8 Cdo 3152/2018-423
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně O. H., nar. XY,
bytem XY, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Pellicova 29/8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, IČ 000
06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 6.643.450 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 251/2008,
o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. ledna 2018, č. j. 30 Co 430/2017-335, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 30 Co
430/2017-335, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně
se věcí zabýval poté, co byl jeho předchozí rozsudek společně s navazujícími
rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu zrušen nálezem Ústavního soudu ze
dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14. Znovu tak rozhodl o nároku žalobkyně,
jež se domáhala odškodnění za nemovitý majetek, který zanechala její babička na
území Zakarpatské Ukrajiny v souvislosti s jejím postoupením Svazu sovětských
socialistických republik. V roce 2008 vydalo Ministerstvo financí na žádost
žalobkyně rozhodnutí, kterým ji náhradu nepřiznalo, poněvadž nesplňuje podmínky
stanovené zákonem č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků
souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou
socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“), a § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška č. 159/1959
Ú. l.“). Obvodní soud vázán právním názorem Ústavního soudu neaplikoval zjevně
diskriminační ustanovení § 3 písm. b) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., jež
protiústavně preferovalo socialistické či družstevní vlastnictví. Shledal, že
žalobkyni náleží nárok na požadovanou náhradu. Při určování její výše, vyšed z
hodnoty nemovitého majetku, tak jak byla vyčíslena v přihlášce, přepočtené
poměrem 5:1 podle § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. a vynásobené koeficientem 10
podle § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy
občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území
Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských
socialistických republik, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“), s úmyslem přiblížit poskytované odškodnění cenové hladině
současnosti dospěl k částce 1.034.000 Kč, již společně s příslušenstvím
žalobkyni přiznal. Dodal zároveň, že nemohlo dojít k promlčení práva žalobkyně,
bylo-li správní řízení ukončeno až rozhodnutími Ministerstva a ministra financí
v tomto soudním řízení napadenými. K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 30 Co 430/2017-335, změnil
tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 2.000.000 Kč, čímž nahradil
rozhodnutí Ministerstva a ministra financí, jinak (ohledně částky 4.643.450 Kč
a úroku z prodlení ve výši 3 % z částky 6.643.450 Kč) žalobu zamítl (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Po
rekapitulaci mechanismu odškodňování dle shora zmíněných předpisů se ztotožnil
s názorem soudu prvního stupně stran existence nároku žalobkyně na náhradu za
zanechaný majetek na Zakarpatské Ukrajině, jakož i se závěrem o nepromlčení
jemu korespondujícího práva. Popsaný nárok dovozoval ústavně konformním
výkladem historických restitučních norem (zákona č. 42/1958 Sb. a předpisů jej
provádějících).
Veden úmyslem stanovit aktuálním poměrům adekvátní náhradu, již
by nemohla představovat částka vypočtená striktní aplikací řečených zákonů,
postupoval v intencích § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Konkrétně vyšel z obnosu
uvedeného právní předchůdkyní žalobkyně v přihlášce (517.000 Kč), a maje na
zřeteli změnu poměrů v čase, považoval za sledující spravedlivé uspořádání
vztahů mezi účastníky, bude-li zmíněná částka vynásobena koeficientem 10
(odkázav na přiměřenou aplikaci § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb.) a současně
omezena maximální sumou 2.000.000 Kč, obdobně, jako stanoví úprava v § 7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb. Naopak opodstatněným neshledal nárok žalobkyně na
úroky z prodlení, neboť byl-li nárok žalobkyně na náhradu (mj. i v konkrétní
výši) konstituován až rozhodnutím v aktuálním řízení, nemohla se žalovaná
ocitnout v prodlení s její výplatou. Uvedené rozhodnutí napadly dovoláním žalobkyně i žalovaná. Žalobkyně má své dovolání za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., předkládajíc k
posouzení otázky v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešené. Za ně považuje
způsob určení náhrady dle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., jakož i problematiku
prodlení žalované s její výplatou. Nesouhlasí s výpočtem provedeným soudem
odvolacím, prosazujíc vynásobení v přihlášce uvedené částky koeficientem 12,85. Brojí rovněž proti užití maximálního limitu 2.000.000 Kč, jež označuje za
nepřijatelnou analogii odporující závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2610/14, jíž by nadto docházelo k nepřípustné diskriminaci
vlastníků půdy o větší výměře oproti majitelům pozemků menších. Prosazujíc svůj
nárok na úroky z prodlení uvádí, že tyto jí náleží od okamžiku platnosti Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. 19. 3. 1992). Názor odvolacího
soudu vylučující prodlení žalované před okamžikem vyčíslení náhrady, jež
žalobkyni přísluší, označuje za ojedinělý. V závěru poukazuje na odlišná řízení
řešící rovněž problematiku určení výše náhrady skrze úvahu soudu (jmenuje mimo
jiné řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 300/2017). Samostatnou
argumentaci pak uplatňuje též proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Konečně navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude změněn i rozsudek
soudu prvního stupně a žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. K rekapitulovanému dovolání se vyjádřila žalovaná, odmítajíc jakýkoliv nárok
žalobkyně na náhradu za předmětný majetek. Mimořádný opravný prostředek jí
uplatněný navrhla zamítnout. Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním též žalovaná, domnívajíc se,
že je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky
existence nároku žalobkyně na vydání odškodnění, jakož i problematiky promlčení
práva jemu odpovídajícího odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, eventuálně založil své rozhodnutí na otázkách, jež doposud nebyly
dovolacím soudem řešeny. Žalovaná akcentuje, že nárok žalobkyně na odškodnění
není vůbec dán, poněvadž na jí popisovanou situaci nedopadá žádný z
porevolučních restitučních předpisů.
Vyzdvihujíc jejich speciální charakter,
představují-li ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu
komplexní úpravu řešící náhradu majetkových křivd z doby před rokem 1989,
odmítá přiznání kompenzace mimo rámec jimi stanovený. Takový postup označuje za
nepřípustné obcházení restitučních předpisů popírající jejich smysl zamýšlený
zákonodárcem, jenž způsob náhrady zvolil skrze toliko částečné zmírnění
učiněných křivd. S odkazem na judikaturu řešící problematiku nároků podle
poválečných dekretů presidenta, dovolávajíc se její analogické aplikace,
připomíná, že nepamatují-li restituční předpisy na náhradu žádanou žalobkyní,
nelze jí tuto přiznat podle předchozí právní úpravy. Vedle řečeného právo
žalobkyně pokládá za promlčené, poukazujíc na její nečinnost v období po roce
1990, v němž měla příležitost se náhrady domáhat. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3964/14, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů všech instancí v
nynějším sporu, označuje za anomálii v jeho judikatuře, která již byla
překonána. Brojí i proti konečné výši náhrady, odmítajíc analogické užití
zákona č. 212/2009 Sb. a prosazujíc postup striktně sledující pravidla
zakotvená v § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. Nesouhlas vyjadřuje i se závěrem
odvolacího soudu, podle něhož bylo správní řízení zahájeno již podáním
přihlášky k soupisu. Dovozuje naopak, že takové podání nemělo účinky, jež by
bylo lze spojovat se zahájením správního řízení, které proto nemohlo probíhat
do současnosti. Neztotožňuje se ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Závěrem tudíž navrhuje zrušení naříkané části rozsudku odvolacího soudu,
eventuálně též odpovídající pasáže rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení
věci v daném rozsahu příslušnému soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně vyjádřila své přesvědčení o nedůvodnosti dovolání žalované, pročež je
navrhla zamítnout. V řízení o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými či
jednajícími podle § 241 odst. 1, resp. odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval
jejich přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze považovat za přípustná, neboť v řešení otázky stanovení výše
náhrady odvolací soud nesledoval korektně rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
K problematice náhrady za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny v
souvislosti s postoupením území SSSR se judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu
již několikrát vyjádřila (viz rozhodnutí dále citovaná), přičemž z jejích
závěrů lze vycházet i v nyní projednávaném sporu. Úpravu odškodnění subjektů,
jež předvídaným způsobem pozbyly své vlastnictví, obsahuje několik souběžně
působících právních předpisů: 1. Smlouva mezi Československou republikou a
Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině sjednaná dne
29. 6. 1945 (uveřejněná pod č. 186/1946 Sb.), spolu s Dohodou mezi
Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o
konečném vypořádání majetkových a finančních otázek, souvisících se sjednocením
Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou,
sjednanou dne 6. 7. 1957 a uveřejněnou pod č. 1/1958 Sb., 2. zákon č. 42/1958
Sb., 3. vyhláška č. 43/1959 Ú. l., o přihlášení k náhradě za majetky zanechané
na Zakarpatské Ukrajině podle zákona č. 42/1958 Sb., 4. vyhláška č. 159/1959 Ú. l. a 5. zákon č. 212/2009 Sb. Jmenované předpisy, byť se od sebe liší mírou
obecnosti, okruhem oprávněných osob i vymezením rozsahu odškodňovaného majetku,
spojuje jejich účel, jímž je snaha o napravení, resp. zmírnění majetkových
křivd z minulosti. Jedná se tedy o zákony restituční. Uvedené dovodil Ústavní
soud ve svých rozhodnutích, v nichž artikuloval závěr, podle něhož se v případě
zákona č. 42/1958 Sb., včetně jej provádějících předpisů, a zákona č. 212/2009
Sb. jedná o souběh, popřípadě konkurenci dvou restitučních předpisů, z nichž
každý rozdílně stanoví předpoklady pro své uplatnění, a nikoliv o vztah
restitučního zákona a obecné právní úpravy (srov. zejména nálezy Ústavního
soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, a ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14). Uplatnila-li pak žalobkyně svůj nárok podle zákona č. 42/1958 Sb., a domáhá-li
se ho nyní v řízení podle části páté o. s. ř., požadujíc přezkum, eventuálně
nahrazení rozhodnutí správního orgánu, nebrání projednání její žaloby v
původním režimu ani později účinný zákon č. 212/2009 Sb., ani čl. II. zákona č. 121/2012 Sb., jímž byl prve zmíněný novelizován. Vzájemná konkurence řečených
předpisů, respektive situace dožadovala-li by se oprávněná osoba svých nároků
podle obou zákonů, je vyřešena v § 7 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., jenž při
stanovení výše poskytované náhrady pamatuje na reflexi částky vyplacené na
základě dosavadních právních předpisů. I nadále tak soud bude postupovat v
intencích zákona č. 42/1958 Sb., jejž je třeba vzhledem k toliko formální
právní kontinuitě státu s předchozími právními a politickými systémy pro jeho
historický původ vykládat způsobem zachovávajícím zásady materiálního státu a
sledujícím aktuální konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního
státu vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Vylíčené vyplývá z nálezu
Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14, jímž zrušil ve věci
dříve vydaná rozhodnutí soudů nižších stupňů, artikuluje přitom právní názor,
kterým jsou tyto napříště vázány.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování
ústavněprávního závěru, tj. nosných důvodů rozhodnutí, vysloveného v předchozím
nálezu v téže věci (tedy nerespektování kasační závaznosti ratia decidendi
předchozího nálezu) představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy (srov. mimo jiné
nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1012/10, či jeho
usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1063/16, a ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2084/14). Již s ohledem na vázanost obecných soudů nosnými důvody
kasačního nálezu v aktuálně řešené věci, v němž Ústavní soud nevyloučil nárok
žalobkyně na náhradu za majetek její babičky zanechaný na území Podkarpatské
Rusi, naopak poukázal na kontinuitu právních předpisů, jež žalobkyní
prosazovaný nárok zakládají, proto neobstojí námitky žalované odmítající zcela
oprávnění žalobkyně domáhat se kompenzace za majetek její právní předchůdkyně,
nepamatoval-li na ni porevoluční zákonodárce (obdobně k tomu viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017). Na tomto místě se jeví patřičným upozornit na odlišnost nynějšího sporu
(odškodnění za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny) od situací, v
nichž se osoby domáhají jiných nároků. Zejména v případě požadavků opírajících
se o poválečné předpisy souvisí jejich neúspěch nezřídka kdy s náhledem
konstantní judikatury Nejvyššího soudu aprobované rovněž ze strany Ústavního
soudu založené na tom, že skrze systém restitučních předpisů zákonodárce
zřetelně formuloval svůj záměr napravit pouze některé majetkové křivdy, k nimž
došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (srovnej zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018, i jeho shora
citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 300/2017, jakož též v nich vzpomínaná usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 73/17, ze dne 14. 3. 2017,
sp. zn. II. ÚS 3549/16, či ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 265/17). Pro
naznačenou diferenci mezi zmíněnými žádostmi tedy nejsou popsané závěry
judikatury (na něž odkazuje rovněž žalovaná) s to zvrátit shora rekapitulovaný
názor o kontinuitě nároku žalobkyně podle zákona č. 42/1958 Sb. ve spojení s
jej provádějícími předpisy vyřčený ve vztahu k aktuálně projednávanému sporu a
s ním související právo žalobkyně domáhat se jeho prosazení. Dovolání lze považovat za přípustná stran otázky stanovení výše
odškodnění, jež žalobkyni náleží, poněvadž v tomto směru se napadené rozhodnutí
svým řešením odklání od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Jak bylo
naznačeno výše, jsou i v daném případě aktuální a aplikovatelné konstantní teze
judikatury dovolacího i Ústavního soudu, podle nichž se v rámci restitučních
řízení neodškodňují veškeré majetkové křivdy z minulosti, nýbrž se jedná toliko
o vůlí právotvůrce limitované zmírnění některých z nich.
Jaké újmy a v jakém
rozsahu budou reparovány, je pak rozhodnutím zákonodárce, tedy je věcí státu,
aby určil, za jakých podmínek bude k odškodnění oprávněných osob přistupováno
(k tomu kromě shora citovaných viz blíže také usnesení Ústavního soudu ze dne
26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2633/2017). Obdobně tudíž i v nynější věci relevantní
restituční předpisy stanoví mechanismus určení výše náhrady, jejž je třeba
následovat za současného ústavně konformního výkladu norem, v nichž je obsažen. Zejména je nezbytné se vyvarovat aplikace diskriminačního ustanovení § 3 písm. b) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., jak závazně vyložil Ústavní soud ve shora
vzpomínaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14. Uvedené ovšem nelze chápat tak, že by
oprávněné osobě náležela náhrada v plné výši, stanoví-li příslušný právní
předpis její limitaci (viz především již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1482/2018). Zcela korektním pak není možné shledat ani náhled
odvolacího soudu analogicky aplikujícího pravidla zákona č. 212/2009 Sb. a
rezignujícího na regule dříve účinného zákona. Byť jsou úvahy městského soudu
nepochybně vedeny správným úmyslem poskytnutí přiměřeného a změnu cen
reflektujícího odškodnění, které by slovy konstantní rozhodovací praxe nemělo
mít pouze symbolický význam (k tomu viz např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 300/2017, a dále jeho rozsudek ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017, i v něm odkazovaná rozhodnutí), nelze jím zvolené užití norem
jiného restitučního zákona (konkrétně § 7 odst. 2 a 5 zákona č. 212/2009 Sb.)
aprobovat, nota bene nepředcházelo-li mu prověření naplnění předpokladů tímto
právním předpisem vymezených, neboť takový postup není možné označit za učiněný
v limitech daných soudu zákonodárcem, ač i zde platí, že konkrétní způsob
modifikace výše restituční náhrady tak, aby nebyla jen symbolická, se bude vždy
odvíjet od individuálních okolností věci, pročež je řešení této otázky namístě
ponechat v rukou soudů nižších stupňů a z pozice Nejvyššího soudu do něho
zasahovat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti (blíže viz opět rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 300/2017). Byť odůvodnění analogického užití
zmíněných norem například v rámci úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. nelze
zcela vyloučit, není možné spojit je, jak již bylo výše zdůrazněno, současně s
rezignací na použití pro kauzu rozhodných pravidel (zde § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.), přičemž při zvolení určitého způsobu výpočtu náhrady je nutné
mít na paměti, aby výsledná částka korespondovala s částkami přiznanými v
obdobných sporech, k čemuž však v posuzované věci zjevně nedošlo (k tomu
srovnej namátkou přiznanou náhradu v již vícekrát zmíněném sporu vedeném u
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 300/2017). Jak bylo ostatně výše připomenuto, zákon č. 42/1958 Sb. a zákon č. 212/2009 Sb. vymezují předpoklady pro svou aplikaci odlišně. Posléze zmíněný předpis pak
mimo jiné limituje okruh oprávněných osob i ve vztahu k dědicům původních
majitelů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn.
28
Cdo 1677/2010). Vedle původních vlastníků majetku zanechaného na území
Zakarpatské Ukrajiny, jejich manželů a dětí (srov. § 3 odst. 1 písm. a) a c) a
odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb.), se ve smyslu novely citovaného předpisu
zákonem č. 364/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se
zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který
zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením
Svazu sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb.,
mohou náhrady domáhat též vnuci původních vlastníků za předpokladu předchozího
uplatnění nároku jejich právními předchůdci (viz § 3 odst. 4 zákona č. 212/2009
Sb.). K podrobnostem legislativního procesu a vůli zákonodárce rozšiřovat okruh
oprávněných subjektů srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
1482/2018. Není-li pak nepochybné (přičemž ze spisu se nepodává, že by rodiče
žalobkyně uplatnili nárok ve smyslu posledně jmenovaného zákona, a dokonce i v
kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14 Ústavní soud konstatuje, že u
stěžovatelky, nynější žalobkyně, nepřichází postup dle zákona č. 212/2009 Sb. v
úvahu), splňuje-li daná osoba zákonem předvídané podmínky, nelze aplikaci
pravidel řečeného zákona považovat jako postup konformní s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí shora citovaná). K výši kompenzace je vhodným dále dodat, že ani v žalobkyní poukazovaném řízení
vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 300/2017 nebyl jí preferovaný
způsob výpočtu aprobován. Ve jmenovaném skutkově obdobném případě dovolací soud
nepovažoval za nepřiměřený úsudek odvolacího soudu (nynější žalobkyní
kritizovaný) stran kalkulace náhrady, jenž ovšem korigoval přístup soudu
prvního stupně a neopomněl cenu předloženou v přihlášce přepočíst v poměru 5:1,
následně pak vynásobit patřičným koeficientem, což odpovídá spíše úvaze
obvodního soudu v aktuálním sporu. Konečná soudně přiznaná částka tak nebyla
pouhým výsledkem násobení v přihlášce uvedené sumy činitelem 12,85, jak
prosazuje žalobkyně. Za nepřiléhavé lze označit také námitky žalované ve vztahu k promlčení
práva žalobkyně, byla-li kontinuita správního řízení završeného až v nynějším
soudním řízení zpochybňovaným rozhodnutím konstatována jak nalézacími soudy,
tak Ústavním soudem v jeho kasačním nálezu, či jiných rozhodnutích v obdobných
věcech (k tomu viz zejména zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
3964/14, či rovněž opakovaně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
300/2017, a v něm odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Pokud jde o žalobkyní požadované příslušenství pohledávky, je nutné odkázat na
ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou například jeho rozsudkem
ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, z něhož vyplývá nemožnost přiznání
takového nároku soudem, nebyl-li již předtím uplatněn před správním orgánem. K dovolací argumentaci obou účastnic vznesené proti výroku o náhradě nákladů
řízení jeví se v aktuální procesní situaci nadbytečným čehokoliv dodávat [nadto
dovolání je podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 proti rozhodnutím v
části týkající se zmíněných výroků objektivně nepřípustné – viz § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.], poněvadž pro svou akcesorickou povahu sdílí osud výroku, na
němž je závislý.
S ohledem na popsanou ne zcela korektní úvahu vtělenou do rozsudku odvolacího
soudu, jež odporuje dosavadním názorům zastávaným rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu, přikročil dovolací soud ve smyslu § 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s.
ř. ke zrušení rozsudku městského soudu ve výroku o věci samé i závislém výroku
nákladovém a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, a §
226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu