní vedení
společnosti, který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho
členem, pro nedostatek souhlasu příslušného orgánu. Spojuje-li ustanovení § 19
písm. g) věta před středníkem zák. práce neplatnost pracovněprávních úkonů jen
s takovým nedostatkem souhlasu příslušného orgánu, kdy to „stanoví výslovně
zákoník práce anebo zvláštní zákon“, nelze závěr o absolutní neplatnosti
pracovněprávních úkonů (konkurenční doložky) zakládat ani na úpravě, která
takový souhlas vyžaduje, obsažené ve stanovách obchodní společnosti, neboť se
nejedná o úpravu, kterou stanoví „zvláštní zákon“.
Z uvedeného vztaženo na posuzovanou věc vyplývá, že závěr odvolacího soudu o
absolutní neplatnosti dohody o konkurenční doložce ze dne 20. 8. 2013 pro
nedostatek souhlasu dozorčí rady žalovaného s tímto právním úkonem účastníků
není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto
závěru založen.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
- správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu