ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyň a) V. V., narozené dne XY, bytem XY, a b) M. V., narozené
dne XY, bytem XY, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Adamem
Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení
finanční náhrady za nevydané pozemky ve výši 2.923.488 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 146/2012, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2018, č. j. 58
Co 354/2014-248, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2018, č. j. 58 Co
354/2014-248, se ve výrocích I. a II., pokud jimi byl změněn rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 C 146/2012-79, v zamítavých
výrocích o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň
částku 1.080.829 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení ve
lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku, a dále v závislých výrocích III., IV.
a V., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a
vůči státu, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j.
4 C 146/2012-79, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly, aby žalovaná
zaplatila každé z nich částku 1.488.845 Kč se zákonným úrokem z prodlení z
částky 1.500.000 Kč od 5. 2. 1996 do zaplacení (výroky I. a II.), a dále
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně a před odvolacím soudem (výroky III. a IV.). Výroky I. a II.
předchozího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 C
146/2012-40, jimiž (poté, co usnesením ze dne 4. 1. 2013, č. j. 4 C 146/2012-7,
rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou -
Státním pozemkovým úřadem) žalované uložil povinnost zaplatit každé ze žalobkyň
částku 11.155 Kč, nabyly samostatně právní moci (ve zbytku žalobkyněmi
požadované částky 1.500.000 Kč s příslušenstvím pro každou z nich, byla žaloba
zamítnuta, přičemž k odvolání žalobkyň byl citovaný rozsudek soudu prvního
stupně v těchto zamítavých výrocích a ve výroku o nákladech řízení zrušen
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 58 Co 438/2013-63).
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 58
Co 354/2014-128, rozsudek soudu prvního stupně „ohledně každé ze žalobkyň co do
částky 1.461.744 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.500.000 Kč od 5.
2. 1996 do 27. 4. 2015 a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 1.461.744
Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení“ potvrdil, a „co do částky 27.101 Kč s
příslušenstvím“ jej změnil tak, že „žalovaná je povinna zaplatit každé ze
žalobkyň částku 27.101 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do
zaplacení“ (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), a „žalované uložil zaplatit
České republice na nákladech řízení 2,6 % z částky, která bude stanovena
samostatným usnesením na účet Městského soudu v Praze s tím, že v rozsahu 97,4
% se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává“ (výrok III.). Usnesením
ze dne 29. 7. 2015, č. j. 58 Co 354/2014-134, Městský soud v Praze rozhodl, že
náklady České republiky v odvolacím řízení, které je povinna zaplatit žalovaná,
činí 380,40 Kč.
Soudy obou stupňů v dané věci rozhodovaly o uplatněném nároku žalobkyň, jakožto
dědiček po oprávněné osobě (jejich otci K. S.), na zaplacení peněžité náhrady
podle § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), „vyplývající“ pro obě z rozhodnutí
Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-západ ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. PÚ-
R-692/92/III-29/00, za odňatou id. ? pozemku dle PK parc. č. XY (původně
zahradu) v kat. území XY, který nebylo možno vydat z důvodu jeho zastavěnosti
rodinnými domky. Žalobkyně žalobu odůvodnily tím, že jejich otec uplatnil
restituční nárok v roce 1992, že v průběhu správního řízení v roce 1996 zemřel,
že jejich nárok na převedení náhradního pozemku nebyl dlouhodobě uspokojen,
neboť Pozemkový Fond ČR (dále jen „Fond“) se vůči nim choval liknavě a
svévolně, když ve veřejných nabídkách nenabízel dostatek náhradních pozemků, že
jejich restituční nárok ocenil jen na částku 11.155 Kč pro každou z nich,
ačkoliv předmětný pozemek byl v době jeho odnětí státem určen k zastavění
rodinnými domky, a že již vyčerpaly všechny možnosti k uspokojení nároku formou
náhradního pozemku; proto požadují, aby jim byla přiznána peněžitá náhrada za
id. ? pozemku jakožto stavebního, a to „ve výši současné obvyklé ceny
stavebního pozemku v katastrálním území XY, když nárok nebyl uspokojen po dobu
23 let a výše náhrady podle zákona o půdě je zcela neadekvátní.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že k přechodu
id. ? označeného pozemku na stát došlo v roce 1971 a jeho druhou id. ? získal
stát na základě soudního rozhodnutí v roce 1973 a - na rozdíl od soudu prvního
stupně - dospěl po doplnění dokazování k závěru, že žalobkyním (aniž by
předložily příslušné územní rozhodnutí) je třeba přiznat náhradu za stavební
pozemek. V tomto ohledu vzal z listinných důkazů za prokázáno, že odňatý
pozemek byl geometrickým plánem ze dne 15. 11. 1974 rozdělen na tři části,
které pak byly v únoru roku 1975 přiděleny do osobního užívání na výstavbu
rodinných domků (viz § 199 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 1991). Vzhledem k tomu, že z vyžádaného znaleckého
posudku znalce z oboru stavebnictví a ekonomika Ing. Davida Kaftana zjistil, že
cena id. ? pozemku parc. č. XY jako pozemku stavebního činila ke dni 24. 6.
1991 částku 76.523,30 Kč, změnil rozsudek soudu prvního stupně „co do částky
27.101 Kč s příslušenstvím“ tak, že „žalovaná je povinna zaplatit každé ze
žalobkyň částku 27.101 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do
zaplacení“ (výrok I.), a jinak jej potvrdil. Protože žalobkyně dopisem
adresovaným žalované ze dne 27. 4. 2012 požádaly o poskytnutí peněžité náhrady,
připadá poslední den lhůty uvedené v ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě na
den 27. 4. 2015, a žalovaná je tedy od 28. 4. 2015 v prodlení, takže žalobkyně
mají nárok i na úrok z prodlení z přiznané částky“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně i žalovaná dovolání,
která Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2016, č. j. 28 Cdo 4401/2015-170,
ve znění opravného usnesení ze dne 3. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 4401/2015-178,
odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení. Dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle § 238 odst.
1 písm. d) o. s. ř. a dovolání žalobkyň pak dle § 237 o. s. ř. Při svém
rozhodnutí o uplatněném nároku žalobkyň na zaplacení peněžité náhrady za odnětí
a nevydání id. ? pozemku odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího
soudu (např. rozsudek ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010), jakož i na
judikaturu Ústavního soudu, zejména na závěry uvedené v nálezu ze dne 16. 12.
2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 21/05, a dále v usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16,
v němž přisvědčil právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle kterého má být
vráceno, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví.
Dovodil rovněž, že právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, na danou věc nedopadají, jelikož se
jednalo o výjimečný případ vztahující se k otázce výše finanční náhrady podle §
11 zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterou je stát povinen vyplatit
povinným osobám, jež v důsledku své povinnosti vydat nemovitost oprávněné osobě
ztratily své právo k věci (rozsudek Pincovi proti České republice ze dne 5. 11.
2002, č. stížnosti 36548/97, rozsudek Pešková proti České republice ze dne 26.
11. 2009, č. stížnosti 22186/3, a další), a o případy, kdy se oprávněná osoba
nedomohla vydání odňatého majetku, ale mohla usilovat toliko o poskytnutí
finanční náhrady.
Nejvyšší soud v citovaném usnesení taktéž vysvětlil, že na rozdíl od § 13 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zakotvuje zákon o půdě
v případě, kdy pozemek nelze vydat (§ 11 odst. 1 zákona o půdě), že oprávněná
osoba (její dědic) má právo na bezúplatné převedení náhradního pozemku z
vlastnictví státu (§ 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném ke dni právní
moci rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-západ ze dne 14. 3.
2000, tj. ke dni 29. 4. 2000, § 11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném
od 14. 4. 2006, který nově upravil bezúplatný převod náhradních pozemků
oprávněným osobám formou veřejných nabídek, a § 11a odst. 1 a 2 zákona o půdě,
ve znění účinném od 1. 1. 2013). Připomněl též, že v judikatuře soudů byl
(posléze) vysloven závěr, že pokud Fond neplnil svou povinnost udržovat nabídku
náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby
při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k
počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (což
žalobkyně v žalobě tvrdily), mohla se oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě
vznikl nárok na převod náhradních pozemků, domáhat, aby Fondu byla uložena
povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku, byť jinak právem
na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není (srov.
např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem
62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3284/2011, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či
ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě
dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu
náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb.,
účinného od 14. 4. 2006 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11.
2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9.
2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované od 1. 1. 2013 do práv a
povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s ustanovením § 22 odst.
1 zákona č. 503/2012 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
V citovaném usnesení Nejvyšší soud dále dovodil, že uplatnily-li žalobkyně u
Fondu nárok na poskytnutí peněžité náhrady za id. ? předmětného pozemku (který
nelze vydat) pro každou z nich, pak je zřejmé, že žádnou z uvedených možností
uspokojení jejich restitučního nároku nevyužily, ačkoliv se na ně (jakožto na
dědičky po oprávněné osobě) nevztahovala tzv. restituční tečka (viz nález
Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č.
531/2005 Sb., kterým byla „ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkala
oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, zrušena
dnem vyhlášení tohoto nálezu“).
Uzavřel, že pakliže odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze znaleckého
posudku znalce z oboru stavebnictví a ekonomika Ing. Davida Kaftana, jímž cena
id. ? pozemku parc. č. XY jako pozemku stavebního činila ke dni 24. 6. 1991
částku 76.523,30 Kč, je jeho rozhodnutí o výši peněžité náhrady náležející
každé ze žalobkyň plně v souladu s § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jakož i
s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu,
když oprávněným osobám (jejich dědicům) lze náhradu (náhradní pozemek,
peněžitou náhradu) poskytnout jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16).
Dovolací soud poukázal i na novelu zákona o půdě provedenou zákonem č. 185/2016
Sb., jíž ustanovení § 28a zákona o půdě nebylo dotčeno.
Na základě ústavní stížnosti podané žalobkyněmi Ústavní soud nálezem ze dne 18.
7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016,
č. j. 28 Cdo 4401/2015-170, v části jeho výroku I., kterou byla odmítnuta
dovolání stěžovatelek, a výroku II., a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
11. 6. 2015, č. j. 58 Co 354/2014-128, v části jeho výroku I., kterou se
částečně potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 3. 2014 č.
j. 4 C 146/2012-79, a výroku II. zrušil, neboť těmito rozhodnutími v uvedeném
rozsahu byla porušena základní práva stěžovatelek vlastnit majetek a na soudní
ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud v bodu 47. tohoto nálezu poukázal na to, že v dané věci posuzovaly
obecné soudy výši nároku stěžovatelek na finanční náhradu podle § 16 odst. 1 a
§ 28a zákona o půdě, přičemž při jejím výpočtu vyšly ze znění posledně
uvedeného ustanovení a finanční náhradu přiznaly v nominální hodnotě, která
odpovídala cenám platným k 24. červnu 1991. Městský soud takto rozhodl pouze s
poukazem na tato ustanovení, Nejvyšší soud pak tento postup odůvodnil
podrobněji. Zdůraznil zejména nutnost odlišení tohoto nároku od nároku na
finanční náhradu podle § 13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích,
který vznikl oprávněné osobě bez dalšího, jestliže jí nebylo možné vydat
pozemek. Nadto dodal, že v případě nároku podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o
půdě měly oprávněné osoby možnost žádat o vydání náhradního pozemku, případně
mohly nárok na určitý pozemek samy uplatnit žalobou. V bodě 48. tohoto nálezu
Ústavní soud konstatoval, že obecnými soudy provedený výklad § 16 odst. 1 a §
28a zákona o půdě neobstojí, neboť zcela přehlíží účel a smysl jimi stanovené
finanční náhrady. Uvedená ustanovení mají zajistit, aby oprávněná osoba v
případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné
věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být
nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však
umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených
komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady,
stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi
cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil
natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou
osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném
výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat
tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na
konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby
byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná. Uvedené závěry
neznamenají ve své podstatě nic jiného než to, že při výpočtu finanční náhrady
podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě musí být postupováno obdobně jako v
případě finanční náhrady podle § 13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Plně se zde uplatní právní závěry vyslovené zejména v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/14 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 1603/2011. Ostatně neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by měl být
výklad těchto ustanovení odlišný (bod 49. nálezu). Pakliže Nejvyšší soud v
napadeném usnesení poukázal na to, že zákon o půdě na rozdíl od zákona o
mimosoudních rehabilitacích umožňoval vydání náhradního pozemku, tento rozdíl
je v dané věci zcela bez významu. Z hlediska účelu finanční náhrady a
souvisejícího požadavku její přiměřenosti a rozumnosti jde o ryze formální
odlišnost.
Výklad, podle něhož by se právě z tohoto důvodu měly finanční
náhrady poskytovat v cenách platných k 24. červnu 1991, by naopak mohl vést k
tomu, že stát oprávněným osobám fakticky přestane nabízet adekvátní pozemky a
místo toho bude jejich čtvrt století trvající nárok vypořádávat prostřednictvím
bagatelních částek. Poté, co dne 1. července 2018 nabude účinnosti novela
zákona o půdě provedená zákonem č. 185/2016 Sb., navíc oprávněné osoby, kterým
nelze vydat pozemek, již nebudou moci získat pozemek náhradní, ale jen finanční
náhradu podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě (bod 50. nálezu). V bodu 51. nálezu pak Ústavní soud dodal, že stav, kdy Státní pozemkový úřad [dříve
Pozemkový fond České republiky] dlouhodobě nevyhlašuje veřejné nabídky nebo tak
činí v nedostatečném množství, není již řadu let nijak výjimečný. Ústavní soud
v reakci na něj připustil možnost, aby si oprávněná osoba v případech
svévolného postupu ze strany pozemkového fondu sama vybrala pozemek mimo cestu
veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě a svůj nárok k němu uplatnila žalobou
[především nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02]. Tento postup
však nevylučuje, že požadovaný pozemek bude v mezidobí vydán jiné oprávněné
osobě (či jinak změní vlastníka), v důsledku čehož se žaloba stane
bezpředmětnou [srov. usnesení ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 508/13]. Připuštění uvedené žaloby samozřejmě nijak neovlivňuje výši případné finanční
náhrady. Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy založily svůj právní názor, jenž
byl určující pro výpočet finanční náhrady, na výkladu přehlížejícím účel a
smysl finanční náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě a na
neodůvodněném odlišení tohoto nároku od nároku na finanční náhradu podle § 13
odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jejich výklad § 28a zákona o
půdě, je výsledkem přepjatého formalizmu, v jehož důsledku napadená rozhodnutí
zakládají porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelek na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve výsledku bylo zároveň porušeno i
jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jehož součástí je
ochrana legitimního očekávání nabytí majetku.
Pokud pak stěžovatelky namítaly nezákonnost napadených rozhodnutí z důvodu, že
jim nebyl přiznán úrok z prodlení, ačkoliv vedlejší účastnice (žalovaná) měla
být v prodlení již od roku 1996, když počátek běhu prodlení se podle jejich
argumentace měl odvíjet ode dne, v němž oprávněná osoba zjistí, že povinná
osoba plnit nehodlá, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožnil. Ve vztahu k
této námitce poukázal na to, že „po celou dobu účinnosti zákona o půdě je
povinnost zaplatit finanční náhradu podle jeho § 16 odst. 1 vázána na doručení
či převzetí výzvy. Právě od tohoto okamžiku počíná běžet lhůta, v níž má být
finanční náhrada zaplacena. Právo na zaplacení úroků z prodlení přitom mohlo
vzniknout teprve po uplynutí této lhůty. Obecné soudy se tak s otázkou úroků z
prodlení vypořádaly náležitým způsobem a v této části nelze jejich rozhodnutím
z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 1898/2001 a 28 Cdo 995/2002, na které stěžovatelky odkázaly, se týkají
jiného nároku a s ohledem na odlišnou zákonnou úpravu je v dané věci nelze
použít (bod 54. nálezu).
Městský soud v Praze ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 58 Co 354/2014-248, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 1.461.744 Kč se zákonným úrokem z
prodlení z částky 1.500.000 Kč od 5. 2. 1996 do 27. 4. 2015 a o zákonném úroku
z prodlení z částky 1.461.744 Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení, změnil tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 1.080.829 Kč s 8,05 % úrokem z
prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok I.), a pokud
jím bylo rozhodnuto o částce 1.461.744 Kč se zákonným úrokem z prodlení z
částky 1.500.000 Kč od 5. 2. 1996 do 27. 4. 2015 a o zákonném úroku z prodlení
z částky 1.461.744 Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení, tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni b) částku 1.080.829 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok II.); dále rozhodl, že žádná z
účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před
odvolacím soudem (výroky III. a IV.) a že žalovaná je povinna zaplatit České
republice - Městskému soudu v Praze na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
28.149 Kč na účet tohoto soudu (výrok V.). Odvolací soud - poté, co
zrekapituloval dosavadní průběh řízení v dané věci, a poté, co dokazování
doplnil znaleckým posudkem znalce Ing. Davida Kaftana, jakožto doplňkem ke
znaleckému posudku ze dne 23. 4. 2015 (z nějž vycházel při svém dřívějším
rozhodnutí), jímž byla stanovena cena id. ? pozemku coby stavebního jednak jako
cena obvyklá (ve výši 2.280.495 Kč) a jednak jako cena dle vyhlášky č. 441/2013
Sb. (ve výši 2.238.170 Kč), a to vždy ke dni 27. 4. 2015, tj. ke dni splatnosti
nároku, k němuž byl stát povinen poskytnout žalobkyním náhradu - určil výši
peněžité náhrady „svou úvahou, využil přitom ale závěry uvedeného znaleckého
posudku“, přičemž zohlednil konkrétní okolnosti tohoto případu (zejména změnu
poměrů, k níž došlo plynutím času a která vedla k mnohonásobnému zvýšení
hodnoty nevydané věci oproti roku 1991) tak, aby se žalobkyním dostalo
obdobného plnění, jako by jim byl předmětný pozemek vydán (a disponovaly
majetkovou hodnotou odpovídající jeho ceně, která se v čase mění). Dospěl proto
k závěru, že je namístě vyjít z ceny zjištěné znaleckým posudkem dle vyhlášky
č. 441/2013 Sb., účinné v době splatnosti finanční náhrady (27. 4. 2015). Tím
podle odvolacího soudu zůstává zachován původní záměr zákonodárce odvíjet výši
náhrady od cenového předpisu, současně se však tato cena významně neliší od
ceny obvyklé, tedy ceny, za kterou by bylo možno opatřit si srovnatelný pozemek
v daném místě a čase, a lze ji tudíž považovat za cenu spravedlivě odrážející
změnu poměrů, nastalou v důsledku plynutí času, a tedy i cenu přiměřenou. Pro
každou ze žalobkyň se jedná o částku
1.119.085 Kč (polovinu z částky 2.238.170 Kč), od níž bylo třeba odečíst částky
již žalobkyním pravomocně přiznané dřívějšími rozhodnutími (tj. částku 11.155
Kč přiznanou rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 7. 2013 a částku 27.101
Kč přiznanou rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 6.
2015), takže každé ze
žalobkyň přísluší částka 1.080.929 Kč a dále i zákonný úrok z prodlení od 28. 4. 2015, když v tomto ohledu nebyla správnost jeho závěru vyjádřená v dřívějším
rozsudku Ústavním soudem zpochybněna.
Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17, byla
zrušena ustanovení čl. IV body 1 až 7, 9, 10, 14, 15, 18, 20 a 21 a čl. V
zákona č. 185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním
pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, uplynutím dne 30. června 2018. Tato
novela v části druhé zrušila některá ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, jež umožňují, aby k uspokojení restitučních nároků
oprávněných osob podle zákona o půdě mohlo dojít převodem jiného pozemku ve
vlastnictví státu, a za tímto účelem upravují postup Státního pozemkového úřadu
(dále též jen „SPÚ“). Zrušení těchto ustanovení, k němuž mělo dojít s účinností
od 1. 7. 2018, by podle Ústavního soudu „mělo mít za následek, že restituční
nároky oprávněných osob budou moci být v případě, nedojde-li k vydání původního
pozemku, uspokojovány výhradně formou peněžité náhrady. V případě, že oprávněná
osoba nepožádá SPÚ o peněžitou náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě ve
lhůtě deseti let ode dne nabytí účinnosti této novely zákona, nárok na tuto
peněžitou náhradu zanikne prvním dnem následujícím po uplynutí této lhůty, tj.
dnem 2. 7. 2028. Tato změna tak do budoucna znamená omezení restitučního nároku
oprávněných osob v tom smyslu, že k jeho náhradnímu uspokojení již nebude moci
dojít formou převodu jiných pozemků, ale výlučně prostřednictvím finanční
náhrady (tzv. druhá restituční tečka)“.
V bodu 68. tohoto nálezu poukázal Ústavní soud na to, že „až po přijetí
napadené právní úpravy vyhlásil nález sp. zn. II. ÚS 4139/16, ve kterém jasně
formuloval závěr, že za ústavně souladnou je možno považovat pouze takovou
finanční náhradu, jež je - ve srovnání s evidovanou hodnotou jednotlivých
restitučních nároků - několikanásobně vyšší. Stát se tak v důsledku napadené
právní úpravy - ve spojení s nutností ústavně souladného řešení případných
finančních náhrad - dostává do rozporuplné situace, neboť na jedné straně
tvrdí, že již není schopen vypořádat dosavadní restituční nároky formou
náhradních pozemků, na straně druhé - přinejmenším v době přijetí napadené
právní úpravy - ovšem zcela přehlíží, že dosud neuspokojené nároky mají výrazně
vyšší hodnotu, než uvádí důvodová zpráva, což retrospektivně znamená, že
zákonodárce přijal právní úpravu, o jejíchž skutečných rozpočtových dopadech
nebyl příslušnými orgány řádně informován. Jinými slovy řečeno, je zřejmé, že
vláda (resp. Ministerstvo zemědělství) a SPÚ měly zájem na přijetí tzv. druhé
restituční tečky v tom smyslu, že by v převážném rozsahu odpadla nutnost
realizace zdlouhavých a finančně nákladných nabídek náhradních pozemků, a
současně by převážná část zbývajících restitučních nároků byla vyřízena formou
finančních náhrad, a to právě ve výši evidované hodnoty nároků fixované k cenám
roku 1991. Jak výše uvedeno, takový výklad není ústavně souladný“.
V bodu 77. citovaného nálezu Ústavní soud uvedl, že „ačkoliv v nálezu sp. zn.
II. ÚS 4139/16 vymezil zřetelné mantinely pro ústavně souladné stanovení výše
přiznané finanční náhrady, neztrácí ze zřetele, že SPÚ - nebude-li k takovému
postupu „přinucen“ konkrétním vykonatelným soudním rozhodnutím - patrně bude
mít při stávajícím znění § 28a zákona o půdě stále za to, že není oprávněn
oprávněným osobám „dobrovolně“ poskytovat adekvátní finanční náhradu. Jakkoli
je takový výklad SPÚ ústavněprávně neudržitelný, nelze přehlížet, že právě
ustálená praxe SPÚ představuje jedno z klíčových kritérií ústavněprávního
přezkumu tzv. restituční tečky“.
Proti výrokům I. a II. napadeného rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že závisí na vyřešení následujících
otázek hmotného práva:
1) „Mechanismu výpočtu přiměného zvýšení zákonné náhrady dle § 16 odst. 1 a §
28a zákona o půdě“, jež nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, resp.,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu v oblasti finančních náhrad poskytovaných podle zákona o půdě,
případně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu v oblasti finančních náhrad poskytovaných podle zákona o
mimosoudních rehabilitacích“. Dovolatelka má za to, že byť je nutné přihlédnout
k okolnostem konkrétního projednávaného případu, je též namístě nastavit takový
mechanismus přiměřeného zvýšení náhrady, který by byl nediskriminační a
aplikovatelný při splnění podmínek též pro další restituenty, jinak řečeno,
pokud i v dalších případech budou shledány důvody pro úvahu o přiměřeném
zvyšování finanční náhrady, pak by měl být zvolen takový mechanismus, který
bude možné opakovat ve všech obdobných případech, který bude nediskriminační,
spravedlivý a předvídatelný a nebude představovat neúměrnou zátěž pro státní
rozpočet. V oblasti hmotného práva tak vyvstávají dosud neřešené otázky: „Jakým
způsobem má být vyčíslována výše finanční náhrady podle ust. § 16 odst. 1 a
ust. § 28a zákona o půdě, shledá-li soud ve zvláštních okolnostech daného
restitučního případu důvody pro přiměřené zvýšení náhrady nad rámec zákona?;
Jakou cenou má být odňatý pozemek oceněn, má být pro ocenění užito právního
předpisu?; Pokud ano, jakého, a zejména v jakém rozhodném znění by měl být
(oceňovací předpis) použit (jaký úkon, jaká událost či skutečnost by měly být
podstatné pro určení rozhodného dne z hlediska volby znění oceňovacího či
jiného předpisu)?; Které další skutkové okolnosti mají být pro úvahu soudu o
zvyšování náhrady relevantní?; Má být nárok na peněžitou náhradu přeceněn v
každém případě (plošně) už jen vzhledem k plynutí času nebo budou v každém
jednotlivém případě zkoumány konkrétní okolnosti případu?; Jak lze (ať už
plošně nebo individuálně) navýšit nároky tak, aby nedošlo k diskriminaci
(nedostatečnou) finanční náhradou již uspokojených restituentů?“
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku přiměřeného
zvýšení náhrady, resp. se při svém rozhodnutí řídil nesprávnou úvahou
mechanismu výpočtu přiměřeného zvýšení finanční náhrady a nezvážil relevantní
kritéria přiměřeného zvyšování náhrady, neboť „jím zvolený mechanismus se
neopírá o odkazovanou judikaturu v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích,
výše nároku je plně ovlivnitelná jednostranným úkonem věřitele, nerespektuje
záměr zákonodárce, zakládá nedůvodné rozdíly mezi jednotlivými restituenty,
přináší nepřiměřenou (a zákonodárcem nepředpokládanou) zátěž pro státní
rozpočet, přičemž odvolací soud opomněl zvážit veškerá relevantní kritéria
přiměřeného zvýšení náhrady“. K tomu dovolatelka namítá, že Ústavní soud ve
zrušujícím nálezu zavázal obecné soudy, aby v této věci postupovaly v souladu
se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 a v
nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/14 ve věcech finanční náhrady
poskytované podle § 13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, o což
se odvolací soud sice pokusil, avšak samotný mechanismus výpočtu přiměřeného
zvýšení náhrady změnil tak, že závěrům v těchto rozhodnutích neodpovídá, byť
dovolatelka připouští, že s ohledem na odlišnosti obou restitučních procesů
nelze nastavit mechanismus výpočtu výše náhrady totožně, resp. Nelze zvolit
stejný rozhodný den, avšak kritéria pro stanovení rozhodného dne by i tak mohla
být shodná, což se však nestalo. Konkrétně jde o to, že v rozsudku sp. zn. 28
Cdo 1603/2011 dospěl Nejvyšší soud k závěru, podle nějž „v poměrech
individuálního případu není vyloučeno přiznat náhradu za nemovitosti nevydané
podle zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která by v rozumné míře
vycházela z hodnoty nemovitostí v době pravomocného zamítnutí žaloby o jejich
vydání soudem“, oproti tomu však odvolací soud v napadeném rozsudku označil za
rozhodný okamžik datum splatnosti závazku (což je den o mnoho let pozdější),
ačkoliv pokud by vycházel z uvedeného závěru, byl by rozhodným okamžikem den
právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu nebo den právní moci rozsudku soudu. Z
toho, že splatnost restitučního nároku nastává ze zákona 3 roky od doručení
písemné výzvy oprávněnou osobou pozemkovému úřadu k poskytnutí finanční náhrady
(§ 16 odst. 1 zákona o půdě), pak vyplývá, že oprávněná osoba může ještě i 25
let po právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu zvažovat a kalkulovat, zda je
pro ni výhodnější účast ve veřejné nabídce pozemků, nebo výběr některého
konkrétního pozemku mimo veřejnou nabídku, anebo zda vyčká dostatečného nárůstu
tržní hodnoty pozemků. Vazba rozhodného okamžiku pro vyčíslení náhrady na úkon
věřitele, jehož „načasování“ závisí čistě na jeho vůli (spekulaci), a to na
úkor rozpočtu České republiky a diskriminačně vůči ostatním věřitelům, proto
není správná, a kromě toho je i v rozporu se záměrem zákonodárce vyjádřeným v §
28a zákona o půdě, podle nějž se náhrady podle tohoto zákona poskytují v cenách
platných ke dni 24. 6. 1991.
Zákonodárce tedy neuvažoval o zohlednění délky
restitučního procesu ani doby dospívání pohledávky až k její splatnosti a ani o
zohlednění doby, po kterou restituent pasivně zvažuje nebo se aktivně pokouší o
uspokojení své pohledávky jinou formou (převodem náhradního pozemku ať už ve
veřejných nabídkách nebo soudní cestou). Tento aspekt měl dle přesvědčení
dovolatelky vzít v úvahu i odvolací soud; pokud chtěl respektovat původní záměr
zákonodárce, pak měl rozhodný okamžik pro využití cenových předpisů ukotvit
nejpozději ke dni právní moci restitučního rozhodnutí.
Dále dovolatelka upozornila i na nedůvodnou diskriminaci mezi restituenty a v
tomto ohledu namítá, že v důsledku plynutí času sice došlo ke zvýšení tržní
hodnoty pozemků a tím ke snížení reálné hodnoty peněžitého plnění, avšak pouhé
plynutí času nemůže ospravedlnit odlišný přístup k restituentům, kteří jsou
„Pozemkovým úřadem“ odškodňováni v historických cenách, a těm, kteří se obrátí
na soud se žalobou na přiměřené zvýšení nároku; všem totiž plyne čas stejně a
všem by se tak mělo dostat totožného plnění. Pokud soudní moc dospěje k závěru,
že podmínky restituce byly nastaveny neústavně nebo že se v čase natolik
změnily společenské poměry, že již stávající podmínky restituce neplní svůj
účel, měla by být náprava dosažena cestou změny zákona (např. zrušením § 28a
zákona půdě pro jeho neústavnost) nebo alespoň nastavením takových
nediskriminačních, transparentních a předvídatelných pravidel, která by
zabránila novým křivdám a která by sledovala alespoň elementární prvky
spravedlnosti při odškodňování zbývajících restituentů (ať již by byla
nastavena zákonodárcem nebo soudní mocí ve formě např. podrobné metodiky, která
již funguje v oblasti náhrad nemajetkové újmy na zdraví). Dovolatelka je tedy
přesvědčena o tom, že prosté plynutí času není tou jedinečnou konkrétní
okolností, která by odůvodňovala odlišný přístup při uspokojování nároku
žalobkyň a ostatních dosud neodškodněných restituentů.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že opomněl sledovat záměr
zákonodárce, kterým je jen částečné odškodnění obětí doby nesvobody, přičemž
byl současně vystaven nutnosti poměřování mezi ekonomickými zájmy obětí a
ekonomickými a pozemkovými možnostmi státu, k čemuž se vyjádřil i Ústavní soud
v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, v němž mimo jiné uvedl:
„Prostřednictvím restitučních zákonů by měly být jednak vytvořeny efektivní
podmínky pro dosažení tohoto cíle, jednak zohledněna existence dalších v kolizi
stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k tomuto vypořádání
dojde (rozsah náhrad by například neměl být ekonomicky neúnosný a neměl by pro
společnost jako celek představovat nepřiměřenou zátěž (…)“. Právě zvyšování
restitučních náhrad způsobem zvoleným odvolacím soudem může významně zasáhnout
státní rozpočet a ovlivnit zadluženost České republiky a její hospodaření na
dlouhou dobu.
2) „V jakém režimu (na jakém právním základě) má být nárok na náhradu
zvyšován“, jež nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
K této otázce dovolatelka poukazuje na to, že Ústavní soud ve zrušujícím nálezu
ponechal tuto otázku na zvážení konkrétních okolností toho kterého případu ze
strany obecných soudů; nezmínil se ovšem o tom, které konkrétní okolnosti by
mohly být (alespoň příkladmo) relevantní, a jak by měly být soudy hodnoceny
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, je o
něco málo konkrétnější). V dané věci se však odvolací soud o žádnou úvahu o
konkrétních okolnostech případu odůvodňujících zvýšení náhrady nad zákonem
stanovený „základ“ nepokusil a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné,
případně je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Podle názoru
dovolatelky by kritériem pro zvýšení náhrady mohla být zejména aktivita
oprávněných osob v restitučním řízení, jakož i při uspokojování jejich
restitučního nároku (součinnost restituenta při uspokojování jeho nároku, účast
ve veřejných nabídkách pozemků). Rozhodný okamžik pro případné zvýšení peněžité
náhrady by pak měl být ukotven zpětně k určitému datu, avšak neměl by být
pozitivně ovlivnitelný ze strany restituenta; nejspravedlivější se tak jeví
datum právní moci restitučního rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto
i v těchto ohledech nepřezkoumatelné a jeho úvaha o naplnění podmínek pro
zvýšení náhrady je neúplná.
3) „Zda má být při rozhodování o příslušenství pohledávky zohledněna liknavost
restituenta při naturálním uspokojování restituční pohledávky, myšleno poté, co
oprávněná osoba změní způsob uspokojení nároku z naturálního na peněžité
plnění, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena“.
K této otázce dovolatelka namítá, že odvolací soud sice konstatoval, že
restituční nárok žalobkyň nebyl po dobu více než dvaceti let uspokojen
(převodem náhradního pozemku), nehodnotil však, zda žalobkyně poskytly žalované
zákonem požadovanou součinnost pro naturální uspokojení jejich nároku, což může
mít „vliv na přirůstání příslušenství restituční jistiny“. Poukazuje na to, že
žalobkyně požadovaly náhradní plnění nad rámec zákona o půdě, jelikož žádaly
pozemky pouze v k. ú. XY, a to v kvalitě a velikosti obdobné odňatému pozemku,
do veřejných nabídek pozemků se nehlásily a neposkytly tak žalované zákonem
vyžadovanou součinnost k uspokojení jejich nároku, přičemž žalobu podaly až dne
14. 12. 2012, tedy 12 let po vydání restitučního rozhodnutí. Pokud by se však
řádně hlásily do veřejných nabídek, mohly by být jejich nároky již uspokojeny,
z čehož vyplývá, že žalovaná se ocitla v prodlení pro prodlení žalobkyň (jejich
liknavost a nesoučinnost), přičemž právě po tuto dobu se zvyšovala tržní cena
odňatého pozemku, postupně se měnily cenové předpisy a zvyšoval se nárok na
peněžité plnění; růst nároku tedy zapříčinily samotné žalobkyně právě „svým
prodléváním“. V daném případě tak byly naplněny podmínky pro využití korektivu
dobrých mravů a odvolací soud proto neměl úroky z prodlení žalobkyním přiznat.
4) „Zda má být při rozhodování o příslušenství pohledávky zohledněna
skutečnost, že žalovaná ze zákona nemůže mimo soudní proces uspokojit
restituční pohledávku nad rámec zákona o půdě a že jí ani výše pohledávky
zvýšená na rámec zákona není známa (s ohledem na nejednotný mechanismus výpočtu
přiměřeného zvýšení náhrady)“.
Ohledně této otázky zastává dovolatelka názor, že nemohla být v prodlení s
úhradou celé přiznané pohledávky, neboť mimosoudně mohla restituční nárok
žalobkyň uspokojit jen do zákonem stanovené výše. Opačný výklad by byl
absurdní, jelikož „by měla uspokojit jistinu, jejíž výši nezná a ani nemůže
svou úvahou sama určit, a kterou nemůže zákonným způsobem uspokojit“; z tohoto
důvodu proto nelze o prodlení na straně žalované uvažovat. K pohledávce by tak
měly přirůst úroky z prodlení jen ve výši odvozené od pohledávky vyčíslené
podle § 28a zákona o půdě, a to od její splatnosti; následně by měly přirůstat
úroky z prodlení ze soudně přiznaného navýšení restituční pohledávky ode dne
vykonatelnosti soudního rozhodnutí.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání odkázaly na závěry uvedené v
citovaném zrušujícím nálezu Ústavního soudu, uvedly, že odvolacím soudem
přisouzené částky jim žalovaná vyplatila v červnu 2018, a navrhly, aby dovolání
bylo Nejvyšším soudem zamítnuto, popřípadě aby byl rozsudek odvolacího soudu
změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku 1.461.744
Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vykonatelná rozhodnutí Ústavního
soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování ústavněprávního
závěru Ústavního soudu, tj. nosných důvodů rozhodnutí, vysloveného v předchozím
nálezu v téže věci (tj. nerespektování kasační závaznosti ratia decidendi
předchozího nálezu) představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy (nálezy
Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1012/10, ze dne 3. 3. 2005,
sp. zn. III. ÚS 686/04, ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, a ze dne 2.
4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002,
sp. zn. II. ÚS 355/02, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 2639/14, ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1063/16, a ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2084/14).
V souvislosti s uvedeným je možno poukázat na to, že ze závěrů uvedených v
nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, vycházel
Nejvyšší soud při rozhodnutí o výši peněžité náhrady podle zákona o půdě již ve
zrušujícím rozsudku ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017.
S ohledem na kasační závaznost citovaného nálezu Ústavního soudu v dané věci je
nutno respektovat právní závěry v něm vyjádřené, tedy, že ustanovení § 28a
zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která
může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena, že poskytnuta musí
být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a
rozumná, přičemž uvedené závěry neznamenají ve své podstatě nic jiného než to,
že při výpočtu finanční náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě musí
být postupováno obdobně jako v případě finanční náhrady podle § 13 odst. 1 a 4
zákona o mimosoudních rehabilitacích, že se zde plně uplatní právní závěry
vyslovené zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/14 a v rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 a že ostatně neexistuje žádný rozumný
důvod, pro který by měl být výklad těchto ustanovení odlišný.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř.
přípustné
1) k řešení otázky hmotného práva, co se ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze
dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, rozumí základem peněžité náhrady podle
§ 16 odst. 1 ve spojení s § 28a zákona o půdě, která může být v závislosti na
konkrétních okolnostech zvýšena, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
závěrů uvedených v tomto nálezu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena,
a 2) k řešení otázky hmotného práva, od kterého data má oprávněná osoba (její
dědic) právo na úroky z prodlení podle § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), ze soudem jí
přiznané zvýšené peněžité náhrady oproti zákonné úpravě uvedené v § 16 odst. 1
ve spojení s § 28a zákona o půdě, tedy od kdy se žalovaná ocitá v prodlení (§
1970 o. z.) s plněním takto zvýšené peněžité náhrady, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání je k otázkám, pro něž je přípustné, opodstatněné.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011
(jehož závěry se odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
vycházející do té doby z doslovného znění § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, podle kterého byla oprávněným osobám přiznávána
náhrada ve výši stanovené podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí
platných ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 1. 4. 1991), vyslovil, že
„oprávněným osobám v restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., kterým nelze
nemovitost pro některou ze zákonných překážek vydat, může být přiznána náhrada
(§ 13 odst. 1, 4 cit. zák.), jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle
cenových předpisů platných ke dni 1. 4. 1991. Může se tak stát podle
konkrétních okolností za situace, kdy by cenový rozdíl výše náhrady zjištěné k
posledně uvedenému datu (a dosud poskytnuté) a výše náhrady přicházející v
úvahu v době soudního rozhodování o ní byl v neprospěch restituentů natolik
nepřiměřený, že by restituenti byli poškozeni na svých právech“. Dovolací soud
v tomto zrušujícím rozsudku uložil soudům obou stupňů, aby se zabývaly tím,
zdali žalobcům v návaznosti na výše učiněné právní závěry náleží jimi
požadované plnění ve formě finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle
zákona č. 87/1991 Sb. či - s ohledem na zjištěné skutečnosti - jeho přiměřená
část, přičemž v tomto směru je na nich zohlednit skutkové okolnosti dané věci
týkající se otázky adekvátnosti poskytované náhrady za současného posouzení
správnosti výsledků znaleckého posudku (znalec provedl ocenění nemovitostí i k
datu právní moci zamítavého restitučního rozhodnutí, tj. ke dni 16. 3. 2007,
přičemž při stanovení tržní hodnoty nemovitostí postupoval zároveň se zřetelem
k faktickému stavu majetku v době jeho propadnutí státu ke dni 18. 2. 1972).
Dále Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvedl, že „si je vědom toho, že právní
názor zde vyslovený může v dalším průběhu řízení vést k takové interpretaci
ustanovení § 13 odst. 1, 4 zákona č. 87/1991 Sb., která nebude v důsledcích
shodná s judikaturou dosud ustálenou. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
11/02 však takový postup respektuje jako ústavně konformní, a to za předpokladu
naplnění alespoň jedné ze tří alternativně vyslovených podmínek. Těmito
podmínkami jsou 1) změna sociálních a ekonomických poměrů v době nového
judikování oproti judikatuře dřívější, 2) změna právního předpisu, který je ve
věci aplikován či interpretován (vydání nového zákona nebo zákoníku, jeho
novelizace), nebo 3) změna „okolního“ právního prostředí majícího vliv na
aplikaci či interpretaci rozhodného ustanovení (změna jiných zákonů, které
obsahově s rozhodným ustanovením v různé míře věcně souvisejí). V tomto případě
je naplněna již první z uvedených podmínek, neboť se oproti době vydání
restitučních předpisů sociální a zejména ekonomické poměry podstatným způsobem
změnily“.
V citovaném nálezu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, Ústavní soud
judikoval následující: „Skutečnost, že v důsledku plynutí času došlo ke ztrátě
reálné hodnoty náhrady vyplácené dle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích,
nemůže jít k tíži vedlejších účastníků coby v restituci oprávněných osob, které
se svých práv domáhají nejméně od roku 1995 a které neměly možnost domoci se
poskytnutí náhrady dříve, když tyto osoby se svých práv musely domáhat nejprve
cestou řízení o vydání nemovitosti a teprve následně, po zamítnutí žaloby na
vydání věci, cestou řízení o finanční náhradu (srov. § 13 odst. 3 zákona o
mimosoudních rehabilitacích)“. V bodu 39. tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, že
vedlejším účastníkům (žalobcům v řízení před obecnými soudy) vzniklo toliko
právo na poskytnutí finanční náhrady za odňaté nemovitosti, přičemž pokud by
peněžitá náhradě za ně byla stanovena dle cenových předpisů platných ke dni
účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, náležela by vedlejším
účastníkům částka ve výši 173.760 Kč, tj. částka, která nedosahuje ani 1/16
hodnoty odňatého majetku. Takový výklad však dle názoru Ústavního soudu - s
ohledem na výše uvedené okolnosti - připustit nelze.
V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobkyním, jakožto dědičkám po oprávněné
osobě (jejich otci K. S.), vznikl restituční nárok na náhradu podle zákona o
půdě vyplývající pro obě z rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu
Praha-západ ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. PÚ-R-692/92/III-29/00, za odňatou id. ?
pozemku dle PK parc. č. XY (původně zahradu) v kat. území XY, který nebylo
možno vydat z důvodu jeho zastavěnosti rodinnými domky, že žalobkyně neměly k
předmětnému pozemku bližší vztah, že jej neužívaly a že k rekreaci jej užívala
jejich babička a teta (jak samy uvedly již v předchozím řízení v této věci), že
mezi žalobkyněmi a Fondem, resp. žalovanou vznikl spor ohledně ocenění pozemku,
jelikož žalobkyně tvrdily, že se jednalo o pozemek určený k zastavění, a Fond
jej naopak na základě znaleckého posudku ze dne 7. 11. 2001 při jeho ocenění
podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., ohodnotil
jako zemědělský a restituční nárok žalobkyň ocenil na částku 11.155 Kč pro
každou z nich, a že žalobkyně dopisem adresovaným Fondu ze dne 27. 4. 2012
požádaly o poskytnutí peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě (žalobu
k soudu o její zaplacení pak podaly dne 14. 12. 2012).
K otázce ad 1):
Ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě (ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. v
době, kdy žalobkyně vyzvaly Fond k poskytnutí peněžité náhrady) stanoví, že za
pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout
jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené
podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 9). Náhradu poskytne
pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu
dědici [písm. a) tohoto ustanovení].
Podle § 28a zákona o půdě, ve znění od jeho účinnosti (dne 24. 6. 1991) do
současné doby, platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se
náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u
věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých
s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
Jestliže Ústavní soud v dané věci ve zrušujícím nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp.
zn. II. ÚS 4139/16, dospěl k závěru, že „ustanovení § 28a zákona o půdě je
třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v
závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak nelze než dovodit, že tímto
základem je třeba rozumět ocenění pozemku (v daném případě id. ? odňatého
pozemku) podle tohoto ustanovení, tj. v ceně platné ke dni 24. června 1991
podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Z toho
jednoznačně plyne, že odvolací soud při svém rozhodnutí právní závěr Ústavního
soudu nerespektoval, pakliže výši peněžité náhrady pro žalobkyně stanovil na
základě znaleckého posudku znalce Ing. Davida Kaftana, jakožto doplňku ke
znaleckému posudku ze dne 23. 4. 2015, jímž byla určena cena id. ? pozemku coby
stavebního dle vyhlášky č. 441/2013 Sb. (ve výši 2.238.170 Kč) ke dni 27. 4.
2015, tj. ke dni splatnosti nároku [§ 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě].
Stanoví-li ovšem § 28a zákona o půdě, že náhrady podle tohoto zákona se
poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách
podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a § 16 odst.
1 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, že za pozemky, které se
podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží
peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pak právě
takto stanovená výše peněžité náhrady představuje „základ finanční náhrady,
která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, jak Ústavní
soud v citovaném nálezu judikoval.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že zavázal-li Ústavní soud nálezem ze dne
18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, obecné soudy právním názorem, podle nějž
„ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ
finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech
zvýšena“, pak tímto základem ve smyslu tohoto ustanovení je peněžitá náhrada ve
výši ceny odňatého pozemku platná ke dni 24. června 1991 stanovená dle vyhlášky
č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž se vychází ze stavu
pozemku ke dni jeho přechodu na stát.
Byť úvahy odvolacího soudu byly nepochybně vedeny úmyslem poskytnutí
přiměřeného a změnu cen reflektujícího odškodnění žalobkyním, které by slovy
rozhodovací praxe nemělo mít pouze symbolický význam (k tomu srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, a ze dne
7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017), vyplývá z uvedeného, že jeho rozhodnutí o
výši peněžité náhrady pro každou ze žalobkyň (po odečtení částek, které jim
byly dříve vyplaceny na základě pravomocných rozhodnutí soudů v této věci) není
správné, když při stanovení základu pro výpočet peněžité náhrady za nevydanou
id. ? předmětného pozemku nevycházel z § 28a zákona o půdě, tedy z ceny
odňatého pozemku platné ke dni 24. 6.1991 (nýbrž ke dni splatnosti závazku
žalované, tj. ke dni 27. 4. 2015), a též nikoliv podle vyhlášky č. 182/1988
Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., nýbrž dle vyhlášky č. 441/2013 Sb.
Výši peněžité náhrady pro žalobkyně tak odvolací soud napadeným rozsudkem -
oproti ocenění id. ? předmětného pozemku ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č.
182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., stanovenému znaleckým posudkem
znalce Ing. Davida Kaftana ze dne 23. 4. 2015 dle stavu tohoto pozemku v době
jeho přechodu na stát (jedné id. ? v roce 1971 a druhé ? v roce 1973) ve výši
76.523,30 Kč – stanovil více než o dvaceti osmi násobek vyšší, přičemž však
zohlednil toliko změnu ekonomických a sociálních poměrů, k níž došlo plynutím
času a která vedla ke zvýšení hodnoty nevydané id. části pozemku oproti roku
1991, a skutečnost, že restituční nárok žalobkyň byl od vydání rozhodnutí
pozemkového úřadu uspokojen jen částkami 11.155 Kč a 27.101 Kč pro každou z
nich dřívějšími rozhodnutími vydanými v tomto řízení. I v daném případě ovšem
platí, že jsou v něm aktuální a aplikovatelné teze konstantní judikatury
dovolacího i Ústavního soudu, podle nichž se v rámci restitučních řízení
neodškodňují veškeré majetkové křivdy z minulosti, nýbrž se jedná toliko o vůlí
zákonodárce limitované zmírnění některých z nich; konkrétní způsob modifikace
výše restituční náhrady tak, aby nebyla jen symbolická, se pak musí vždy
odvíjet od individuálních okolností věci, pročež je řešení této otázky namístě
ponechat na soudech nižších stupňů a z pozice Nejvyššího soudu do něho
zasahovat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti (k tomu srov. opět rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, a dále rozsudek
téhož soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3152/2018).
Právě o takovou situaci se v dané věci jedná, neboť odvolacím soudem žalobkyním
přisouzená (další) peněžitá náhrada za nevydanou id. 1/2 pozemku není s ohledem
na účel a smysl zákona o půdě a restituční peněžité náhrady podle § 16 odst. 1
tohoto zákona přiměřená ani rozumná, nýbrž je zcela neadekvátní a ve vztahu k
jiným restituentům, kterým zejména v poslední době před vydáním zrušujícího
nálezu Ústavního soudu v této věci byla přiznána peněžitá náhrada, též
nespravedlivá, jak dovolatelka namítá. Kromě toho je též nutné mít na zřeteli
zejména i to, aby výsledná částka této náhrady, či již náhrady poskytnuté,
resp. přisouzené (a to i podle zákona o mimosoudních rehabilitacích)
korespondovala s částkami přiznanými v obdobných sporech, k čemuž však v
posuzované věci zjevně nedošlo [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1521/2016, jež bylo vydáno poté, co soudy obou
stupňů znovu (pravomocnými rozhodnutími) rozhodly o uplatněném nároku žalobců
na zaplacení peněžité náhrady podle § 13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, po zrušení jejich dřívějších rozhodnutí rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011; z těchto
pravomocných rozhodnutí se podává, že žalobcům, ačkoliv zákon o mimosoudních
rehabilitacích nezakotvuje možnost náhradního plnění formou převodu jiné
nemovité věci z vlastnictví státu, byla přisouzena částka ve výši desetinásobku
ceny odňaté věci. Dále srov. též závěry již citovaného nálezu Ústavního soudu
ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14].
Dovolací soud z uvedených důvodů uzavírá, že žalobkyním odvolacím soudem
přisouzený více než dvaceti osmi násobek ceny id. ? odňatého a nevydaného
pozemku jakožto peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 zákona o půdě jen vzhledem
ke změně ekonomických a sociálních poměrů nastalé v důsledku plynutí času, v
jehož průběhu došlo k nárůstu cen pozemků oproti roku 1991, kdy zákon o půdě
nabyl účinnosti (24. 6. 1991), neodpovídá ani účelu zákona o půdě (jímž je
podle preambule tohoto zákona snaha zmírnit následky některých majetkových
křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let
1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením
původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v
souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na
tvorbu krajiny a životního prostředí, a nikoliv plné odškodnění křivd, k nimž v
uvedeném období došlo - k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23.
10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3232/10),
a ani doposud soudy v obdobných věcech přiznaným peněžitým náhradám podle
zákona o mimosoudních rehabilitacích.
S ohledem na shora uvedené, je třeba přisvědčit námitkám žalované, pokud
nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodným
okamžikem, k němuž má být stanovena cena odňatého pozemku, je datum splatnosti
peněžitého závazku žalované. Toto datum je totiž závislé na tom, kdy oprávněná
osoba nebo její dědic písemně vyzvala Fond či vyzve žalovanou, resp. kdy Fond
či žalovaná převezme písemnou výzvu oprávněné osoby či jejího dědice k
poskytnutí peněžité náhrady za pozemky, které se podle zákona o půdě nevydávají
a za které nelze poskytnout jiný pozemek, tedy za splnění předpokladů
stanovených v § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě na okolnosti, jež závisí na
vůli oprávněné osoby či jejího dědice. Při neustálém zvyšování cen pozemků,
zejména stavebních, by toto hledisko vytvářelo mezi restituenty nerovnosti ve
výši peněžitých náhrad a ve svém důsledku by ve vztahu mezi nimi mohlo působit
i diskriminačně, nehledě již na to, že způsob převodu náhradních pozemků
oprávněným osobám stanovený v § 11a zákona o půdě by byl do značné míry
eliminován, neboť pro oprávněné osoby by bylo daleko výhodnější požádat
žalovanou o peněžitou náhradu a poté se soudní cestou domáhat jejího
několikanásobného navýšení.
Nelze však přisvědčit názoru dovolatelky, že tímto rozhodným okamžikem má být
den právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž rozhodl o nevydání pozemku
oprávněné osobě, jelikož v tomto okamžiku by ještě nemohly být splněny všechny
předpoklady stanovené v § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě pro poskytnutí
peněžité náhrady. V posuzované věci ovšem tyto předpoklady splněny byly, neboť
- jak bylo zjištěno - Fond ocenil id. ? předmětného pozemku odňatého právnímu
předchůdci žalobkyň znaleckým posudkem ze dne 7. 11. 2001 jako pozemek
zemědělský (částkou celkem 22.310 Kč), ačkoliv byl geometrickým plánem ze dne
15. 11. 1974 rozdělen na tři části, které pak byly v únoru roku 1975 přiděleny
do osobního užívání na výstavbu rodinných domků, tedy byl určen pro stavbu
podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1998 Sb., a v důsledku toho nebyl jejich
restituční nárok uspokojen podle § 11 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném
do 13. 4. 2006, a fakticky byl vyloučen i prostřednictvím veřejných nabídek
pozemků organizovaných Fondem (§ 11a zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4.
2006 do 31. 12. 2012), byť žalobkyně měly i jiné možnosti vedoucí k uspokojení
jejich restitučního nároku zmíněné v dřívějším usnesení Nejvyššího soudu, které
ovšem Ústavní soud považuje za nerelevantní pro určení výše peněžité náhrady.
Na odvolacím soudu v dalším řízení bude, aby s ohledem ke změně ekonomických a
sociálních poměrů v důsledku plynutí času, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k
24. 6. 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí
náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než
symbolický význam, jak Ústavní soud dovodil, znovu zvážil všechny konkrétní
okolnosti daného případu, tedy zejména vztah žalobkyň k předmětnému pozemku
odňatému jejich právnímu předchůdci, či další okolnosti, a aby v závislosti na
jejich závažnosti, případně době trvání, znovu posoudil, zda a do jaké míry je
namístě, aby výše peněžité náhrady stanovená v základní výši podle § 16 odst. 1
ve spojení s § 28a zákona o půdě za odňatou id. 1/2 předmětného pozemku byla
žalobkyním zvýšena tak, aby tato náhrada byla poskytnuta v přiměřené a rozumné
výši. Přitom dovolací soud zastává názor - shodně s Ústavním soudem vyjádřeným
v jeho zrušujícím nálezu - že již samotná změna ekonomických a sociálních
poměrů v důsledku plynutí času je jednou z okolností pro zvýšení náhrady; za
další okolnosti, jež mohou soud vést ke zvýšení peněžité náhrady, je pak možno
považovat i změnu právního předpisu (jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011), tj. několikerou změnu vyhlášky o
oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů, jakož i vztah restituentů k
odňatému a nevydanému pozemku, jejich aktivita při uspokojování restitučního
nároku či další okolnosti zjištěné v tom kterém konkrétním případě, které ovšem
nelze bez náležitého dokazování provedeného soudy nižších stupňů předvídat a
vymezit obecně (jak dovolatelka v dovolání požaduje).
K otázce ad 2):
Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením
peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné
povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za
prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-
li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že nepříznivým právním
důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je ve smyslu obecné právní
úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení;
rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, publikovaný pod č. 76/2010 v
časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního
práva). Uvedený závěr se přitom prosadí i při posouzení prodlení příslušného
orgánu státní správy jednajícího jménem České republiky jako osoby povinné v
souvislosti s poskytováním finanční náhrady podle restitučních předpisů
(obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5099/2017, a usnesení téhož soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2889/2018).
V naposledy citovaném usnesení Nejvyšší soud taktéž v řízení o zaplacení
peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a zákona o půdě dovodil,
že jestliže je přisouzená finanční náhrada ve smyslu těchto ustanovení splatná
ve lhůtě tří let od převzetí písemné výzvy pozemkovým úřadem, pak po uplynutí
této lhůty nastala splatnost dluhu, a následujícím dnem se žalovaná dostala do
prodlení, a je tak povinna z dlužné částky platit úroky z prodlení (srov. §
1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V souzené věci každá ze žalobkyň (jakožto dědiček po osobě oprávněné) uplatnila
žalobou podanou dne 14. 12. 2012 nárok na zaplacení částky 1.500.000 Kč s
příslušenstvím, jíž (prvním) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11.
7. 2013, č. j. 4 C 146/2012-40, bylo vyhověno co do částky 11.155 Kč pro každou
z nich. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 C 146/2012-79,
Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu každé ze žalobkyň o zaplacení částky
1.488.845 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.500.000 Kč od 5. 2. 1996
do zaplacení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 58 Co
354/2014-128, tento rozsudek v zamítavých výrocích ohledně každé ze žalobkyň co
do částky 1.461.744 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.500.000 Kč od
5. 2. 1996 do 27. 4. 2015 a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky
1.461.744 Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení potvrdil, a dále jej změnil tak, že
žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku 27.101 Kč s 8,05 % úrokem
z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení. Pokud jde o úroky z prodlení, dospěl
odvolací soud s odkazem na § 16 odst. 1 zákona o půdě k závěru, že uplatnily-li
žalobkyně nárok na peněžitou náhradu písemnou výzvou (dopisem) ze dne 27. 4.
2012, byl Fond (a následně je žalovaná) v prodlení od 28. 4. 2015. S tímto jeho
závěrem se ztotožnil jak dovolací soud v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn.
28 Cdo 4401/2015, tak i Ústavní soud v citovaném zrušujícím nálezu ze dne 18.
7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16. Z toho vyplývá, že žalovaná byla v prodlení s
plněním peněžité náhrady jen ohledně částky 27.101 Kč od 28. 4. 2015 do
zaplacení (o obdobný případ se jednalo i ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod
sp. zn. 28 Cdo 2889/2018 - viz jeho usnesení ze dne 9. 10. 2018 citované
shora). Shora citovanými pravomocnými rozsudky soudů prvního a druhého stupně
tak žalobkyním byla přiznána peněžitá náhrada vyplývající pro ně z § 16 odst. 1
ve spojení s § 28a zákona o půdě, včetně příslušenství.
S právním názorem odvolacího soudu, že žalobkyním náleží (spolu s jím nesprávně
vyčíslenou zvýšenou peněžitou náhradou ve výši 1.080.829 Kč pro každou z nich)
„i zákonný úrok z prodlení od 28. 4. 2015, když v tomto ohledu nebyla správnost
jeho závěru vyjádřená v dřívějším rozsudku Ústavním soudem zpochybněna“,
dovolací soud nesouhlasí.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněném pod č. 96/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2010“), tento soud
(mimo jiné) uvedl, že jestliže příslušný ústřední orgán státní správy žádosti o
vyplacení finanční náhrady podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích v
dané lhůtě nevyhoví, resp. finanční náhradu neposkytne, neznamená to, že žádost
nebyla bez dalšího důvodná. Státní orgán se pak nepochybně dostává do pozice
dlužníka, jestliže soudním rozhodnutím bude shledán povinným (bude tak
deklarována jeho povinnost vyplývající ze zákona) finanční náhradu vyplatit. Na
rozdíl od náhrad poskytovaných podle zákona č. 229/1991 Sb. (viz § 18a odst. 2)
nepřipadá v případě náhrad podle zákona č. 87/1991 Sb. do úvahy více možných
způsobů vypořádání, a proto soudní rozhodnutí ukládající povinnost poskytnout
finanční náhradu není rozhodnutím ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., a nejedná
se tak v žádném případě o rozhodnutí konstitutivní povahy. Takové rozhodnutí je
„výsledkem toho, že se účastník s úspěchem dovolal práva na soudní ochranu
svého porušeného nebo ohroženého práva“ (viz Wintrová, A. a kol. Civilní právo
procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a. s.,
2002, str. 280 a 281). Nejvyšší soud uzavřel, že byl-li nárok na finanční
náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
uplatněn u soudu, nastalo ve vztahu k němu prodlení ze strany státního orgánu
uplynutím zákonné lhůty běžící ode dne doručení žádosti orgánu“.
Pakliže ovšem Ústavní soud zavázal obecné soudy (nejen) v daném případě právním
názorem, že „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví
základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech
zvýšena“, pak je jednoznačné, že - oproti případu řešenému v R 96/2010 -
nevyplývá (u soudu) uplatněný nárok na přiznání „několikanásobně“ zvýšené
peněžité náhrady ze zákona o půdě, jelikož ten v § 16 odst. 1 ve spojení s §
28a stanoví jen základ finanční náhrady, jak ve zrušujícím nálezu judikoval
Ústavní soud, nýbrž (až) z pravomocného rozhodnutí soudu, jímž takto zvýšená
náhrada byla přiznána. Takové rozhodnutí soudu, jímž oprávněné osobě (jejímu
dědici) byla přisouzena „několikanásobná“ peněžitá náhrada, proto nedeklaruje
povinnost žalované vyplývající ze zákona, ale konstituuje zcela nový nárok
oprávněné osoby (jejího dědice) a novou povinnost žalované ze zákona
nevyplývající, k jejímuž splnění je rozhodnutím soudu stanovena lhůta k plnění
(tzv. pariční lhůta); v takovém případě tedy nejde o rozhodnutí deklaratorní,
nýbrž konstitutivní, neboť zakládá (konstituuje) nové hmotné subjektivní právo
a ukládá novou hmotněprávní povinnost, které tu předtím nebyly (nevyplývají ze
zákona).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že povinnost žalované zaplatit oprávněné
osobě (jejímu dědici) úroky z prodlení z „několikanásobné“ peněžité náhrady
vyčíslené nad rámec zákona o půdě proto vzniká dnem vykonatelnosti soudního
rozhodnutí, jímž zvýšená peněžitá náhrada byla přiznána (přisouzena), tedy
dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (tzv. pariční
lhůta).
Pokud pak dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v jí naznačeném
směru nepřezkoumatelné, nelze jí v tomto jejím názoru přisvědčit. Jak se totiž
podává z ustálené judikatury dovolacího soudu, měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na
újmu uplatnění práv účastníků řízení. Obdobně pak lze dovodit, že i když
rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly -
podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016). V
poměrech projednávané věci pak nelze mít za to, že by případné nedostatky
odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelce bránily v
uplatnění jejích práv.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích I. a II.
správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu
v těchto výrocích, pokud jimi byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3
ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 C 146/2012-79, v zamítavých výrocích o věci samé
tak, že žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku 1.080.829 Kč s
8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení ve lhůtě do 15 dnů od
právní moci rozsudku, a dále v závislých výrocích III., IV. a V., jimiž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu,
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž bylo
zapotřebí se zabývat dalšími námitkami žalované v dovolání, či řešit jí další
formulované otázky, které dovolací soud vyřešil již v rámci řešení otázek ad 1)
a ad 2), pro něž shledal dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 věty první, ve spojení s § 226 odst.
1 o. s. ř., v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými; v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto znovu o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, jakož i o
náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 7. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu