28 Cdo 1665/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: statutární město Karlovy Vary, IČO: 002 54 657, se sídlem v Karlových
Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se
sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalovanému: Česká republika –
Státní pozemkový úřad, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu
v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 80/2013, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 13 Co 406/2014-134,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni změnil v odvoláním
napadeném nákladovém výroku II rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze
dne 27. srpna 2014, č. j. 18 C 80/2013-102, tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku
36.451,- Kč (výrok I); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o.
s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není
přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř., za
situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaným v § 238a o. s. ř.).
Sluší se předeslat, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov.
zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č.
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě
nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního
soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013
Sb.) odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.
Jde-li o samotné stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve věcech o
určení vlastnického práva k nemovitosti, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj
o ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi, pak lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro
stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě
(§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s
účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012
Sb. – včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle
něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v
řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září
2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října
2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014). Citované závěry přitom nekolidují ani s
rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března 2014,
sp. zn. I. ÚS 83/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu
www.nalus.usoud.cz).
K dovoláním označené otázce, zda případě, kdy se žalobce domáhá určení
vlastnického práva k více než jednomu pozemku (označené pozemky v katastrálním
území A. H., zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální
pracoviště Karlovy Vary, na listu vlastnictví č. 10002), jde již z tohoto
důvodu o spojení dvou a více věcí (a zda je pro stanovení sazby mimosmluvní
odměny advokáta aplikovatelné i ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu o
sčítání tarifních hodnot spojených věcí, nejde-li o spojení věcí stanovené
právním předpisem), lze z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přiměřeně odkázat
např. i na usnesení ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, v němž
Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu se
vztahuje zejména na případ více nároků uplatněných v jednom řízení jedním
účastníkem (tzv. objektivní kumulace), nebo více účastníky oprávněnými společně
a nerozdílně nebo vystupujícími v řízení jako nerozluční společníci; ke spojení
věcí může dojít též rozhodnutím soudu (§ 112 o. s. ř.). O žádnou z těchto
variant v dané věci nejde, přičemž toliko okolnost, že předmětem řízení (v
jedné a téže věci, o určení vlastnického práva) žalobce učinil více než jednu
nemovitost (zde jde o soubor pozemků v témže katastrálním území, evidovaných na
jednom listu vlastnictví), z posuzované věci případ spojení dvou nebo více
samostatných věcí nečinní. [Coby názorný příklad spojení věcí lze pak zmínit
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 892/2013,
aplikující ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu v případě objektivní kumulace
věcí o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí.]
K předestřené otázce sluší se poukázat též na shodnou praxi dovolacího soudu
při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení v případě žalob o určení
vlastnictví k několika nemovitostem, které žalobce učinil předmětem řízení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 28
Cdo 672/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo
457/2013; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo
1480/2013; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo
1758/2013).
Nad rámec řečeného – se zřetelem k postavení žalobce coby statutárního města –
sluší se pak zmínit též judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu
ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne
23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20.
června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13), reflektovanou i rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3895/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp.
zn. 28 Cdo 4175/2013; usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013;
nebo usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014), podle níž u
statutárních měst lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení
a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí,
práva a zájmy bez toho, aby musela využívat právní pomoci advokátů.
I z toho vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání, které proto Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c
odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení nemusí být odůvodněno (srov. § 243f odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu