22 Cdo 5233/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) PhDr. D. K., Ph.D., b) Ing. F. H., c) Ing.
Lu. H., d) Ing. M. K., e) Ing. A. K., f) J. P., g) M. O., h) Ing. M. M., ch)
Mgr. M. M., všech zastoupených JUDr. Jaromírem Krutílkem, advokátem se sídlem v
Praze 6, Muchova 233/1, proti žalovanému PhDr. J. B., zastoupenému Mgr.
Eduardem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Rozcestí 1434/6, o
stanovení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práva odpovídajícího věcnému
břemeni chůze a jízdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C
199/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 4. 2016, č. j. 12 Co 20/2016-418, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 12 Co 20/2016-418,
ve výrocích II. a III., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9.
2015, č. j. 20 C 199/2011-381, ve výroku II., se ruší a v tomto rozsahu se věc
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9.
2015, č. j. 20 C 199/2011-381, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby
soud uložil žalovanému povinnost zdržet se bránění (se specifikací činností,
jejichž výkonu by se měl žalovaný zdržet) žalobcům, stejně jako všem budoucím
vlastníkům pozemkových parcel č. 1726/3, č. 1726/4, č. 1726/5, č. 1726/6, č.
1726/7 a č. 1726/8, katastrální území Ř., ve výkonu jejich práva odpovídajícího
věcnému břemeni chůze a jízdy po vymezené části pozemku parc. č. 1726/1,
katastrální území Ř., podle geometrické plánu, který tvoří součást smlouvy o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti a o zřízení
věcného břemene, uzavřené mezi žalobci a žalovaným dne 22. 12. 1998, a to v
části upravující věcné břemeno práva chůze jízdy na části parcely č. 1726/1
pro oprávněné vlastníky parcel č. 1726/3, č. 1726/4, č. 1726/5, č. 1726/6, č.
1726/7 a č. 1726/8, a strpět chůzi a jízdu žalobců, stejně jako všech budoucích
vlastníků pozemkových parcel č. 1726/3, č. 1726/4, č. 1726/5, č. 1726/6, č.
1726/7 a č. 1726/8, katastrální území Ř., oprávněných z věcného břemene, po
vymezené části pozemku parc. č. 1726/1, katastrální území Ř. (výrok I.). Dále
žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému k rukám
jeho zástupce náklady řízení ve výši 55 695,50 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne
12. 4. 2016, č. j. 12 Co 20/2016-418, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že náhradu nákladů řízení
stanovil částkou 55 517,50 Kč a ve zbytku jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení tak, že žalobcům uložil povinnost společně a
nerozdílně nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce
náklady odvolacího řízení ve výši 3 380 Kč (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil při rozhodování o nákladech řízení se soudem prvního
stupně v závěru, že na straně žalobců se sice jednalo o pluralitu účastníků
řízení, nicméně ti pouze podali jeden žalobní návrh a uplatnili jeden nárok
(právo z věcného břemene chůze a jízdy). Nebylo proto na místě, aby při výpočtu
mimosmluvní odměny zástupce procesně úspěšného žalovaného byl každý ze žalobců
posuzován samostatně. Tento závěr odvolací soud prezentoval jako východisko pro
určení tarifní hodnoty předmětu řízení částkou 25 000 Kč podle § 9 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále „advokátní tarif“, ve
znění účinném do 31. 12. 2012, a částkou 35 000 Kč podle § 9 odst. 3
advokátního tarifu, ve znění účinném po 1. 1. 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu (proti výrokům o nákladech řízení II. a o
nákladech odvolacího řízení III.) podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost
vymezil odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „ o. s. ř.“) a uvedl,
že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.“ Odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 1665/2015 (toto usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz), z něhož citoval, dovozoval, že v nalézacím řízení bylo
rozhodnuto o šesti spojených věcech. Mimosmluvní odměna podle advokátního
tarifu měla být vypočtena u každé věci samostatně, neboť se nejednalo o řízení,
v němž by bylo uplatněno více nároků jedním účastníkem, nebo v němž by
pluralita účastníků byla založena na nerozlučném společenství, nebo na stavu,
kdy by žalobci byli oprávněni společně a nerozdílně. Dále žalovaný namítal, že
každý z šesti samostatně posuzovaných oprávněných z věcného břemene uplatnil
dva nároky odpovídající právu chůze a právu jízdy. Ani k této skutečnosti však
soudy v nalézacím řízení nepřihlédly a výši mimosmluvní odměny podle
advokátního tarifu stanovily jako jeden nárok. Jedná se však, podle argumentace
žalovaného, o dvě „cestné“ služebnosti, jak se o právu chůze a právu jízdy
vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4153/2014. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o
nákladech řízení před soudem prvního stupně II. a o nákladech odvolacího řízení
III. změnil a přihlédl k argumentům žalovaného, že řízení probíhalo o šesti
spojených věcech, přičemž v každé z nich byly uplatněny dva nároky.
Žalobci označili dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud se při
rozhodování o nákladech řízení od rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil. Uvedli, že podali jeden žalobní návrh, v němž uplatnili pouze jeden
nárok, který vychází z jediné smlouvy. Rovněž z procesního chování žalovaného
vyplynulo, že zakládá svou obranu na argumentaci, která se vztahuje k jednomu
nároku, kdy vůči všem žalobcům uplatnil námitku promlčení žalovaného práva.
Dále nesouhlasili s námitkou žalovaného, že v řízení uplatnili dva nároky
spočívající jednak v povinnosti žalovaného respektovat výkon práva
odpovídajícího věcnému břemeni chůze a dále věcnému břemeni jízdy. Připomněli,
že věcné břemeno bylo zřízeno dohodou v roce 1999 a k namítanému promlčení
práva, jež mu odpovídalo, mělo dojít v roce 2009, tedy pět let před účinností
nového občanského zákoníku, jehož ustanoveními žalovaný argumentuje. Uvedli, že
zapsanému právu chůze a jízdy odpovídalo pouze jedno oprávnění, které však
mohlo být vykonáváno dvěma způsoby. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 10. 6. 2011 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním je v projednávané věci nastolena v prvé řadě otázka souladu
rozhodnutí odvolacího soudu (ve výrocích o nákladech řízení II. a III.) s
ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího při posouzení, zda žalobci
uplatnili pouze jeden nárok a o nákladech řízení se rozhoduje v jednom
procesním vztahu, anebo každý z nich vystupuje v samostatném procesním vztahu k
žalovanému a o nákladech řízení se rozhoduje pro každý z těchto vztahů zvlášť.
Dovolání je z pohledu řešené právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
ve výrocích o nákladech řízení závisí, přípustné, a rovněž i důvodné, neboť
odvolací soud ji vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, Nejvyšší soud, mimo
jiného, uvedl, že „při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta
zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím
žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu
samostatná odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého
žalobce, snížená o 20 %. Neužije se pravidlo § 12 odst. 3 advokátního tarifu,
které se vztahuje na případ více nároků uplatněných v jednom řízení jedním
účastníkem nebo více účastníky oprávněnými společně a nerozdílně nebo
vystupujícími v řízení jako nerozluční společníci.“ Dovolací soud v posuzované
věci vycházel z procesní situace, kdy v řízení procesně úspěšní žalobci
zastupovaní jedním zástupcem (advokátem) uplatnili samostatné nároky na náhradu
škody, byť tyto nároky vycházely z jednoho skutkového (škodního) děje. Jejich
samostatné procesní postavení ve vztahu k žalovanému se projevilo tím, že
každému z nich náležela v rámci rozhodování o nákladech řízení náhrada nákladů
za zastoupení vycházející z hodnoty věci (práva), kterou v řízení samostatně
uplatnili.
Obdobný závěr lze vztáhnout i na poměry projednávané věci. Dovolací soud
nepovažuje za správný závěr soudu odvolacího, který pro účely zjištění
mimosmluvní odměny ve smyslu § 8 odst. 1 a § 9 odst. 3 advokátního tarifu
uvedl, že žalobou byl uplatněn pouze jeden nárok. Ve skutečnosti je žaloba
založena na pluralitě nároků, jichž se více žalobců domáhá v jednom řízení,
které se tak vyznačuje kombinací prvků subjektivní a objektivní kumulace.
Nemůže být rozhodné, že jednotlivé nároky vycházely z tvrzeného porušení
povinností odpovídajících právům přiznaných jedním smluvním dokumentem (smlouva
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a smlouva o zřízení věcného
břemene ze dne 22. 12. 1998). Každý z žalobců mohl samostatně a na ostatních
nezávisle uplatňovat své právo, jemuž odpovídalo věcné břemeno chůze a jízdy
zatěžující pozemek žalovaného, a to pouze ve vztahu k vlastnímu pozemku [
žalobce a) k pozemku parc. č. 1726/3, žalobci h) a ch) k pozemku parc. č.
1726/4, žalobci b) a c) k pozemku parc. č. 1726/5, žalobkyně g) k pozemku parc.
č. 1726/6, žalobci d) a e) k pozemku parc. č. 1726/7 a žalobkyně f) k pozemku
parc. č. 1726/8 ]. Proto mezi každým ze žalobců uplatňujícím nárok založený na
vlastnickém právu ke konkrétnímu panujícímu pozemku a žalovaným jako vlastníkem
služebného pozemku vznikl samostatný procesní vztah, v jehož rámci mělo být
rozhodnuto o nákladech řízení.
Dále žalovaný namítal, že pluralita žalovaných nároků vyplývá i z toho, že
každý z žalobců se domáhal výkonu dvou práv odpovídajících věcným břemenům
chůze a jízdy, a i tato pluralita měla být při určení výše mimosmluvní odměny
za zastoupení advokátem zohledněna. Z hlediska přípustnosti dovolání žalovaný
argumentoval tím, že rozhodnutí odvolacího soudu není v uvedeném směru v
souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014. Tato námitka přípustnost
dovolání založit nemůže, neboť dovolací soud v citovaném rozhodnutí řešil zcela
jinou právní otázku (podmínky pro zrušení věcného břemene v důsledku změny
poměrů) v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014.
Posouzení práva chůze a práva jízdy jako jediného oprávnění, jemuž odpovídá
věcné břemeno cesty, ať již vzniklo v souvislosti se zrušením a vypořádáním
podílového spoluvlastnictví (§ 142 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) nebo z důvodu
přístupu ke stavbě (§ 151o odst. 3 obč. zák.), je v souladu s judikaturou
dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn.
22 Cdo 2667/2004, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 2/2006,
str. 73).
V dalším řízení odvolací soud přihlédne při opětovném rozhodování o nákladech
řízení k závěru, jenž vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014,
sp. zn. 25 Cdo 302/2014, a lze jej přiměřeně použít i v poměrech projednávané
věci. Vezme přitom v úvahu, že v řízení, v němž je uplatněna subjektivní i
objektivní kumulace nároků nelze při stanovení výše mimosmluvní odměny
postupovat podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, která procesně úspěšnému účastníku
náleží, je třeba brát zřetel i na požadavek účelnosti vynaložených nákladů (§
142 odst. 1 o. s. ř.). Tento požadavek lze posuzovat i z hlediska obsahu úkonu
právní služby, s nímž je vynaložení nákladů účastníkem řízení spojené. V nálezu
ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 799/11, Ústavní soud uvedl, že „ustanovení §
142 odst. 1 o. s. ř. obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení)
účelné uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit
okolnosti, které mohou být z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení
významné“ (nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu
nalus.usoud.cz). Judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že při rozhodování
o nákladech dovolacího řízení, vynaložených na vyjádření k dovolání, je třeba
zvažovat účelnost jejich vynaložení, a to s ohledem na obsah vyjádření (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2554/2008, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010). Ve
světle těchto názorů, jež lze aplikovat i do poměrů rozhodování o nákladech
řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, může vyvstat
otázka, nakolik určitý úkon právní služby svým obsahem konvenuje požadavku
účelného uplatňování nebo bránění práva.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v napadených výrocích o
nákladech řízení správný; dovolací soud jej proto v tomto rozsahu zrušil (§
243e odst. 1 a 2 věta třetí o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§
243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu