28 Cdo 5352/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a) S. L., b) T. L., a c) H. S., všech zastoupených advokátkou, proti
žalované ČR – Ministerstvu financí, o finanční náhradu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 108/2001, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2004, č.j. 14 Co 173/2004-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na nákladech
dovolacího řízení částku celkem 6.345,- Kč k rukám jejich právní zástupkyně
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným částečně změnil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2004, č.j. 24 C 108/2001-154, tak, že
zamítl žalobu ohledně 19% úroku z částky 99.244,50 Kč od 13. 4. 1996 do 15. 4.
1996; jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství potvrdil s tím,
že žalovaný byl povinen zaplatit částku celkem 99.244,50 Kč s příslušenstvím
rovným dílem žalobcům. Ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a
nákladech státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, nestanoví sankci za prodlení žalované s poskytnutím finanční
náhrady za nemovitosti, které nelze vydat, ale její uplatnění také přímo
nevylučuje. Otázku prodlení žalované bylo nutné posoudit podle obecných
ustanovení občanského zákoníku (dále o. z.). Nárok na finanční náhradu podle §
13 zákona č. 87/1991 Sb. vzniká přímo ze zákona po splnění podmínek v tomto
zákoně uvedených. Počátek přiznání úroku z prodlení podle § 517 o. z. bylo
třeba podle odvolacího soudu stanovit na den, kdy byla žalované doručena
žaloba, tedy 13. 4. 1996. Žalovaná byla povinna ve smyslu § 563 o. z. plnit dne
14. 4. 1996, protože však tímto dnem byla sobota, přesunul se tento den ve
smyslu § 122 odst. 3 o. z. na pondělí 15. 4. 1996. Žalovaná byla tak v prodlení
od 16. 4. 1996. Výše úroků činila v souladu s ustanovením § 1 vládního nařízení
č. 142/1994 Sb. dvojnásobek diskontní sazby k prvnímu dni prodlení, tedy 19%.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do té části výroku,
jíž byla potvrzena povinnost zaplatit z částky 99.244,50 Kč úrok z prodlení ve
výši 19% od 16. 4. 1996 do zaplacení finanční náhrady. Dovolatelka tvrdila, že
žalobcům nepřísluší nárok na úrok z prodlení a odkázala na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1829/2001. Dovolatelka navrhla, aby dovolací
soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího ve výroku o přiznání úroků z
prodlení, tak v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelka též
žádala, aby Nejvyšší soud uložil žalobcům povinnost nést náklady dovolacího
řízení a žádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci se k podanému dovolání písemně vyjádřili. Namítali, že sporná otázka
byla Nejvyšším soudem již řešena, tedy nevykazuje judikatorní přesah, a
navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popř. je jako nedůvodné
zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná podala dovolání včas a jedná za ni osoba s
právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání
mohlo být při shodě rozsudků nižších instancí, v dovoláním napadené části,
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro otázku
zásadního právního významu napadeného rozsudku. V případě přípustnosti dovolání
by se jeho důvodnost posuzovala podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. z
hlediska správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci, resp. jejich právní předchůdce,
uplatnil nárok na finanční náhradu u žalované jako povinné osoby dne 28. 6.
1991 v souladu s ustanovením § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění do
novely č. 115/1994 Sb. Žalovaná této žádosti nevyhověla, a proto žalobce podal
dne 30. 11. 1994 žalobu na vyplacení finanční náhrady, která byla žalované
doručena dne 12. 4. 1996 (viz č.l. 5).
Na žádost podle shora uvedeného odstavce § 13 zákona č. 87/1991 Sb.
poskytne ústřední orgán státní správy republiky oprávněné osobě finanční
náhradu nejpozději do šesti měsíců od doručení žádosti.
Toto ustanovení tedy obsahuje speciální úpravu lhůty k plnění finanční
náhrady, mající svůj právní základ v některé z norem zákona č. 87/1991 Sb. o
nemožnosti věc vydat.
Oprávněnost tohoto požadavku podporuje ustanovení § 11 odst. 1 zákona
č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních
rehabilitacích. To uvádí, že příslušný ústřední orgán posoudí oprávněnost
nároku a vyplatí finanční náhradu hotovosti ve výši stanovené zvláštním
předpisem.
Je v souladu s účelem restitučních zákonů, aby v případech, v nichž věc
nelze vydat, byla oprávněným osobám vyplacena finanční náhrada v pokud možno co
nejkratší době. Opačný přístup jen prohlubuje nerovnost v právech, kterou musí
strpět oprávněné osoby již proto, že jim nemůže být poskytnuto naturální
plnění.
Prodlení s placením finanční náhrady proto vzniká uplynutím lhůty, kterou
příslušnému ústřednímu orgánu státní správy stanovil k plnění zákon. Nedošlo-li
k zaplacení finanční náhrady a oprávněné osoby podaly žalobu, v níž náhradu
řádně vyčíslily, pak tím spíše nelze počátek vzniku prodlení přesouvat do
průběhu soudního řízení. Vznik prodlení nemůže být spojován ani s vyhlášením či
právní mocí mezitímního rozsudku o opodstatněnosti nároku na náhradu, ani s
vyhlášením či právní mocí rozsudku o výši této náhrady, ba ani s provedením
důkazu znaleckým posudkem
o výši náhrady. Znalost částky vyčíslené ustanoveným znalcem může mít význam
jen v tom ohledu, že se v řízení eventuálně, v důsledku rozšíření či částečného
zpětvzetí žaloby v reakci na znalecký posudek, změní jistina jako výchozí
částka pro výši úroku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2687/2005, na který se odkazuje i v dalších podrobnostech).
Dovolací soud, vázán rozsahem v dovolání napadeného rozsudku odvolacího soudu,
dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil pro věc určující právní otázku z
hlediska hmotného práva správně, když zavázal žalovanou k povinnosti platit
úrok z prodlení za období od 15. 4. 1996 do zaplacení. Vymezená právní otázka
byla již Nejvyšším soudem judikována a ohledně ní neexistuje kontradikce ani
senátů dovolací instance ani odvolacích soudů (srov. odst. 3 § 237 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku
tedy nejsou splněny
a Nejvyšší soud dovolání žalované odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218
písm. c/
o. s. ř.).
Žalobci mají každý podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na
náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za
tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 12.090,-
Kč (§ 3 odst. 1 bod 4., § 14 odst. 1, § 15), krácena ještě o 50 % podle § 18
odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení ) na 6.045,- Kč. Poté
je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhláška č.
177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu