27 Cdo 991/2018-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobkyně M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Alexandrem Petričko,
advokátem, se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, PSČ 460 01, proti
žalovanému M. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Zrnovským,
advokátem, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 4/12, PSČ 460 07, o
vyklizení bytu, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení
Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 48/2007, o dovolání žalovaného proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 10.
2017, č. j. 36 Co 132/2017-388, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dne 1. 3. 2007 podal žalovaný žalobu pro zmatečnost proti usnesení Okresního
soudu v Liberci ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, maje za to, že ve
věci rozhodovala vyloučená soudkyně.
V řízení o žalobě pro zmatečnost byla vydána řada rozhodnutí. Usnesení
Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 2. 2009, č. j. 20 C 48/2007-59, a ze dne
2. 12. 2009, č. j. 20 C 48/2007-76 (ve znění usnesení ze dne 6. 4. 2010, č. j.
20 C 48/2007-89), Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (usneseními ze dne 30. 9.
2009, č. j. 36 Co 158/2009-73, a ze dne 31. 1. 2011, č. j. 36 Co 232/2010-113).
Následující (třetí) usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 4. 2011, č. j. 20
C 48/2007-121, potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 17. 1. 2012, č. j. 36 Co
263/2011-152. Dovolání žalovaného, směřující proti posledně označenému usnesení
odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 11. 3. 2014, č. j. 21
Cdo 3115/2012-216. Ústavní soud nálezem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS
1811/14, k ústavní stížnosti žalovaného toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil
Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 15. 9. 2015, č. j. 21 Cdo
2497/2015-241, Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaného, zrušil usnesení
odvolacího soudu č. j. 36 Co 263/2011-152 a věc vrátil (odvolacímu soudu) k
dalšímu řízení. Odvolací soud následně usnesením ze dne 11. 2. 2016, č. j. 36
Co 263/2011-256, zrušil usnesení soudu prvního stupně č. j. 20 C 48/2007-121 a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 24. 2. 2017, č. j. 20 C 48/2007-359,
žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. 36 Co 132/2017-388, potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil je ve výroku II. (druhý
výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podal
žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako
nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný podal žalobu
pro zmatečnost z důvodu upraveného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. opožděně,
po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty určené ustanovením § 234 odst. 3 o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Pro počátek běhu subjektivní tříměsíční lhůty určené ustanovením § 234 odst. 3 o. s. ř. je významné, kdy se účastník, jenž žalobu podává, dozvěděl (získal
vědomost) o tom, že jsou zde takové skutkové okolnosti, které zakládají důvod
pochybovat o nepodjatosti soudce nebo přísedícího, jenž vydal žalobou napadené
rozhodnutí nebo se na jeho vydání podílel. 2) Skutečnost, zda a případně kdy bylo vydáno rozhodnutí soudu, kterým bylo
vyhověno námitce podjatosti uplatněné na základě stejných skutkových okolností,
resp. zda a případně kdy bylo takové rozhodnutí doručeno tomuto účastníku
řízení nebo kdy jinak zjistil jeho obsah, je naopak bez právního významu. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5931/2016. Jestliže se dovolatel v projednávané věci dozvěděl skutkové okolnosti, z nichž
dovozuje, že soudkyně rozhodující ve věci samé byla podjatá, nejpozději dne 28. 3. 2006, kdy při jednání Okresního soudu v Liberci v řízení vedeném pod sp. zn. 31 E 3/2006 vznesl námitku podjatosti vůči téže soudkyni, odůvodněnou shodnými
okolnostmi (viz č. l. 45 až 48 spisu), ale žalobu pro zmatečnost podal až dne
1. 3. 2007, není pochyb, že tak učinil po marném uplynutí tříměsíční lhůty
určené ustanovením § 234 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelem zdůrazňovaná skutečnost,
že objektivní tříletá lhůta zůstala zachována, není významná (právo podat
žalobu pro zmatečnost jakožto mimořádný opravný prostředek zaniklo marným
uplynutím subjektivní lhůty bez ohledu na to, že objektivní lhůta dosud
neuběhla). Dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud nerespektoval závazný právní
názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1811/14, resp. závazný
právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v usnesení sp. zn. 21 Cdo 2497/2015. Ústavní ani Nejvyšší soud se včasností žaloby pro zmatečnost v označených
rozhodnutích nezabývaly. Ústavní soud v označeném nálezu dovodil, že samotná skutečnost, že účastník
neuplatnil v řízení ve věci samé námitku podjatosti, ačkoliv mu byly známy
okolnosti zpochybňující nepodjatost soudce, nebrání tomu, aby týmiž okolnostmi
odůvodnil posléze podanou žalobu pro zmatečnost. Nezabýval se však tím, zda
žaloba pro zmatečnost byla v projednávané věci podána včas. Odvolací soud
přitom své rozhodnutí nezaložil na závěru, podle něhož neuplatnění námitky
podjatosti brání (i při zachování lhůt určených ustanovením § 234 odst. 3 o. s.
ř.) uplatnění žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e)
o. s. ř. (založené na týchž okolnostech), nýbrž na závěru o opožděnosti žaloby
pro zmatečnost. Zbývá dodat, že – jak se podává z ustálené judikatury – odvolací soud může
názor, vyjádřený v dřívějším (kasačním) rozhodnutí, posléze změnit, dospěje-li
k závěru o jeho nesprávnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2788/2015). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.