USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců
a) P. M., narozeného XY, bytem XY, a b) L. M., narozeného XY, bytem XY, proti
žalovaným 1) I. B., narozené XY, bytem XY, 2) J. P., narozenému XY, bytem XY,
3) H. M., narozené XY, bytem XY, a 4) K. M., narozenému XY, bytem XY, všem
zastoupeným JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, K
Brusce 124/6, PSČ 160 00, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
nemovitostem, o žalobách pro zmatečnost podaných žalovanými a R. M., narozeným
XY, bytem XY, zastoupeným Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 5. 2009, č. j. 53 Co 95/2009-374, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 53 Co 95/2009, o dovoláních žalovaných a R. M. proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 12. 8. 2020, č. j. 4 Co 184/2019-199, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Dovolání R. M. se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobou pro zmatečnost ze dne 2. 7. 2012 (podanou žalovanými
společným podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 9. 7. 2012) a
žalobou pro zmatečnost ze dne 14. 7. 2012 (podanou R. M. a doručenou témuž
soudu dne 16. 7. 2012) se žalovaní a R. M. domáhají zrušení rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009, č. j. 53 Co 95/2009-374, kterým byl potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2008, č. j. 13 C
42/2001-310, jímž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k
nemovitostem zapsaným na LV XY pro katastrální území XY (dále též jen
„nemovitosti“) a byl nařízen prodej těchto nemovitostí a rozdělení výtěžku mezi
účastníky podle velikosti jejich podílů. [2] Ještě před vydáním obou rozsudků, během řízení před soudem prvního
stupně, dne 1. 1. 2002, zemřel jeden ze žalovaných, a to R. M., narozený XY,
spoluvlastník nemovitostí s podílem ve výši 1/4 (dále též jen „R. M.“). Usnesením ze dne 6. 4. 2004, č. j. 13 C 42/2001-72, Obvodní soud pro Prahu 5,
odkazuje na obsah závěti zanechané zůstavitelem, rozhodl, že v řízení bude
pokračováno s jeho právními nástupci, a to s pozůstalou dcerou H. M., narozenou
XY, a s pozůstalým synem K. M., narozeným XY. [3] Žalovaní a R. M. v žalobách pro zmatečnost namítají, že „projednání
dědictví“ po R. M. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D
327/2002 „je od počátku neplatné“, resp. „není od počátku platné“, neboť jeho
syn R. M., který je omezený ve svéprávnosti, nebyl v řízení o dědictví
zastoupen opatrovníkem. Na základě žaloby pro zmatečnost podané R. M. dne 20. 6. 2012 Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. 9 C
289/2012-24, zrušil usnesení ze dne 19. 9. 2005, č. j. 34 D 327/2002-130
[kterým schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž podíl na nemovitostech
ve výši 1/4 po R. M. nabyli žalovaná 3) a žalovaný 4), každý ve výši 1/8], s
odůvodněním, že zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), je naplněn. Obvodní soud pro Prahu 4 následně usnesením ze dne 4. 4. 2014, č. j. 34 D
327/2002-226, schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž podíl na
nemovitostech ve výši 1/4 po R. M. nabyl R. M. Podle žalovaných je procesním
nástupcem R. M. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
nemovitostem R. M., s nímž však soudy v nalézacím ani v odvolacím řízení jako s
účastníkem nejednaly. [4] Usnesením ze dne 13. 8. 2015, č. j. 13 C 42/2001-741, Obvodní soud
pro Prahu 5 „konstatoval“, že procesním nástupcem žalobce J. M., narozeného XY,
zemřelého 14. 7. 2014, je jako jeho jediný dědic další ze žalobců L. M.,
narozený XY. [5] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2015, č. j. Ncp
1912/2015-56, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci (žalob pro zmatečnost)
je v prvním stupni příslušný soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno (výrok I.), s
tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému
soudu v Praze (výrok II.). [6] Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2018, č. j.
53 Co
95/2009-141, spojil řízení o žalobách pro zmatečnost podaných žalovanými a R. M. ke společnému řízení. [7] Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2018, č. j. 53 Co
95/2009-151, uváděje v záhlaví usnesení již zemřelého žalobce J. M., žaloby pro
zmatečnost zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[8] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným
usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že ve vztahu
mezi žalobcem J. M. a žalovanými se o náhradě nákladů řízení nerozhoduje, jinak
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[9] Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalovaní a R. M. I. K dovolání žalovaných
[10] Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl podle § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §
237 o. s. ř. [11] Závěr odvolacího soudu, podle něhož důvod zmatečnosti spočívající
ve skutečnosti, že R. M. byla odňata možnost jednat před soudem a že neměl
procesní způsobilost a nebyl v řízení řádně zastoupen, se žalovaných netýká, je
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1900/97, ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1503/2003, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5102/2016). [12] Z uvedeného se podává, že žalovaní nejsou oprávněni podat žalobu
pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 o. s. ř. [stejně jako z
důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] týkajícího se R. M. II. K dovolání R. M. [13] Nejvyšší soud dovolání R. M. odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z
usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [14] Závěr odvolacího soudu, podle něhož žaloba pro zmatečnost podaná R. M. je nedůvodná, je ve výsledku v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, z níž se podává, že odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve
smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil
účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává,
například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy,
vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. O zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3
o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z
hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými
právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a
nikoli při vlastním rozhodování soudu. Srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo
3732/2015, a v něm citovanou judikaturu. [15] V poměrech projednávané věci se dovolatelem namítaná „zmatečnostní
vada“ projevila v usnesení ze dne 6. 4. 2004, č. j. 13 C 42/2001-72, kterým
Obvodní soud pro Prahu 5, odkazuje na obsah závěti zanechané zůstavitelem,
rozhodl, že v řízení bude na místě zemřelého žalovaného R. M. pokračováno se
žalovanými 3) a 4) jako jeho právními nástupci, kteří byli posléze (ještě v
průběhu řízení před soudem prvního stupně) dědickým soudem (pravomocným
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2005, č. j. 34 D
327/2002-130) potvrzeni jako jeho dědicové. Z tohoto usnesení následně
vycházely soud prvního stupně a odvolací soud ve svých rozsudcích. Šlo tedy o
postup, který měl oporu v zákoně (§ 107 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 460 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obč. zák.“), nikoliv o zmatečnostní vadu uvedenou v § 229
odst. 3 o. s. ř.
[16] Zjistilo-li se až po projednání dědictví (a po nabytí právní moci
rozsudku odvolacího soudu), že oprávněným dědicem po R. M. je R. M., nastala
situace předvídaná v § 485 obč. zák., který stanoví způsob vypořádání mezi
oprávněným (pravým) a nepravým dědicem. Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud
dodává, že žaloba pro zmatečnost, i kdyby měla oporu v zákoně, by nemohla
zvrátit výsledek původního řízení, neboť (jak se podává z katastru nemovitostí)
nemovitosti byly na základě pravomocného rozsudku soudu prvního stupně prodány
třetí osobě, která je chráněna tak, jako by nemovitosti (resp. příslušný podíl
na nich) nabyla od oprávněného dědice (srov. § 235i odst. 3 o. s. ř., jakož i §
486 obč. zák. a § 336l odst. 2 o. s. ř.). [17] Za této situace nečiní dovolání přípustným ani posouzení druhé
dovolatelem formulované otázky, zda žaloba pro zmatečnost byla podána opožděně,
neboť se její vyřešení nemůže promítnout do poměrů dovolatele založených
napadeným rozhodnutím. [18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.