25 Cdo 4169/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, IČO 00006947, se sídlem Praha
1, Letenská 15, proti žalovanému Ing. J. O., zastoupenému JUDr. Josefem
Tobiškou, advokátem se sídlem Brno, Jeřábkova 5, o 5.336.270,60 Kč, vedené u
Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1636/2004, o dovolání žalobkyně i
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2013, č. j. 17
Co 336/2011-250, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2013, č. j. 17 Co
336/2011-250, se ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku
3.820.985,- Kč s příslušenstvím, a v nákladových výrocích II a III zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala náhrady škody ve výši 5.336.270,60
Kč s příslušenstvím, kterou žalovaný způsobil svým jednáním, kdy jako jednatel
společnosti TOP Břeclav spol. s r.o. (dále jen „Společnost“) spáchal trestný
čin porušování povinnosti při správě cizího majetku a trestný čin poškozování
věřitele, v důsledku čehož nebyla Společnost schopna splnit svůj závazek z
kupní smlouvy č. 451/92-I uzavřené dne 14. 12. 1992 (dále jen „Kupní smlouva“)
s právním předchůdcem žalobkyně - Fondem národního majetku ČR (dále jen „FNM“).
Za uvedenou trestnou činnost byl pravomocně odsouzen.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č.j. 17 Co
336/2011-250, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 2. 2011,
č.j. 14 C 1636/2004-192, ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku ve výši 3.820.985,- Kč s příslušenstvím, co do částky
1.515.285,60 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
se žaloba zamítá, dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel
ze zjištění, že žalovaný jako jednatel Společnosti podepsal dne 14. 12. 1992
Kupní smlouvu s FNM, kterou byl Společnosti prodán majetek za kupní cenu
5.050.980,- Kč, jež měla být placena ve splátkách. Následně začal podnikat
kroky k založení nové společnosti a bez rozhodnutí a souhlasu valné hromady
Společnosti vložil veškerý její majetek (včetně majetku zakoupeného od FNM) do
nově založené společnosti TOP-Šohaj, s.r.o., čímž zcela paralyzoval vlastní
výrobu a další činnosti Společnosti, která tak nebyla schopná splnit svůj
závazek z Kupní smlouvy. Zaplacena byla pouze první splátka kupní ceny ve výši
1.010.190,- Kč a dále byla žalobkyni v konkursním řízení vyplacena částka
219.799,- Kč. S odkazem na rozsudek v trestní věci (§ 135 odst. 1 o. s. ř.)
soud uzavřel, že jsou naplněny všechny zákonné předpoklady odpovědnosti
žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – v příčinné
souvislosti s jeho zaviněným protiprávním jednáním vznikla žalobkyni škoda
spočívající v nesplaceném zůstatku kupní ceny za prodaný majetek. Způsobení
škody lze přičítat pouze žalovanému a nikoli jiným osobám nebo snad poškozené.
Nedošlo ani k promlčení nároku žalobkyně - právní předchůdce žalobkyně
prostřednictvím pověřeného zaměstnance uplatnil nárok na náhradu škody v
přípravném řízení již dne 14. 9. 1995. Pověřený zaměstnanec byl k tomuto úkonu
zmocněn v souladu s tehdy účinnými právními předpisy. V částce 1.515.285,60 Kč,
představující nezaplacené úroky ze splátek kupní ceny sjednané v čl. IV Kupní
smlouvy, byla žaloba zamítnuta z důvodu neurčitosti předmětného smluvního
ujednání, a tudíž jeho absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. Úrok
z prodlení z přisouzené částky byl přiznán od 16. 2. 1996, jak požadovala
žalobkyně, když se žalovaný nejpozději dne 31. 10. 1995 dozvěděl
prostřednictvím sdělení obvinění a seznámení s výsledky vyšetřování, že je po
něm požadována náhrada škody, což lze považovat za kvalifikovanou výzvu k
náhradě škody. Prodlení žalovaného tak lze dovozovat již od listopadu roku
1995. Důvody hodné zvláštního zřetele pro přiměřené snížení náhrady škody podle
§ 450 obč. zák. dány nejsou, a to s přihlédnutím k okolnostem vzniku škody ve
spojení se skutečností, že žalovaný způsobil škodu protiprávním jednáním
naplňujícím znaky skutkových podstat dvou trestných činů, z nichž jeden byl
trestným činem úmyslným.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním jak žalobkyně, tak žalovaný.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání
žalobkyně bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), neobsahuje však všechny zákonné náležitosti ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm dovolatelka nevymezila, v čem
spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž dovolání musí být
formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237
o. s. ř. má dovolatel za splněné, když pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. nebo jeho části nepostačuje (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Souladnost
této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud
např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 8. 7.
2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo
ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, uveřejněných na webových stránkách
Ústavního soudu. Dovolatelka však vymezení přípustnosti zcela pomíjí a stran
této obligatorní náležitosti dovolání neuvádí nic. Konkrétní otázku hmotného či
procesního práva splňující kritéria § 237 o. s. ř. pak nelze dovodit ani z
obsahu dovolání. Jestliže je zmiňován rozpor posouzení otázky účelnosti
právního zastoupení s judikaturou Ústavního soudu, nejedná se o žádný z
taxativně vymezených důvodů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.
Z obsahového hlediska tak dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky na vymezení
předpokladů jeho přípustnosti. Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitost
a uvedený nedostatek nebyl v zákonné lhůtě odstraněn (241b odst. 3 o. s. ř.),
trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z
ustanovení § 243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění vad
dovolání nevyzývá.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalovaného.
Žalovaný napadá rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti
žalovanému zaplatit žalobci částku 3.820.985,- Kč s příslušenstvím. Dovolání
podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci a z důvodu porušení
základních lidských práv a svobod. Přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s některými stěžejními důkazy a
neprováděl hodnocení důkazů v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 244/2004 a 33 Odo 1191/2003), skutková zjištění jsou v příkrém rozporu s
provedenými důkazy. Soud se nevypořádal s listinným důkazem – rozvahou
Společnosti ke dni 31. 12. 1993 a vyvodil nesprávné skutkové závěry z výpovědi
svědka R. Š. Z uvedených důkazů vyplývá, že Společnost měla dostatečný majetek
ke splácení svého dluhu, toto splácení však již žalovaný nemohl ovlivnit,
jelikož byl dne 26. 11. 1993 odvolán z funkce jednatele. Mezi škodou a jednáním
žalovaného tedy chybí příčinná souvislost. Dále soud nesprávně vyhodnotil
výpověď svědkyně A. K. z pohledu její hodnověrnosti a pravdivosti, jelikož její
výpověď je v rozporu s dalšími důkazy a právě tato svědkyně mohla být
spoluodpovědná za vzniklou škodu. Soudy tedy hodnotily důkazy v rozporu s § 132
o. s. ř. a zároveň neprovedly důkazy navržené žalovaným, jakož se i
nevypořádaly s jeho námitkami. Z tohoto pohledu je rozhodnutí odvolacího soudu
nepřezkoumatelné. Žalovaný se necítí být vinen ze spáchání trestných činů, za
které byl odsouzen. Soud v rozporu s judikaturou (R 27/1979) nezkoumal
spoluzavinění žalobkyně a zároveň nesprávně posoudil odpovědnost za škodu nové
jednatelky A. K. a majoritní společnice A. G. Obě porušily svou prevenční
povinnost, když nová jednatelka na základě pokynů majoritní společnice přivedla
Společnost do konkursu, ačkoliv Společnost byla v plusu a dluh vůči žalobkyni
mohl být uhrazen z úvěru. Žalovaný dále považuje nárok žalobkyně za promlčený,
jelikož nebyl řádně uplatněn v trestním řízení. Nárok na náhradu škody v
trestním řízení totiž uplatnil zaměstnanec FNM JUDr. Č., na základě plné moci
podepsané jedním členem výkonného výboru FNM, ačkoliv čl. 7 odst. 5 Statutu FNM
stanovil, že k udělování plné moci k zastupování Fondu se vyžadují podpisy dvou
členů výboru, z nichž jedním musí být vždy podpis předsedy či místopředsedy. Uplatnění škody v trestním řízení tedy nebylo platně učiněno a samotná plná moc
navíc vůbec neobsahovala zmocnění k uplatnění škody. Nárok je promlčen zcela
jistě alespoň v částce 1.515.294,- Kč, neboť se jednalo o poslední splátku,
která v době uplatnění nároku poškozeným v trestním řízení ještě nebyla
splatná. Nárok na úroky z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, jelikož
žalobkyně na těchto úrocích získá více, než by činily úroky z prodlení z
nezaplacené kupní ceny. Žalovaný dále navrhuje, aby dovolací soud otázku úroků
z prodlení z náhrady škody posoudil tak, že nárok na úrok z prodlení vzniká
poškozenému až okamžikem právní moci odsuzujícího trestního rozsudku nebo
okamžikem právní moci rozvrhového usnesení v konkursním řízení, resp.
tehdy,
kdy poprvé bylo jisté, v jaké výši škoda vznikla. Dále žalovaný namítá, že se
soud dostatečně nezabýval důvody pro případné snížení náhrady škody podle § 450
obč. zák., a to především v rozsahu, v jakém byla škoda způsobena z nedbalosti. V této otázce poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 1 Cz 29/90) i
Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 2954/11). V pozici starobního důchodce není
žalovaný nikdy schopen uhradit škodu, která včetně příslušenství činí více než
16.000.000,- Kč. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že žalovaný pouze opakuje
svou argumentaci z předchozího průběhu řízení. K námitce promlčení odkazuje na
své předešlé vyjádření a důkazy, které soudy správně vyhodnotily.
Dovolání žalovaného bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Rozhodné hmotné právo se pak podává z ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje
podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Žalovaným uplatněné námitky z velké části nesměřují k vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva. Pokud žalovaný zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkových
závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, a z provedených důkazů dovozuje odlišné
skutkové závěry, tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci. Jestliže
žalovaný namítá nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti,
spoluzavinění poškozeného a zavinění škody jinými osobami, činí tak
prostřednictvím vlastních skutkových závěrů, odlišných od skutkového stavu
zjištěného soudy obou stupňů. Stejně tak tvrzené porušení práva na spravedlivý
proces, údajná nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nevypořádání se s některými
důkazy nepředstavují právní posouzení věci. Vady, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Namítá-li žalovaný, že se necítí být vinen ze spáchání trestných činů, za něž
byl odsouzen, přehlíží, že podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán
rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej
spáchal. Soud v občanskoprávním řízení je vázán odsuzujícím rozsudkem vydaným v
trestním řízení i v otázce zavinění, tj. tím, zda se odsouzený dopustil
jednání, jímž způsobil škodu a jež je zároveň trestným činem, úmyslně nebo z
nedbalosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn.
25 Cdo 242/2004, nebo ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/99), což může mít
význam pro použití moderačního práva soudu dle § 450 obč. zák. (viz dále).
Výše uvedené námitky tudíž nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost
dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (nepodléhajícího dovolacímu
přezkumu), že se FNM dozvěděl o škodě a škůdci dne 25. 3. 1994, následně
uplatnil svůj nárok v trestním řízení (v rámci přípravného řízení dne 14. 9.
1995) a po jeho pravomocném skončení (3. 6. 2004) podal v přiměřené lhůtě
civilní žalobu na náhradu škody (19. 9. 2004), dovodil, že nárok žalobkyně není
promlčen, posoudil odvolací soud žalovaným vznesenou námitku promlčení nároku
na náhradu škody v souladu s konstantní judikaturou,
Pokud poškozený uplatní nárok na náhradu škody v rámci trestního řízení
(adhezní řízení) tak, že je z něj patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči
komu se uplatňuje, má takové uplatnění za následek stavení běhu promlčecí doby
podle § 112 obč. zák. Jestliže pak po skončení trestního řízení poškozený v
přiměřené době podá návrh na uspokojení tohoto nároku v občanském soudním
řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v
předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i nadále přerušen (podrobně k
uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení viz např. zhodnocení praxe
soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení
poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem
(adhezní řízení) projednané v plénu bývalého Nejvyššího soudu dne 22. 2. 1967 -
Pls 3/6 a publikované pod číslem III/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů
ČSSR, zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo
adhezní řízení, Cpj 35/78 bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979, jež
byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího soudu ČSR dne 5. 12. 1979,
Pls 2/79, publikovanou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2478/2004, publikované pod C 4282 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), nebo rozsudek ze dne 19. 12. 2012, sp.
zn. 25 Cdo 23/2011, Soubor C 12278).
Jestliže žalovaný dovozuje promlčení nároku žalobkyně na základě námitky
neplatně udělené plné moci pro uplatnění náhrady škody v trestním řízení, tato
námitka mu zjevně nepřísluší. Nedostatky v oprávnění zástupce totiž přísluší
namítat pouze a výhradně tomu, za koho takový zástupce jedná (srov. usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 5 Cmo 283/2001, publikované
v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2002, str. 87). Stejně tak překročení
zákonného zmocnění jednající osoby vyplývající z § 20 odst. 2 obč. zák. se může
dovolávat pouze ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinností
vyplývajících z jednání stanovena - tedy právnická osoba, za kterou zákonný
zástupce jednal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn.
29 Odo 1441/2006). V tomto případě by tedy příslušela námitka nedostatku
oprávnění zmocněnce (zaměstnance) jednat jménem zmocnitele (zaměstnavatele)
žalobkyni, respektive jejímu právnímu předchůdci - FNM. V případech tzv.
nezmocněného jednatelství pak právo obecně umožňuje zmocniteli schválit právní
úkony učiněné nezmocněným jednatelem, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 33
odst. 2 obč. zák.), tak v rovině procesněprávní (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, publikované v
časopise Soudní judikatura, č. 5, ročník 1997, pod číslem 36). V daném případě
bylo po celou dobu jednáno se zaměstnancem FNM jako s oprávněným zmocněncem na
základě udělené plné moci a nevyvstala žádná pochybnost o oprávněnosti jeho
zastupování. Takovou pochybnost neměl ani trestní soud, jenž považoval nárok na
náhradu škody v adhezním řízení za řádně uplatněný, což implicitně vyplývá i z
toho, že poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Za takového stavu nelze po žalobkyni případně jejím právním
předchůdci rozumně požadovat, aby výslovně schvalovala jednání svého
zaměstnance či dokládala jeho oprávnění jednat, nicméně i z konkludentního
jednání FNM, nejpozději z podání občanskoprávní žaloby, by bylo lze dovodit
schválení uplatnění náhrady škody v trestním řízení zaměstnancem. Zdůraznit je
také třeba skutečnost, že plná moc je pouze jednostranný právní úkon zmocnitele
osvědčující existenci smluvního vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem (dohody o
zmocnění). I případné neplatné udělení plné moci tedy samo o sobě neznamená
neexistenci vztahu zastoupení mezi zmocněncem a zmocnitelem. Zkoumat případnou
(ne)platnost udělené plné moci je tudíž nadbytečné.
Další v dovolání vznesenou námitkou je nesprávné právní posouzení úroku z
prodlení z náhrady škody.
Dovolací soud se k uvedené otázce v minulosti opakovaně vyjadřoval a dovodil,
že doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem, a
nebyla-li ani dohodnuta, platí podle ustanovení § 563 obč. zák., že dlužník je
povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Na
splatnosti tohoto závazku (dluhu) nemění nic tzv. pariční lhůta, tj. v soudním
rozhodnutí stanovená lhůta ke splnění uložené povinnosti (§ 160 o. s. ř.),
která je lhůtou procesní, a jejímž uplynutím nastává vykonatelnost rozsudku (§
161 o. s. ř.). Osoba odpovědná za škodu (dlužník z odpovědnostního závazkového
právního vztahu) se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v
den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána, a od
následujícího dne může poškozený požadovat úroky z prodlení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013). Pokud nebyl
škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje
žaloba a prodlení počíná druhého dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena;
výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen. V
trestním řízení lze pak splatnost odvozovat od okamžiku, kdy se obviněný
dozvěděl o uplatněném nároku na náhradu škody, např. při seznámení s výsledky
vyšetřování či doručením obžaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, Soubor C 7825, dále tzv. zhodnocení NS SSR
ze dne 25. 11. 1976, sp. zn. Pls 2/76, publikované pod číslem 27/1977 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 11 To
154/92, publikovaný pod číslem 23/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo též rozsudek ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, Soubor C 4023).
Soud je však i v otázce časového vymezení požadavku na zaplacení úroku z
prodlení vázán žalobním návrhem, jejž nemůže překročit (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).
Otázku úroku z prodlení z náhrady škody tedy odvolací soud posoudil v souladu
se stávající judikaturou, pokud považoval seznámení žalovaného s výsledky
vyšetřování za kvalifikovanou výzvu k náhradě škody (dne 31. 10. 1995) a úrok z
prodlení přiznal v souladu s návrhem žalobkyně ode dne 16. 2. 1996.
Není důvodu se od výše uvedeného judikatorně konstantního řešení jakkoliv
odchylovat. Výše zákonného úroku z prodlení nemůže sama o sobě zakládat rozpor
s dobrými mravy, jak se domnívá žalovaný, pokud se odvíjí od objektivní délky
prodlení žalovaného se zaplacením dlužné náhrady škody. Nepřípadný je také
odkaz žalovaného na srovnání výše úroku z prodlení z dlužné částky s výší
hypotetického úroku z prodlení ze sjednané kupní ceny spolu s tvrzením, že
žalobkyně obdrží na náhradě škody vyšší částku, než by bývala byla obdržela na
základě Kupní smlouvy. Žalovaný totiž zcela pomíjí, že úrok z prodlení je
pouhým příslušenstvím nároku na náhradu škody, a to příslušenstvím sankční
povahy, jehož existence i výše je závislá na absenci dobrovolného plnění ze
strany dlužníka (škůdce). Je nutné taktéž zdůraznit, že nelze zaměňovat nárok
na náhradu škody s nárokem (pohledávkou) ze smlouvy, jež byla škůdcem zmařena.
V případě škody způsobené nedobytností pohledávky ke vzniku škody dochází
okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za
obligačním dlužníkem je nevymahatelná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaný pod číslem 77/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tato otázka tedy taktéž nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s konstantní
judikaturou dovolacího soudu.
Dovolání žalovaného je však přípustné podle § 237 o. s. ř. a taktéž důvodné co
do námitky nesprávného právního posouzení předpokladů pro snížení náhrady škody
podle § 450 obč. zák. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud
napadený rozsudek přezkoumal (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a došel k
závěru, že se odvolací soud v této otázce vskutku odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody
přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož
i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne
přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze
provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
Smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu odpovědnosti za škodu
na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s
přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem uvedeného
ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, kdy
došlo k neúmyslnému způsobení škody, by uložení povinnosti nahradit škodu v
plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti
za škodu, jakož i principy spravedlnosti. Hlediska, která citované ustanovení
uvádí, jsou pouze příkladmá, soud proto může v odůvodněných případech aplikovat
moderační právo s adekvátním odůvodněním i z jiných či dalších hledisek bez
ohledu na to, zda tento způsob snížení byl některým z účastníků řízení navržen.
Zákon tedy nestanoví kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního
zřetele hodné“, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska
byla naplněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25
Cdo 691/2006, Soubor C 5797). Na druhou stranu však lze zákonem označená
hlediska bezpochyby považovat za typická, nejčastější a zpravidla
nejpodstatnější pro případnou moderaci. Protože smyslem moderačního práva je
především odstranění tvrdosti dopadu povinnosti k náhradě škody do poměrů
osoby, která za ni odpovídá, důvodně zákon zmiňuje výslovně i její majetkové
poměry tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala, co v konkrétním případě lze
po škůdci spravedlivě požadovat. Při stanovení výše náhrady škody je totiž
třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit škodu neměla pro škůdce
doživotní likvidační následky, resp. aby mu neznemožňovala vést snesitelný a
lidsky důstojný život (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp.
zn. 25 Cdo 4506/2008, Soubor C 9722, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 3.
2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, uveřejněný na webových stránkách Ústavního
soudu).
Škodu nelze snížit podle poslední věty § 450 obč. zák. pouze v případě, když
byla způsobena výlučně úmyslným jednáním. Pokud však byla škoda způsobena
částečně úmyslným a částečně nedbalostním jednáním, lze v části způsobené
nedbalostí škodu přiměřeně snížit. Jestliže způsobenou škodu nelze v konkrétním
případě dělit z hlediska toho, v jakém rozsahu byla způsobena úmyslně a v jakém
z nedbalosti, je přiměřené snížení náhrady škody taktéž možné (srov. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 1 Cz 29/90,
publikovaný pod číslem 50/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále
jen R 50/1991).
V daném případě došel odvolací soud k závěru, že důvody hodné zvláštního
zřetele pro přiměřené snížení náhrady škody podle § 450 obč. zák. dány nejsou,
a to s přihlédnutím k okolnostem vzniku škody ve spojení se skutečností, že
žalovaný způsobil škodu protiprávním jednáním naplňujícím znaky skutkových
podstat dvou trestných činů, z nichž přinejmenším jeden byl trestným činem
úmyslným. Odvolací soud se však nezabýval otázkou, zda jednání, jímž žalovaný
způsobil škodu, jejíž náhrada je předmětem tohoto řízení, bylo jednáním pouze
úmyslným, či jen zčásti úmyslným a zčásti (v jakém rozsahu) nedbalostním, a
dále vůbec nezvažoval majetkové poměry žalovaného. Obecný odkaz na blíže
neupřesněné okolnosti, za jakých ke škodě došlo, není nikterak konkretizován.
Obecně lze způsobení škody trestným činem jistě považovat za legitimní důvod
svědčící pro nesnížení náhrady škody, za daných okolností však uvedená
skutečnost nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti
moderačního práva soudu, pokud samozřejmě není škoda způsobená výlučně úmyslným
trestným činem, kdy moderace není možná, a soud proto vůbec nezvažuje, zda jsou
dány důvody hodné zvláštního zřetele. Při posouzení otázky, zda škoda byla
způsobena pouze úmyslně, anebo zčásti úmyslně a zčásti z nedbalosti, je třeba
vyjít z odsuzujícího trestního rozsudku (viz výše zmíněný rozsah vázanosti
tímto rozsudkem dle § 135 odst. 1 o. s. ř.) a přihlédnout k tomu, že pokud byl
žalovaný – ve vztahu k jednání způsobivšímu škodu FNM jako právnímu předchůdci
žalobkyně – uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst.
2 písm. a), odst. 3) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném v
době činu), je třeba vzít v úvahu, že v základní skutková podstatě (odst. 1 a
2) jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3 tr. zák.), k naplnění kvalifikované
skutkové podstaty dle odst. 3 (způsobení značné škody) postačí zavinění z
nedbalosti (§ 6 tr. zák.), není ovšem vyloučeno, že v konkrétním případě byla i
tato škoda způsobena úmyslně. Je-li prokázán úmysl pouze ve vztahu k základní
skutkové podstatě, zatímco škoda v rozsahu přesahujícím hranici zakládající
kvalifikovanou skutkovou podstatu byla způsobena jen z nedbalosti, není
vyloučeno snížení náhrady škody ve vztahu k té části škody, jež byla způsobena
z nedbalosti. Nelze však snížit část náhrady škody odpovídající těm následkům,
k nimž směřoval úmysl škůdce (srov. mutatis mutandis citovaný judikát R
50/1991).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud však existenci uvedených vad neshledal.
Námitka nevypořádání se s důkazem – rozvahou Společnosti k datu 31. 12. 1993 –
není důvodná, neboť odvolací soud odkazuje v odůvodnění napadeného rozsudku
(str. 6) na skutková zjištění soudu prvního stupně, který uvedený důkaz
hodnotil v souvislosti s důkazy dalšími (především svědeckou výpovědí R. Š.) ve
smyslu § 132 o. s. ř. Nejedná se tedy o vadu řízení v podobě opomenutého
důkazu, ale o volné hodnocení důkazů (jež nepodléhá dovolacímu přezkumu), se
kterým se žalovaný pouze neztotožňuje. Rozhodnutí taktéž netrpí (s výše
uvedenou neúplností úvahy o moderačním právu) žalovaným tvrzenou
nepřezkoumatelností (k tomu, kdy lze rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné,
viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej v napadeném rozsahu bez
jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první a § 243e odst. 1 o. s. ř.) spolu se
závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud posoudí a řádně
odůvodní, zda jsou splněny předpoklady pro snížení náhrady škody podle § 450
obč. zák., zejména se v tomto směru vypořádá s otázkou zavinění žalovaného na
způsobení škody a s jeho majetkovými poměry. Dovolací soud dále zdůrazňuje, že
tímto rozhodnutím nepředjímá, zda jsou v projednávaném případě předpoklady pro
moderaci náhrady škody dány. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech
řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu