28 Cdo 2647/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobkyně M. G., zastoupené advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem v P., o zaplacení 108.727,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 26/96, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002,
č. j. 20 Co 432/2002-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č. j. 20 Co 432/2002-104,
se ve výrocích I, III a IV zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.11.2001, č.j. 21 C 26/96-78,
bylo řízení ohledně jistiny pohledávky v částce 108.727 Kč zastaveno (výrok I)
a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci
rozsudku úrok z prodlení ve výši 18% z částky 97.288 Kč od 26.6.1995 do
27.4.2001 (výrok II). V části o zaplacení úroků z prodlení v uvedené výši z
částky 11.439 Kč od 26.6.1995 do 15.9.2001 a dále pak o ohledně úroků z
prodlení z částky 97.288 Kč od 28.4.2001 do 15.9.2001 byla žaloba zamítnuta
(výroky III a IV) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok V).
Soud prvního stupně rozhodoval o nároku žalobkyně na finanční náhradu za
znehodnocené nemovitosti podle ust. § 13 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, uplatněné ve výši 108.727,- Kč spolu s příslušenstvím – 18%
úrokem z prodlení od 26.6.1995 do zaplacení. Vzal za prokázané, že žalobkyně
nárok uplatnila včas u příslušného orgánu státní správy, tehdejšího
Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, byť jej původně
nesprávně kvalifikovala, odkazujíc na zák. č. 403/1990 Sb. Žalovaná uspokojení
nároku zprvu odmítala a své negativní stanovisko žalobkyni prokazatelně
oznámila dopisem ze dne 24.5.1995. V průběhu poté zahájeného soudního řízení
své stanovisko změnila a žalobkyni vyplatila náhradu ve výši 97.288,- Kč.
Jelikož ohledně jistiny pohledávky 108.727,- Kč vzala žalobkyně žalobu zpět,
soud prvního stupně v této části řízení zastavil a meritorně rozhodoval toliko
o příslušenstvím pohledávky, úrocích z prodlení. Zaujal právní názor, že
nevyplacením finanční náhrady, po té, co k tomu byla žalobkyní vyzvána, dostala
se žalovaná (dlužník) do prodlení se splněním svého peněžitého závazku, a je
proto žalobkyni (věřiteli) povinna za dobu prodlení podle § 517 odst. 2
občanského zák. zaplatit úroky z prodlení, ve výši stanovené prováděcím
předpisem, nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací shora
označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že v
rozsahu zde uvedeném – v části o zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 97.288
Kč za dobu od 26.6.1995 do 27.4.2001 – žalobu zamítl (výrok I). V ostatních
výrocích (III a IV) rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky
III a IV).
Odvolací soud, jde-li o jím řešenou otázku vzniku práva na zaplacení úroků z
prodlení, se ztotožnil skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však
k jinému právnímu posouzení věci. Odkázal přitom na závěry uvedené v odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2002, sp. zn. 28 Cdo 1829/2001, a dovodil,
že neposkytnutí finanční náhrady podle ust. § 13 zák. č. 87/1991 Sb., jež
nebyla ještě stanovena, nemá povahu dluhu ve smyslu § 517 odst. 1 občanského
zák. a jedná se o nárok, který ještě nebyl realizován. Žalovaná se proto před
vyplacením náhrady (o které se vedlo řízení) nemohla dostat do prodlení se
splněním dluhu a žalobkyni nevzniklo právo žádat úroky z prodlení podle § 517
odst. 2 občanského zák. Okolnosti, jakým způsobem postupovala žalovaná (její
orgány) při vyřizování žádosti žalobkyni o finanční náhradu a kdy došlo k
jejímu zaplacení, označil odvolací soud za právně nezávažné.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně částečně změněn, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala
z ust. § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a
uplatnila jím dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.,
tedy že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí,
a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítala, že
odvolací soud použil správný právní předpis, nesprávně jej však vyložil. Zákon
č. 87/1991 Sb. zakládá oprávněné osobě právo na finanční náhradu za nemovitost,
kterou ji nelze vydat. Jestliže tento zvláštní právní předpis nestanoví lhůtu
pro poskytnutí náhrady, je třeba použít předpis obecný; jím je občanský
zákoník, který obsahuje i ust. § 563, podle něhož „není-li doba splnění
dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník
povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o to věřitelem požádán“. Jiný závěr
odvolacího soudu, sice že nárok na náhradu podle § 13 odst. 1 zák. č. 87/1991
Sb. uplatněný žalobkyní v soudním řízení je nárokem, který ještě nebyl
realizován, správný není. Žalovaná odmítala nárok plnit mimosoudně, ačkoliv ji
k tomu žalobkyně poskytla potřebné doklady, včetně ocenění nemovitostí
znaleckým posudkem. Uzavřel-li snad odvolací soud, že žalobkyně v tomto směru
netvrdila veškeré rozhodné skutečnosti nebo svá tvrzení neprokázala, bylo jeho
povinností poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu § 118a o.s.ř., případně měl
postupovat podle § 120 o.s.ř. a sám provést důkazy potřebné ke zjištění těchto
rozhodných skutečností. V absenci poučení spatřuje žalobkyně vadu řízení, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Z obsahu dovolání je patrno, že se
jím žalobkyně domáhá, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku I zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému
je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek v mezích určených dovoláním (§ 242 odst. 1 o.s.ř.)
a z důvodů v něm uplatněných (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); o věci rozhodl bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Postupoval přitom podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009, před novelou provedenou
zák. č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009
Sb.). Dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu, zahrnujícího i korespondenci účastníků, vyplývá, že žalobkyně
uplatnila u žalované nárok na finanční náhradu za znehodnocené stavby, jež se
řídí ust. § 13 zák. č. 87/1991 Sb. Ačkoliv nárok doložila i příslušnými
listinami, včetně posudku o ocenění znehodnocených nemovitostí, zejména z
důvodu nesprávně uvedené právní kvalifikace nároku ve své žádosti (s odkazem na
zák. č. 403/1990 Sb.) jí nebylo vyhověno, ačkoliv povinnost právně kvalifikovat
nárok žalobkyni žádný právní předpis neukládá. Proto žalobkyni nezbylo, než
obrátit se s nárokem na poskytnutí finanční náhrady na soud, žalobou, jež byla
žalované doručena 28.2.1996. Uplatněný nárok v podstatném rozsahu žalovaná
uspokojila až v průběhu soudního řízení, nikoliv však požadovaný úrok z
prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu, jímž byl v dotčeném výroku změněn rozsudek okresního
soudu o povinnosti žalované k zaplacení úroků z prodlení, vychází přitom z
právního názoru, že ust. § 13 zák. č. 87/1991 Sb. výslovně neupravuje lhůtu, ve
které měla být oprávněné osobě finanční náhrada příslušným ústředním orgánem
státní správy vyplacena. Takový názor správný není.
Od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. od 1.4.1991) do 7.6.1994 byla lhůta pro
poskytnutí náhrady upravena v ust. § 13 odst. 4, ve znění před novelou,
provedenou zák. č. 115/1994 Sb. (jež nabyla účinnosti 8.6.1994). Podle tohoto
ustanovení na žádost podle odstavce 3 (tj. písemnou žádost o finanční náhradu
podanou u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky) poskytne
ústřední orgán státní správy republiky oprávněné osobě finanční náhradu
nejpozději do šesti měsíců od doručení žádosti.
Zákon č. 115/1994 Sb. (účinný od 8.6.1994) článkem III novelizoval zákon č.
87/1991 Sb. tak, že sice vypustil ust. § 13 odst. 4, s tím, že dosavadní
odstavce 5 a 6 označují se jako odstavce 4 a 5, ovšem lhůty pro poskytnutí
finanční náhrady sám upravil v čl. IV zákona. Podle bodu 1 čl. IV nárok na
finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
uplatněný do dne účinnosti tohoto zákona ve lhůtě podle § 13 odst. 3 a
neuspokojený do šesti měsíců ode dne doručení žádosti, je splatný do tří let
ode dne účinnosti tohoto zákona; to neplatí o nároku na finanční náhradu, o
kterém bylo do účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení před soudem. Podle bodu
2 čl. IV na žádost o finanční náhradu podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, podanou po účinnosti tohoto zákona, poskytne
příslušný ústřední orgán státní správy finanční náhradu nejpozději do jednoho
roku ode dne doručení žádosti.
Uspokojení nároku oprávněné osoby na peněžitou náhradu v určené lhůtě současně
odpovídá i smyslu a účelu restitučních předpisů, jež sledují zmírnění
majetkových křivd v době co možná nejkratší, přičemž povinným subjektem je zde
stát, jehož jménem jedná příslušný ústřední orgán státní správy. Jeho povinnost
k posouzení oprávněnosti nároku a k vyplacení finanční náhrady v přiměřené
lhůtě, jsou-li k tomu splněny zákonem stanovené předpoklady, lze dovodit i z
ust. § 11 odst. 1 zák. č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v
mimosoudních rehabilitacích.
Jestliže příslušný ústřední orgán státní správy jednající jménem České
republiky jako osoby povinné neposkytne finanční náhradu podle § 13 zák. č.
87/1991 Sb. v zákonem stanovené lhůtě, dostává se do prodlení s plněním
peněžitého dluhu a při absenci speciální úpravy v zák. č. 87/1991 Sb. (na
rozdíl od restituce dle zák. č. 403/1990 Sb., jež obsahuje sankci za prodlení v
ust. § 19 odst. 5) je zde třeba použít ustanovení obecného právního předpisu,
§ 517 odst. 2 občanského zák., které zakládá právo věřitele žádat po dlužníku
úroky z prodlení, ve výši stanovené prováděcím předpisem, jímž je vládní
nařízení č. 142/1994 Sb.
S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci – pokud byla žádost o
finanční náhradu podána žalobkyní u příslušného ústředního orgánu státní správy
po 8.6.1994 - uplatní se pro určení lhůty k poskytnutí náhrady shora citované
ust. čl. IV bod 2 zák. č. 115/1994 Sb., stanovící lhůtu jednoho roku ode dne
doručení žádosti. Takový závěr mohl by být v posuzované věci ovšem pokládán za
předčasný, neboť skutečnosti o datu podání žádosti a o poskytnutí náhrady dosud
nebyly spolehlivě prokázány. Z tohoto pohledu je důvodná i námitka žalobkyně
vytýkající soudu absenci poučení k doplnění těchto rozhodných skutečností a k
označení důkazů k jejímu prokázání (§ 118a, § 213b o.s.ř.).
Prodlení s placením finanční náhrady proto vzniká uplynutím lhůty, kterou
příslušnému ústřednímu orgánu státní správy stanovil k plnění zákon. Nedošlo-li
k zaplacení finanční náhrady a oprávněná osoba podala žalobu, v níž náhradu
vyčíslila, pak tím spíše nelze počátek vzniku prodlení přesouvat do průběhu
soudního řízení, případně činit závěry o tom, že uplatněný nárok na náhradu
škody je nárokem, který dosud nebyl ještě realizován. Vznik prodlení nemůže být
spojován ani s provedením důkazů o výši náhrady. Přesné určení výše náhrady
posudkem ustanoveného znalce tu může mít význam jenom v tom ohledu, že se v
řízení (v důsledku rozšíření či částečného zpětvzetí žaloby v reakci na
znalecký posudek) změní jistina jako výchozí částka pro výši úroku (k tomu
blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2006, sp. zn. 28 Cdo
2687/2005, případně usnesení ze dne 22.10.2008, sp. zn. 28 Cdo 5352/2007).
Jiný právní názor odvolacího soudu proto správný není. Ani podpůrná argumentace
založená na jiných, dříve vydaných rozhodnutí dovolacího soudu (kupř.
rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 1829/2001) zde případná není, neboť jedná se vesměs
o názory současnou interpretační praxí již překonané.
Proto dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném (měnícím)
výroku I, jakož i v závislých nákladových výrocích III a IV a v tomto rozsahu
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, § 243b odst. 3, věta prvá o.s.ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán; v
novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu