U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyň a) Mgr. V. V., a b) M. V., zastoupené JUDr. Martou Černou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalované České
republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
IČ 013 12 774, o zaplacení finanční náhrady za nevydané pozemky ve výši
3.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.
zn. 4 C 146/2012, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. června 2015, č. j. 58 Co 354/2014-128, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j.
4 C 146/2012-79, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly, aby žalovaná
zaplatila každé z nich částku 1.488.845,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z
částky 1.500.000,- Kč od 5. 2. 1996 do zaplacení (výroky I. a II.), a dále
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně a před odvolacím soudem (výroky III. a IV.). Výroky I. a II.
předchozího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 C
146/2012-40, jimiž (poté, co usnesením ze dne 4. 1. 2013, č. j. 4 C 146/2012-7,
rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou -
Státním pozemkovým úřadem) žalované uložil povinnost zaplatit každé ze žalobkyň
částku 11.155,- Kč, nabyly samostatně právní moci.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 58
Co 354/2014-128, rozsudek soudu prvního stupně „ohledně každé ze žalobkyň co do
částky 1.461.744,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.500.000,- Kč od
5. 2. 1996 do 27. 4. 2015 a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky
1.461.744,- Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení“ potvrdil, a „co do částky 27.101,-
Kč s příslušenstvím“ jej změnil tak, že „žalovaná je povinna zaplatit každé ze
žalobkyň částku 27.101,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do
zaplacení“ (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), a „žalované uložil zaplatit
České republice na nákladech řízení 2,6 % z částky, která bude stanovena
samostatným usnesením na účet Městského soudu v Praze s tím, že v rozsahu 97,4
% se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává“ (výrok III.). Usnesením
ze dne 29. 7. 2015, č. j. 58 Co 354/2014-134, Městský soud v Praze rozhodl, že
náklady České republiky v odvolacím řízení, které je povinna zaplatit žalovaná,
činí 380,40 Kč.
Soudy obou stupňů v dané věci rozhodovaly o uplatněném nároku žalobkyň, jakožto
dědiček po oprávněné osobě (jejich otci K. S.), na zaplacení peněžité náhrady
podle ustanovení § 16 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 28a zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), „vyplývající“ pro obě z
rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-západ ze dne 14. 3. 2000,
sp. zn. PÚ-R-692/92/III-29/00, za odňatou id. ? pozemku dle PK parc. č. 469/9
(původně zahradu) v kat. území M. p. B., který nebylo možno vydat z důvodu jeho
zastavěnosti rodinnými domky. Žalobkyně žalobu odůvodnily tím, že jejich otec
uplatnil restituční nárok v roce 1992, že v průběhu správního řízení v roce
1996 zemřel, že jejich nárok na převedení náhradního pozemku nebyl dlouhodobě
uspokojen, neboť Pozemkový Fond ČR (dále jen Fond“) se vůči nim choval liknavě
a svévolně, když ve veřejných nabídkách nenabízel dostatek náhradních pozemků,
že jejich restituční nárok ocenil jen na částku 11.155,- Kč pro každou z nich,
ačkoliv předmětný pozemek byl v době jeho odnětí státem určen k zastavění
rodinnými domky, a že již vyčerpaly všechny možnosti k uspokojení nároku formou
náhradního pozemku; proto požadují, aby jim byla přiznána peněžitá náhrada za
id. ? pozemku jakožto stavebního, a to ve výši současné obvyklé ceny stavebního
pozemku v katastrálním území M. p. B., když nárok nebyl uspokojen po dobu 23
let a výše náhrady podle zákona o půdě je zcela neadekvátní.
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl po doplnění
dokazování k závěru, že žalobkyním (aniž by předložily příslušné územní
rozhodnutí) je třeba přiznat náhradu za stavební pozemek; v tomto ohledu vzal z
listinných důkazů za prokázáno, že odňatý pozemek byl geometrickým plánem ze
dne 15. 11. 1974 rozdělen na tři části, které pak byly v únoru roku 1975
přiděleny do osobního užívání na výstavbu rodinných domků (viz § 199 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991).
Vzhledem k tomu, že z vyžádaného znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví
a ekonomika Ing. D. K. zjistil, že cena id. ? pozemku parc. č. 469/9 jako
pozemku stavebního činila ke dni 24. 6. 1991 částku 76.523,30 Kč, změnil
rozsudek soudu prvního stupně „co do částky 27.101,- Kč s příslušenstvím“ tak,
že „žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku 27.101,- Kč s 8,05 %
úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení“ (výrok I.), a jinak jej
potvrdil. Protože žalobkyně dopisem adresovaným žalované ze dne 27. 4. 2012
požádaly o poskytnutí peněžité náhrady, připadá poslední den lhůty uvedené v
ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě na den 27. 4. 2015, a žalovaná je tedy od
28. 4. 2015 v prodlení, takže žalobkyně mají nárok i na úrok z prodlení z
přiznané částky“.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně přípustnost podaných (zcela totožných) dovolání, směřujících proti
potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, spatřují v tom, že 1)
„dovolání v tomto případě má zásadní význam, když postup a závěry soudů nižších
instancí odporují smyslu a účelu restitučních zákonů, kterým je primárně
navrácení v původní stav, tzn. vydání předmětné nemovitosti, a pokud zákon
neumožňuje vydání předmětné nemovitosti, vydání jiné nemovitosti kvalitativně a
kvantitativně odpovídající nevydané nemovitosti anebo finanční kompenzace za
nevydaný pozemek“, 2) „rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací
praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 - jednalo se o restituční spor, ale dle zákona č. 87/1991
Sb.) též dle restitučního předpisu sice jiného, ale právě proto by rozhodnutí o
dovolání žalobkyň mělo zásadní význam při řešení výše finanční náhrady za
nevydané pozemky dle zákona č. 229/1991 Sb., když tato zásadní otázka pro
restituenty nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“. Dovolatelky
namítají, že peněžitá náhrada přiznaná jim soudy obou stupňů v cenách roku 1991
odporuje podle rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 1603/2011),
Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 437/03 a sp. zn. Pl. ÚS 21/96) i
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) smyslu a účelu restitučních
zákonů, a poukazují zejména na rozhodnutí ESLP ve věci Otava proti České
republice ze dne 27. 5. 2010, v němž tento soud dospěl k závěru, že „nepřiznání
adekvátní náhrady za vydávané nemovitosti by mohlo směřovat k porušení práva na
pokojné užívání majetku, zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, že jakýkoli zásah do tohoto
práva musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky veřejného zájmu a
imperativy ochrany základních práv jednotlivce a že vyvlastněnému je třeba
poskytnout přiměřenou náhradu v rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného
majetku“. Z těchto důvodů dovolatelky požadují „finanční náhradu nikoli v
absurdní výši stanovené Fondem (žalovanou) a soudy obou stupňů, za kterou
nepořídí pozemek adekvátní pozemku, který byl žalobkyním protiprávně odňat“,
ale částku odpovídající ceně obvyklé za stavební pozemek v M. p. B., tzn. cenu,
za kterou se prodává adekvátní stavební pozemek (v obdobné kvalitě a stejné
výměře 1.115,5 m2) v době faktické restituce, tedy v roce 2015 tak, aby si za
tuto cenu mohly po 24 letech čekání na splnění svého zákonného nároku koupit
jiný stavební pozemek v této výměře za pozemek, který jim protiprávně státem
odebrán v roce 1974“. K úroku z prodlení a „stanovení počátku běhu lhůty
prodlení“ dovolatelky odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
1898/2001 a sp. zn. 28 Cdo 995/2002, v nichž se považuje „za počátek běhu
prodlení den, v němž osoba oprávněná k plnění (v restitučním vztahu) zjistí, že
osoba povinná k tomuto plnění plnit nehodlá“, což dovolatelky „zjistily z
rozhodnutí žalovaného č.j. PÚ-R-692/92/1-47/96/VO ze dne 5. 2. 1996“.
Vzhledem
k tomu, že žalovaná v červenci 2014 zaplatila každé z nich částku 11.155,- Kč,
navrhly, aby dovolací soud „změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. tak,
že žalovaný je povinen zaplatit každé ze žalobkyň částku 1.488.845,- Kč se
zákonným úrokem z prodlení z částky 1.500.000,- Kč ode dne 5. 2. 1996 do
zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku“.
Žalovaná podala dovolání rovněž proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a to
do jeho části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované
byla uložena povinnost zaplatit každé ze žalobkyň částku 27.101,- Kč s 8,05 %
úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení, přičemž jeho přípustnost
shledává v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
také má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Žalovaná
nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o výši peněžité náhrady, neboť v
dané věci není možné ocenění odňatého pozemku coby pozemku stavebního. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno
přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že všechna tři dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení),
že první žalobkyně má odpovídající právnické vzdělání, že druhá je zastoupena
advokátkou a že za žalovanou jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním, ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že
podaná dovolání nejsou přípustná.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy
ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalované směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu,
jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena
povinnost zaplatit každé ze žalobkyň částku 27.101,- Kč s 8,05 % úrokem z
prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení, není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. přípustné, jelikož ve vztahu ke každé ze žalobkyň (u nichž
jde o samostatný nárok, neboť Pozemkový úřad Okresního úřadu Praha-západ
rozhodnutím ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. PÚ-R-692/92/III-29/00, rozhodl, že
žalobkyně jako oprávněné osoby každá k podílu ? se nestávají spoluvlastnicemi
předmětného pozemku), bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50.000,- Kč, a nejde o žádnou z výjimek uvedených v tomto ustanovení. Nejvyšší
soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
Pokud jde o dovolání žalobkyň, které požádaly Fond o poskytnutí peněžité
náhrady za nevydanou id. ? předmětného pozemku každé z nich dopisem ze dne 27.
4. 2012, je třeba vyjít z ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, ve znění
účinném do 31. 12. 2012, podle nějž za pozemky, které se podle tohoto zákona
nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve
výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví
jinak (§ 14 odst. 9). Náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí
písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici [písm. a) tohoto ustanovení].
Soudy obou stupňů považovaly předpoklady pro poskytnutí peněžité náhrady
žalobkyním ve smyslu citovaného ustanovení za splněné (jak dovodil již soud
prvního stupně ve svém dřívějším rozhodnutí zrušeném odvolacím soudem), neboť
id. ? předmětného pozemku každé ze žalobkyň nelze z důvodu jeho zastavěnosti
rodinnými domky vydat, a mezi žalobkyněmi a Fondem, resp. žalovanou, vznikl
spor ohledně ocenění tohoto odňatého pozemku, jelikož žalobkyně tvrdily, že se
jednalo o pozemek určený k zastavění, a Fond naopak ohodnotil tento pozemek
jako zemědělský a proto restituční nárok žalobkyň ocenil na částku 11.155,- Kč
pro každou z nich.
Podle ustanovení § 28a zákona o půdě platí, že pokud tento zákon nestanoví
jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24.
června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních
cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací
ceny.
V rozsudku ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, Nejvyšší soud vyložil,
že „účelem restitučních předpisů, mezi něž zákon o půdě rovněž obsahově náleží,
je alespoň částečné zmírnění následků některých majetkových křivd. Restituční
předpisy jsou založeny na zásadě, že oprávněné osoby mají nárok na vrácení
toho, co jim bylo odňato, přičemž přednost má vždy snaha o restituci navrácením
do původního stavu (tj. naturální restituce) před poskytováním náhradních
pozemků či finančních kompenzací. Jestliže nebylo možné dosáhnout navrácení do
původního stavu tím, že by oprávněným osobám byly vydány přímo odňaté pozemky,
vznikl jim nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků. Tomuto převodu v
souladu s ustanovením 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. předchází soupis nároků
oprávněných osob, který obsahuje výměru a cenu původních pozemků. Cena
původních pozemků je určena podle ustanovení § 28a zákona o půdě s tím, že při
stanovení ceny pozemku, za který má být vydán náhradní pozemek, se vychází ze
stavu ke dni jeho přechodu na stát. Náhrady se poskytují v takto určené výši.
To platí nejen pro poskytování finančních náhrad za odňaté pozemky, ale i v
případě, kdy je oprávněným osobám poskytnut náhradní pozemek. Jinými slovy,
hodnota náhradního pozemku (náhradních pozemků) musí odpovídat hodnotě pozemku
odňatého (pozemků odňatých)“.
V usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, Nejvyšší soud v souladu
s jeho ustálenou rozhodovací praxí konstatoval, že pro výši náhrady za nevydaný
pozemek podle zákona o půdě je rozhodný charakter pozemku v době přechodu na
stát, i když se při samotném výpočtu náhrady postupuje v souladu s cenovým
předpisem platným ke dni účinnosti zákona o půdě (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Pokud byly dané
pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (respektive jejich
právním předchůdcům) pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem
vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky
určené pro stavbu podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014).
Taktéž Ústavní soud konstantně judikuje, že „smyslem a účelem restitučních
zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných
křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné
soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co
nejvstřícněji“ (srov. např. nálezy ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a
ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3232/10). V nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp.
zn. III. ÚS 107/04, a ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 21/05, Ústavní soud konstatoval, že „byť k majetkovým křivdám, které
zákonodárce mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s
principy právního státu v historicky minulém období, Ústava ani jiný právní
předpis nevyžadují, aby odňatý majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta
náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv
změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného
majetku usilovat o jeho vrácení, a tudíž samo zakotvení restitučních nároků
bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného“. V
usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, Ústavní soud přisvědčil
právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle kterého má být vráceno, co bylo odňato,
avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví, a dále poukázal na nález
ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud mimo jiné
uvedl, že „je nezbytné nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze
porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu
apod.; tímto kritériem je cena pozemku (srov. Kindl, M. Restituce v soudní
praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21), a to ke dni 24. 6. 1991 (srov.
ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném od 1. 7. 1993 do dne 13.
4. 2006)“.
Právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn.
28 Cdo 1603/2011 (na něž dovolatelky poukázaly již v řízení před soudem prvního
stupně), jimiž se odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
vycházející do té doby z doslovného znění ustanovení § 13 odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého byla oprávněným
osobám přiznávána náhrada ve výši stanovené podle cenových předpisů pro
oceňování nemovitostí platných ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 1. 4.
1991 (jakož ani závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 19. 9.
2012, sp. zn. 28 Cdo 1556/2011, s nimiž se ztotožnil Ústavní soud v nálezu ze
dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14), na danou věc nedopadají. Jednalo se
totiž o zcela výjimečné případy vztahující se k otázce výše finanční náhrady ve
smyslu § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterou je stát povinen
vyplatit povinným osobám, jež v důsledku své povinnosti vydat nemovitost
oprávněné osobě ztratily své právo k věci (rozsudek P. proti České republice ze
dne 5. 11. 2002, č. stížnosti 36548/97, rozsudek P. proti České republice ze
dne 26. 11. 2009, č. stížnosti 22186/3, a další), a o případy, kdy se oprávněná
osoba nedomohla vydání odňatého majetku, ale mohla usilovat toliko o poskytnutí
finanční náhrady.
Na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž v
ustanovení § 13 odst. 1 stanoví, že se oprávněné osobě, které nelze nemovitost
vydat, poskytuje finanční náhrada, a v odstavci 4 větě třetí tohoto ustanovení,
že finanční náhrada podle odstavce 1 se stanoví podle cenových přepisů pro
oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 1. 4. 1991,
zakotvuje zákon o půdě již od své účinnosti, tj. ode dne 24. 6. 1991, v
případě, že pozemek nelze vydat (§ 11 odst. 1 zákona o půdě), nárok oprávněné
osoby (jejího dědice) na bezúplatné převedení náhradního pozemku z vlastnictví
státu (srov. § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném ke dni právní moci
rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-západ ze dne 14. 3. 2000,
tj. ke dni 29. 4. 2000, § 11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném od
14. 4. 2006, který nově upravil bezúplatný převod náhradních pozemků oprávněným
osobám formou veřejných nabídek, a § 11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění
účinném od 1. 1. 2013).
V judikatuře soudů byl (posléze) vysloven závěr, že pokud Fond neplnil svou
povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a
kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo
ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či
dokonce svévolné (což žalobkyně v žalobě tvrdily) mohla se oprávněná osoba, jíž
podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, domáhat, aby
Fondu byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního
pozemku, byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako
náhradní, nadána není (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3893/2008, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, nálezy Ústavního
soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či ze dne 30. 10. 2007, sp.
zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením
ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků
oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., kterým se mění
zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o
živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o
Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 14.
4. 2006 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28
Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS
125/10), ani sukcesí žalované od 1. 1. 2013 do práv a povinností Pozemkového
fondu České republiky v souladu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012
Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
5389/2014).
Došlo-li mezi Fondem a oprávněnou osobou v otázce ocenění odňatého a nevydaného
pozemku k rozporu (tak jako v daném případě), dovodila judikatura Nejvyššího
soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo
3256/2006) možnost podání žaloby oprávněné osoby na určení, že jí přísluší
náhrada za nevydaný pozemek v určité výši, neboť dospěl k závěru, že „v
konkrétním případě by požadované určení o výši náhrady nesporně vedlo k tomu,
že by byla odstraněna nejistota v tom, o jaký náhradní pozemek, resp. v jaké
ceně, může oprávněná osoba usilovat, a současně by odstranění této nejistoty
vedlo k možnému řešení náhrady bez dalšího soudního řízení“.
Jestliže žalobkyně uplatnily u Fondu nárok na poskytnutí peněžité náhrady za
id. ? předmětného pozemku (který nelze vydat) pro každou z nich, pak je zřejmé,
že žádnou z uvedených možností uspokojení jejich restitučního nároku nevyužily,
ačkoliv se na ně (jakožto dědičky po oprávněné osobě) nevztahovala tzv.
restituční tečka, neboť nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn.
Pl. ÚS 6/05, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., byla „ustanovení § 13 odst. 6 a 7
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č.
253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný
pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich
dědiců, zrušena dnem vyhlášení tohoto nálezu“.
V daných souvislostech je možno připomenout i právní závěr uvedený v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a ze dne 6. 3.
2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, podle kterého je-li na oprávněnou osobu v rámci
restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě
vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), dojde na straně
oprávněných osob k bezdůvodnému obohacení (srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012).
Dovolací soud dále poukazuje na novelu zákona o půdě provedenou zákonem č.
185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu
a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, jenž v článcích IV. a V., jimiž byl novelizován zákon o
půdě, nabude účinnosti dne 1. 7. 2018, a na Důvodovou zprávu k tomuto zákonu. Z
nich vyplývá, že byla přijata nová koncepce uspokojování oprávněných osob pouze
peněžitou náhradou, a proto ustanovení upravující postup při převodu jiného
zemědělského pozemku byla v celém rozsahu zrušena. Ani touto novou právní
úpravou však nebylo dotčeno citované ustanovení § 28a zákona o půdě, podle
kterého se náhrady podle tohoto zákona poskytují v cenách platných ke dni 24.
června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že vyšel-li v dané věci odvolací soud při svém rozhodnutí
ze znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví a ekonomika Ing. D. K., jímž
cena id. ? pozemku parc. č. 469/9 jako pozemku stavebního činila ke dni 24. 6.
1991 částku 76.523,30 Kč, je jeho rozhodnutí o výši peněžité náhrady náležející
každé ze žalobkyň (za pozemek, který nelze vydat) plně v souladu s ustanoveními
§ 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jakož i s citovanou ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, byť se námitkami žalobkyň, že
peněžitá náhrada by jim měla být poskytnuta ve výši současné obvyklé ceny
stavebního pozemku v katastrálním území M. p. B., výslovně nezabýval (jinak
řečeno, tato okolnost neměla vliv na věcnou správnost dovolatelkami napadené
části výroku I. jeho rozhodnutí). Ostatně s tímto nesprávným názorem
dovolatelek se podrobně vypořádal již soud prvního stupně v obou svých
rozhodnutích [v nichž mimo jiné uvedl, že ustanovení § 28a zákona o půdě nebylo
novelizováno, byť je obecně známo, že všechny restituční nároky dosud nebyly
vypořádány, že však nejde jen o otázku právní, nýbrž i ekonomickou
(rozpočtovou) a politickou], a odvolací soud zcela evidentně jiný právní názor
v tomto ohledu nesdílel, neboť jinak by došlo k porušení ustanovení § 16 odst.
1 a § 28a zákona o půdě, když oprávněným osobám (jejich dědicům) lze náhradu
(náhradní pozemek, peněžitou náhradu) poskytnout jen v rozsahu, v jakém to
zákon o půdě stanoví (srov. opětovně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16).
Poukaz dovolatelek na závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14.
5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, a ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo
995/2002, z nichž dovozují, že Fond „byl v prodlení již od 5. 2. 1996, kdy z
rozhodnutí „žalovaného č. j. PÚ-R-692/92/1-47/96/VO ze dne 5. 2. 1996 zjistily,
že osoba povinná k tomuto plnění plnit nehodlá“, je zcela nepřípadný. Je tomu
tak již proto, že v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1898/2001 Nejvyšší soud řešil
otázku počátku běhu promlčecí doby u nároků na náhradu živého a mrtvého
inventáře proti povinné osobě podle ustanovení § 20 zákona o půdě, ve znění
účinném do 1. 7. 1993, a nikoliv určení okamžiku, kdy se Fond ocitá v prodlení
s plněním peněžité náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o
půdě, a v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 995/2002 řešil Nejvyšší soud otázku počátku
běhu promlčecí doby u nároku oprávněné osoby na zaplacení náhrady za
znehodnocení obytných a hospodářských budov. Stanoví-li ustanovení § 16 odst. 1
písm. a) zákona o půdě, že peněžitou náhradu poskytne pozemkový fond do tří let
po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici, pak závěr
odvolacího soudu, že uplatnily-li žalobkyně tento nárok písemnou výzvou
(dopisem) ze dne 27. 4. 2012, byl Fond (a následně je žalovaná) v prodlení od
28. 4. 2015, je zcela v souladu s tímto ustanovením.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyň podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně a žalovaná byly v dovolacím řízení
stejnou měrou neúspěšné (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 425/2007, ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 875/2009,
ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2958/2011, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4418/2014, či ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4465/2015).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu