28 Cdo 5099/2017-459
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobců a) A. P., a b) V. P., R., obou zastoupených Mgr. Jiřím Lukešem,
advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 347/9, proti žalovanému: Česká republika
– Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze, Letenská 525/15, o
zaplacení příslušenství z částky 1 810 320 Kč, vedené u Okresního soudu v
Rokycanech pod sp. zn. 6 C 244/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2017, č. j. 56 Co 97/2017-417, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2017, č. j. 56 Co
97/2017-417, se ruší v části výroku I., jíž byl rozsudek Okresního soudu v
Rokycanech ze dne 29. 11. 2016, č. j. 6 C 244/2006-385, ve výroku I. změněn
tak, že se žaloba o zaplacení 2,5% úroku z prodlení z částky 1 810 320 Kč od
16. 1. 2007 do 29. 1. 2013 zamítá, a ve výrocích II. a III., a věc se v
uvedeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci napadli dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 11. 2016, č. j. 6 C
244/2006-385, změněn ve výroku I. v části o zaplacení 2,5 % úroku z prodlení z
částky 1 810 320 Kč od 16. 1. 2007 do 29. 1. 2013 tak, že se žaloba v uvedeném
rozsahu zamítá, a potvrzen v části výroku I. o úhradu 2,5 % úroku z prodlení z
částky 614 862 Kč od 30. 1. 2013 do zaplacení a z částky 1 195 458 Kč od 30. 1.
2013 do 22. 12. 2014 (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); dále jím byl změněn
nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen
nahradit žalobcům náklady řízení toliko ve výši 208 235 Kč (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu); a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy nárok uplatněný žalobou byl nejprve
právně kvalifikován jako právo na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, ocitl se žalovaný s úhradou částky 1 810 320 Kč v prodlení
až v důsledku doručení kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 2789/2012 (doručeného žalovanému dne 29. 1. 2013), dle jehož
závěrů měl být uplatněný nárok „nově“ posuzován dle § 11 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“).
Žalobě proto v části o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 16. 1. 2007 do 29.
1. 2013 nevyhověl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud
dovodil, že dovolatelé nemají právo na náhradu nákladů právního zastoupení
advokátem JUDr. Jaroslavem Bártou, jenž jim za poskytnuté právní služby ničeho
neúčtoval. Při stanovení odměny za advokátní zastoupení dalšími zástupci
dovolatelů pak odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty odpovídající výši
předmětu řízení v okamžiku realizace toho kterého úkonu právní služby (§ 7, § 8
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb /advokátní tarif/, dále jen - „advokátní tarif“).
Dovolatelé předestřeli otázku počátku prodlení žalovaného s uspokojením nároku
na vyplacení finanční náhrady ve smyslu § 11 zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Měli za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2894/2012, a ze
dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3786/2013, jakož i nálezů Ústavního soudu ze dne
5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, publikovaného pod č. 46/2009 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2979/08,
publikovaného pod č. 220/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Mínili, že počátek prodlení se neodvíjí až ode dne doručení kasačního rozsudku
dovolacího soudu v projednávané věci (dnem 29. 1. 2013), nýbrž že nastal již
dnem doručení žaloby žalovanému (tj. 16. 1. 2007). Předestřeli rovněž otázku,
zda při rozhodování o nákladech právního zastoupení advokátem je rozhodnou
okolností vyplacení smluvní odměny zástupci. Vytýkali, že se odvolací soud při
jejím řešení odchýlil od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
publikovaného pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
dovozujíce, že jim svědčí právo na náhradu nákladů zastoupení advokátem bez
ohledu na výši peněžitého plnění, které mu za ně poskytli. Kromě toho
dovozovali, že odvolací soud pochybil, když neaplikoval § 12 odst. 4
advokátního tarifu a při stanovení tarifní hodnoty ve smyslu § 7 a § 8 odst. 1
advokátního tarifu nevycházel ze soudy nižších stupňů celkem přiznané částky.
Navrhli, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že potvrdí výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně a přizná jim právo na náhradu nákladů řízení v
plné výši.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že až do změny právní kvalifikace
uplatněného nároku rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2789/2012 (doručeným mu dne 29. 1. 2013), se dovolatelé nedomáhali vyšší
finanční náhrady, než umožňuje § 11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ale náhrady škody, a tudíž jim dovoláním uplatňované úroky z
prodlení nepřísluší.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále jen – „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (viz článek
II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (žalobci a/ a b/) zastoupenými advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud
shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek počátku prodlení s uspokojením
nároku na vyplacení finanční náhrady ve smyslu § 11 zákona o mimosoudních
rehabilitacích a okolností rozhodných pro stanovení výše náhrady nákladů
právního zastoupení, které odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezených otázek.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12.
2013 (dále jen – „obč. zák.“), jenž s ohledem na okamžik vzniku nároku na
uplatňovanou finanční náhradu jest aplikovat na posuzovaný případ (viz § 3028
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), není-li
doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí,
je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem
požádán.
Podle § 517 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v
prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu
poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné,
může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění
(odstavec 1). Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo
požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto
zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z
prodlení stanoví prováděcí předpis (odstavec 2).
Nepříznivým právním důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je
podle obecné právní úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z
prodlení; rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, publikovaný pod
č. 76/2010 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a
pracovního práva). Dlužník se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh
nesplní v den následující po dni, kdy byl věřitelem o plnění požádán, a od
následujícího dne může věřitel požadovat úroky z prodlení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013). Forma výzvy k
plnění závazku není předepsána. Jestliže nebyl dlužník vyzván k plnění již
dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a splatnost dluhu
počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá
splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4169/2013, ze dne 23. 9.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, či ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo
423/2005). Okamžik doručení žaloby je tudíž rozhodující též z hlediska prodlení
s plněním a povinnosti platit úroky z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004). Uvedené závěry se přitom prosadí
i při posouzení prodlení příslušného ústředního orgánu státní správy
jednajícího jménem České republiky jako osoby povinné v souvislosti s
poskytováním finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2647/2008) a jsou
konformní i s odbornou literaturou (viz Wintrová, A. a kol. Civilní právo
procesní. 2., aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a. s.,
2002, str. 280 a 281).
Jestliže tedy dovolatelé uplatnili žalobou ze dne 21. 12. 2006 u soudu nárok,
který, soudě dle jeho skutkového vylíčení, bylo lze právně kvalifikovat jako
nárok na finanční náhradu ve smyslu § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2789/2012,
či nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08,
publikovaný pod č. 259/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu),
nastala, nebyl-li žalovaný k plnění vyzván již dříve, splatnost uplatněného
dluhu dnem následujícím po doručení žaloby s tím, že za následující období se
žalovaný již dostal do prodlení, za něž je povinen platit dovolatelům
požadované úroky. Závěr odvolacího soudu, že se žalovaný dostal do prodlení se
zaplacením přisouzené peněžité částky teprve dnem následujícím po doručení
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2798/2012, tudíž
zjevně neobstojí jako věcně správný.
Ve smyslu § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. soud při rozhodování o nákladech řízení
určuje výši nákladů právního zastoupení advokátem podle zvláštního právního
předpisu, jímž je dle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním
nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným
pod č. 116/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v zásadě vyhláška č.
177/1996 Sb. (advokátní tarif), případně dle vlastní úvahy (§ 136 o. s. ř.) za
eventuálního analogického využití vyhlášky č. 484/2000 Sb. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3210/2016, či ze dne 28. 2.
2017, sp. zn. 21 Cdo 1285/2016), přičemž je v obou případech nerozhodné, zda a
v jaké výši účastník řízení, jemuž se náhrada nákladů řízení přiznává, poskytl
právnímu zástupci za advokátní zastoupení protiplnění.
Závěr odvolacího soudu, že žalobcům za zastoupení advokátem JUDr. Jaroslavem
Bártou nepřísluší náhrada nákladů řízení, když za poskytnuté právní služby
neúčtoval žádnou odměnu, tudíž se zřetelem k výše uvedenému jako věcně správný
rovněž neobstojí, neboť právní úprava ani rozhodovací praxe dovolacího soudu
právo na náhradu nákladů řízení s úhradou nákladů vyúčtovaných právním
zástupcem bezprostředně nespojuje.
Nedůvodnou naopak shledává dovolací soud námitku dovolatelů, že odvolací soud
při stanovení tarifní hodnoty vycházel z jiné než z celkem přiznané částky.
Ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu totiž vymezuje tarifní hodnotu pro
peněžitá plnění, ze dvou hledisek, a to z hlediska věcného a z hlediska
časového. Věcné hledisko je určeno plněním v rozsahu žalobci požadované
peněžité částky, časové hledisko určuje, ke kterému okamžiku se tarifní hodnota
v rámci činnosti advokáta určuje; tímto rozhodným okamžikem je přitom započetí
úkonu právní služby. Pokud poskytnutí právní služby zahrnuje více úkonů, pak
pro každý úkon právní služby se tarifní hodnota určuje samostatně. Zejména v
případě peněžitého plnění se tak tarifní hodnota v průběhu času může měnit
(srov. Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal, A. a kol. Zákon o
advokacii. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 536-537, obdobně
viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014).
Jestliže tedy odvolací soud vycházel při výpočtu mimosmluvní odměny za
jednotlivé právní úkony vždy z aktuální tarifní hodnoty tvořené výší předmětu
řízení při započetí každého úkonu, tj. z částky 1 810 320 Kč od začátku řízení
do zaplacení 1 195 458 Kč a následně již jen ze sporné částky 614 862 Kč, jsou
jeho úvahy v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu i související judikaturou
dovolacího soudu.
Jelikož však se zřetelem k výše uvedeným nedostatkům právního posouzení věci
nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho
zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.)
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s.
ř.). Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání
bez jednání.
Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud neopomene zohlednit, že při
stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více
žalobců, z nichž každý uplatňuje v řízení jím žalovanou částku sám pro sebe
(žalobci se dle obsahu spisu domáhají dělitelného plnění každý rovným dílem),
náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná odměna vypočtená podle
tarifní hodnoty připadající na každého z nich, snížená o 20 % (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2499/2017, ze dne 24. 4.
2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, či ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5233/2016).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 7. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu