USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobců a) K. H., narozené XY, bytem XY, b) B. K., narozeného XY,
bytem XY, c) L. K., narozeného XY, bytem XY, d) V. K., narozeného XY, bytem XY,
všech zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze
4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby:
01312774, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v
Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 21.234.615,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 718/2018, o dovolání
žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2020, č. j. 91
Co 418/2019 - 44, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců usnesením ze dne
17. 1. 2020, č. j. 91 Co 418/2019 – 44, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 5. 11. 2019, č. j. 4 C 718/2018 –
30, kterým bylo řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu
obsaženého v usnesení ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 3772/2018 – 150, pod
výrokem II., na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), znějící „stanovené podle § 28a“,
přerušeno. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že se žalobci jako
oprávněné osoby podle zákona o půdě žalobou podanou u soudu prvního stupně dne
27. 12. 2018 domáhají na žalované podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě
zaplacení finanční náhrady ve výši 21.234.615,- Kč za odňatý a nevydaný pozemek
dle PK č. XY o výměře 4.872 m2 v katastrálním území XY, za nějž jim nebyl
poskytnut náhradní pozemek. Žalovaná částka představuje aktuální (tržní) cenu
odňatého pozemku, jak byla zjištěna v žalobci předloženém znaleckém posudku ze
dne 20. 6. 2018, č. 2639/226/2018, přičemž přiznání finanční náhrady v jiné
hodnotě než stanovené postupem upraveným v ustanovení § 28a zákona o půdě
žalobci argumentačně podpořili odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 (tento nález je, stejně jako dále označená
rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 3772/2018 – 150
(toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu,
přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz),
bylo podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu - dále
„o. s. ř.“ (za použití ustanovení § 243b o. s. ř.) přerušeno řízení o dovolání
směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, č. j. 69
Co 279/2017 – 103, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze
dne 3. 3. 2017, č. j. 4 C 100/2016 – 64 (uvedeným rozsudkem byla stanovena výše
finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě ve výši
44.083.680,- Kč ve smyslu vyhlášky č. 441/2013, ve znění účinném ke dni
vyhlášení soudního rozhodnutí), a k Ústavnímu soudu podán návrh na zrušení
části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě odkazující na ustanovení § 28a
zákona o půdě s tím, že označená část ustanovení zákona o půdě, která by měla
být v řešené věci použita, je v rozporu s ústavním pořádkem. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že je naplněn předpoklad (fakultativního)
přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť k
návrhu Nejvyššího soudu bude Ústavní soud řešit otázku, která má zcela zásadní
význam pro rozhodnutí v posuzované věci, přičemž takový postup je v souladu i
se zásadou hospodárnosti řízení.
Odvolací soud uvedl, že poskytnutí finanční
náhrady ve výši stanovené postupem upraveným v ustanovení § 28a zákona o půdě
není ústavně konformním řešením, jak se ostatně podává ze závěrů nálezu
Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16. Stejně ovšem nemůže
obstát taková konstrukce výše finanční náhrady, jež ignoruje postup podle
citovaného ustanovení jako cestu ke zjištění základu náhrady, jenž pak může být
podle konkrétních okolností případu zvyšován tak, aby konečná výše náhrady byla
přiměřená a rozumná. Odvolací soud v uvedeném směru odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, č. j. 28 Cdo 3508/2018 – 273, v němž se
dovolací soud neztotožnil s určením výše finanční náhrady stanovené podle
vyhlášky č. 441/2013 Sb. Proti usnesení odvolacího soudu podávají dovolání žalobci, kteří je mají za
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro odchýlení se odvolacího soudu
od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu garantující ochranu základních
práv a svobod (žalobci výslovně argumentují porušením práva na spravedlivý
proces v rovině práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a
legitimním očekáváním na uspokojení jejich restitučního nároku v přiměřené výši
a době) při řešení otázky procesního práva – podmínek pro přerušení řízení ve
smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Připouštějí sice, že procesní
postup upravený v citovaném ustanovení záleží výlučně na úvaze soudu, nicméně v
poměrech konkrétní projednávané věci setrvávají na stanovisku, že nebyl
opodstatněný. Domnívají se, že řízení nemělo být přerušeno zejména s ohledem na
skutečnost, že v řízení o návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části ustanovení §
16 odst. 1 zákona o půdě bude řešena totožná právní problematika jako v řízení
přerušeném a závěry o předběžné otázce nenaleznou své vyjádření ve výroku
rozhodnutí o věci samé. Proto takové řízení nelze považovat za řízení řešící
otázku, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v přerušeném řízení. Rovněž
zdůrazňují s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (v
dovolání specifikovanou), že v případě nároků oprávněných osob by restituční
zákonodárství mělo být interpretováno vůči takovým osobám co možná
nejvstřícněji a nemohou jim být dávány k tíži případné nedostatky legislativní
úpravy. Mají za to, že nalézací soud měl dostatek podkladů k meritornímu
rozhodnutí věci buď podle vypracovaného znaleckého posudku, od jehož závěrů o
tržní ceně se odvíjí žalovaná částka, anebo podle znaleckého posudku, který
odňatý a nevydaný pozemek oceňoval podle vyhlášky č. 441/2013 Sb. na částku cca
11.000.000,- Kč. Zdůrazňují, že nemožnost aplikovat právní normu vůči žalobcům
nespravedlivou, měla soudy obou stupňů vést k nalezení práva jeho soudcovskou
dotvorbou, k čemuž žalobci předložily dostatečné podklady. Domnívají se dále,
že soudy obou stupňů rovněž zcela odhlédly od faktu, že žalobci (prozatím
marně) uplatňují restituční nárok od počátku 90. let minulého století a
přerušením řízení se doba jeho nevypořádání státem prodlouží minimálně o
několik dalších let.
Žalobci navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání argumentuje nesplněním povinnosti dovolatelů
řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání. Má za to, že žalobci v
rozporu s ustanovením § 237 o. s. ř., judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i
Ústavního soudu (žalovaná poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st.45/16, připouštějící coby řádné vymezení
důvodu přípustnosti dovolání i námitku porušení základních práv a svobod při
řešení otázky hmotného nebo procesního práva) neupozorňují na žádný přímý
rozpor postupu odvolacího soudu s judikaturou Ústavního soudu. Domnívá se, že
námitka žalobců o prodloužení řízení o několik dalších let postrádá patřičnou
relevanci. Připomíná, že žaloba byla v posuzované věci podána v prosinci 2018 a
její projednávání nebylo poznamenáno žádnými průtahy. S odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, připomíná, že
důvod rozhodnutí o přerušení řízení spočívá v potřebě vyčkat na rozhodnutí
Ústavního soudu, které bude mít obecnější dosah při určování výše finanční
náhrady, a tudíž nepůjde pouze o paralelně řešenou předběžnou otázku. Má za to,
že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. bylo soudy obou stupňů aplikováno
správně, neboť rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu na zrušení
části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě může mít pro projednávanou věc
význam. Upozorňuje též na to, že na základě obdobných skutkových a procesních
okolností sám Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3772/2018, řízení přerušil a bylo by tudíž nyní absurdní, aby dovolání žalobců
vyhověl a soudy nižších stupňů zavázal k vydání meritorního rozhodnutí. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání (jako nepřípustné) odmítl,
popřípadě (jako nedůvodné) zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a
že je uplatněn zákonem vymezený dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. je
námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod shledána jako dostatečné
vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a
svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44. odůvodnění plenárního stanoviska
Ústavního soudu). Dovolací soud dospívá k závěru, že v poměrech projednávané věci uplatněnou
argumentací – posuzovanou dovolacím soudem z obsahového hlediska – dovolatelé
vyhověli požadavku na řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího
v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu
garantující ochranu základní práv a svobod, mezi něž patří právo na spravedlivý
proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jehož porušení je
dovolateli v rovině porušení práva na veřejné projednání věci bez zbytečných
průtahů (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) tvrzeno. Z
dovolání současně vyplývá, že k tvrzenému porušení základního práva mělo dojít
při řešení otázky procesního práva [naplnění podmínek tzv. fakultativního
přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], na jejímž
řešení je dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu založeno. Dovolací soud
při poněkud benevolentnějším přístupu ke zkoumání náležitostí dovolání (§ 241a
odst. 1 až 3 o. s. ř.) současně shledává, že žalobci (rovněž usuzováno z
obsahového hlediska) uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci, přičemž mají za to, že totožná právní problematika (a závěry o ní), jež
má být posuzována v řízení, pro něž bylo toto řízení přerušeno, nepředstavuje
řešení předběžné otázky, která může mít význam pro rozhodování soudu v přítomné
věci. Ač dovolání žalobců netrpí vadami, které by bránily jeho projednání (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.), neshledává dovolací soud dovolání přípustným, neboť odvolací
soud se při řešení otázky procesního práva [zda jsou splněny podmínky pro
přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] nejenže
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale ani od
rozhodovací praxe Ústavního soudu garantující ochranu práva na spravedlivý
proces, jehož součástí je i právo na veřejné projednání věci před soudem bez
zbytečných průtahů. Přerušení řízení, které z povahy věci znamená určité
prodloužení doby uspokojení restitučního nároku žalobců, je totiž vyváženo
očekávaným vyřešením nejednotně posuzované otázky určení výše finanční náhrady
ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, jež bude mít vzhledem k pozici
Ústavního soudu jako negativního zákonodárce při abstraktní kontrole ústavnosti
právní normy obecnější přesah nedopadající pouze do poměrů přítomného řízení. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014,
vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s.
ř., které stanoví, že
soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka,
která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení
podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního
případu. Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v
němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o
otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, a vztahuje se k
danému skutkovému stavu. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v
hospodárnosti řízení. Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy
posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky
původního (hlavního) řízení účelné. Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo
nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího
řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž
nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci
je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze
dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2589/2013). Odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) dospěly při aplikaci ustanovení
§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v poměrech projednávané věci k závěru, jež
právě připomenuté rozhodovací praxi dovolacího soudu plně konvenuje. Třebaže je
dovolací soud nucen připustit, že přerušení řízení před obecným soudem až do
vydání rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení části ustanovení
zákonného předpisu, je procesním opatřením specifickým a z pohledu výskytu
předmětné procesní situace i raritním, nelze pustit ze zřetele, že i v tomto
případě úvaha soudů nižších stupňů o splnění podmínek pro přerušení řízení ve
smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zohledňovala konkrétní
okolnosti případu. Závažnost a význam otázky, jejíž řešení se překládá
Ústavnímu soudu, může mít význam nejen pro přítomné řízení, a přerušení řízení
je tak odůvodnitelným procesním opatřením. V tomto smyslu není úvaha odvolacího
soudu, jenž potvrdil usnesení soudu prvního stupně, zjevně nepřiměřená a
dovolací soud ji neshledává ani v kontradikci k zásadě hospodárnosti řízení.
Pokud žalobci opakovaně (stejně jako v řízení před odvolacím soudem) setrvávají
na stanovisku, že nalézací soud měl dostatek podkladů k vydání meritorního
rozhodnutí ve věci, jež by jim přiznalo finanční náhradu v žalované výši
(stanovené podle znaleckého posudku oceňujícího aktuální tržní hodnotu odňatého
a nevydaného pozemku), popřípadě ve výši cca 11.000.000,- Kč (stanovené podle
znaleckého posudku oceňujícího odňatý a nevydaný pozemek podle vyhlášky č. 441/2013 Sb.), pak zjevně přehlížejí jak současný (stále validní) stav právní
úpravy přiznávající podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě oprávněné osobě
finanční náhradu ve výši „stanovené podle § 28a“, tj. právě v cenách platných
ke dni 24. 6. 1991, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků,
trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a
náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tak
ovšem i stav judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na níž soudy obou
stupňů přiléhavě v odůvodnění svých usnesení odkazují. Finanční náhradu tak
nelze určit jen na základě aktuálního tržního ocenění nevydaného pozemku, čemuž
brání závěr vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 („…….finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální
tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo
k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným
způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za
tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona
o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a
aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve
výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický
význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení
§ 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady,
která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta
totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů
přiměřená a rozumná“), ale ani podle vyhlášky č. 441/2013 Sb., což explicitně
vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3508/2018 („Jestliže Ústavní soud v dané věci ve zrušujícím nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, dospěl k závěru, že „ustanovení § 28a zákona o
půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být
v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak nelze než dovodit, že
tímto základem je třeba rozumět ocenění pozemku (v daném případě id. ? odňatého
pozemku) podle tohoto ustanovení, tj. v ceně platné ke dni 24. června 1991
podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Z toho
jednoznačně plyne, že odvolací soud při svém rozhodnutí právní závěr Ústavního
soudu nerespektoval, pakliže výši peněžité náhrady pro žalobkyně stanovil na
základě znaleckého posudku znalce Ing. Davida Kaftana, jakožto doplňku ke
znaleckému posudku ze dne 23. 4.
2015, jímž byla určena cena id. ? pozemku coby
stavebního dle vyhlášky č. 441/2013 Sb. (ve výši 2.238.170 Kč) ke dni 27. 4. 2015, tj. ke dni splatnosti nároku“). Sluší se dodat, že dovolací soud zcela setrvává na důvodech, pro které
usnesením ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, řízení o dovolání (ve
věci zaplacení finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o
půdě) přerušil, věc předložil Ústavnímu soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil
část ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, znějící „stanovené podle § 28a“. Jeví se vhodným připomenout, že pro derogaci inkriminované části zákonného
ustanovení hovoří důvody, které dovolací soud vyjádřil v odůvodnění citovaného
usnesení. Problematičnost ústavně konformního výkladu ustanovení § 28a zákona o
půdě, k němuž Ústavní soud otevřel cestu v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, stejně jako soudcovské dotvoření práva praeter legem navíc
(kromě argumentů předložených dovolacím soudem) spočívá v tom, že citované
ustanovení nemá klasickou strukturu normy civilního práva (A-hypotéza,
B-dispozice), neboť se jedná o odkazovací normu, která toliko stanoví, že výše
nároku se určí podle právního (cenového) předpisu (obdobnou povahu mělo např. ustanovení § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013). Nejen v rámci takového ustanovení, ale i mimo něj
(bez jakékoliv, byť rámcové, opory v platném právu), je tudíž velmi obtížné
stanovit předpoklady, za nichž se uplatní určité pravidlo chování, tedy stanoví
se práva a povinnosti účastníků právního poměru, jehož jsou obsahem. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobců není přípustné, a proto Nejvyšší
soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224
odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu