28 Cdo 2889/2018-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) H. M.,
a b) J. Č., obou zastoupených Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalovanému: Česká republika – Státní
pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
zaplacení 3 521 760,90 Kč s příslušenstvím a 2 113 056,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 65/2016, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2018, č. j.
24 Co 72/2017-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 22 540 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Bokoteje do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 17 080 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Bokoteje do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním výroky I. a II. v záhlaví označeného rozsudku, kterým
odvolací soud potvrdil výroky I., II. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3
ze dne 2. 12. 2016, č. j. 4 C 65/2016-24, ve znění opravného usnesení téhož
soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 C 65/2016-31, jimiž bylo žalovanému uloženo
zaplatit do 31. 12. 2017 žalobkyni a) částku 3 521 760,90 Kč a žalobci b)
částku 2 113 056,50 Kč, oběma se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 1. 1.
2018 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I.
rozsudku odvolacího soudu), a stanovil, že ve výrocích III. a IV., jimiž byla
zamítnuta žaloba žalobkyně a) o zaplacení částky 16 304,10 Kč s příslušenstvím
a žalobce b) o zaplacení částky 9 782,50 Kč s příslušenstvím, zůstal rozsudek
soudu prvního stupně nedotčen (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku
odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku ocenění nevydaných pozemků ve smyslu zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen „zákon o půdě“). Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení
odchýlil od rozhodovací praxe. Vytýkal přitom, že o úhradě bylo rozhodnuto bez
znaleckých posudků, jejichž vypracování navrhoval, a že se soudy nevypořádaly s
existencí možných srážek z ceny ve smyslu přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o
cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního
užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 316/1990 Sb.“). Dále kladl otázku stanovení
lhůty k vyplacení peněžité náhrady ve smyslu § 16 zákona o půdě, poukazuje na
okolnost, že pozemkovým úřadem určená náhrada byla oprávněným osobám vyplacena
včas a předmětem sporu bylo toliko posouzení její správné výše. Mínil, že tato
otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Vznesl
taktéž otázku vymahatelnosti soudního rozhodnutí stanovícího lhůtu pro plnění,
jež uplynula před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, maje za
to, že uvedená otázka rovněž nebyla rozhodovací praxí dovolacího soudu doposud
řešena.
Žalobkyně a) a žalobce b) v samostatných vyjádřeních navrhli, aby Nejvyšší soud
dovolání jako nepřípustné odmítl, resp. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání
přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl
podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené otázky, na jejichž řešení závisí
napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému
právnímu posouzení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že nepříznivým právním
důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je ve smyslu obecné právní
úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení;
rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, publikovaný pod č. 76/2010 v
časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního
práva). Uvedený závěr se přitom prosadí i při posouzení prodlení příslušného
orgánu státní správy jednajícího jménem České republiky jako osoby povinné v
souvislosti s poskytováním finanční náhrady podle restitučních předpisů
(obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5099/2017).
Jestliže je tedy přisouzená finanční náhrada ve smyslu § 16 zákona o půdě
splatná ve lhůtě tří let od převzetí písemné výzvy pozemkovým úřadem, pak v
situaci, kdy žalobci vyzvali pozemkový úřad k plnění dne 31. 12. 2014, závěr
odvolacího soudu, že splatnost dluhu nastala dne 31. 12. 2017, následujícím
dnem se žalovaný dostal do prodlení, a je tak počínaje dnem 1. 1. 2018 z dlužné
částky povinen platit úroky z prodlení, plně odpovídá výše citované judikatuře
i právní úpravě (srov. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Předestírá-li dovolatel dále otázku vymahatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí, argumentuje tím, že soudem prvního stupně stanovená lhůta k plnění
uplynula před vydáním potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, nezbývá než
uvést, že na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí,
když v odvolacím řízení nebyla předmětem sporu, a odvolacím soudem tudíž nebyla
v odůvodnění rozsudku ani nijak řešena. Výtka nedostatku vymahatelnosti
rozhodnutí má současně charakter namítané procesní vady, jež však s účinností
od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.)
a dovolací soud by k ní přihlížel, jen bylo-li by dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Pro případ nedostatečného či neurčitého vymezení lhůty k
plnění ostatně zákon stanoví fikci, dle níž je soudem uloženou povinnost třeba
splnit do tří dnů od právní moci rozhodnutí (srov. § 261a odst. 2 o. s. ř. a §
40 ex. ř.).
Předkládá-li dovolatel rovněž otázku ocenění nevydaných pozemků vytýkaje, že
při rozhodování o výši náhrady za nevydané pozemky soud nevycházel ze
znaleckých posudků, rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů,
jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6.
2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12.
2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS
1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli
vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami brojí
toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností
od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1
o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný
pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Prostřednictvím námitky, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem, pak
dovolatel rovněž vytýká vadu řízení, jež s účinností od 1. 1. 2013 není
způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k
ní obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.). Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv,
přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je
oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k
uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, jestliže soudy nižších
stupňů v odůvodnění rozsudků vysvětlily, z jakého důvodu vycházely při ocenění
nevydaných pozemků z vyhlášky č. 316/1990 Sb., aniž ve věci ustanovily soudního
znalce. Z obsahu spisu se konečně ani nepodává, že by v systému neúplné apelace
omezujícím uplatnění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení (§ 205a o.
s. ř.) dovolatel navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem již za řízení před
soudem prvního stupně.
Za užití námitky, že se soudy nižšího stupně nevypořádaly s existencí možných
srážek z ceny, pak dovolatel neformuluje žádnou konkrétní otázku, na niž by
rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a na jejímž základě by bylo lze usuzovat
na přípustnost dovolání. Odvolací soud se přitom, vycházeje z individuálních
skutkových okolností, jež vyšly za řízení najevo, otázkou uvedených srážek
důvodně nezabýval; žádné konkrétní skutkové okolnosti, na jejichž podkladě by
bylo namístě se uvedenou otázkou zabývat (odůvodňující aplikaci zmíněných
srážek), ostatně nepředestřel ani dovolatel.
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. naplněny nebyly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci,
kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobců a) a b), kteří
podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 22 240 Kč
(žalobkyně a/) a ve výši 16 780 Kč (žalobce b/) [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6,
§ 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta
stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3
téže vyhlášky). Pro úplnost sluší se uvést, že dovolací soud nepřistoupil ke
snížení mimosmluvní odměny ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu z důvodu,
že společný advokát žalobců podal za každého z nich samostatné a obsahově
odlišné vyjádření k dovolání.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu